Omnes Seethis System - povídky a překlady

Hermiona Grangerová seděla na pohovce s hlavou mezi skrčenými koleny. Jediné, co bylo široko daleko slyšet, byl její pomalý klidný dech a tichá slova z rádia. Kingsley Pastorek nikdy nebyl člověk plný emocí, ale ta slova, která sděloval lidu, ta jména, která četl… Hermiona si nepamatovala, kdy ho někdy ve svém životě slyšela mluvit s takovým sentimentem, tak zlomeně. Ona nebrečela. Jediná slza jí nestekla po tváři.

Přemýšlela, jestli v ní zbyla ještě špetka citu, ale po oněch událostech se obávala, že spíš jen temná prázdnota jí bude dělat společnost do konce jejích dní. Naplakala se toho mnoho, jen co je pravda. Ale ani slz očividně není bezedné množství. A všechny už protekly.

Stále jsme zde pro vás. Nic nás nemůže umlčet. Jsme hlas kouzelnického národa, který se nikdy dobrovolně nepodvolí tyranii… Chtěl bych za celý kouzelnický lid poděkovat těm několika statečným členům Řádu, kteří za nás každý den nasazují životy a riskují odhalení v řadách zla. Díky nim máme stále ještě naději. Nesmíme se vzdát. Teď předávám slovo Karamelce, aby přečetla jména těch, kteří položili život v bitvě o Bradavice. Vzdejme jim čest.

Podle hlasu poznala Ritu Holoubkovou. Kdo by to byl čekal. Občas kdesi cosi prasklo ve vedlejších pokojích, což narušino Hermionino mučení se mezi čtyřmi zdi v klaustrofobické místnosti. Snažila se je ignorovat. Všechny. Všechny ty, kteří přežili spolu s ní. Nikoho z nich neznala.

Na dvojce byla jakási žena s dítětem. Hermiona měla podezření, že je ta holčička z prvního ročníku, ale jistá si tím nebyla. Ty malé hnědovlasé dětičky z Havraspáru vypadaly všechny stejně a kdo si to má za rok zapamatovat. Parvatti se stala primuskou, ta měla mít přehled. Na čtyřce byla jakási rodina s dětmi; jen neznámé tváře. Takových tady chodí. Ze dveří naproti zahlédla vycházet jakousi mladou rusovlasou ženu. V první chvíli zůstala stát jako opařená, než jí žena pohlédla do tváře. Zatvářila se zmateně, když na ni Hermiona hleděla jako na boží zjevení a rychle se odporoučela. Jak by to jen mohla být Ginny. Ta je přece mrtvá. Jako všichni ostatní. Ostatní lidi na ubytovně si vybavovala jen podle tváří. K pokojům už je přiřadit nedokázala.

Harry Potter, Minerva McGonagallová, Remus Lupin, Ronald Weasley, Molly Weasleyová, Arthur Weasley, Bill Weasley, Ginny Weasleyová, Lenka Láskorádová, Anastasia Smithová, Joanna Woodová, Angelina Jonesová, Padma Patilová, Neville Longbottom, Elena Noblestoneová, John Roberts, Stelly Clearwaterová, Penelopa Clearwaterová, Susan Bonesová, …

Neustále si v hlavě přehrávala tu scénu a stále se bezvýsledně snažila přijít na to, co se mohlo stát jinak. Věděla, že to není nejlepší způsob vypořádání se s tragédií, ale teď momentálně nebyla schopna na nic jiného myslet.

Když Voldemortova armáda Smrtijedů překročila most, střetla se na nádvoří s členy Řádu a těmi studenty, kteří dovršili sedmnáct a chtěli bojovat. Tak by to mělo být, ale skutečnost byla jiná. Bylo jich daleko víc. První, druhý a třetí ročník byl přednostně evakuován tajnými chodbami ven z hradu. Hermiona měla na starosti druhák, Parvati třeťák. Když měla přijít na řadu další várka studentů, o kterou se starala Lenka, bylo už pozdě. Smrtijedi zvedli zábrany, aby se nikdo nedostal ven. Nebylo to nic víc, než jen masová vražda. Hermiona stála na druhém konci bariéry a s hrůzou si představovala, k čemu musí za hradbami docházet. Zbytek dětí se přidalo k bradavickému vojsku. Neměly na výběr. Jediná naděje byl boj o přežití.

