Omnes Seethis System - povídky a překlady

Draco Malfoy si svlékl kabát a pečlivě jej pověsil do skříně. Snažil se počínat si co nejtiššeji, aby se jeho otec nedozvěděl, že se vrátil domů. Původně nebylo v plánu, aby se vrátil až v poledne, ale měl plnou hlavu nevítaných myšlenek. Na cestě z ubytovny v Londýně se zastavil v jedné mudlovské hospodě. Tam nehrozilo, že natrefí na někoho z Voldemortových řad, nedejbože na vlastního otce. Mohl si s klidem vypít pár skleniček whisky, aby si trochu pročistil hlavu, než se vrátí domů.

Hlavu si nepročistil. A těch skleniček rozhodně pár nebylo. Akorát mu teď třeštila jako blázen, div se trefil do dveří. Neměl mudly rád, byli rozpínaví jako hmyz.

Nemohl dostat Cristinu z hlavy. Chovala se divně, ale vlastně se jí ani nedivil. Po té hrůze, jakou zažila v Bradavicích … muselo se to na ní nějak podepsat. Jediné, co nechápal bylo, že tak radikálně změnila svůj postoj k boji. Čekal by, že když se situace vyvíjela směrem, jakým se vyvíjela, bude se spíše snažit zachránit si vlastní kůži. Nebo minimálně nevměšovat se, ale ona byla snad ještě rozhodnutá vybudovat odboj! Blázen. Úplný blázen. Jak si mohla myslet, že odboj by v téhle strašné době měl nějakou šanci. Smrtijedi byli všude.

Ještě před pár dny to bylo tak snadné. Postavili ho před iluzi volby a on si vybral jedinou z možností. Když ve světě vládly temno a šeď, prostě jen sklopil uši a dělal, co se po něm chtělo ve snaze zachránit si vlastní kůži … dokud se mu do cesty nepostavila ona. Teď aby se sám proklínal, že je zbabělec a prospěchář …

Když se dozvěděl před dvěmi lety, že jeho otec slouží Pánovi Zla, cítil nevýslovnou hrdost. Černokněžník byl velice mocný a jeho otec měl vlivnou pozici. Nebýt Snapea, mohl by mluvit o nejvyšším postu. Draca to tenkrát naplnilo ideály; jaký by to byl asi svět, kdyby se Voldemort chopil moci. Vše by bylo jinak. Brumbál by chcípnul, Snape by mu konečně prokazoval úctu, Grangerové by se pomstil za ta léta ponižování, kdy se snažil vlastnímu otci zavděčit, ale její známky prostě překonat nedokázal a Potter … ten by konečně dostal, co si zaslouží. Bylo mu zle. Bylo mu zle ze sebe samého. Takhle si budoucnost nepředstavoval. Ne tolik mrtvých, ne tolik násilí, ne tolik bolesti … mělo to být vítězství, ale místo toho byla kolem jen zkáza a krev. Netrpěli jen mudlovští šmejdi a krvezrádci. Trpěla celá kouzelnická populace.

Neměl by pít tolik alkoholu, pak má depresivní myšlenky …

„Dixie!“ Zvolal tiše a bojoval s hladinou alkoholu v krvi. Dříve než se znova nadechl, s prásknutím hlasitějším, než mu bylo vhod, se před ním zjevila umolousaná domácí skřítka. „Dones mi něco malého k jídlu, černý indický čaj a vyprošťovák. Zkus se otci zmínit a z tvojí hlavy si udělám nástěnnou trofej. Teď vypadni,“ zamručel a padl na postel poté, co skopl boty. Ty se nepokrčí.

Zavřel oči a snažil se vmáčknout co nejvíc do měkké matrace. Merline, moje hlava! Točil se s ním celý svět, když alkohol začal ustupovat. Aniž by tomu dokázal zabránit, začal se propadat do říše snů. Než však stačil upadnout do spánku úplně, zaklepání na dveře ho postavilo opět na nohy. Zpanikařil. Když se tlukot ozval podruhé, uvědomil si, že bude muset odpovědět. Jak mohl být tak hloupý! Jasně že ta ubohá náhražka otroka okamžitě poběží za svým pánem a vyklopí mu vše, co by měl vědět. Hlupáku!

