Omnes Seethis System - povídky a překlady

Velice rychle jí došlo, že ten pohled v jeho očích nepatřil jí a že ta slova byla směřována na dívku, jejíž podobu si propůjčila. Na zmijozelskou studentku, jejíž tělo skončilo pod bradavickými troskami. Záblesk zmatení pominul a zatmělo se jí před očima. Byla v zatraceně velké výhodě, ale v tu chvíli ji nebyla schopna ani v nejmenším využít.

Stál tam s vytřeštěnýma očima s pohledem, že nebýt to Draco Malfoy, hrdý dědic milionového bohatství ze společensky vlivné rodiny a ještě patřící do zmijozelu, dala by krk za to, že by ji snad ještě objal. Odporná představa. Zírali si několik pomalých sekund do očí a Hermionin mozek pracoval na plné obrátky. Lidé v místnosti si hleděli svého, až na pár jedinců buď příliš zvědavých, a nebo s dobrou pamětí, kteří ještě nezapomněli, že blonďaté fretky měly na pohromě kouzelnického světa slušné přičinění.

Narůstala v ní zlost. Když ho prokleju, ztratím krytí. Když promluvím, ztratím krytí, když uteču… blesko jí hlavou. Mysli racionálně, Hermiono. Tady nejde jen o tvou nebelvírskou hrdost, ale o tvůj život. Periferně sledovala otevřené dveře na druhé straně místnosti. Poběží za ní?

Rozběhla se chodbou. Slyšela za sebou rychlé kroky. Hlava nedokázala zůstat chladnokrevně klidná a srdce jí bušilo až v krku. Míjela zavřené dveře pokojů a děti motající se v chodbách odstrkávala stranou Jedno z nich bylo přimáčknuto ke zdi o něco prudčeji. Než se stačilo vzpamatovat, podtrhlo jí náhodnou magií pod nohama koberec. Jen tak tak udržela balanc.

Pak konečně uviděla své číslo pokoje. Vrazila do dveří, zamkla a zakouzlila Silencio. Vyčerpaná se přitiskla zády ke zdi a zběsile oddechovala.

„Co se to děje?“ vyskočila Parvati z postele jako popálená uhlíky. Mysli, Hermiono. Nemáš moc času.

Kroky na chodbě se zastavily a byly nahrazeny energickým bušením na dveře jejího pokoje. Hermiona se instinktivně přesunula ode zdi ke dveřím, jako by snad dokázal vykopnout zakouzlené dveře z pantů.

„Hermiono! Co se to k čertu děje?!“ začala hysterčit její spolubydlící a zuřivě si oblékala na spodní prádlo dlouhou zelenou sukni ke kotníkům, oplývající indickými vzorci, které se kroutily od zhora dolů po jemné látce.

„Malfoy…“ vydechla Hermiona. „Neví, kdo jsem a já mu to ani nemám v plánu prozradit.“

„Jistěže mu to nemůžeš prozradit. Vždyť je to smrtijed! Tos ho nemohla na místě proklít?“ vykřikla Parvati a přehodila si přes ramena šátek, zatímco očima stále těkala z Hermiony na dveře a naopak.

„Nevěděla jsem co mám dělat! Potřebovala jsem čas.“

„Teď ho očividně moc nemáš. Pokud se prozradíš, budeš do hodiny mrtvá!“

„Nebuď hloupá!“ Parvati jí věnovala podivný pohled. Až později Hermioně došlo, že ta věta měla dva významy. Těžko říct, jak jej pochopila černovlasá dívka, ale stejně na tom nezáleželo.

Z druhé strany dveří bušení utichlo a bylo nahrazeno téměř nesmělým mluvením. „Cris? Jsi tam? Prosím otevři, všechno ti vysvětlím!“ následovalo další zabušení. Pak už jen kroky sem a tam.

„Dělej!“ štěkla na Hermionu. „Odpověz mu, než to začne být podezřelé! Dělej, že si ona!“

Hermionina zuřivě přemýšlela. „Nemůžu!“ Když promluví a neuvidí Cristinu Woodovou, okamžitě si její hlas za dveřmi spojí s Hermionou Grangerovou, kterou nenávidí. To není dobrá strategie. Pokud mu otevře, uvidí ji a třeba si Malfoy nepovšimne změně v hlase, když se bude snažit. Každopádně teď v tuto chvíli nesmí říct ani slovo, které by mohl slyšel.

Parvati si problém uvědomila ještě dřív, než na něj Hermiona stihla poukázat. „Musíš mluvit jako ona.“

„To nezvládnu!“ narůstala v ní panika. Nemůže se schovávat věčně.

