Omnes Seethis System - povídky a překlady

„Víš o tom, že když ti Malfoy odpoví sovou, zjistí, že Cristina Woodová je po smrti?“ zeptala se najednou Parvati, když ještě obě rozdýchávaly tu nezvanou návštěvu. Hermiona, která seděla na posteli s hlavou v dlaních, vzhlédla a věnovala Parvati jeden z jejích zřídkavých pohledů, který naznačoval, že je asi trošku idiot.

„Proč si myslíš, že jsem ten dopis ještě ani nezačala psát? Došlo mi to ve chvíli, když jsem to vypustila z pusy. Napadlo mě ještě poslat patrona...“ přemýšlela.

„Když pošleš vážené kouzelnické rodině patrona, dáváš tím najevo jednak svůj společenský status, protože jsi schopna složitého kouzla, a zároveň jim tak řekneš, že se jedná o zprávu vysoké důležitosti,“ vysvětlila Parvati.

„To by nám teoreticky nahrálo do karet, jenomže problém je, co když zrovna Draco bude v místnosti. Co když zná Cristinina patrona nebo dokonce pozná patrona Hermiony Grangerové?“

„Cristina byla v kouzlení mizerná. Kdoví, jestli kdy v životě patrona seslala...“ mávla rukou Parvati, ale Hermionu tím stejně nepřesvědčila.

„Jak si tím můžeme být jisté? Stojí to za to riziko?“

Parvati neodpověděla, jen se posadila na matraci vedle své kamarádky. Obě se na okamžik ponořily do ticha a slavnostně přemýšlely.

„Dala bych si horkou čokoládu,“ zakňourala Hermiona, když ji nic nenapadlo.

„A co kouzlo na přeměnu patrona? Neexistuje něco takového?“ navrhla Parvati absolutně ignorujíc Hermionino přání.

„Jo existuje, ale je to velice složité kouzlo. Jedná se prakticky spíše o rituál. K tomu nemáme ani potřebné schopnosti, ani nástroje a ani vhodné místo.“ Jistěže jí ten rituál bleskl hlavou, ale provést jej bylo zhola nemožné. Musely by uvařit lektvar podle knihy, kterou nemají, z přísad, které nemají, pronést zaklínadlo, které je velmi složité, a nechat jej týden probublávat... a čas taky nemají.

„Jaká je pravděpodobnost, že když pošlu sovu, odpoví mi patronem?“ zkusila zoufale Hermiona.

„Nulová,“ dostalo se jí odpovědi. „Budeš muset risknout patrona a doufat, že Draco se nezdržuje někde poblíž, nebo že se Malfoy starší nebude k tomu tématu vracet, jakmile se opět uvidíte všichni tři.

Hermiona vytáhla hůlku a namířila s ní do prostoru. „Expecto patronum!“ Z konce dřívka vytryskl pramen bílé energie a před očima obou dívek se zformoval do okouzlující vydry, která začala neposedně kroužit po pokoji. Parvati hypnoticky sledovala zářící zvíře a tiše Hermioně záviděla. Svého patrona nikdy nedokázala tak jasně vyčarovat. Povedlo se jí to docela slušně pouze jednou v životě, když cvičila spolu s Brumbálovou armádou v komnatě nejvyšší potřeby.

„Vážený pane Malfoyi, ráda přijmu vaší nabídku a stanu se vaším hostem. S pozdravem, Cristina Woodová,“ pronesla Hermiona a mávla hůlkou. Patron zmizel ve zdi.

…

Hermiona vzala Parvati za slovo a začala balit hned ráno; sklo flakonků, ve kterých uchovávala mnoholičný lektvar, přeměnila na kov a dala si je volně do kapsy, a nakonec si ze svého současného oblečení vykouzlila elegantní šaty. Nic víc neměla, takže nebylo nutné ani zavazadlo. Naposledy si vzala do ruky listiny totožnosti Cristiny Woodové, aby se ujistila, že všechno ví. Pak na ně namířila hůlku a nechala je shořet.