Otevřel dveře.

„Otče?“ podivil se co nejkotrolovanějším hlasem. „Co si přeješ?“

„Kde jsi byl, Draku? Doufal jsem, že se dostavíš na snídani,“ zeptal se zdvořile jeho otec, avšak tón, jakým ta slova vyslovil, byl chladný a neosobní.

„Byl jsem se projít. Pak – pak jsem se dostal do konfliktu se skupinkou mudlů, kteří potřebovali vysvětlit, jak se chovat k lepším lidem,“ odvětil. Zatraceně, byl mizerný lhář.

„Jsi opilý. Cítím ten alkohol až sem. Je poledne, Draku. Jak mi to vysvětlíš?“ zeptal se znova mrazivým hlasem a upřeně sledoval Dracovy oči, jak se snaží vyhýbat jeho pohledu.

„Špatný den. Potřeboval jsem pročistit hlavu,“ zkusil znovu. O trošku lepší pokus.

„Jsi stejně špatný lhář, jako byla tvá matka. Ale pokud potřebuješ opravdu pročistit hlavu … Legelimens!

Prosím, NE!

… Cristina se chvěje. Cítí to z ní. Nakloní se k ní. Cítí vůni kardamonu a borovicového dřeva. Odkryje pramínek jejích vlasů, jako by ji chtěl políbit. Cítí, jak se třese. Je nádherná. Mohl by ji políbit, ale neodváží se. Přece jenom … naklonil se k ní z úplně jiného důvodu …

… „Co tu chceš?“ Ta musí příjít v tu nejlepší dobu. Ale možná dobře, stejně už tak je tady přesčas. Měl by stihnout snídani, ale i když odejde teď hned, bude to nadlidský výkon, pokud se mu to podaří. Ta Indka ho vůbec nezajímá, jen ji nějak odbyde: „Co je ti potom.“ Měl by být milejší, jinak bude zase moc otázek. „Byl jsem za Cristinou,“ dodává raději. Tu holku to očividně netěší, ale snad nebude dělat problémy. Nechápu, jak to s ní tady může Cristina vydržet.„A já už si myslela, že tu čekáš na mě,“ pronese ta nebelvírská holka s úculkem a vrazí do něj ramenem. Nebolí to, ale cítí, jak v něm roste vztek. Musí se uklidnit, vždyť je to jediný člověk, který tu pro Cris je. „Až tak špatný vkus nemám,“ odvětí. Snad ji odbyl tak, že si zachoval svůj styl …

… „Ještě jednu, pane?“ říká ten zakrslý skrček podlízavě. Nesnáší patolízaly. Kdyby alespoň mohl říct, že je to tím, že je mudla, ale za ty roky, co zná svého otce, moc dobře ví, že i kouzelníci lezou do prdele. „Ještě dvě,“ zavrčí a posouvá mu prázdnou skleničku přes bar. „A pohni si!“ nesnáší mudly, říká si, když pozoruje, jak stařík nalévá z láhve zlatavou tekutinu. Oni tu ale budou, zatímco kouzelníci vymřou. To by si měl Pán Zla uvědomit. Nad tím by měl přemýšlet …

BLESK …

Ucítil náraz a bodavou bolest v kolenou, když neustál Luciusův rázný odchod z jeho mysli.

„Otče, vysvětlím to! Není to tak, jak si …“ Uviděl jen záblesk otcovy vycházkové hole a pak už jeho hlava dopadla na mramorovou podlahu. Bolest.

„Tak takhle mě vidíš?! Jako patolízala Pána Zla?“ zavržel a pomalu přešel po místnosti, až se zastavil těsně u tváře svého syna ležícího na podlaze. „Vysvětli!“

„Jen mi to tak prolétlo hlavou, přísahám! Pak jsem nad tím ale přemýšlel, už si to nemyslím!“ žadonil Draco, ale tvář Luciuse Malfoye zračila jen hněv. Nevěřil mu ani za mák.

Znova pozvedl ebenový nástroj a udeřil svého syna.

