Omnes Seethis System - povídky a překlady

Následujících několik dní Malfoye neviděla. Přemýšlela, jestli se úplně nestraní společnosti, jestli vůbec něco jí nebo pije. Nikde ho nemohla najít, ale na druhou stranu se nedokázala donutit, aby se poptala po čísle jeho pokoje a sama ho vyhledala. Později si musela vynadat, že není středem vesmíru, protože podle Parvati chodí všude tam, kde Hermiona není. Zkrátka se jí normálně vyhýbá, zřejmě proto, aby ho proti jeho vůli opět nezatlačila do nějaké nepříjemné diskuse.

Parvati si od něj užila svoje. Když ji poprvé spatřil ve společenské místnosti, ignoroval ji. Když se setkali podruhé, zřejmě posbíral veškerou svou odvahu, aby ji tím nejarogantnějším tónem, jakého byl schopen, oslovil. Zajímal se, jak se dostala z Bradavic a jak je možné, že ji nikdo nehledá. Popravě vypověděla, jak vše bylo, protože neměla na rozdíl od Hermiony co skrývat. Fakt, že je čistokrevná, ji zbavil nutnosti užívat mnoholičný lektvar. O něm se samozřejmě před fretkou nezmiňovala. Když se srazili potřetí u jídelního vozíku, ptal se na Cristinu. Mladá Indka se s překvapením podivila, jak to ví, že jsou spolu na pokoji, načež Draco jí s úšklebem odvětil, že není idiot. Parvati potlačila jízlivou odpověď, že asi idiot bude, když není schopen podle hlasu poznat vlastní holku. Pak mu, protože byla ráznější povahy, zapáleně vylíčila, jak našla zmijozelskou dívku pod sutinami, zachránila jí život a pak poslala do bezpečí spolu s nižšími ročníky. Vzápětí běžela za Hermionou, převyprávěla jí ten příběh slovo od slova a zapřísahala ji, aby ho příště, až se jí Draco bude ptát, pověděla úplně stejně. Hermiona jí byla neskonale vděčna. Když byla pod nátlakem, její fantazie nestála za zlámanou grešli. Co nevymyslel už někdo před ní a nezapsal do knih, pro ni neexistovalo.

Jednoho sychravého pondělního rána se probudila se šílenou bolestí hlavy. Otráveně se převalila na bok a zjistila, že Parvatina palanda je prázdná. Její pohled se stočil k hodinám na stěně, které představovaly jeden z mála kusů nábytku, které se v místnosti nacházely. Bylo sotva šest. Parvati byla jižanka. Ráda si pospala, když měla možnost.

Hermiona se přinutila vstát z postele a přemístila se ke koupelnovému koutu. Otočila kohoutkem a smyla všechny důkazy spánku. Teprve v tu chvíli si všimla vzkazu zakouzleného na zrcadle.

Hermi,

papír se lehce ztratí. Šla jsem něco neodkladného vyřídit.

Vrátím se na oběd.

P.

Nelíbilo se jí to ani za mák. Vrátím se na oběd znamenalo jediné – musela opustit ubytovnu. Od té doby, co utekly z Bradavic nikdo z nich ubytovnu neopustil. Ve skutečnosti nikdo prakticky netušil, co se teď děje venku. Během pár dní se mohlo cokoli změnit. Smrtijedi mohli okupovat všechna veřejná kouzelnická místa. Mohli kontrolovat letaxové sítě nebo sledovat přemísťující se lidi. Nevědomost ji děsila a představa Parvati běhající někde venku ještě víc. Měla ji vzbudit… měla jít s ní. Nemohla se ale na kamarádku zlobit, protože ona na jejím místě by taky raději šla sama, než aby ohrozila někoho dalšího. Hermionu možná kryje Mnoholičný lektvar, ale magická stopa zůstává stejná. Nezbylo než čekat.

