Omnes Seethis System - povídky a překlady

Vstupní chodba byla zahalena do šera a jediné světlo poskytovaly nástěnné lampy, které v noci proměňovaly staromódní tapety s lipovými listy v hrůzostrašnou periferii. Když všichni usnuli, celý komplex se stal depresivním místem a tomuto pocitu nijak nepomohlo, že za zdmi se skrývá svět mnohem děsivější. Nicméně Hermiona měla v tu chvíli jiné starosti. A že jich nebylo málo. Tu noc nedokázala usnout. Po několika hodinách to vzdala, přehodila přes sebe plášť a vydala se na noční toulky chodbami ubytovny. Parvati se ani nepohnula, když si Hermiona nazouvala boty a otevírala dveře jejich pokoje. Záviděla jí. Taky by chtěla padnout na postel a vzbudit se až ráno.

Už dávno jí nenaháněly strach temné kouty, skomírající pochodně nebo vrzající dveře. Už byla velká holka. Pamatovala reálné hrůzy a svět duchů pro ni byl bezpečným útočištěm. Bloumala chodbami a litovala, že budova není tak rozlehlá jako Bradavice. Několikrát zahnula za roh a už musela hodit zpátečku.

Zastavila se u hlavních dveří a pohledem je otevírala. Bude muset jednoho dne odejít a ten den se blíží.

Neměla žádný opravdový plán, uvědomila si. Všechny věci se tak nějak samy vyvíjely, prozatím. Přála si, ať se dveře otevřou a objeví se v nich někdo, kdo ji vyseká z problémů. Někdo, kdo jí podá bečku mnoholičkého lektvaru a letenku do Austrálie. Ale co si to tady nalhává. Nemá povahu, aby v Anglii všechno zabalila a nechala kouzelnický svět napospas Voldemortovi.

Dávky mnoholičkého lektvaru si rozdělila ještě napůl. Tentokrát musí riskovat. Rozhodla se, že ho bude brát jen po malých dávkách, jen když už se začně opět vracet její vlastní podoba, a tak, aby v noci spala jako Hermiona. S těmito výpočty jí od té chvíle zbývaly čtyři dny… teď už jen tři. Podívala se na hodinky. Za hodinu už jen dva a půl.

Za ní se ozvaly kroky. Hermiona si prudce nasadila kapuci a nahmatala v kapse svou hůlku. Kroky sílily a přibližovaly se. Přitiskla se ke zdi. Cítila, jak se jí zrychluje tep a dech. Bylo to hloupé bloumat nočními chodbami v podobě Hermiony Grangerové. Sakra, neměla být tak lehkovážná.

Ještě mohla doufat, že neznámá osoba zapadne do jedněch dveří po cestě. Nestalo se tak. Hermiona se posunula pod lampu, aby neházela vlastní stín a tiskla kus dřívka, který jí tolikrát zachránil život.

„Je tam někdo?“ ozval se dívčí šepot.

Neviděla nic. Kroky utichly. Čekala. Zdálo se to jako věčnost, ale nemohlo uplynout víc než několik vteřin. Poté se opatrně vyklonila do chodby, aby zjistila, jestli návštěvník odešel a pak přišla rána … a pak cosi křuplo.

Aniž by dostala šanci vytáhnout hůlku nebo jen uvědomit si, co se vlastně děje, ocitla se na zemi a tiskla si nos. Když otevřela opět oči, kdosi nad ní stál a světlem z hůlky jí mířil na obličej.

„Do hajzlu,“ ozvala se žena. Až teď si Hermiona spojila hlas s tváří.

Světlo zhaslo a Hermiona se chytla pomocné ruky, která se jí nabízela. Když se vyhoupla na nohy, vražedně se podívala na svou spolubydlící, která ji častovala omluvnými pohledy.

