4. Dlouhá noc 1.část
Hrad už se dávno ponořil do noci. Déšť stále pravidelně bubnoval do okenních tabulek v chodbách zahalených do tmy a občas je prozářil záblesk, který projasnil oblohu tam venku. Všude, jak se zdálo, panovalo ticho a tma, až na malou studovnu hned pod schody za kamenným chrličem Brumbálovy pracovny. Z pootevřených dveří vycházelo jemné praskání hořícího dřeva a záře tančících plamenů. Uvnitř místnosti byly slyšet slabé hlasy.
„Brumbále, pokud k tomu můžu něco říct-“ zašeptal profesor Snape ředitelovi do ucha. „Týká se to Pottera-“
Brumbál vzhlédl ke Snapeovi. „O co jde, Severusi?“
„Ten chlapec… Co se s ním stane?“ zeptal se a pohlédl na druhou stranu místnosti. Brumbál jeho pohled následoval, dokud nespočinul na ztrhaně vypadající postavě Siriuse Blacka, která seděla na okraji divanu nesoucí nehybné bezduché tělo jeho kmotřence. Vlasy mu ledabyle splývaly podél tváře a rysy byly plny stínů, které na ně vrhalo světlo plamenů z opačné strany pokoje. Sirius bezvýrazně hleděl na zem u svých nohou, jako by ho od zhroucení se vyčerpáním dělilo jen pár okamžiků, ale měl na to příliš mnoho starostí.
Snapeův pohled se zdál být upřen na jeho nepřítele z dětství, ale ve skutečnosti se zajímal o průhledný rozcuchaný přízrak sedící vedle Siriuse na gauči, neviděn nikým dalším.
„Co tím myslíš, Severusi?“ zeptal se Brumbál.
„Ten chlapec - Potter, co se s ním stane?“ zopakoval Snape a začal být podrážděný. „Mám lepší věci na práci, než postávat tady celou noc a hrát si na Potterův překladač. Už jsme ztratili celou noc snahami rozhodnout se, co s ním provedeme, a stále jsme na míle daleko od nalezení řešení, ostatně stejně tak, jako když jsem ho našel na chodbě. Pokud už tady nemůžu být ničemu k užitku, mohl byste mě propustit.“
Brumbál chvíli tiše zíral na Snapea, než sotva znatelně přisvědčil, a podíval se zpět na Siriuse a Harryho tělo. Snape měl pravdu. Nepřiblížili se ke zjištění, jak by mohli získat zpět chybějící třetí část chlapcovy duše od jeho téměř-vraha, o nic víc, než na začátku.
Ostatní už odešli, aby se pokusili pomoct produktivněji. Lupin se vrátil na Grimmauldovo náměstí před několika hodinami, aby informoval ostatní členy Řádu o tom, co se stalo, a připravil se na možné Voldemortovy útoky na kouzelnický svět, jakmile se zpráva o Harryho „smrti“ dostane ven. McGonagallová odešla, aby zastala některé ředitelské povinnosti, a aby se vypořádala s nekončícím přívalem dopisů, které se neustále válely v ředitelově pracovně a obsahovaly nejrůznější pomluvy, jaké se od onoho odpoledne vyrojily. Madam Pomfreyová zůstala o trochu déle, postarala se o Harryho potlučené tělo a vyléčila zlomené kosti a zranění, co to jen jeho polomrtvý stav dovoloval, než místnost opustila také, aby se vrátila do nemocničního křídla.
Sirius jako jediný rázně odmítal Harryho opustit. Připoutal se k jeho tělu, jako by snad bylo jediným pojítkem mezi ním a poletující Harryho duší. Brumbál prostě jen věřil, že se nějaké řešení brzy objeví, v opačném případě by se totiž obával o Siriusovo psychické zdraví. Ten muž si už vytrpěl dost a ztratil příliš.
Brumbál znova znaveně přikývl. „Vskutku. Nezbývá nic, co bychom mohli teď udělat,“ odvětil a zněl ještě více staře, než jak vypadal. „Nejlepší bude, když odejdeš a zkusíš se trochu prospat, Severusi. Mám pocit, že bychom si spánek brzy měli dopřát všichni.“
„A co vy, pane?“ zeptal se Snape. Do jeho hlasu se vetřel náznak obav, když studoval ředitelovu unavenou, ztrápenou tvář. „Prospíte se taky trochu?“
„Ne,“ odpověděl Brumbál a potřásl hlavou. „Zůstanu tady se Siriusem. Pochybuji, že Harryho tělo opustí.“
Snape věnoval Siriusovi temný postranní pohled koutkem oka. I když o něm s Brumbálem mluvili sotva patnáct stop od něj, Black jim stále nevěnoval sebemenší pozornost. Dokonce se zdálo, že nevnímal nic okolo sebe, jak byl lapen ve vlastním smutku a beznaději. Vážně to bylo patetické.