S Parvati se shodly, že nebude působit podezřele, když se Hermiona jednou za týden ukáže na ubytovně, aby mohla dokončit plán. Proč by jí měl Lucius Malfoy zakazovat setkání s jedinou kamarádkou, která jí zbyla? Minimálně do ministerské kontroly zůstanou Anastasia Blindfoldová, Carla Creeveyová a bratři Foyové zde, takže stihne uspořádat nejméně ještě jednu besedu. Tentokrát to však musí uchopit za správný konec, poněvadž minulá se spíše nevyvedla, než vyvedla.

Parvati ji snad milionkrát ujistila, že to tady sama zvládne a že jestli půjde někomu o krk, bude to spíše Hermiona než ona, takže se nemá obávat. Mezitím prý zkusí promluvit s Carlou Creeveyovou a zjistit, kde se ukrývá Rita Holoubková. Ta je totiž zatím jediným vodítkem ke Kingsleymu.

„Co tvá nitrobrana?“ zeptala se už asi posté Parvati.

„Dostatečně silná na to, aby odolala Malfoyovi. Alespoň doufám. Ale jestli se objeví Voldemort, tak mám smůlu,“ odpověděla Hermiona.

Lucius Malfoy by se měl objevit za dvacet minut, pokud chodí přesně načas. Hermiona se klepala už teď jak osika. To není možné, něco se musí pokazit. To přece nemůže vyjít. Parvati si všimla její nervozity a položila jí něžně ruku na rameno.

„Musíš se uklidnit, Hermi. Všechno bude v pořádku. První jen, co musíš udělat, jakmile se dostaneš do Malfoyova sídla, je najít laboratoř a uvařit mnoholičný lektvar.“

Hermiona spojila klepající se ruce prsty k sobě a snažila se několikrát zhluboka nadechnout a vydechnout. „Lektvar je to nejmenší, teď když nemusím měsíc čekat jako obyčejně. Stačí, když seženu pijavice, truskavce a denivku a použiju zbytek mého lektvaru. Spíše... Parvati, jestli se něco pokazí... jestli přijde na to, že jsem Hermiona Grangerová...“

„Hermiono...“

„... nebo mě chytne v laboratoři, jak vařím lektvar...“

„Hermiono!“

„Zabije mě, Parvati! Chápeš to!“

„Hermiono, uklidni se!“ Parvati zatřásla dívčinými rameny ve snaze přivést ji opět do reality.

„Parvati, kdybys byla na mém místě, byla bys v klidu?“ zeptala se jí upřímně Hermiona. Její klid ji dostával. Těžko říct, jestli by ji něco dokázalo vykolejit.

„Ale ne, plašila bych jak šílená, ale díky Merlinovi nejsem,“ věnovala jí jízlivý úsměv a Hermiona jí ho oplatila. Atmosféra v místnosti hned trochu prořídla.

„Moc vtipné. Hned se cítím líp.“

„Prostě musíš nechat věci, ať se vyvinou samy. Všechno bude dobré. V pátek, to je za tři dny, tě tady budu čekat s novými informacemi, které jsem stačila získat, a ty mi řekneš, že se ti podařila uvařit pořádná dávka lekvaru a tu malou fretku máš omotanou okolo prstu. Je to jasné?“ shrnula Parvati a Hermiona kývla s takovou vervou, že téměř přesvědčila sebe samu, že je vše, jak má být.

Rozhlédla se už podesáté okolo sebe, jestli si něco nezapomněla sbalit nebo něco nezapomněla zničit.

„Poslyš, ve skříni je to rádio. Je na něm naladěná frekvence Kingsleyho vysílání. Poslouchej ho, třeba se dozvíme něco důležitého. Každé ráno v sedm. Pak ho jenom vypni a nic jiného nedělej, aby se frekvence neztratila,“ radila Hermiona a Parvati jen horečnatě přikyvovala.

„Já vím, já vím.“

„Uvidíme se tedy v pátek. Kdybych se neobjevila, je něco špatně a zřejmě se neobjevím už vůbec.“

„O tom ani nepřemýšlej.“

V tom se ozvalo ono známé odměřené zaklepání na dveře a obě dívky v tu chvíli věděly, kdo stojí na druhé straně. Hermiona bryskně otevřela dveře a uvedla Luciuse Malfoye (tentokrát se dostavil bez svého syna) do pokoje.