„Promiň mi to!“ vyhrkla Parvati. „Stojíš si tam tak ve stínech s kápí, že vypadáš jako Ten, jehož jméno nesmíme vyslovit a pak se tvůj obličej ocitne hned vedle mě. No tak jsem se ohnala!“

„Jasně, protože Vodemort od svého ovládnutí světa přespává zásadně po ubytovnách!“ zvolala naštvaná Hermiona a třela si bolavý nos, ze kterého pomalu začínala odkapávat krev. „Jak tě u Merlina něco takového vůbec napadlo? Na co máš tu hůlku, když ne na kouzlení!“

„Když ses mi objevila tři palce před obličejem, těžko jsem měla čas kouzlit!“ křikla na ni její spolubydlící. „Můj otec vždycky tvrdil, že ženská, která se neumí bránit, nemá co vystrčit nos z domu,“ hájila se.

„Není tvůj otec náhodou hinduista?“

„To moje máma… tatínek je Brit. Proč?“ Indka jí věnovala ostražitý pohled a vydala se na cestu zpět k jejich pokoji.

„To vše vysvětluje. A nedělal náhodou u speciálních jednotek?“ zavrčela Hermiona, když kráčela po jejím boku.

„Co jsou to speciální jednotky?“ otázala se Parvati.

„Nech to plavat.“

Hermiona namířila hůlku směrem ke svému nosu. Ta bolest byla obtěžující dost na to, aby využila privilegium, které jí magie dávala. Jenomže byl v tom háček; vypadalo to, že na spravení zlomeného nosu nemá žaludek. Stačilo by jen jediné slovo… ruka s hůlkou se začala chvět. Když si Parvati všimla, jaký boj Hermiona svádí, zastavila se.

„Když na sebe budeš deset minut mířit, neodhodláš se. Skloň tu hůlku, párkrát se pomalu nadechni a pak na jediný výdech namiř hůlku na nos a sešli kouzlo,“ radila.

Hermiona oddálila dřívko od sebe na vzdálenost asi pěti palců.

„Musíš ji dát úplně pryč.“

Nebelvírka vrhla po černovlasé dívce iritovaný pohled, než namířila hůlku k zemi. To zvládneš, jen klid. Nádech, výdech. Ještě jednou – nádech a výdech. Bleskurychle přiložila hůlku k nosu. „Epis…! do háje, já to nedám!“ zakňučela a ruka s hůlkou opět klesla k zemi.

„Dobře, tak to udělám já!“ prohlásila rázně Parvati a bez dalších řečí vytáhla svou hůlku.

„Ne, ne, počkej!“ zakřičela Hermiona a schovala si nos do dlaní. Vypadala přitom jako matka, která chrání své jediné dítě před masovým vrahem. Parvaty se chopila iniciativy a začala odervávat dívčiny ruce z obličeje, aby se dostala k původci bolesti.

„Přestaň! Ne! Já to udělám, slibuju!“ křičela Hermiona, jako když ji na nože berou, ale její léčitelka byla nezlomná, přestože nepočítala, že její pacient bude disponovat takovou silou.

„Neuděláš! Víš to!“ znova se pokusila odervat Hermioniny ruce od nosu, když tu se objevila skulinka mezi prsty.

„Episkey!“ a ozvalo se další křupnutí, téměř totožné s tím prvním.

„ÁU!“zaskřehotala Hermiona, div jí do očí nevhrkly slzy. Třela si napravený nos a nenávistně pokukovala po druhé dívce. „Nemám tě ráda!“ zamumlala jako dítě a Parvati se proti své vůli rozesmála.

Naráz se otevřely dveře. Na prahu pokoje číslo sedm stála postarší žena oblečená ve flaušovém županu s motivy fialek se zlatými šperky na krku, na rukách i na hlavě a nasupeně shlížela na dvě rušitelky nočního klidu. Nohy měla zcela bosé a nehty, které razily na chodidlech, vypadaly jako sokolí pařáty.