„Ještě jednou mi budeš lhát a neprojde ti to tak snadno, je to jasné?“ řekl téměř tichým hlasem a Dracovy útroby se sevřely. Ten tón znal. Nevěstil nic dobrého.

Draco jen poslušně kývl a vyškrábal se na nohy.

„Takže se ptám, kdo je to děvče?“

„Cristina Woodová. Chodila do Zmijozelu. Ve škole jsme se bavili, je to moje kamarádka. Jako jediná přežila Bradavice. Ona, ona a ta druhá holka. Tu moc neznám, je z nějaké jiné koleje,“ odpověděl rychle a pravdivě a doufal, že to jeho otci bude stačit.

„Co to bylo za místo?“

„Ubytovna v Londýně. Ona nemá, kam by šla.“

Na okamžik měl pocit, že Lucius Malfoy o něčem přemýšlí. Hleděl do prázdna a nic neříkal. Draco se neodvažoval to ticho narušit. Po chvíli se opět obrátil na svého syna a Draco nasucho polkl.

„Když je to děvče ze Zmijozelu, její rodiče musí být slušní lidé …“ Vypadalo to, jako by přemýšlel nahlas.

„A–ano,“ vykoktal Draco. „Jeho otec pracoval pro Ministerstvo, myslím. Co si tak vzpomínám, byl historikem.“

„A matka?“ Draco si vynadal do idiotů. Měl skončit u ano a víc to nekomplikovat. Sebral veškerou svou sílu, aby ze sebe dostal první lež, která by zněla pravdivě. Musí to být co nejkratší …

„V domácnosti.“

Luciusova tvář se rozjasnila. „Jak tradiční. Proč neukážeš, že máš dobré chování a nenabídneš té mladé dámě naše pohostinství. Slušné kouzelnické rodiny přece musí držet pospolu,“ zářivě se usmál na svého syna. „Nemůžeme přeci to ubohé děvče nechat v takovém hrozném prostředí! Počítej s tím, že zítra se vydáme na cestu. Dneska mám totiž ještě nějakou práci…“

Dracova tvář dříve zračící čirý děs se vyhladila.

To by vyřešilo pár problémů...

…

Hermiona čekala ve společenské místnosti, kde nyní místo dřevěných židlí stála pohodlná křesla shromážděná do půlkruhu, v jehož středu stál konferenční stolek s kávou a čajem pod permanentním zahřívacím kouzlem. Takhle ona místnost nepůsobila tak stroze a neosobně jako předtím. Hermiona si dala půlhodinovou práci, aby se příchozí cítili co nejpohodlněji to bylo možné, když vezmeme v úvahu tu zlou dobu.

Dříve nechápala, proč nikdo si nedal práci se zvelebením ubytovny, aby se lidé necítili jako za druhé světové války, ale pak to pochopila. Požádala tu dobrovolnici se seznamem, jestli by jí nepřeměnila jen na dobu sezení svůj vozík na konferenční stolek. Žena nejistě máchla hůlkou a drobné jiskřičky nechaly zmizet všechna čtyři kola. Když viděla Hermionin nechápavý pohled, smutně se na ni usmála a lehce dotčeně odvětila:

„Slečno, probuďte se z toho vašeho světa pohádek. Ne všichni mají peníze na soukromou kouzelnickou školu.“

Netrpělivě se podívala na hodinky. Bylo pět minut po šesté. Už tu alespoň někdo mohl být. Celou noc si připravovala proslov, aby dokázal zaujmout, ale zároveň nebyl vtíravý. Aby dal lidem naději, motivoval je a hlavně nezastrašil.

Napůl doufala, že se Malfoy vrátí dřív a pomůže jí, ale bylo to jen hloupé přání. Pamatovala si moc dobře, co jí řekl, když ho zkusila podruhé přetáhnout na druhou stranu. Dokud mu nedá dostatečnou jistotu, že ho to nebude stát kůži, nepodpoří ji. Na Draca Malfoye i tak silná slova. Kdyby ho s tímhle přepadla jako Hermiona Grangerová, nejen že by ji proklel, ale ještě by ji sám udal Voldemortovi. Na to by vzala jed.

Ručička se přesunula na šest šest a kdosi zaklepal na otevřené dveře.