Malfoy jí zdvořile pokynul hlavou, stejně tak i Parvati. Malfoy se rozhlédl po místnosti, jako by něco vyhlížel, než se konečně odhodlal zeptat.

„Kde máte zavazadlo?“

„Všechny mé věci zůstaly v Bradavicích nebo v Alžírsku. Ale buďte bez obav. Při první příležitosti navštívím Příčnou ulici a koupím si nějaké další oblečení. Zatím si ale vystačím s tímto,“ poukázala na sebe, načež Lucius Malfoy krátce přikývl. Docela se jí oddychlo, přestože si s těmi šaty dala práci. Byl to její nejlepší přeměňovací kousek, co se týče oblečení, jaký kdy předvedla. Její toaleta byla perleťově bílá a perfektně lemovala její (přesněji Cristininu) štíhnou postavu, čímž jí dodávala elegentní vzezření. Přes ni si přehodila hnědý cestovní plášť. Na nohou měla nevýrazné šedé polobotky na malém podpatku, které na sebe nijak neupozorňovaly.

„Pokud tedy máte všechno, můžeme vyrazit.“

Hermiona přikývla na souhlas, zatímco Malfoy uchopil svou hůl do obou ruk a vysunul ze stříbrné násady černou ebenovou kouzelnickou hůlku. Hermiona sebou lehce trhla, ale jinak nedala na sobě nic znát, jen si připomněla, že její vlastní hůlka je právě v pravé kapse cestovního pláště.

Malfoy nabídl Hermioně rámě, aby se mohli asistovaně přemístit. Jemně se chytla jeho paže a v duchu se omluvila Ronovi. Snažila se vyhnout dotyku s jeho kůží. Ani ne tak ze slušnosti, jako spíše proto, že se jí ten muž až příliš hnusil. Nenáviděla se za to, že se k němu musí chovat slušně a že ho nemůže na místě proklít.

Hermiona věnovala Parvati poslední pohled. Dívky se už neloučily slovy, to udělaly předtím, a teď už by na to ani jedna neměla sílu. Hnědovlasou čarodějku uklidňovalo, že stále ještě někoho má a to vědomí ji bude držet při životě následujících merlinvíkolik dní v hadově doupěti.

Cítila, že se stává závratná životní změna. Celý svůj život byla sama a naučila se se sebou žít, jenomže pak přišla do Bradavic a její život se otočil o stoosmdesát stupňů. Najednou sama nebyla; získala loajální přátele, oporu v každé těžší chvíli, společnost... Zvykla si, že nenese celou váhu starostí sama. Přivykla na to, že když se něco pokazí, objeví se ve správnou dobu Harry nebo Ron a pomůžou jí. I Brumbál představoval určitou jistotu, že bude vše v pořádku. A McGonagallová si s tím svým strnulým výrazem každého vyslechla. A dopis od rodičů ji vždy povzbudil. Nebo Ginny, když ji dokázala vždy rozesmát... Teď se celý její svět koncentroval do jediné osoby – do Parvati.

Pak se svět bez varování zatočil a Hermiona dopadla na všechny čtyři na kamennou podlahu. Postavila se. Vzhlédla.

„Hádám, že jste se dlouho nepřemisťovala, drahá,“ usmál se křivě pán domu a Hermiona, uvědomujíc si, že jsou na místě, urychleně se odtáhla od jeho ruky mířící k jejímu rameni. „Kde je ten Draco? Jako bych mu neříkal, že jsme hned zpět.“

Když Hermionin mozek konečně zaznamenal, kde vlastně stojí, vyrazilo jí to dech. Vstupní hala Malfoyovic sídla byla téměř tak velká jako ta v Bradavicích, jen postrádala její středověký nádech. Stěny zářily sněhovou bělobou, tu a tam viděla táflování ze světlého hruškového dřeva. V podlaze poznala našedlý mramor, který dodával místnosti neosobní vzhled.