Parvati se rychle postavila před Hemrionu, která si stačila nasadit nazpátek kapuci.

Když žena promluvila, Hermiona i přes svou spolubydlící cítila zatuchlinu, která se linula z jejích úst. Zuby měla shnilé a ty, které ještě nestačily zčernat, měly žlutou barvu. Působila dojmem žebráka, kterému někdo před nedávnem dal do ruky tisíc galeonů a on ještě nepřišel na to, jak s tím darem naložit.

„Pokaď ste si to neuvědomily, dámy, tak je hluboká noc. Možná že vy máte fajnovější věci na práci než spaní, ale vostatní by byli jinýho názoru. Tak koukejte vypadnout nebo aspoň držte klapačky!“ a dvěře se s ránou zavřely.

Hermiona hodila po Parvati výraz, která jasně nasvědčoval faktu, že být takto napomenuta je pro ni více než ponižující a že ona by se za normálních okolností takhle nikdy nezachovala. Ona je tady ta slušná, kdežto Parvati ta, co láme nosy. Její spolubydlící však celou tu situaci shledala víc než komickou. Hermiona ji nasupeně strčila do pokojových dveří a zakouzlila silencio a locomotor.

…

„Tak a teď si představ situaci, že si povídáš s Malfoyem a vzpomínáte na školní léta. On ti povykládá nějakou „vtipnou historku“,“ naznačí Parvati prstama uvozovky, „jak zdevastoval Harrymu lektvar nebo jak mu Snape napařil díky němu trest, a očekává něco na oplátku. Co povíš?“

Hermiona bez mrknutí oka odvětila: „Vymyslím si historku, nejlépe tak z třetího nebo čtvrtého ročníku, abych nevytahovala příliš čerstvé věci, které by si mohl živě pamatovat. Vyberu předmět, kterého jsem se účastnila jen já bez Malfoye, třeba astronomii nebo … nebo…,“ skousla si provinile ret a hodila očkem po Parvati, která ležela s listinami z Ministerstva v klíně naproti ní. A zrovna na ni nelibě zahlížela a učitelsky poklepávala hůlkou do opěradla.

„Grangerová…“ nabírala, když po ní Hermiona mrskla polštář a křikla: „Základy léčitelství v šesťáku! Ha!“

„Máš štěstí, jinak bys už drhla kotlíky!“ pokárala ji Indka naoko přísně.

Obě ženy se uvolněně roztahovaly na svých palandách. Hermiona měla svou skutečnou podobu, aby ušetřila už tak bídnou zásobu mnoholičného lektvaru na důležitější okamžiky a flakonek se zmenšenou dávkou na pár hodin teď ležel připraven k užití na nočním stolečku u Hermioniny postele. Dveře byly bezpečně zakouzleny tak, aby žádný nevítaný návštěvník nemohl bez dovolení vstoupit.

Parvati na své matraci vypadala jako McGonagallová před šedesáti lety, když vylezla z Bradavic. Její rty byly semknuty do úzké linky, ve které zůstaly vždy do té doby, než ji rozesmála některá z Hermioniných šaškáren. Po její pravici ležela kupa malých polštářků a vždy když si její spolubydlící nevěděla s některou otázkou rady, dostala jím po hlavě.

Otázky se týkaly celé škály věcí, všechny však měly jednu společnou množinu – Cristinu Woodovou. Nacvičovaly možné dialogy na různá témata, Hermiona byla zahrnuta otázkami ohledně rodiny, které byly nejdůležitější a také se obě snažily spolu vytvořit pár vzpomínek z různých etap života, které by si Hermiona zapamatovala a lépe by si díky nim zažila fakta.