„Slečna Woodová?“ zeptala se plavovlasá žena středního věku s malou dívenkou, u které by přísahala, že ji musela vidět ve škole v prvním ročníku.

„Ano. Pojďte prosím dál a posaďte se,“ vybídla ji Hermiona a ukázala na jedno z čalouněných křesel.

„Nejsem si jistá, čeho se má tohle zasedání vůbec týkat. Na papírku bylo pouze napsané, že je to Beseda na aktuální téma.“

„Dalo by se tak říct,“ pokývala Hermiona opatrně hlavou a doufala, že se žena na podpatku neotočí a neodejde.

„Jmenuji se Anastasia Blindfoldová, kdysi jsem pracovala jako tlumočnice pro Ministerstvo kouzel. Má dcera Anabel,“ řekla žena a potřásla si s Hermionou rukou. Malou dívenku, sotva dvanáctiletou, popostrčila k pořadatelce sezení, aby se řádně představila.

Vypadala, jako by se v ní krve nedořezal, když si důkladně Hermionu prohlédla.

„Mami? Ona taky chodila do Bradavic. Je ze Zmijozelu.“

„Opravdu?“ podivila se žena s neskrývaným zájmem a posadila se do křesla.

„No, vlastně … kolej přece není vše, ne?“ pokusila se o vysvětlení Hermiona.

„To není, ale v dnešní době se i kolejím přikládá význam. Nechci se vás a vašich přesvědčení jakkoli dotknout, ale nebyli právě studenti Zmijozelu ti, kteří se nejčastěji přidávali na stranu zla?“ věnovala jí pátravý pohled skrze tenké obroučky brýlí.

„To sice ano,“ odpověděla pohotově Hermiona a využila ve svůj prospěch Malfoyova slova. „Ale já jsem poloviční krve. Má matka byla mudla, ale v dnešní době vám ani kolej nepomůže, pokud nemáte čistý krevní status.“

Anastasia pokývala uspokojeně hlavou, ze strany na stranu, jako by se snažila uvolnit ztuhlé trapézové svaly a poté se usadila v křesle. Vytáhla hůlku a briskně přemístila druhé křeslo těsně vedle sebe a pokynula Anabel.

Sotva dívka dosedla vedle své matky, vešli do místnosti dva mladí muži s turbany na hlavách. Hermiona si hned vybavila velbloudy a poušť, která jí asociovala poslední dovolenou s jejími rodiči v Egyptě. Její otec ji chtěl vzít na projížďku kolem pyramid, ale Hermiona ho odmítla. Měla hrůzu ze všeho čtyřnohého, co neposlouchalo tak úplně na slovo. Na hipogryfa by nesedla, ani kdyby dostala zaplaceno, nebýt nutnosti zachránit Harryho kmotra a let na testrálovi byl pomalu pod výhružkou smrti. A zase za to prakticky mohl Sirius, pomyslela si pobaveně.

Oba cizinci se zdvořile uklonili a beze slova se posadili do křesel. Hermiona zauvažovala, jestli vůbec mluví anglicky. Když promluvili, mluvili pouze mezi sebou a jakousi cizí řečí, kterou by lokalizovala někam do oblasti jižní Asie.

O několik minut později přišla ta rusovlasá žena, kterou už jednou viděla procházet chodbou a tak hloupě si ji spletla s Ginny. Teď byli čtyři (malou Anabel nepočítajíc). Rozhodla se, že se pustí do proslovu.

Shrnula situaci na Ministerstvu, pověděla příběh Bradavic a díky přítomným posbírala i další kousíčky skládanky, které jí scházely. Bývalá ministerská pracovnice se ukázala být více informována, než samotná Hermiona.

„Vy si teda myslíte, slečno, že Ministerstvo je zcela ztraceno?“ zeptala se stroze a pronikavě na Hermionu pohlédla.