Vpravo a vlevo, z každé strany jedny, se nacházely dveře, a uprostřed celé té volné plochy stálo široké elegantní schodiště, které se nahoře větvilo na dvě menší a každé vedlo na jednu stranu. Ve středu se nacházely ještě jedny, o mnoho větší, dveře. Hermiona se tedy troufala domnívat, že se panství skládá ze tří křídel.

Lucius Malfoy si všiml, jak si Hermiona dům prohlíží a řekl: „Sídlo možná působí rozlehle, ale vezte, že všechny pokoje jsou využity. V jižním křídle,“ poukázal rukou na levé dveře, „sídlí společenské prostory přístupné veřejnosti v případě slavností. Pokud půjdete po schodech vlevo, naleznete mé soukromé pokoje, kam je vám přístup zapovězen. Pokud mne budete chtít zavolat, využijte služeb skřítků...“ v tom Hermiona uslyšela, jak se kdesi rozlétly dveře, a za chvíli už spěchal ze schodů Draco Malfoy.

Udýchaně se zastavil dole u nově příchozí dvojice a přijal nakvašený pohled svého otce.

„Dochvilnost, Draco, je vlastností králů,“ pronesl Lucius Malfoy nabubřele, když peskoval svého syna.

Draco se nuceně pousmál a odvětil:

„Stejně jako trpělivost, zdvořilost, odvaha, a tak dále. Nemám pravdu, otče? …Omlouvám se, už se to nestane,“ dodal. Malfoy starší přikývl a obrátil se opět k Hermioně.

„Zbytek vám povím při obědě. Teď vás předám do péče svého syna. Ukáže vám vaše pokoje a pomůže se zabydlet. V jednu se uvidímě v jídelně.“ Jakmile to dořekl, otočil se na podpatku a vydal se k pravým dveřím v přízemí. Hábil ta ním vlál, když si to rázoval přes vstupní halu. Draco počkal, dokud se za jeho otcem nezavřely dveře.

Hermiona na něj zírala a doufala, že on promluví jako první, ale očividně nebyla sama, komu bylo zatěžko něco říct.

„Je to šílenost,“ řekl nakonec Draco.

„To mi mluv,“ odvětila a snažila se přinutit svá klepající se kolena ke klidu.

Další minuta trapného ticha.

„Tak... půjdeme nahoru?“ ozval se znova. Hermiona pokrčila možná až příliš divoce rameny.

„Je to tvůj dům.“

„Můj dům sotva,“ popřel, ale vydal se na cestu do vyššího patra. Hermiona jej beze slova následovala. Musela uznat, že sídlo bylo prostě fascinující. Kdyby někdo něco podobného postavil v Londýně, asi by byl permanentně nucen snášet zvědavé pohledy kolemjdoucích.

V jednu chvíli procházeli chodbou kolem jakýchsi starožitných váz, které byly posety malinkatými zirkonky a mezi nimi se točilo jako had zlaté lemování. Asi bych se nedivila, kdyby to byly pravé diamanty, pomyslela si Hermiona, a když zrovna míjeli obraz Luciuse a Narcissy Malfoyových v životní velikosti, neodpustila si tiché: „Snob.“

Draco to uslyšel a otočil se. Hermiona stuhla v půlce kroku a krve by se v ní nedořezal. Luciusův syn se nicméne uchechtl a odvětil. „Jo, tak nějak.“

„Neříkej, že zrovna ty rozeznáš, co je snobství a co ne,“ pokračovala Hermiona, která nevědomky vypadla z role a opět pozapomněla, čí tělo vlastně nosí. Jenomže si nedokázala vtisknout představu Draca jakožto slušného, skromného a milého chlapce. Prostě ne. A nikdo ji nikdy o tom nedokáže přesvědčit. Ze školy si ho pamatovala vždy jako toho blbečka s diamantovými manžetovými knoflíčky a hábitem z hedvábí.