Za hodinu začne ranní vysílání Kingsleyho rádiové stanice, uvědomila si. Vydala se tedy do jídelny pro snídani, aby jí neunikl začátek. Doufala jen, že neuslyší další jména mrtvých…

…

V jídelně bylo toho rána prázdno. Nikomu se nechtělo brzy vstávat, když každý další den byl stejný jako ten předešlý. Stále stejná rutina. Kdoví, jak dlouho to ještě potrvá. Vozík s ranními příděly stál osamoceně u stěny. Dobrovolnice, která obvykle kontrolovala jména v seznamu ubytovaných, se zřejmě na chvíli vzdálila, dokud lidé nezačnou vstávat. Papír zůstal ležet na pojízdném stolku, takže se Hermiona zmocnila jednoho z balíčků a poctivě škrtla své jméno.

Když se vydala směrem na veřejné toalety, zastavila se u nástěnky, aby si přečetla heslo na dnešní den pro ubytovnu. Jen tak pro případ, i když věděla, že stejně nikam ven nepůjde. Amsterdam. Už chtěla opět pokračovat za svým cílem, když si všimla dalšího pergamenu. Bylo to upozornění zakouzlené tak, aby jej žádný záškodník nemohl strhnout. Vzkaz oznamoval všem obyvatelům ubytovny, že výše uvedeného dne, tedy přesně o čtrnáct dní později, skončí příděly potravin z důvodu nedostatku jídla a tudíž se každý musí individuálně přizpůsobit situaci. Zároveň také oznamoval, že přesně za měsíc podle nejnovějšího zákona vydaného Ministerstvem kouzel proběhne prohlídka všech uprchlíků zaregistrovaných na seznamu. Každý ubytovaný musí splňovat tyto podmínky:

1. Musí být občanem Velké Británie

2. Musí být čistokrevným kouzelníkem nebo čarodějkou

3. Musí prokázat, že nemá jiné místo, kde by mohl pobývat

4. Musí prokázat, že nemá naživu žádné čistokrevné rodinné příslušníky

5. Musí prokázat svou loajalitu novému Ministru kouzel

Všichni kouzelníci a čarodějky budou podrobeni kontrole loajality pod dohledem bystrozorů.

Jinými slovy, prohrabají se nám mozkem nebo do nás nalijí Veritaserum. Červené datum jí bilo do očí. Musí zmizet, než k tomu dojde. Se svým plánem bude muset hnout rychleji, než zamýšlela.

Jakmile se ocitla opět v bezpečí svého pokoje, naladila správnou frekvenci na rádiu a trošku ztlumila zvuk. Kingsleyho hlas byl pro ni balzám na duši, jakési ujištění, že v tom nejsou sami. Nesdělil jí nic nového; o zákonu o poskytování azylu se dozvěděla před pár minutami, komplexní kontrola zaměstnanců ministerstva kouzel, z nichž polovina se přesunula do Azkabanu a byla vyměněna za Smrtijedy, ji nepřekvapila a „korunovace“ samozvaného Ministra kouzel byla jen třešničkou na dortu. Voldemort obsadil kouzelnický svět na všech frontách. Staří bystrozorové se zmohli na odpor, ale Smrtijedů byla přesila. Jedinou nadějí byla ta hrstka z nich, která během bitvy utekla. Pak varoval před veřejnými místy, o kterých Řád (nebo spíš to, co z něj zbylo) ví, že jsou ostře střežené Smrtijedy. Pak Holoubková četla jména. Hermiona nikoho z nich osobně neznala.

Hermiona stále doufala, že Kingsley zanechá někde náznak, podle kterého by dokázala vyvodit, odkud se vysílá. Jenže podle veškerých indicií byli neustále v pohybu, aby je neodhalili Voldemortovi špehové. Vzbuzovalo to v ní zoufalství. Tak moc chtěla najít další zbylé spojence, aby se necítila tak sama. Jedinou stopou, kterou měla, bylo Grimauldovo náměstí 12, ale Hermiona nepřikládala tomu místu velké naděje. Řád, jak ho znala, už neexistoval.

V tom se ozvalo zabušení na dveře a Hermiona sebou trhla. Okamžitě vypla rádio a doufala, že svým zbrklým jednáním nepřepla frekvenci. Příště už by ji taky nemusela najít. Chtěla otevřít dveře, ale návštěvník byl rychlejší.