Klapot podrážek ustal a znova se ozvalo bouchání na dřevo. „No tak, Cristino, prosím, není to tak, jak si myslíš!“

Páni, Draco Malfoy prosí…

„Tak dělej němou!“ křičela Parvati a tlačila Hermionu ke dveřím. „Nemůžeš ho tam nechat jenom tak stát.“

Němou…musí existovat něco přesvědčivějšího…uvažovala rychle.

Dutiny, blesko jí v tom okamžiku hlavou. Při rýmě máme každý hlas jako kačer Donald. Přiložila si hůlku k nosu. Tohle kouzlo bude asi nadosmrti nenávidět. Byl to příšerný pocit.

„Co to sakra děláš!“ zděsila se Partvati, ale to už vystřelil z hůlky paprsek a Hermioně se v mžiku zalily oči slzami a nos zčervenal. To ji opět donutilo připomenout si, jak je skvělé být čarodějkou a nemuset už nikdy nedobrovolně trpět tahle mudlovská onemocnění.

„To, co busím,“ zahuhlala a dodatečně si přivolala kapesník. „Dy raději udeč pryč. Zbijozel by se nigdy debavil s debelbírem.“

Parvati neváhala a vytáhla hůlku. Přistoupila ke své kamarádce a prudce jí zacloumala rameny. „Nezapomeň laskavě, s kým máš tu čest. Díky němu jsou všichni mrtví.“

Když se opět ozvalo bušení, Parvati se omluvně zašklebila. Budu snídat v jídelně, kdybys mě pak hledala a s prásknutím se přemístila pryč z místnosti. V tentýž moment Hermiona otevřela dveře a vpustila vlka do domu.

„No to je dost! Můžeš mi laskavě vysvětlit, proč jsi utekla?“ vyhrkl nabroušeně a prudce za sebou zavřel dveře až Hermioně poskočilo srdce do krku. Třikrát se hluboce nadechla a vydechla, aby se zklidnila a získala odvahu. Ne že by to nějak zvlášť pomohlo…

Když se teď před ní tak tyčil, měla možnost si ho lépe prohlédnout. Bylo to pár dní, co se neviděli, ale stejně se jaksi změnil. Měl fialové kruhy pod očima, které mu přidávaly věk a jeho kůže byla ještě bledší než obvykle. Jako by snad celé ty dny neprospal ani hodinku. Vlasům chyběla rovná pěšinka na stranu a nebyly teď tak pečlivě uhlazené, jako si je pamatovala ze školy. Dokonce měla pocit, že má na sobě stejné oblečení, jako během bitvy. Nicméně alespoň ten arogantní pohled v jeho očích se nezměnil. Díky bohu za tu jistotu, ještě by ho mohla litovat…

„Posaď se, prosím,“ vyzvala ho zdvořile a ukázala na Parvatinu palandu. K jejímu překvapení po ní hodil sarkastický pohled, ale posadil se.

„Kde jsi sebrala tu zdvořilost? Snad se z tebe pod hrůzovládou Pána zla nestala pokorná holčička,“ ušklíbl se.

Hermiona si musela přeorganizovat myšlenky. Začíná to dobře, alespoň něco o Cristině teď vím. Takže budu trošku ironická, lehce cynická a naprosto chladná. Prostě budu Zmijozel. V ten moment se jí rozklepala kolena. Netušila, jak dlouho ten nátlak vydrží.

„Krušné časy pro všechny, nemyslíš?“ zeptala se. Když neodpověděl, využila příležistosti. „Slíbil jsi mi vysvětlení, tak povídej. Co se tenkrát stalo?“

Draco Malfoy se opřel lokty o kolena, spojil prsty k sobě a konečky se dotkl rtů, jako by si urovnával myšlenky. Takhle vypadal docela hezky, napadlo ji. Jen škoda, že byl takový hajzl.

„Tenkrát stalo… tobě se to lehce řekne. Jako kdybys neměla absolutní ponětí, o co se jedná.“

Neodpověděla. Neměla ponětí.

„Pán Zla mi dal na výběr. Kdybych si vybral jinak, chcípnul bych jako všichni ostatní. K čemu to Potterovi bylo, ta zatracená odvaha a loajalita? Řekni mi k čemu!“ vykřikl a zlost, jakou vkládal to svého vyznání, rozproudila tu v Hermionině hrudi. Takže přece jen zradil.

Opět musela provést několik hlubokých nádechů a výdechů, aby neskočila po své hůlce a neseslala její první a poslední smrtící kletbu v životě.