Například Hermiona vymyslela příběh, který se udál o Vánocích minulého roku. Sešla se tenkrát celá rodina, včetně sestry Lindy (čarodějka, má kavárnu v Alžírsku), strýce Charlese (kouzelník, žije v Americe), tety Augusty (čarodějka) a jejich dětí Cindy a Claire (čarodějky), dále babičky Emílie (čarodějka, vdova, žije v Yorku) a dědečka Brocka (kouzelník) plus další příbuzenstvo, které je z matčiny strany a tudíž mudlovské, takže není potřeba pamatovat si jejich jména.

Jednalo se o tradiční událost, protože rodina se setkává v hojném množství kvůli všem důležitým svátkům, jako jsou Velikonoce, Večer všech svatých nebo Nový rok. Máma (Sarah, židovka) upekla tradiční židovské bramborové placky zvané latke, Chanuku samu o sobě ale nikdy neslaví. Toho večera zůstala nejmladší sestřenice Cindy bez dozoru a když se dívala z okna, neudržela rovnováhu a vypadla ven. Určitě by si nejmíň zpřelámala nohy, kdyby se Cristině tehdy poprvé nepodařilo neverbální kouzlo, kterým ji bleskově zachránila před dopadem na tvrdou zem. Což doteď považuje za zázrak vzhledem k faktu, jak mizerná v kouzlení je.

Tuto falešnou vzpomínku si jako jednu z mnoha pečlivě zapamatovala, aby ji mohla příležitostně použít, když bude třeba Dracovi vysvětlit, proč tak neschopný člověk ve formulích dokáže neverbálně kouzlit, když toho nebyla schopna více než polovina ročníku.

„Dobrá dobrá, potom dohodíš tu historku z ošetřovny, co jsem ti vykládala. Nezapomeň, že jsme měli společně praxi na ošetřovně v rámci toho semináře. Proto se teď bavíme a proto se chceš stát lékouzelnicí. Ten příběh se ti bude hodit, to mi veř.“ Parvati obrátila pergamen na druhou stranu a pokračovala. „A teď si dáme rychlotest. Budeš se mi celou dobu dívat do očí a odpovídat co nejrychleji.“

Hermiona si tragicky povzdychla nad svým nelehkým údělem pod nadvládou tohoto indického supa na protější palandě a napřímila se. „Jdeme na to.“

„Oblíbená barva…“

„Bílá!“

„Tři oblíbená jídla…“

„Spagetti a la Carbonara, krevety…“

„Do očí se mi dívej!“

„ ee… rajčata!“

„Rajčata! Paráda,“ tleskla rukama havraspárka. „Konečně ti to dochází! Pokud máte něco společného, použij to, protože si to snáze zapamatuješ a bude to znít přirozeně.“

„Kam by ses chtěla podívat?“

„Amazonie.“

„Na co jsi alergická?“

„Arašídy a pelyněk.“

„Co nejvíce nesnášíš?“

„Šváby, myši, ořechy, Afroameričany a Francouze.“

Parvati vybuchla smíchy, až ji pergameny vypadly z rukou a rozletěly se po zemi. „Tak když to podáš takhle za sebou, tak to zní úchvatně!“ To už se k ní přidala i Hermiona. Jeden z Parvatiných nachystaných polštářků přeletěl místnost, a když Hermiona sklonila hlavu, narazil do protější zdi.

„Už chápu proč tě nevzali do famfrpálového družstva. Takhle mizerně nemířila ani moje teta po třech skleničkách koňaku, když se snažila zabít vosu pánví.“

„To myslíš vážně? Kdy to bylo?“ rozesmála se Parvati, zatímco si připravovala další polštář.

„To léto před šesťákem. Měla jsem rozlučku s rodinou, než se vydám zpět do školy a někteří od nás to trošku přepískli na své poměry. Nakonec jsme všichni hráli o půlnoci v bazénu volejbal. Teda kromě tety, která přebrala a sestřenice, které byl jeden rok,“ odvětila Hermiona a stín jakési nostalgie jí přelétl přes tvář. Tenkrát se neřešily ještě ani viteály, její přátelé byli naživu a její rodina ji znala.