…Millard Toman, Seamus Finnigan, Dean Thomas, Percy Weasley, Alan Rockford, Ernie McMillan, Amelia Stoneová, Fleur Delacour, Gregory Goyle, Vincent Crabbe, Nymphadora Tonksová, Lilly Greenová, Mattew Fill, Colin Creevey, Fred a George Weasleyovi, Filius Kratiknot, Pomona Prýtová, Aurora Vektorová,…

Když se Harry dozvěděl, že je viteál, rozhodl se obětovat se. Všichni jej přemlouvali, ale on popadl neviditelný plášť a zmizel kdesi ve tmě. Tehdy ho viděli naposledy. Ne, vlastně ne. Naposledy to bylo ve chvíli, Voldemort stanul na nádvoří ve vší své kráse s Hagridem po boku, který na jeho rozkaz něžně položil Harryho mrtvolu všem přítomným nohám. Voldemortovo poselství znělo jasně; buď se vzdají hned a on nebude donucen prolévat kouzelnickou krev a nebo všichni dojednoho padnou. Dav na nádvoří byl tvořen především Nebelvíry, tak můžete hádat, jakou možnost si vybrali. Ani jeden zbabělec nezměnil strany. Pán Zla potěšen nebyl. Strhla se bitva, Nevillův meč hada minul a osud celé školy byl zpečetěn. Propadla se do pekel a všichni ostatní s ní. Jen hromadná bezcitná vražda.

Nejvíc ze všeho vinila tři lidi. Nenáviděla Pána Zla, který zabil Harryho, nenáviděla Luciuse Malfoye, který zabil Rona a nenáviděla Severuse Snapea za to, že je všechny zradil. Vždyť ona mu dokonce věřila i tehdy, když zabil Brumbála a svrhl jeho tělo z Astronomické věže! Pořád si říkala, že je to všechno součást nějakého vyššího plánu, k čertu!

Aaron Stilton, Rubeus Hagrid, Aberford Brumbál, Poppy Pomfreyová, Clarissa Crumpleová.

Zvedla hlavu a tupě zírala do mlčícího rádia. Cítila v hrudi narůstající vztek. Vší silou praštila do stroje, který s hlasitým řach dopadl na dřevěnou podlahu.

„Hermiono! Co to k čertu!“ ozval se polorozespalý dívčí hlas. Hermioniny oči po dlouhé době opět zalily slzy.

„Promiň, Parvati, já jen… Malfoy, on žije.“

„Hloupost. Nikdo nepřežil. Jdi spát,“ zívla Parvatti. Otočila se na palandě a pak si všimla krvácející ruky její spolubydlící. „Herm… jsi zraněná…?“

Hermionin pohled sjel na klouby pravé ruky. Rádio stejně asi moc nepotrestala. Akorát si sama ubližuje. Vytáhla hůlku a namířila ji na rádio.

„Reparo,“ zamumlala. „Nech to být, Parvati. Asi si půjdu taky lehnout.“

Dívčina se jako na povel otočila obličejem ke zdi a vzala ji za slovo. O chvíli později už bylo slyšet jen tiché oddychování. Hermiona opatrně zvedla rádio ze země. Možná příliš něžně na to, že ho před pár minutami rozbila na kousky. Vrátila jej na své původní místo a otočila knoflíkem. Ticho. Bude muset počkat do rána na další zprávy.

Vytáhla ze skříně deku a lehla si na vedlejší palandu. Bylo dvanáct na minutu. Otevřela bandasku a napila se opět mnoholičkého lektvaru. V místnosti byla zima, ale zmatená Hermiona ani nepomyslela na ohřívací kouzlo. Zalezla pod přikrývku a začala neverbálně kouzlit léčivé formule, aby nevzbudila Parvati.