„Pro něj to bylo snadné; měl jediné poslání, které měl splnit. Sice neuspěl, ale aspoň se nedožil svého neúspěchu. Celé zpropadené Bradavice měly za co bojovat! Věděli co chtějí, a nejvíc ze všeho celý ten podělaný Nebelvír! Ale řekni mi, podle čeho jsem měl vybírat já? Pán Zla mi nabídl život za mou loajalitu. Nezbylo mi vůbec nic. Matka je mrtvá a otec mu věrně slouží. Těžko jsem mohl zvolit jinak. Jediná rodina, která mi zbyla by mě zavrhla.“

„Mohl jsi bojovat až do konce,“ neodpustila si Hermiona.

„Zrovna tobě se to tak lehce říká!“ vyjel po ní, div se nevymrštil z palandy. „Zrovna ty, která jsi se snažila zabarikádovat ve společenské místnosti a doufala jsi, že se to celé přežene a ty vyvázneš bez následků. Jak se vůbec opovažuješ…“

„Promiň,“ odvětila a sledovala, jak se uvolnilo napětí v jeho ramenou. Potřebovala, ne chtěla, informace. Musela ho udržet v klidu. „Nemyslela jsem to tak. Byla to jen jedna z možností.“

„Ovšem,“ protáhl. „To už bych tu nebyl.“

Dlouze vzdychl a prohrábl si vlasy. Tím je rozcuchal ještě víc. Unaveně se na ni podíval, jako by přemýšlel, co má říct… nebo udělat. Jeho oči se střetly s jejími. Bylo jí z toho zle. Mimoděk je odvrátila, přestože to mohlo pro něj působit cize. Ona ale nemohla. On byl skutečný a ona při každém jeho slově zapomínala, že má na sobě cizí tělo. Cítila, že hrozí, že se přeřekne. Musela ho nechat vypovídat se a co nejrychleji ho vyrazit ze dveří.

„Řekni mi, proboha, jak ses dostala zpod těch trosek a ven z hradu! Nikdo jiný nepřežil,“ otázal se. Hermioně sklesla čelist. Proč mění téma?

„To ti řeknu potom. Povídej ještě, co přišlo pak?“ Zatvářil se zmateně.

„Pak?“

„Poté, co si se připojil k Pánovi zla a zachránil ses…“

Díval se na ni, jako by byla z jiné planety. Copak mu vykládala něco tak nelogického? Jen chtěla znát konec příběhu.

„Vždyť to byl tvůj nápad…já se chtěl sejít na nějakém neutrálnějším místě. Vlastně jsem tu nakonec neměl vůbec v plánu jít, ale byl jsem zoufalý. Ten slib pro mě představoval jedinou naději. Musel jsem tu ubytovnu prohledat. Když jsem tě uviděl u té zdi…“ Očividně už to, co vyslovil, představovalo pro Malfoye neuvěřitelné překonání se. To už byl jen krok k vyznání lásky, uvědomila si s hrůzou. Ten tón, jakým s ní mluvil… musel ji doopravdy milovat. Málem se jí oči zalily slzami, když jí opět vyvstanul obraz Cristiny Woodové pod trámem a s krvavou hlavou. To bude ještě muset nějak vysvětlit…

Museli si dát tady sraz, pokud se z té šlamastiky dostanou. Nedostal se z ní nikdo, kromě ní a Parvati. Byl by to doopravdy zázrak, kdyby našel místo ní u zdi Cristinu se sedwichem v ruce. A je zle, vážně mi ho začíná být líto. Zatím to zní jako romance na téma kráska a fretka.

„Dobře, ale jak ses dostal od Vol- Pána zla sem?“

„Jak to myslíš?“ zeptal se opět stejně nechápavě. „Přemístil jsem se.“

„Já myslím jak je možné, že jsi ho obelstil? Jsi tak dobrý v nitrobraně?“ Pokud je to tak, je jediným člověkem, který obehrál Pána Zla. Svět se najednou zdál jasnějším. Brzy opět ale zhasl.

„Neobelstil jsem ho.“

„No tak zradil!“ protočila oči. „Je jedno, jak to podáš. Jsi tady, tak se ptám, jak jsi to dokázal.“

„Ale já ho nezradil!“ vykřikl a zorničky se mu rozšířily strachem. Oči mu přelétly bleskově po místnosti, jako by snad hledaly odposlouchávací kouzlo. „Zbláznila ses! To už bych nežil. Pod jeho ochranou mám jedinou šanci tady v tom světě nějak přežít.“

„A to mi říkáš jenom tak, jako by to byl příběh na dobrou noc? Jen tak, že sloužíš vrahovi?“ řekla tak dutě, jak jen to bylo možné pod návalem silných emocí. Už nezáleželo na tom, jestli po ní skočí nebo ne. Teď už nezáleželo na krytí, protože fakta vyšla na povrch. Draco Malfoy byl s plnou platností a neodvolatelně služebníkem Pána Zla. Smrtijedem. Vrahem.