Na to léto vzpomínala jako na jedno z nejhezčích ve svém životě. Seznámila se z jednou dívkou na předčítání nové knihy Stephena Kinga. Jmenovala se Janis. S ní zažila poprvé ve svém životě koncert se vším všudy, jak se patří. Boston sice nehráli její oblíbený žánr, ale chtěla si prostě jen užít, jako to dělají normální teenageři jejího věku. A bylo to zatraceně skvělé.

Na konci července se potkali s Viktorem Krumem v Londýně a ona ho vzala do jediného baru, který znala – do Krvavé růže. Nevadilo mu, že byl mudlovský, protože podle jeho slov byl zkrátka hlavně rád, že si mohli spolu vyjít a zatančit si. K ničemu nedošlo, pak se jako přátelé rozloučili.

Od té doby ho neviděla. V srpnu rodiče koupili zájezd do Egypta k Rudému moři a tenkrát poprvé v životě viděla korály na vlastní oči. Byla to nádhera. Zaplatila si pak na tři dny základní potápěčský kurz a jako prémii získala neuvěřitelně přitažlivého mladého Itala, který si tam vydělával přes léto na podobných kurzech. Hermiona mu hned padla do oka, a kdyby byla jen trošku smělejší, kdyby se jen trošku odvázala… Merline, mohla mít nezapomenutelný letní zážitek…

„Co je to volejbal?“ Parvati vytrhla Hermionu z řetězce vzpomínek, který ji začal vtahovat zpátky do minulosti.

„Ehm… cože?“ zmateně zamrkala, než si uvědomila, o čem se předtím bavily.

„Jo, promiň. Volejbal je takový mudlovský sport. To neřeš. Kde jsme to přestaly?“ vyhla se delšímu vysvětlování. Její kamarádka neprotestovala a jen pokrčila rameny.

„Tak tedy, jmenuj své spolužáky z ročníku. Jen zmijozely, pochopitelně.“

„Tak Draco Malfoy, já, samozřejmě, Vincent Crabbe, Gregory Goyle, Theodore Nott, Millicent Bullstrodeová, Pansy Parkinsonová, Blaise Zabini, Dafné Greengrassová…“

„… a ještě Alice Montague, Arthur Robertson a Áros Smith. To jsou všichni.“

„Škoda, že nemáme nějaké informace i o jiných studentech. Něco málo o Zabinim, Parkinsonové nebo samotném Malfoyovi navíc by se hodilo,“ napadlo Hermionu, ale Parvati zakroutila hlavou.

„Buď ráda, to už bys v tom měla takový zmatek, že by sis nevzpoměla ani na vlastní jméno.“

Najednou se ozvalo zaklepání na dveře. Nenaléhalo, bylo způsobné, ale odměřené, jako by někdo klepal na hradní bránu. Dívky se zarazily a na okamžik zůstaly bez hnutí na sebe hledět, jako by se zastavil čas. Jakmile se klepání ozvalo znova, Parvati vysunula hůlku a vystřelila ke dveřím, zatímco Hermiona v tomtéž okamžiku popadla flakon a hodila do sebe na jeden lok dávku lektvaru.

Ucítila, jak jí stéká lenivě krkem a pomalu transformuje jednu buňku za druhou. Tempo však bylo příliš pomalé.

„Cristino, to jsem já, Draco. Můžu dál?“ ozval se známý hlas, poněkud nesvůj.

Parvati pohlédla na Hermionu. Stála opřená jednou rukou o stůl a druhou si držela u pusy, jako by měla každou chvíli začít zvracet. Věnovala Parvati pohled. Potřebuju víc času, jasně říkal.

„Počkej! Zrovna jsme vstaly z postele. Něco na sebe hodíme!“ křikla nasupeným tónem havraspárka dveřím. Hermiona s Cristininou tváří a kaštanovými kudrnatými vlasy ukázala na hodiny na rádiu a pozvedla obočí.