„Zbláznila ses?!“ vyprskl Malfoy, když vstoupil svýma zablácenýma botama na její pečlivě udržovaný šedý koberec. „Myslíš, že je tohle centrum odboje? To tvé zpropadené rádio jde slyšet až na chodbu!“ Hermiona zůstala netečná.

„Takže už se mnou mluvíš?“ zeptala se klidně a pohlédla mu do očí. Pohled jí neoplatil. Zahleděl se na koupelnový závěs, když odpověděl: „Nepřestal jsem s tebou mluvit.“

„Takže mi chceš říct, že ses mi celou dobu nevyhýbal?“ potlačila úšklebek.

„Nemám důvod. Prostě jsme se jen nepotkali,“ stále sledoval závěs. Musel ho asi doopravdy fascinovat. Malfoy byl vážně mizerný lhář. Zakroutila hlavou.

„Chtěl si ještě něco?“ zeptala se, když se neměl k odchodu. Následovala dlouhá chvíle ticha, kdy buď zvažoval, jestli má říct, co má na srdci, nebo jen hledal vhodná slova.

„Vlastně ano. Vracím se na Malfoy Manor. Musím odejít, než vyvstanou otázky.“ Hlas se mu chvěl. Lže mi i teď, uvědomila si Hermiona, ale nebyla s to rozluštit, co se děje.

„Taky odcházím.“ Konečně se jí podíval do očí.

„Proč?“

„Viděl jsi ten pergamen dole na nástěnce?“

„Ne…“ začal, ale Hermiona mu skočila do řeči.

„Přijdou tady z Ministerstva na kontrolu přesně za měsíc. Vypsali podmínky a já je nesplňuju. Nejsem čistokrevná.“ Lež to nebyla, ale pravda taky ne. Alespoň ne úplná. Musela pryč tak jak tak, ale z jiného důvodu.

„Kontrola? Obával jsem se toho. Pán Zla chystá pogromy. Nebude to jako tenkrát. Otec tvrdí, že nechce opakovat předešlé chyby a hodlá zcela a úplně vyčistit kouzelnický svět od veškeré špíny. Mudlorozené ať si vezme čert, ale jestli se pustí i do nečistokrevných, kdo mu zbyde? To aby rovnou ještě zakládal novou populaci!“ Hermiony se zmocnil hněv. Jak si jen mohla myslet, že zrůdu s takovým názorem na mudlorozené by kdy mohla přetáhnout na svou stranu. Klidně by ji předhodil Voldemortovi! Ruka chtěla nahmatat hůlku, aby s ním mohla alespoň prásknout o zem, aby se uklidnila, ale nic nenašla. Hůlka byla pryč. Do háje, zaklela. Oči vyhledaly Malfoye a na vteřinu na sebe zírali. Vypadal zmateně. Vždyť se k ní ani nepřiblížil, jak by ji teda mohl o hůlku okrást? Stiskla zuby a snažila se uklidnit. Jen ať se to Malfoy nedozví…

„Mudlorození jsou pro tebe vosk? Vždyť tvoří jednu třetinu celé populace…“ snažila se udržet svůj hlas v klidu.

„Co že jsou?“ nechápavě nakrčil obočí.

„Vosk, to je jedno. Jen mudlovská fráze.“ Uvědomila si svou chybu, hned jak k ní došlo. Zatajila dech. Hlupačko, nemůžeš si dávat větší pozor na pusu! Napomínala se roztřeseně.

„Proč u Merlina používáš mudlovské fráze?“ Mimoděk ustoupila vzad, kdyby se náhodou po ní vrhl.

„Nevím, slyšela jsem to v rádiu. Přišla mi teď na místě…“ Chabé, Grangerová, zatraceně chabé.

„Už to příště nedělej. I stěny mají uši. Nikdy nevíš, kdo poslouchá. Mudlovské hlášky už nikdy, nikdy, neopakuj!“ vyjel po ní, až Hermioně naskočila husí kůže. Nikdy ji v Bradavicích tolik neděsil, jako teď. Jak se z něj den ode dne stávala větší troska, prořízly se mu čelistní kosti a vypadal jako živý mrtvý. Obzvlášť, když se takhle tvářil. Otřepala se, ale nedala to na sobě znát.