„Vaš slova. Ty bys spíš měla místo toho nesmyslného tlachání zvážit, jestli se nechceš přidat taky, protože Zmijozel není doživotní cedulka s protekčním číslem. Je to jen kolej. Za chvíli bude mnohem podstatnější fakt, že jsi z poloviční krve a já tě nechci vidět pověšenou za nohy někde mezi mudly a krvezrádci. Mysli na budoucnost, Cristino!“

Vstal, třemi dlouhými kroky přešel pokoj, a než Hermiona stačila jakkoli zareagovat, zacloumal jí rameny. Nijak prudce. Spíš naléhavě. Poté se na ni zadíval, než sáhl do kapsy a vytáhl krásný vyšívaný bílý kapesníček se svým monogramem.

„Na. Že jsi to ty, ale pak ho zase vyčisti.“

V zápalu rozhovoru si ani neuvědomila, že má vlastně rýmu. Ostražitě kus látky přebrala a zamumlala díky.

„Nezáleží na tom, nakolik s ním souhlasíš, ale když se k němu přidáš, zaručí ti to imunitu, bezpečí a hlavně budoucnost!“

Vysmrkala se. „Budoucnost plnou vraždění, krve a bezpráví? To je to, co chceš?“ přistihla se, že její záměř se změnil. Najednou netahala informace, ale snažila se Draca Malfoye přivést na stranu světla. Asi se definitivně zbláznila.

„A co chceš dělat? Kdysi bys si mnou souhlasila a kdyby ti nezabil rodiče, souhlasila bys i nadále. Nemysli si, že nevím, že jsi jen iracionálně zaslepená. Ale teď už nemáme na výběr. Není nikdo, kdo by se mu postavil a na sebevraždu se mám příliš rád,“ odvětil a vydal zvuk, který zněl jako zoufalé uchechtnutí.

Možná přece jen existuje ještě naděje. Zatím moc oddaně nezní…

„A co když někdo takový je…“ vyhrkla dřív, než stihla promyslet veškerá rizika.

„Jo, třeba nějaké další Zlaté trio,“ pronesl pohrdavě. Skoro jsi to trefil.

„Někdo odboj zahájit musí…“

Díval se na ni, jako by se dopustila vraždy. V očích se mu zračil strach s pochybami. Věděla, že by měla zastavit to šílenství dřív, než bude příliš pozdě, ale nedokázala odolat. Ucítila závan naděje.

„Jsi blázen. Vzpamatuj se, než bude pozdě.“ Vytrhl jí kapesníček z ruky, mávnutím hůlky jej sám vyčistil a vystřelil ze dveří dřív, než se Hermiona zmohla na další motivující proslov.

Dveře za ním zůstaly otevřené.

Tak se alespoň vykroutila z vysvětlování, jak vstala z hrobu.

Obkroužila si hůlkou obličej a zašeptala Finite. Na palandě, kde ještě před chvíli seděl člověk, kterého ze srdce nenáviděla, zůstal promáčknutý dolíček v látce. Sedla si na stejné místo, jako by ji snad tak mohly napadnout stejné myšlenky, jako jeho. Z části jej chápala; prostě chtěl přežít. Ale jen chápala. Nikdy by neudělala to samé. Možná se jí to přece jen líp říkalo, když tenkrát měla svou rodinu. Stále ji měla. Napadlo ji nejednou, že by se mohla přestěhovat do Austrálie a vrátit jim pamět, ale oni nikdy nepochopí, proč se nemůžou vrátit zpět do Británie. Měla taky Harryho a Rona, svého času. Měla Lenku, Nevilla, Ginny, vlastně celou rodinu Weasleyových… když nad tím tak přemýšlela, měla pro co žít a bojovat. Alespoň tenkrát. Dnes by mohla bojovat pro jejich památku. Draco Malfoy neměl nic.

Nadchla se pro tu myšlenku přesvědčit ho. Nahlodat ten směšný radikální názor a využit jeho přítomnost k vlastnímu prospěchu. Ona nebyla manipulátor, ale zoufalá doba vyžaduje zoufalé činy. S Parvati byly jen dvě, ale možná by stálo za to zmapovat obyvatele ubytovny. Zjistit, co jsou to za lidi, a jestli by byli potenciálními spojenci. Pokusit se spojit s Pastorkem a ostatními členy stanice, sehnat přeživší, kterým důvěřuje… a mít v řadách samotného Lorda Voldemorta spojence. To už stálo za zvážení. Vlastně proč ne? Holý život pro ni není vysoká cena, jakou by ji celé tohle bláznovství mohlo stát. Otázkou zůstává, jestli není smrt příliš vysokým rizikem pro ostatní…

<< 1. kapitola <<  >> 3. kapitola >>