„Pane, nemyslím si, že byste se měl pro Blacka takto obtěžovat,“ řekl Snape s potlačovaným úšklebkem. „Zvládne to sám. A když už nic jiného, navrhuji říct Madam Pomfreyové, aby mu dala pořádnou dávku bezesného spánku. To ho udrží zdrogovaného až do zítřejšího poledne.“
Ředitel věnoval Snapeovi zklamaný pohled. „Sirius není jediným důvodem, proč zůstávám. I když ho nemůžu vidět ani slyšet, nepřeji si, aby se Harry cítil sám. Zůstanu tady s ním, zatímco budeš odpočívat.“
Snape se na něj pohrdavě podíval. „Nějak pochybuji, že zrovna Potter je bůhvíjak osamělý,“ ušklíbl se a přejel očima Siriuse a Harryho na pohovce, jak tam vedle sebe seděli stejně smutně a sklíčeně. Namouduši! A to se od Nebelvírů očekává, že budou ti silní a odvážní. A místo toho je zatím nikdy neviděl dělat nic jiného, než se utápět v sebelítosti. Z několika hodinového konzultování Potterovy situace nevzešel žádný ucházející plán, jak na McCourna. Black upadl do ticha a mrzutosti a chlapec se na něj prakticky přilepil. Zdálo se, jako by se ten kluk snažil Blacka uchlácholit svou přítomností, přestože ho muž nemohl vidět, i kdyby poskakoval přímo před ním. Vážně, ten chlapec ho tou svou nebelvírskou šlechetností začínal štvát.
Jak se zdálo, Brumbál Snapeův pohled na ty dva nesdílel.
„Severusi,“ řekl a zvedl k němu nenásilný, avšak vážný pohled. „Vím, jak o Harrym smýšlíš, ale jak už jsem řekl, věřím, že nakonec dokážeš odsunout svou zášť stranou a udělat vše možné, abys mu pomohl. Ty jsi, přes to všechno, jeho Akolyt, a jediná osoba, která ho vidí a slyší. Kdyby si Harry vybral za Akolyt kohokoli jiného, silně bych mu doporučoval, aby ho ani na okamžik neopouštěl. Potřebuje někoho, s kým může komunikovat. Nicméně vím, co k sobě vy dva cítíte, a vím, že potřebuješ čas, aby sis na myšlenku vaší spolupráce přivykl. Nenapomínám tě za tvé pocity vůči němu, Severusi, nic na tomto světě mě nedokáže přimět, abych se snažil měnit tvé vnímání Harryho, ale doufám, že se časem změní samo. Vše, co žádám, je, abys nezapomněl, že se Harry potřebuje mít na koho obrátit, a zrovna teď jsi ty ta jediná možná volba.“
Snape podrážděně stiskl zuby. Jedno se musí Brumbálovi nechat – ten zatracený milující starý Nebelvír ho téměř přinutil cítit se vinným za to, že chce chlapce opustit. Jenže on měl na práci důležitější věci a nepotřeboval, aby se mu patnáctiletý duch motal pod nohama. Být bradavickým Mistrem lektvarů a k tomu Brumbálovým špehem bylo dost náročné samo o sobě, ale mít ještě na krku Pottera jako jeho nedobrovolný Akolyt, to už bylo na Snapea trošku moc.
„Pokusím se vrátit co nejdříve,“ zahudroval nakonec. Brumbál přikývl a usmál se. Jeho oči jiskřily uspokojením. Snape se přemáhal, aby mu ten úsměv neoplatil úšklebkem. Vskutku, zatracený starý Nebelvír.