„To, že jsem snob ještě neznamená, že snobství nerozeznám. Kdybys vyrůstala v majetku, v jakém jsem vyrůstal já, těžko bys odmítala luxus, když ho máš přímo pod nosem.“ Jeho odpověď se nezdála ani naštvaná, ani veselá. Byla prázdná.

„Draco, poslyš... nevím, co to tvého otce napadlo...“ začala, ale její doprovod jí bryskně přitlačil ruku na pusu, silou, díky níž dívka narazila zády do stěny. Vykulila oči a včas potlačila přirozený reflex zakřičet.

Notnou chvíli na ni zíral. Hlubokýma očima. Nepoužila své vlastní ruce, aby dala pryč jeho ruku. Možná ze strachu, možná ze zvědavosti. A pak to přišlo.

Prudký náraz do její mysli ji vykolejil, ale Hermioniny hradby ho nepustily dál. Všimla si, jak se Dracovo obočí nakrčilo, když se nedostal skrz. Zkusil to podruhé, ale bezvýsledně. Hermiona zakroutila hlavou a jemně dala pryč jeho dlaň ze svých úst. Pak zavřela oči, vstoupila do svých hradeb v mysli, které střežily obrovský palác myšlenek. Ohraničila vstupní nádvoří ve své hlavě, kde se odhodlala Draca pustit.

„Můžeš,“ řekla a otevřela síle jeho nitrozpytu dveře.

„Slušná obrana,“ pochválil nepřímo, když si prohlížel její propracované niterní sídlo.

„Slušně dlouhá praxe,“ odvětila stroze. „Příště se zeptej,“ vytkla mu nasupeně, ale snažila se svůj hněv zmírnit, poněvadž patřil Hermioně Grangerové. Člověk, který by měl Malfoye rád, by se hněval zpoloviny méně, co ten, kdo jej nenávidí. Pokud to vůbec ještě nenávist byla.

„Netušil jsem, že vůbec budeš mít nějaké obrany. Ale teď k věci. Vše, co řekneš nahlas, může být slyšeno. I to, co zašeptáš. Tehle dům je protkaný nejrůznějšími kouzly. Otec má velkou fantazii od dob, co slouží Pánu Zla. Žádné poznámky o Ty víš kom, žádný odboj, žádní mudlové, žádný „tvůj otec...“ a už vůbec se opovaž ceknout, že jsi z poloviční krve! A jsou zde ochrany proti Silenciu a Ševellisimu. Nepřemístíš se ani sem, ani ven, pokud ti můj otec neudělí výjimku, respektive na tebe sešle propouštěcí kouzlo.“

Bez urážky, Mylfoyi, ale není tvůj tatíček psychopat? pomyslela si Hermiona sarkasmem vlastním Parvati Patilové. Nahlas však řekla zcela něco jiného.

„Beru na vědomí. Budu se hlídat.“

„Jaká je šance, že sem otec přivede Ty víš koho?“ riskla otázku, přestože stále ještě nevěděla, nakolik je Draco loajální svému otci. Tušila, že s Voldemortem to nebude tak žhavé, ale rodina je přece jenom jedna. Může s ní nesouhlasit, ale může ji zarytě bránit.

„Schůze se téměř vždy konají tady. Podle potřeby, ale obvykle tak jednou do týdne.“

Hermionin žaludek se obrátil v tu ránu naruby. Ještěže byl prázdný. S Voldemortem si cestu rozhodně zkřížit nesmí. Před ním svou mysl neochrání. Ačkoli Draco chválil její obrany, pravdou bylo, že poslední rok stagnovala na fázi, ze které se nebyla schopna posunout dál; naučila se perfektně ukrýt vzpomínky, které nesměl nikdo vidět, ale už nedokázala propustit ven ty, které by nepřítele zmátly. Jedna věc je schovat, co je třeba a druhá je zabránit nepříteli, aby zjistil, že vůbec něco ukrýváte.

A toho Hermiona zatím nedosáhla. Obzvlášť teď, když před Parvati zůstávala Hermionou, před Dracem hrála opravdovou Cristinu a před Luciusem Malfoyem Cristinu ze staré kouzelnické rodiny... to už byl zkrátka příliš velký zmatek a příliš mnoho lží na to, aby se v tom vyznala. Už tak tušila, že jí dá zabrat neprořeknout se, natož aby uklidila svou mysl.