„Ano. Vol–Pán zla nahradil bývalé pracovníky lidmi, kteří jsou mu loajální. Je teda více než pravděpodobné, že na Ministerstvu kouzel už nenaleznete jediného důvěryhodného člověka.“

„A kde berete, slečno Woodová, tu jistotu? Já jsem tam pracovala čtrnáct let a znala jsem třetinu bývalého složení Ministerstva a z toho minimálně dvacet lidí velice důvěrně. Můj bratr pracoval pět let v Oddělení zneužívání mudlovských věcí, než před deseti lety emigroval do Francie a za administrativní kancelář pro mezinárodní obchodní reformy bych se mohla zaručit. A přesto několik lidí, co jsem dobře znala, tam stále pracují,“ nechala ve vzduchu viset nenápadnou otázku.

„Pak přísahali loajalitu Tomu, jehož jméno nesmíme vyslovit…“

„Ne,“ odsekla. „To vás nikdy, slečno, nenapadlo, že ne všichni jsou střeštěně odvážní a veřejně loajální Nebelvíři? Jako Zmijozel byste o tom mohla něco vědět. Havraspár, slečno Woodová, první myslí… a až poté jedná.“

Hermiona se na okamžik odmlčela. Vážně z ní jde Nebelvír tak cítit? Ta žena měla pravdu. Jak mohla být tak zaujatá? Je přeci tak nepravděpodobné, že by většina kouzelnické populace doprovolně přešla do Voldemortových služeb.

Ve chvíli, když Hermiona horečnatě přemýšlela, rusovlasá žena se postavila.

„O co se tady ve skutečnosti vlastně snažíš? Chceš posbírat armádu a zaklepat Vodemortovi u dveří?“ štěkla směrem k Hermioně. Ona to postřehla až na poslední chvíli, ale zbytek osazenstva sebou poplašeně trhl.

„Dávejte si pozor na jazyk, madam Creeveyová!“ procedila Anastasia Blindfoldová skrze zuby. „Už dost, že se tady bavíme o takovýchto věcech. Měla byste mít víc rozumu!“

„A co na tom věci změní?! Jako by už tenhle svět nebyl na svém konci. Však počkejte, celé Ministerstvo se za chvíli zhroutí, protože Voldemort je možná mocichtivý, ale celý národ nebude schopen udržet dlouho v šachu. Grindelwald dokonce rozpoutal černokněžnickou válku, aby se chopil moci, ale masy udržet nedokázal.“

„Naposledy vás důrazně žádám, abyste nevyslovovala Jeho jméno!“ Blindfoldová rázně vstala ze židle, a než to stihla Hermiona postřehnout, měla v ruce hůlku. Když to Carla Creeveyová uviděla, ihned byla na nohou také. Hermiona skočila mezi rozzuřené furie a roztáhla ruce v obranném gestu.

„Prosím, uklidněte se. Takhle ničeho nedosáhneme!“

„A čeho chcete dosáhnou, slečno Woodová?“ zeptala se Blindfoldová.

„Zatím jen a pouze rozhovoru, madam. Prosím …“ pokynula rukou v jejímu křeslu. Anastasia vrhla poslední varovný pohled na rusovlasou ženu a poté si sedla. Carla Creeveyová ji následovala.

„Madam Blidfoldová, povězte mi prosím víc o těch lidech, co zůstali na Ministerstvu. Víte o konkrétních lidech, kteří …“

Ozvalo se zaklepání a Parvati vešla do místnosti.

„Omlouvám se, jen pokračujte,“ mávla rukou směrem ke své spolubydlící a tiše se postavila do rohu místnosti.

„ …kteří zůstali loajální Rufovi Brouskovi?“ zeptala se Hermiona.

„Ano. Bohužel vám je ale nemohu sdělit. Lhala bych, kdybych tvrdila, že nemám vůči vaší koleji předsudky, ale toto je pouze diskuse stejně smýšlejících …“ pohlédla na madam Creeveyovou, „ …podobně smýšlejících lidí. Toto není odboj. Je to pro ochranu jejich, i vaši. Neurazte se, ale jste jen mladá dívka plná ideálů. Zatím zde není pro revoluci příhodné místo ani čas.“

„Musím s vámi nesouhlasit. Kdy jindy, když ne teď?!“ Ten, jehož nesmíme jmenovat se sotva chopil moci. Nemůžeme čekat, až se jeho vláda stabilizuje.“

„Ráda bych, ale nemohu vám pomoct.“

„Proboha Blindfoldová!“ vykřikla Carla Creeveyová. „Byla byste pitomá, svěřovat se zmijozelské ženské. Copak to nevidíte? Sotva půlhodina pryč a už z vás tahá jména zrádců, aby je mohla prásknout úřadům!“

„To ne!“ vykřikla Hermiona.