Jakmile se odvrátil od Brumbála, vydal se Snape na opačnou stranu místnosti za svým nehmotným břemenem. „Pottere,“ řekl mu, když se zastavil těsně před ním. (Siriuse ignoroval, když na něj k smrti unavený muž překvapeně pohlédl, jako by si ho všiml poprvé. Ignoroval také Siriusův vyděšený výraz, když si muž podle směru Snapeova pohledu uvědomil, jak blízko u něj se Harry nacházel.) Průzračný chlapec k němu zvedl v otázce skelné oči. „Musím zařídit pár věcí, u kterých nepotřebuji, abyste se plížil za mnou jako nějaký stín,“ pokračoval Snape. „Zůstanete tady a budete se držet dál od problémů. Profesor Brumbál souhlasil, že tady s vámi zůstane, dokud se nevrátím (i když nechápu proč), a jsem si jist, že Black se vám do té doby mile rád postará o zábavu. Máte zákaz opustit tuto místnost a nebudete se potulovat po škole. Je mi jasné, že vás se pravidla netýkají, ale odmítám kvůli vám prohledávat celou školu, takže zůstanete zde, kde vás pak taky najdu. Je to jasné?“
Záblesk vzdoru se na okamžik objevil v jeho očích, ale nakonec jen s nechutí odvětil: „Ano, pane.“ Zvedl pohled ke Snapeovi a pak se opatrně zeptal: „Ale co když budu potřebovat profesoru Brumbálovi nebo Siriusovi něco říct? Jak mě pak uslyší?“
Snape se na dlouhou chvíli ticha pohledem zavrtal do chlapcových očí. „Pak počkáte. Jistě přežijete několik hodin bez toho, aby byli všichni v pozoru zodpovídat na vaše otázky. Nebo nejste schopen tak jednoduché věci?“
Jestli Harry někdy cítil nějakou vděčnost vůči Snapeovi za to, že ho našel, pak teď právě začala rychle ochabovat. „Ne, pane, budu v pořádku,“ zamumlal tiše, zatímco se snažil udržet chladnou hlavu a jazyk za zuby. Ale bylo to velmi těžké, když se ho Snape rozhodl provokovat.
„Pojď, Harry,“ ozval se najednou Brumbál. Přešel ke Snapeovi a pohlédl dolů do míst vedle Siriuse, kam Mistr lektvarů zíral. „Sedni se sem ke mně,“ řekl a vykouzlil hned u ohně pohodlně vypadající kartounové křeslo. „Nejsem si jist, jaké dojmy je schopen duch jako ty vnímat, ale myslím, že ho shledáš pohodlným. A až profesor Snape odejde, tvůj kmotr a já budeme alespoň vědět, kde se přesně nacházíš. Musím připustit, že je poněkud matoucí nevědět, kde tě přesně máme hledat,“ dodal s úsměvem.
Harry těkal pohledem mezi Brumbálem a křeslem. Vypadalo to rozhodně pohodlněji, než okraj divanu, na kterém zrovna seděl. A navíc bylo rozhodně divné sedět vedle svého mrtvého těla. „A co Sirius?“ zeptal se s očima upřenýma na svého unaveného kmotra. „Nebude to tam mnohem lepší pro něj?“
Snape musel potlačit nutkání protočit oči nad neustálou chlapcovou potřebou hrát si na hrdinu v každé situaci. Dokonce i tehdy, když ostatní měli být těmi dospělými. Zodpovědně předal Harryho otázku dál.
„Ne, Harry.“ Sirius po Snapeově interpretaci zatřásl s vervou hlavou. „To je dobré, jsem v pohodě,“ odvětil a snažil se do svého hlasu dostat trochu veselé jistoty. „Měl jsi perný den, a jak Brumbál řekl, bude fajn vědět, kde zrovna jsi.“
Harry stále vypadal nejistě.
„Ach, nebesa, Pottere! Prostě si sedněte na tu zpropadenou židli, ať můžu konečně jít,“ vyštěkl Snape. „Musíte udělat z každé blbiny problém století?“
Po Snapeově vzteklé pobídce Harry poslušně padl zadkem na Brumbálem vyčarované křeslo.
No skvěle… po půl hodině… „Potter se posadil,“ oznámil Snape a ukázal na prázdnou židli mezi Brumbálem a Siriusem. „Uvidíme se později.“ Pak už za ním jen zasvištěl dlouhý černý hábit a černovlasý muž opustil místnost jako vzteklý přízrak. Ozvala se ohlušující rána a dveře se zavřely.
S odchodem Mistra lektvarů se rozhostilo ticho. Sirius přestal hledět do prázdného křesla, kde měl být jeho kmotřenec, a věnoval řediteli smutný pohled. Brumbál mu jej však oplatil úsměvem. S jiskřičkami v očích vykouzlil další křeslo a posadil se do něj.