„Viděl jsi ho někdy?“ ukojila svou zvědavost.

„Co myslíš...“ ušklíbl se křivě.

„Ublížil ti někdy?“ merlinví proč ji napadlo zeptat se.

„Konec inteview.“ Záchvěv. „Za chvíli budeme u tvých komnat.“

Sakra, zaklela. Asi ťala do živého. Co to měli zatraceně s Cristinou za vztah? Někdy cítí něžnost z jeho strany téměř hmatatelně a jindy nasadí masku formálnosti a odtažitosti. Jak může být jeden člověk tak komplikovaný?

Najednou ucítila neuvěřitenou touhu poznat ho blíž. Chtěla znát příčiny, které ho vedly ty roky k nenávisti, zlobě a aroganci. Chtěla zjistit, co se v něm zlomilo. Chtěla vědět, co se mu kdy honí hlavou. Chtěla poznat, kdo je Draco Malfoy. Bude si muset přiznat, že ho ne-nenávidí, ale že ho jen nemá ráda...

Ušli ještě pár mětrů, když se před nimi vynořily dvoukřídlové masivní dveře vyplněné čímsi, co vypadalo jako tmavé sklo. Hermiona na ně položila ruku a ta jí začala silně brnět. Stáhla ji zpět.

„Je to kouzlo ovládané stejným zdrojem jako ta ostatní. Dovnitř díky němu nelze vidět, ale ven ano. Poznáš tak, kdo je na druhé straně... a ve své pravé podobě.“

Hermiona sebou cukla. Díky bohu, že je ten pokoj zrovna neobydlený. Kdo ví, jestli by prohlédly i mnoholičný lektvar.

„Máš je taky?“ zeptala se Hermiona, když Draco vzal za kliku a otevřel je, aby mohla dáma projít jako první.

„Ne,“ odvětil strnule. „Dávám přednost obyčejným. Má to své výhody i nevýhody.“ Dál nepokračoval, tak si domyslela, že kouzlo zřejmě není tak úžasné, jak se tváří. Může ji Malfoy tak zamkout uvnitř na dálku? Nebo třeba se zaznamenává, kdo projde skrz... To by se už teď vědělo, že není tím, za koho se vydává. Udělalo se jí špatně.

„Můžu... můžu dostat pokoj s normálními dveřmi?“ vysoukala ze sebe vyděšeně. Draco se na ni pobaveně podíval.

„Máš v plánu nějaké noční výlety?“

„Ne,“ hlesla.

„Tak by ti neměly překážet. Rovně je obývací pokoj, vedle ložnice a šatna, nalevo koupelna a toaleta. Nechám tě zabydlet se a uvidíme se u oběda.“

„Díky,“ vzkázala Hermiona zavírajícím se dveřím a ocitla se úplně sama (jak by po mudlovsku řekla) v bytě tři plus kuchyň-koupelna se speciálními dveřmi (páni, ony jsou vážně z druhé strany průhledné!), celý jen pro ni.

Jestli je tady laboratoř, budu muset přesně zjistit kde. Ten dům je masivní vězení se zvýšenou ostrahou! Jsem v háji, zafňukala v duchu.

Ano, byl nádherný jako pro princeznu. Všechno ve světlých barvách, všude čerstvá vůně trávy a téměř polovinu celé plochy stěn zabírala okna. Když si důkladně prohlédla jedno po druhém, zjistila, že pouze dvě z nich je možné otevřít.

Ostatní budou asi falešná, pomyslela si.

Sáhla pozástrčce a vyndala ji. Okno se otevřelo a do místnosti zavál chladný čerstvý vzduch, který pomohl Hermioně cítil se klidněji. Nahlédla z okna ven a spatřila zadní část pozemků, tedy nádvoří, které zřejmě sloužilo k recepcím, a taky malé jezírko. Dále jen rozsáhlé panorama lesů a skal, kam jen oko dohlédne. Nepochybovala, že to vše je součástí bohatsví rodu Malfoyů.