Během chvilky se rány zacelily, ale rány na duši zůstaly stále otevřené. A zůstanou do konce života. Uslyšela ránu doprovázenou něčím křikem. Asi zase další dítě, kterému právě řekli, že své rodiče už nikdy neuvidí. Začínala si myslet, že sirotků už snad musí být pomalu více, než dětí s rodinami. Nikdo netušil, jak se teď situace bude vyvíjet. Pán Zla se korunoval na Ministra kouzel a byly vydány nové zákony. Hierarchická socha, co vždy dříve stála ve vstupní hale Ministerstva byla nahrazena obrovským zákoníkem. Odbor pro mudlovské záležitost byl zrušen a každý polokrevný byl brán jako mudla. Bradavice jsou podle nejnovějších informací v rekonstrukci a s největší pravděpodobností bude Snape ředitelem jako tenkrát. Hajzl.

Znova ten křik. Hermiona zdvihla hůlku a zakouzlila Silencio. Najednou se z vedlejší palandy ozvalo: „A jak si vůbec přišla na to, že je Malfoy naživu? Vždyť bojoval s námi…“

„V rádiu četli jména. Jeho tam nebylo. Ta fretka má mezi Smrtijedy celou svou rodinu, takže si dokážu docela živě představit, jak to dokázal přežít.“

„O Malfoyových se píše ve Věštci často, ale žádná zmínka o Dracovi.“

„No právě. O důvod víc myslet si, že je naživu.“

„A i kdyby, co se mění?“ věnovala Hermioně smutný pohled.

„Budeme už tři.“

„Jestli je naživu, je Smrtijed. A to se nepočítá.“

Hermiona zakouzlila Nox a strčila hůlku do rukávu. Žijeme v temné době, člověk musí být připraven.

***

Když ráno otevřela oči, bylo ještě šero. Po tvářích jí stékal pot a celá se chvěla. Místnost byla stále chladná, ale sny k zahřátí stačily. Viděla oheň, mrtvé všude, kam oko dohlédne. Té noci se jí zdálo o profesorce McGonagallové…

„Tady jste, slečno Grangerová. Nemáme času nazbyt. Doveďte všechny studenty druhých ročníků do komnaty nejvyšší potřeby. Možná je to poslední příležitost!“ rozkázala. Na její kamenné tváři se zračila únava a vyčerpání. Situace se jí očividně vymykala z rukou.

„Ale paní profesorko, mám ještě svůj úkol. Musím do Tajemné komnaty, Harry nás…“ Nedokázala větu dokončit.Opět jí vyvstanul v mysli ten obraz, jak Ron padá zemi. Stále to bolelo.

„Pan Potter má svých starostí dost, potřebuju…“

„Právě proto, paní profesorko!“ vykřikla provinile a ucítila, jak se jí stáhl žaludek, když přísné profesorce tak otevřeně oponovala.

„Potřebuju někoho spolehlivího, slečno Grangerová,“ řekla pevným hlasem, který nepřipouštěl námitky. V tom se ozvala rána. „Jděte!“ věnovala jí poslední rychlý pohled a okamžitě se vydala chodbou s hůlkou v pohotovnosti.

Hermiona několik vteřin hleděla za ředitelkou do prázdné chodby. Ona jí věří víc, než komukoli jinému. Nesmí ji zklamat. Otočila se a změnila směr.

…

…a o Ronovi

„Jdi napřed, otevři komnatu a já za chvíli přijdu!“

„Ne, Rone, pojď se mnou, Remus to zvládne! Prosím!“

„Remus mě teď potřebuje, je jich přesila,“ zakroutil hlavou a vběhl do bitevní vřavy. Crabbe sesílal jedno kouzlo za druhým spolu s Averym, Lupin zatím odolával. Chyběly jen minuty, než se Rockford dostane z poutacího kouzla a budou na něj tři. Ron měl pravdu. Sám to nezvládne.

„Dej mi ten medailon! Kdyby…“ nebyla s to větu dokončit. To kdyby znělo příliš strašně, než aby na něj jen pomyslela.