„To máš jedno!“ zašeptala její kamarádka, když viděla, že hlásaly deset dopoledne. „U Merlinových vousů pergameny!“ zvolala tiše a mávnutím hůlky nechala listiny zmizet.

Ozvalo se zaklepání znovu a tentokrát byl zřetelně slyšet rozhovor z druhé strany dveří. „Tvá kamarádka nemá zrovna slušné způsoby, Draku.“

„Lucius Malfoy?!“ Dívky na sebe zděšeně pohlédly. Hermiona, teď již s novým tělem v celé své kráse, ještě sáhla po rádiu a mrskla přístojem do šatní skříně.

„Co budeme dělat? Mizíme?“ navrhla Parvati, ale Hermiona to rázně zatrhla.

„Kdyby přišli jako nepřátelé, sotva by čekali za dveřmi tak poslušně, nemyslíš? A je tam i Draco, ten by Cristinu neohrozil přece?“

„To ho chceš snad pozvat dál?“ podivila se nevěřícně Parvati.

„A co chceš dělat? Stejně jsme v pěkné kaši. Uvidíme, co nám chce. Ty jsi stejně čistokrevná a mě nemá proč ublížit.“

„Tak můžeme?“ zeptala se Parvati neochotně s rukou na klice. Hermiona jedním mávnutím hůlky sňala všechna tři zaklínadla ze dveří a její kamarádka je otevřela.

Jakmile se dveře otevřely, na jejich prahu stál mladý Draco Malfoy, a skutečně, po jeho boku se držel jeho otec. Vypadal, jak si ho pamatovaly z předchozích setkání; černý plášť se stříbrnými knoflíky se nikterak nezměnil a svou vycházkovou hůl zdobenou hadem z bílého zlata měl stále při sobě. I dlouhé světlé vlasy byly tytéž, jen více vrásek hyzdilo jeho tvář a pohled v očích působil strhaněji, než jak si ho pamatovala z bitvy na Ministerstvu.

Malfoy hleděl do země, snad možná provinile, nebo ustrašeně, když překročil spolu se svým otcem práh.

Hermiona s Parvati stály blízko sebe, každá hůlku v pohotovosti a lhaly by, kdyby tvrdily, že se netřesou strachy. Nikdo slušnou chvíli nic neřekl, než se nebelvírka otřepala z prvotního šoku.

„Eh… v-vítejte, vás bych tady nečekala,“ dostala ze sebe přiškrceně. „Ahoj Draco, říkala jsem si, kdy se uvidíme.“ Pokynula jim rukou, ať jdou dál a když pro ně přičarovávala židle k sednutí, musela si vynadat, že na to, jak se spolu s Parvati snaží udělat z ní zmijozela, tohle teda podělala slušně.

Malfoy starší přijal nabízenou židli se znechucených výrazem v obličeji, jako by se nikdy na nic tak prostého, jako je dřevěná židle, v životě neposadil. Draco šel za ním a když se jeho otec nedíval, věnoval Cristině pohled, že je vše v naprostém pořádku. Hermiona o tom silně pochybovala, ale Cristina mu musela věřit.

„Pane Malfoyi, chtěla bych vám představit svou kamarádku, kdysi z havraspárské koleje, Parvati Patilovou,“ pokynula k Parvati, která se snažila pousmát se.

„Kamarádku? Neříkejte,“ pozvedl obočí Lucius Malfoy tím slizským způsobem, který už měla tu čest (či spíš smůlu) poznat na Ministerstvu. „Nekamarádila se také náhodou s Harrym Potterem?“

„Znali jsme se, protože mé dvojče Padma chodila do Nebelvíru, pane,“ odpověděla pohotově Parvati. „O kamarádství ale nemohla být ani řeč, alespoň poslední tři roky ne.“ Odkázala na ples ve čtvrtém ročníku.