„Pán Zla si zřejmě neuvědomuje, že děti mudlů tvoří most mezi světem kouzelníků a světem mudlů.“

„Myslíš, že Pán Zla potřebuje most? Mudlové jsou pro něj jen zvířata. Nepotřebuje se s nimi domluvit. Potřebuje je zotročit. Beztak se pustí do Evropy, jen co si podrobí Británii.“

„Ty budeš jen přihlížet?“ zkusila to znova.

Skryl si hlavu do dlaní a hlasitě vydechl. Než stačila cokoliv dodat, praštil pěstí do dveří, až se otřásla celá místnost. „Co po mě sakra chceš, Cristino?“

„Abys nezůstal pasivní!“ přinutila se se k němu opět přiblížit, ale na dotek, kterým by snad i mohla prolomit ledy, se nezmohla. Na to se jí příliš hnusil.

Pohlédl na ni bojácnýma zoufalýma očima. Neohrabaně jí projel dvěma prsty pramínkem vlasů a zastrčil jej za ucho. Neuhnula. Pak se naklonil tak blízko, že se jeho horní ret dotkl Hermionina ušního boltce. Ze začátku si myslela, že ji chce políbit, ale pak jen zašeptal: „Až budeš mít něco v ruce, budeme se o tom dál bavit. Do té doby je pro mě tohle téma uzavřené.“

Kývla na souhlas, když se opět napřímil. Rozprostřelo se ticho. Hermiona jej vzala za slovo. Musela uznat, že má vlastně pravdu. Až se dostane do kontaktu se zbytkem Řádu a získá víc příznivců pro svou věc, nebo až vymyslí plán, který bude mít šanci na úspěch, Malfoye si tím spíše nakloní. On má strach. Je vyklepaný jak malé dítě o Halloweenu. Potřebuje nějakou jistotu, že se nevrhá po hlavě do náruče smrti. Teď má Hermiona dokonce i motivaci. Hodiny tikají o něco rychleji, když hrozba hladu a vězení ťuká na dveře.

Chystal se odejít, ale ve dveřích se střetl s Hermioninou spolubydlící, která si zamyšleně sundávala šál na prahu. Potom co se málem srazili, mu věnovala nepřátelský pohled.

„Co tu chceš?“

„Co je ti potom,“ vrátil jí to stejnou mincí. „Byl jsem za Cristinou,“ dodal pak, když viděl, jak se nebelvírské dívce zužují zorničky.

„A já už si myslela, že tu čekáš na mě,“ pronesla s úšklebkem, vrazila do něj ramenem a prošla do místnosti. Hermiona by dala ruku do ohně za to, že kdyby tam nestála ona, prokleje Parvati do šestého kolene.

„Až tak špatný vkus nemám,“ odvětil a Hermiona se proti své vůli zarděla.

Ve dveřích se otočil naposled na Hermionu. „Za pár dní zase přijdu, hned jak bude po všem,“ vyhnul se jejímu pronikavému pohledu a odešel. Zanechal ji v otázce, jestli informaci, která se ukrývá po tím vším, chce získat, nebo raději ani ne.

Parvati si svlékla kabát a nedbale jej pohodila na svou palandu. Na okamžik se ní zastavila pohledem, jako by dumala, jestli Malfoyův špinavý zadek okupoval její čisté bíle prostěradlo, ale pak se nakonec posadila.

Hermiona by zakouzlila Locturnus na dveře, kdyby měla zpět hůlku. Pro případ, že by se náhodou objevil další takový, jako Malfoy. Nakonec sáhla pro snídani, na kterou úplně zapomněla pod vším tím stresem a vděčně se zakousla do jídla. Na druhé straně dveří slyšela jakýsi hluk, tak si domyslela, že už musí být alespoň deset. Dokázala si představit, že se teď asi dole pěkná masa lidí pere o kus žvance, přestože je jídlo na příděly a na každého se vždycky dostalo i dostane. Tedy… dokud nezruší dávky.

„Parvati?“ Koneckonců, byla její spolubydlící. Ta otázka byla na místě. „Nevíš, kde jsem mohla nechat hůlku?“

Parvati se vymrštila z palandy. „Vidíš? Málem jsem zapomněla na to nejdůležitější. Ta fretka mě totálně vyvedla z míry.“ Začala se divoce přehrabovat v kabelce, dokud nevytáhla řasenku. Mrskla ji po Hermioně. Ta jí věnovala tázavý pohled.