„Co ne? Nejsi Zmijozel, nebo nepráskneš nic úřadům?“ křikla na ni posměšně a zavrtávala se jí agresivně pohledem do očí. Parvati vycítila nebezpečí situace a jemně zakroutila hlavou. Hermiona ji pochopila; ať se děje, co se děje, nesmí přiznat, kým je.

„Nikoho bych neudala. Stojím tady před vámi proto, že nesouhlasím s rasismem a netolerancí Pána zla a jsem ochotna se mu postavit,“ pronesla slavnostně Hermiona a doufala, že to bude stačit.

„Krásné. Až zase potkám Ritu Holoubkovou, požádám ji, ať napíše tvůj nekrolog. Jen tak pro případ,“ ušklíbla se Carla a rázně odkráčela z místnosti.

„Slečno Woodová, nechte převrat mocnějším. Buďte dál zmijozelská princeznička a nekažte si život. Vy v tomhle světě ještě máte šanci.“ Anastasia Blindfoldová vstala z křesla, aby položila Hermioně ruku na rameno. „Je dobré vědět, kdo stojí při nás, až k něčemu dojde,“ spiklenecky na ni mrkla a poprvé za celé sezení upustila drobný úsměv.

Anabel věnovala Hermioně ustrašený pohled a zmizela v chodbě se svou matkou.

Hermiona přesunula svou pozornost na dva muže v místnosti, kteří jako jediní ještě z jejich hostů vydrželi. Dosud nepromluvili jediné slovo.

Parvati se odlepila ode zdi a obsadila křeslo po ministerské tlumočnici. „Toto dopadlo,“ zamumlala si pod vousy, ale Hermiona s ní nemohla souhlasit.

„A co vy, pánové? Co si myslíte o této problematice?“ pokusila se Hermiona.

Jeden z mužů upřel pohled na Parvati a sjel ji od hlavy až k patě. Druhý se zaměřil na Hermionu a anglicky odvětil: „Vy nejste Zmijozel a ani nejste majitelem tohoto těla.“

Hermiona se překvapeně podívala na Parvati. Doufala v nějakou pomoc, nejaké gesto … náznak, co má udělat. Jaký mělo smysl dělat z toho muže hlupáka?

„Nevím, jak jste se k té informaci dostali, ale nepopírám ji.“

První muž přestal věnovat pozornost Parvati a řekl: „Umění nitrozpytu je vzácné a vyžaduje dlouhá léta tréninku. Když jej ale ovládnete, pak vás už nikdo neoklame.“

„To není možné,“ odporovala Hermiona. „Cítila bych, kdyby jste napadl moji mysl. Je chráněna, taky jsem se učila nitrobranu.“

Oba muži si vyměnili pohledy a pousmáli se. „Víme. Vaše ochrané zdi jsou ale proti našim schopnostem bezmocné.“

„Máte toho za sebou mnoho, nejste slabá. A ani bezmocná, jak naznačila ta žena. Víme, co se vám honilo hlavou, víme, jaký je váš plán a víme, že zatím je na dobré cestě,“ řekl ten druhý.

„Víte, že je to násilí? Je to nelegální,“ stáhla se Hermiona a podvědomě se snažila posílit obranu své mysli.

„Nelegální?“ podivil se jeden ironicky.

„A tyranie Pána zla je legální?“ otázal se druhý.