„Přesto je to nezvyklé, že vy a slečna Woodová…“ protáhl Malfoy a přesunul lenivě pozornost k Hermioně.

„Není v tom žádná záhada, když dovolíte,“ chopila se Hermiona slova a vytasila s čerstvé naučenou historkou. „Absolvovaly jsme spolu s šestém ročníku seminář Základů léčitelství a to nás velmi sblížilo.“

„Otče, mohli bychom prosím přejít k věci?“ naléhal Malfoy mladší, jehož tvář viditelně zbledla a ruce se mu třásly více než obvykle. Hermiona netušila, jestli se bojí otcových otázek na její příbuzné, které by mohly vyvstat, nebo jestli se už chce mít za sebou onu věc, kvůli které sem přišli. Nicméně s ním projednou musela souhlasit. Ať už to Malfoy vyklopí a ona za ním může zavřít dveře.

Lucius Malfoy věnoval synovi tvrdý pohled, až Draco sklopil uši. „Chovej se slušně, Draku. Nicméně budiž, když už jsi s tím začal. Slečno Woodová, Draco byl tak laskav a obeznámil mě s vaší ubohou životní situací…“ Dracův omluvný pohled však prozrazoval, že jej rozhodně neobeznámil dobrovolně… „… a já jsem učinil rozhodnutí, že jakožto přítelkyně mého syna a dívka z dobré rodiny, jste vítána na panství Malfoyů co by čestný host do doby, než se najde vhodnější řešení. Toto není v žádném případě vhodné místo pro čistokrevnou čarodějku.“

Hermiona zůstala stát jako přikovaná. To je snad ta největší šílenost, jaká ji v životě potkala. Draco mu musel nakukat, že je čistokrevná, aby ji vytáhl odsud před ministerskou kontrolou. Už chtěla okamžitě zamítnout a horečnatě přemýšlela o vhodné výmluvě proč odmítá, když ji Parvati předběhla.

„Merline, to je opravdu velkorysý návrh, Cristino. Myslím, že bys ho měla přijmout,“ zvolala, čímž dala Hermioně najevo, jak unáhlené by bylo nabídku odmítnout. Nicméně faktem zůstáválo, že přijmout ji by znamenalo opustit Parvati. Potřebovala rozhodně více času na to, aby vše promyslela důkladně…

„Ano, t-to je. Děkuji vám, pane Malfoyi, přesto doufám, že se neurazíte, když vás požádám o trochu času narozmyšlenou. Nebylo by pro váš příliš obtěžující, kdybych vám poslala po sově svou odpověď?“ zaonačila Hermiona diplomaticky a pevně doufala, že ho její odpověď nepohorší. Přece jenom, každou minutou jí vyvstávalo na mysl více a více důvodů, což se nastěhovat do Malfoyova sídla.

Obličej Luciuse Malfoye sice zračil jakési zklamání a povýšenost, nicméně kývl a zvedl se ze židle. „Dobrá tedy, očekávám do večera vaši odpověď. Jdeme, Draku.“ Kývl na svého syna, který vstal jako poslušný beránek. Hermiona otevřela dveře, aby vyprovodila hosty, jako to vídávala v mudlovských noirových filmech, které s oblibou s matkou sledovaly. „Velmi mě těšilo, slečno Patilová, slečno Woodová…“

Když už se Hermiona chystala zavřít, Lucius Malfoy se náhle otočil. „Ještě bych se rád zeptal, jak zemřeli vaši rodiče?“

„Otec s matkou zemřeli v Alžírsku při útoku radikální skupiny kouzelníku. Moje sestra tam totiž měla čajovnu, než se stalo to neštěstí.“

„Jaká nešťastná událost,“ odvětil a otočil se k odchodu.

Když Hermiona zabouchla dveře, vyčerpaně se svezla na zem.

Parvati padla na postel a setřela si pot z krku.

„Tak to aby sis zabalila.“

<< 4. kapitola <<    >> 6. kapitola >>