Kdoví, jestli Lucius Malfoy mapuje také všechnu poštu, dumala. Veškeré informace bude muset vytáhnout z Draca Malfoye, ať už se mu to líbí nebo ne.

Z čista jasna se ozvalo PRÁSK a za Hermioninými zády se objevilo drobné stvořeníčko s velkýma plandavýma ušima. Čarodějka div nevypadla z okna, jak se vyděsila. Skřítka se uctivě uklonila, že dlouhým pokřiveným nosem lehce zavadila o podlahu.

„Pixie je vám k službám, slečno. Pixie je tady jen pro vás, kdybyste cokoliv potřebovala,“ zapištěla ta malá kreatura a znovu se poklonila. Hermiona zůstala stát rudá v rozpacích.

„Eh... ahoj, Pixie. Ráda tě poznávám,“ začala nejistě Hermiona stejným způsobem, jakým vždy jednala s Dobbym, Kráturou, Winky nebo jiným domácím elfem. Pixie však její způsoby ocenila ještě drastičtěji než kdy Dobby. Do očí jí vrhly slzy jako hráchy a váhavým krokem přistoupila blíž k Hermioně, takže teď je dělily sotva dvě stopy.

„Slečna Pixie ráda poznává! Pixie ještě nikdy nikdo rád nepoznal!“ pištěla na celé kolo, že kdyby Hermiona nebyla zapřísáhlá ochránkyně skřítčích práv, zacpala by jí hned teď pusu pro dobro svých ušních bubínků.

„Uklidni se, Pixie, já vždy ráda poznám nové... někoho nového.“ Ups, to bylo těsně, oddechla si. „Oceňuji, že mi budeš při ruce. Vyřizuje mi něco pan Malfoy?“ Vynadala sama sobě a kázala si, že si nesmí hrát na humanitární pracovnici. Tady na její SPOŽÚS nikdo nečeká.

Skřítka zbytek slz potlačila a lehce opět poustoupila.

„Pak Malfoy jen nařídil Pixie, aby se šla slečně ukázat a splnila jí jakékoliv přání.“

„Děkuji, ale nic nepotřebuji. Možná jen, jestli mě zavedeš poté na jednu hodinu do jídelny. Dům je velký, sama netrefím.“ Skřítka si neodpustila několik dalších úklon, než odpověděla.

„Pixie přijde. Pixie tady bude přesně za pět minut jedna,“ zapištěla a s práskutím zmizela dřív, než stačila Hermiona namítnou, jestli to není příliš pozdě, nebo jen poděkovat.

…

Přesně v jednu se Hermiona objevila sprásknutím uprostřed jídelny po boku své nové průvodkyně. Skřítka ji chtěla přemístit na chodbu, ale Hermiona požádala, ať ji raději dopraví přímo na místo. Nechtěla se zpozdit na první oběd kvůli zbytečnému bloudění. Lucius Malfoy se svým synem už seděli na židlích a na mahagonovém stole už čekaly připraveny talíře a stříbrné příbory.

Když je pán domu uviděl, vstal ze židle a v jeho tváři se zračil hněv. Hermiona mimoděk couvla.

„Pravidla jsou zde z nějakého důvodu a když jsou porušena, obvykle–nastává–trest,“ odsekával a poslední slovo podtrhnul klepnutím hole o mramorovou podlahu. Hermioně se stáhl žaludek a horečnatě přemýšlela, co provedla a jak se z toho nejlépe vymluvit, aby nemusela vytáhnout hůlku z hábitu, kterým nahradila šaty. Dozvěděl se o použití našeho nitrozpytu?

Malfoy zdvihl hůl a skřítka se prolétla pět stop, aby skončila tvrdým dopadem na studené podlaze. Zoufale zakňučela a padla na kolena, když se k ní Malfoy opět blížil.

„Pixie se moc omlouvá, Pixie by úmyslně nevstoupila do jídelny, Pixie se sama potrestá!“ pištěla skřitka a tloukla si malýma ručičkama do nepřirozeně velké hlavy.