„Něco na tom je,“ odvětila Parvati a tím upoutala opět pozornost jednoho z mužů. „A když už jsme u takové zapálené diskuse,“ pokračovala s nádechem sarkasmu, „co kdybyste nám tak prozradili svá jména?“

„Ridgal Foy a můj společník je Abel Foy. Pracujeme v Londýně pro mezinárodní obchodní společnost,“ řekl jeden z nich, a než se Hermiona stačila zeptat, předběhl ji: „Ne, slečno Grangerová. Z Indie.“

Zatla ruku v pěst. „Prosím vás, přestaňte se hrabat v mé hlavě. Chápu, v jaké jste výhodě a respektuji to, ale přestaňte napadat mé soukromí.“

„Je to velice těžké, slečno,“ řekl Abel. „Ve skutečnosti to neumíme. Naše schopnost je tak silná, že často nedokážeme rozlišit, co lidé říkají a co si jen myslí. Je to zázrak i prokletí.“

„Jste ochotni se podílet na mém plánu? Chci založit odboj, ale první musím vyřešit můj problém z lektvarem, jak jistě víte.“

„Pokud chcete založit odboj, nesmíte ten problém vyřešit. Jako Cristinu Woodovou vás nikdo následovat nebude, jak jste si určitě při své inteligenci všimla. Pokud se ale ukážete jako Hermiona Grangerová, nejchytřejší a nejtalentovanější mladá čarodějka své doby, dívka, která přežila Bradavický masakr, ničitelka viteálů, nejlepší kamarádka Harryho Pottera a ta, která má na svém účtu již několik bitev … pak za vámi lidé půjdou, pak vám budou věřit. Cristině Woodové, anonymní zmijozelské princezně, nikdo věřit nebude,“ pokrčil Ridgal rameny.

Hermiona mu musela dát za pravdu. Carla Creeveyová ji odsoudila téměř okamžitě poté, co se ukázalo, do které koleje patří a Anastasia Blindfoldová v ní vidí jen rozhořčenou dívenku, co by nejraději třískla Voldemorta po hlavě, aby ukojila svůj vztek a frustraci. Hermiona Grangerová je ale politicky známá osobnost. Její podobizna by visela na každém domě v Příčné ulici, kdyby si Vodemort nemyslel, že leží pod troskami Bradavic.

„Je tu ještě jeden problém a vy to víte,“ vzpomněla si Hermiona.

„Ten chlapec, co pracuje pro Pána zla. Víme.“

„Co mám dělat? Nemůžu ho ztratit. Je přece příliš důležitý.“

„Hlavně příliš pohledný, nemám pravdu?“ usmál se Ridgal a Hermiona zrudla.

„No to snad nemyslíš vážně!“ zvolala její spolubydlící a rozhodila pažemi. „Hermiono! Draco Malfoy? Jako vážně? Slizká zmijozelská fretka co tě urážela celých šest let v Bradavicích?“

„Děláš, jako kdybych do něj byla zamilovaná! Já nepopírám, že nevypadá špatně, ale jediný důvod, proč se s ním ještě stýkám je ten, že zapadá do mého plánu!“ vykřikla. Abel i Ridgal zarytě pro jednou zase mlčeli. „Vážně!“

Parvati zvedla ruce v obranném gestu. „Jak myslíš, ale nezapomeň, jaký je. Kdybys nevypadala jako ona, nikdy by se k tobě tak nechoval.“

„Já to vím. Mohu tedy počítat s vaší pomocí?“ otočila se opět na dva bratry.

„Ne jednom že můžeš, ale musíš. Díky nám se totiž nemusíš obávat ničí loajality. Díky nám budeš vědět, kdo je doopravdy s tebou a komu můžeš věřit,“ odříkávali co by proroctví.

„A můžu věřit Anastasii Blindfoldové?“ zeptala se Hermiona.

„Můžeš. Ona má mnoho kontaktů.“

„A můžu věřit Carle Creeveyové?“

„Té věřit musíš. Má motivaci bojovat, protože je zahořklá po smrti svých dvou synů.“ Ano, já věděla, že to jméno znám! Je matkou Colina a Denise Creeveyových! „A má konktakt, který tě dovede za Kingsleym Pastorkem.“

„Merline, ano! Vždyť ona zná Ritu Holoubkovou!“

„A ještě jedna věc, co bys měla vědět. Přišli sem zrovna tito lidé, protože si nesou šrám na duši nebo křivdu. Pokud se k tobě přidají, něco budou očekávat. Pokud si chceš udržet jejich loajalitu, budeš jim to muset dát. Co to bude, ukáže čas.“

<< 3. kapitola <<     >> 5. kapitola >>