„To je životopis Cristiny Woodové. Se vším všudy,“ pronesla důležitě a samolibě se usmála. „Finite incantatem!“

„Kdes to vzala?“ Před překvapenou Hermionou se objevilo několik listin.

„Co si to o mě myslíš, Hermiono Grangerová! Vypadám snad já jako zlodějka?“ zasmála se a oči jí zářily. „Jsou z ministerského archivu.“

„Jak ses tam u Merlinových vousů dostala?“

„No jak … přišla jsem k hlavnímu vchodu, odevzdala svou hůlku a jako čistokrevná občanka Velké Británie byla uvítána na Ministerstvu a doprovozena do archivu. Tam jsem vyhledala její spis, pořídila kopii, zakouzlila na řasenku a spořádaně odešla z Ministerstva opět hlavním vchodem.“

„Ale jak jsi mohla…“ a pak jí to došlo. „Parvati Patilová! Okamžitě mi vrať hůlku!“ vykřikla. Co kdyby se něco stalo? Co kdyby sem přišli z Ministerstva na kontrolu a…“

„…ale nepřišli. Navíc, ti mají teď svých starostí dost. Přestaň panikařit. Tady je. Prostě jsem ji potřebovala. Koneckonců jsem to dělala všechno pro tebe. Musíš se vžít do role. Malfoye potřebuješ a on není hloupý.“

Hermiona pozvedla obočí. „Vážně? Není hloupý? Že zrovna ty prohlašuješ něco tak odvážného!“ popíchla ji. Parvati jako by její jízlivý komentář přeslechla.

„Je jen otázkou času, než prokoukne, že nejsi ona. Stačí jedna dobře mířená otázka a má tě. Tady je všechno,“ ukázala na listiny Hermioninou hůlkou, než ji podala právoplatné majitelce.

„Kde se narodila, kde studovala, silné a slabé stránky, charakter, vlastnosti, rodina, známky… zkrátka úplně všechno!“

Hermiona si pochybovačně prohlížela listiny. Parvati měla pravdu. Bylo tam všechno. Cristina byla průměrný student, který v ničem nevynikal, ale za to byla mizerná v obraně proti černé magii. Narodila se ve východním Skotsku, matka byla administrativní pracovnicí a státním zaměstnancem, zatímco otec byl spisovatel a historik se specializací na skřety. Matka mudla, otec Havraspár. Mladší bratr, moták, který ve dvou letech umřel na zápal plic a starší sestra, která vlastní kouzelnickou kavárnu v Alžírsku. Cristina byla povahou cholerická, jízlivá, cynická a přehnaně sebevědomá. Neměla smysl pro humor, ale byla výborný řečník a dobrý lhář. Fascinující, co všechno kouzelnické archivy zaznamenávají.

„Riskovala jsi život. Nelíbí se mi to.“ Hermiona skousla ret. Parvati se jen uvolněně smála, hrdá na svou dobře odvedenou práci.

„Já se nepotřebuju skrývat. Jsem člověk pána Zla,“ zažertovala, ale Hermiona ji zpražila pohledem.

„O tom se nežertuje. A stejně jsi to neměla dělat…

„Děkuji by stačilo,“ odvětila dotčeně její spolubydlící. Hermiona si povzdechla.

„Děkuju.“

Tím uspokojila Parvatino ego a Indka konečně mohla zalehnout a dospat se. Za chvíli už Hermiona slyšela tiché pochrupkávání a spokojeně se pro sebe usmála. Tiše odemkla skřínku s Mnoholičným lektvarem, vytáhla ampuli a protřepala její obsah.

K čertu, to mi tak ještě sházelo, zaklela a úzkostlivě sevřela v dlani poslední tři dávky její nové identity. Měsíc do kontroly z Ministerstva, čtrnáct dní do konce přídělů a tři dny do pádu jejího krytí. Mohla jen doufat, že se Malfoy vrátí dřív, než bude všechno v troskách.

<< 2. kapitola <<  >> 4. kapitola >>