„To máš pravdu, že se potrestáš, ale první to udělám já!“ zahřměl a s lupnutím vysunul kouzelnickou hůlku ze stříbrné hole. V tom Hermioně zapadla všechny kolečka a došlo jí, co se stalo. Vzpomněla si, jak skřítka původně nechtěla Hermionu doprovodit až do jídelny, ale ona jí to prakticky nevědomky nařídila. A jestli jí Malfoy nařídil, aby jí splnila každé přání...

„Počkejte, prosím! Je to moje vina!“ Hermiona skočila mezi skřítku a blížícího se Malfoye. Ruka s hůlkou zůstala ve vzduchu, když se v jeho cestě objevil nevítaný element. „Je to moje vina. Pixie nechtěla vstoupit do jídelny, ale já jsem jí to přikázala. Nevěděla jsem, že to má zakázáno,“ vysypala ze sebe dřív, než by ji mohl Malfoy odsunout z cesty.

„To nevadí, drahá. Posaďte se zatím ke stolu, než vyřídím tuto záležitost,“ pokynul k Hermioně formálně, ale ta neustoupila.

„Jestli chcete někoho potrestat, potrestejte mě, protože je to moje chyba. Jednala na můj příkaz. Nemohla nevyhovět.“ Sama nevěřila, co to z ní vylezlo. A teď ji Malfoy přizabije. Hned jí prolétla hlavou myšlenka, jestli přijde crucio, nebo rovnou smrtící kletba.

Muž ji věnoval zkoumavý pohled, než spustil hůlku k tělu a křivě se na Hermionu usmál. V tom výrazu rozpoznala Draca a přišel jí hned o něco familiérnější. Malfoy si ji měřil ještřábím zrakem. Nepoznala, jestli je naštvaný, nebo jen přemýšlí, co dál. Nakonec zastrčil hůlku zpět do násady a odebral se ke stolu. Elegantně si přehodil hábit, když se usazoval naproti svému synovi.

„Jste můj host, Cristino, takže by bylo ode mne nezdvořilé, kdybych vám nevyhověl. Na oplátku bych uvítal, kdybyste se příště nevměšovala do rodinných záležitostí,“ zdvořile se na ní usmál, ale Hermiona ucítila na druhé straně masky varování.

Její pohled zabloudil k Pixie, ale po té zbyl už jen prázdný kout. Ani si nevšimla, kdy zmizela. Usadila se tedy za stůl po vzoru svého hostitele.

„Samozřejmě. Příště budu také opatrnější v tom, co si přeji,“ pronesla rádoby nadneseně, ale ve skutečnosti shledala celou situaci velice stresující. Ptala se sama sebe, jak dlouho ještě vydrží se zdravým rozumem. Pak se před ní, jako by kdosi pronesl „ubrousku, prostři se“, objevila z čista jasna nadívaná kachna, červené víno a velká mísa jakéhosi salátu, který vypadal už sám o sobě tak úžasně, že by si vůbec nestěžovala, kdyby žádná kachna nebyla.

Různé druhy vidliček ji nemátly, stolování perfektně ovládala a pak už zbývalo jen užít si první pozitivní zkušenost ze sídla Malfoyových, dokud nepřišel dezert a spolu s ním sáhodlouhý rozhovor počínaje otázkou:

„Vy jste nevlastnili skřítky, že je tak zapáleně bráníte? Abyste rozumněla, drahá, ty potvory jsou velice houževnaté. Víc než byste čekala. Není jednoduché jim opravdu ublížit.“

Hermiona dlouho převalovala v ústech sousto, aby měla čas na rozmyšlenou.

„Vlastnili jsme dva, ale v průběhu let jsme zjistili, že když je k nim člověk laskavější, podávají mnohem lepší výkony,“ odvětila, když polkla. Malfoy ji bedlivě studoval při každém jejím slově.

„Fascinující.“

Tohle bude ještě zajímavé, pronesla v duchu Hermiona, když se opět Lucius Malfoy nadechoval ke slovu...

<< 5. kapitola <<     >> 7. kapitola >>