Ron se k ní otočil, strhl si rukou medailon, když se objevil zelený paprsek. Viteál oblétl celou chodbu a skončil v otevřené prázdné učebně. Ron ležel mrtev na podlaze a za ním stál Lucius Malfoy s napřeženou hůlkou. Crabbe ležel nehybně vedle Remuse Lupina a ostatní už byli pryč.

Zahnala poslední vzpomínky na ony sny a přinutila se vstát z postele. Po včerejšku cítila snad každý sval v těle. Postavila se na oslabené nohy a vduchu zaklela. Další den v pekle. Měla padnout pod Bradavicemi se všemi ostatními. Bůh ji buď příliš miluje, a nebo příliš nenávidí. Ještě se nedokázala rozhodnout.

Parvati ještě klidně oddechovala na lůžku, přikrývka odhozená na zemi. Hermiona ji tichým Wingardium Leviosa zvedla a přetáhla přes dívku. Do jídelny trefí, pomyslela si, odkouzlila Silencio ze dveří a vydala se na snídani.

Ve společenské místnosti byl chaos. Lidé se jako zvířata tlačili na vozík se snídaňovými balíčky a vůbec nebrali ohledy. Bylo smutné pozorovat, jak smrt, válka a chudoba lidi mění. Dříve jsme byli spořádaná kouzelnická společnost, a teď jsme jen odpad, který se snaží zachránit vlastní zadek.

Počkala u zdi, dokud se dav nerozptýlil. Stejně ani neměla hlad. Lidé si posedali po zemi, matky si zvedly své děti na nohy a každý se jako by podvědomě snažil zaujmout nejméně prostoru. Jako by je to snad mohlo ochránit. Hermiona přistoupila ke staré ženě s pergamenem v ruce.

„Cristina Woodová,“ zamumlala své nové jméno a převzala si porci.

Nebýt toho projektu z lektvarů, který ji Snape zadal na konci loňského školního roku, byla by už jisto jistě mrtvá. Tehdy přišla na to, jak prodloužit účinek mnoholičného lektvaru z hodiny na celý jeden den. Jen díky němu se mohla úspěšně skrývat. Její tvář znala polovina kouzelnického světa vinou vztahu, jaký měla s Harrym a Ronem. Kdyby se kdokoli dozvěděl, že bradavický masakr přežila, šli by po ní.

Vytáhla kus pečiva ze sáčku. Nebylo toho moc, ale muselo se šetřit. Sáček přeměnila na polštář a sedla si na něj. Držela jídlo v ruce a pozorovala ostatní. Ubytovna byla schopna pojmout až padesát lidí, ale Hermiona pochybovala, že se na tomhle čísle počet uprchlíků zastaví. Když jich bude víc, přičarují se palandy. Když to nebude stačit, bude se spát na zemi. Jídlo je však problém.

Přinutila se ukousnout si kousek rohlíku. Ucítila chuť uzeného sýra a rajčat. Rajčata neměla věky. V Bradavicích je jedla zřídkakdy.

Dveře jídelny se prudce otevřely. To, co pak uviděla, jí zvedlo z polštáře a přimělo vysunout hůlku z hábitu. Blankytné oči se srazily s jejími čokoládovými a ona zahlédla směsici strachu, zmatení a cosi, co nedokázala popsat. Nechápala, co ho to popadlo, když se vydal jejím směrem. Snažila se udržet svůj hněv a zmatení na uzdě, ale čím blíž Draco Malfoy byl, tím hůře se jí to dařilo.

Už už chtěla vytasit s něčím jedovatým na jeho účet, nebo ho rovnou proklít do bezvědomí, když se zastavil těsně u ní a vzdechl: „Jak…bál jsem se…slyšel jsem…“ šeptal o překot, oči upřeny kamsi za ni. „Nevěděl jsem, že někdo přežil. Naposledy jsem tě viděl ležet před společenskou místností s krvavou hlavou, Cristino…“

<< úvod <<  >> 2. kapitola >>