„Tak, Siriusi,“ promluvil, jako by se neschylovalo k ničemu jinému, než k banálnímu přátelskému pokecu. „Možná, abychom zabili trochu času, by mladý Harry rád slyšel nějakou historku. Snad něco o tvých mladých školních létech tady v Bradavicích. Zřetelně si vzpomínám na jeden konkrétní případ, který mě vždy rozveselí, a zahrnuje tebe, Jamese, jistý neviditelný hábit, pana Filche a jeden noční zátah na kuchyň, který byl řádně zmařen.“
Siriusovi se po tváři rozlil bezděčný široký úsměv. „Vzpomínám si na to,“ odvětil s jemným nostalgickým leskem v očích. „Stalo se to tu noc po velkém famfrpálovém utkání mezi Nebelvírem a Havraspárem. Vyhráli jsme a od vítězství nad Zmijozelem nás dělil jen kousek. Abychom to řádně oslavili, rozhodli jsme se s Jamesem podniknout malý výlet do kuchyně na noční sváču. Všechno šlo hladce, až do návratu, kdy James omylem přišlápl ocas pana Penningtona – to byla Filchova kočka před paní Norrisovou. Měl jsi slyšet ten kočičí jekot, Harry! Probudil skoro celý hrad. No a my s Jamesem jsme se museli samozřejmě rychle schovat i s neviditelným pláštěm, protože chodby se zanedlouho zaplnily davem, a bylo nemožné projít, aniž bychom nenaráželi do lidí a neprozradili se. Takže James přišel s nápadem ukrýt se v jedné nepoužívané učebně a počkat, než se věci dají do pořádku a všichni se vrátí do postelí. Jenže, co jsme si neuvědomili, dokud jsme nebyli uvnitř, bylo, že ona prázdná místnost byla zároveň kabinetem profesora Talense, našeho starého učitele Obrany proti černé magii. Harry, pokud si myslíš, že lektvary se Snapem jsou peklo, řeknu ti, že Snape byl ve srovnání s Talensem velikonoční králíček. Ten chlap, přísahám, bylo čiré zlo. A k našemu štěstí se nad námi zrovna v tu chvíli tyčil...“
Harryho Siriusovo vyprávění o starých Pobertovských dnech úplně vtáhlo do děje. Jak však jeho kmotr pokračoval v příběhu, začínal cítit, jak na něj dopadá veškerá tíha celého toho stresujícího dne. Siriusův hlas plynul a přinesl s sebou mírumilovný klid. Harry cítil, že by mohl usnout. Tupá bolest pulzovala jeho duchem. Byl si jist, že šlo o slabší verzi toho, co by cítil, kdyby byl stále ve svém těle a zotavoval se z přímé srážky s řítícím se autem. Jak by mohl něco takového vnímat, to se ani nepokoušel hádat. Možná, že se jednalo o volání těla po duši, aby se vrátila zpět. Nevěděl. Ať už to bylo cokoliv, akorát věděl, že je unavený a bolavý, a vše po čem toužil, bylo zavřít oči a nechat svou unavenou duši odpočívat.
Siriusův hlas se začal vzdalovat a zněl matněji. Harry cítil, že upadá do spánku. Temnota se nenápadně vkrádala blíž, až do jeho očních víček, které se začaly samy od sebe zavírat. Bylo mu tady tak dobře. Možná, že když si trochu odpočine, věci se nebudou zdát tak zoufalé a beznadějné, až se probudí. Brumbál i Sirius tam byli s ním. Všechno bude v pořádku. A Snape říkal, že se později vrátí. Co na tom, když na chvíli zavře oči… Cítil se provinile, že usínal, zatímco Sirius vyprávěl příběh, ale jak by to on nebo Brumbál mohli poznat…
---
Pokračování příště, kterého se dočkáte nejdříve v průběhu září. Ke konci příštího týdne si jdu protáhnout nožky do Alp, takže se na překlad vrhnu až začátkem příštího měsíce. Uvidíme, jak dlouho bude trvat. Drahá beta Sisi je naštěstí kulový blesk, takže pokud si počkáte déle, bude to jen a jen moje vina :)
<< 3. kapitola 3. část << >> 4. kapitola 2. část >>
Komentáře
Přehled komentářů
Chudák profesor Snape. Nikdo se nemůže divit, jak se chová ke studentům, když měl tak zářivý příklad v profesoru Talensovi. Také se nemůžeme divit, že chce též učit Obranu. škoda, že školní příhody nevyprávěl Harrymu právě Severus, u takového hlasu by se každému usínalo tááák pěkně. }o) Ale ono k tomu ještě třeba dojde, pokud spolu budou muset urazit kus cesty jako Akolytové. Moc se těším na další pokračování a přeji pěkný pobyt na čerstvém vzduchu v horách na jihu. Hlavní je, aby si se v pořádku vrátila a když nám sem pošleš pár foteček, budeme Ti tiše závidět a obdivovat. Pěknou dovolenou.
Re: hodina duchů
(Omnes, 22. 8. 2018 11:24)Děkuji za trefný komentář, sisi. Sama jsem zvědavá, jak se to celé vyvrbí. Budu se snažit vrátit v pořádku a v plné síle pro další překlady. :)
hodina duchů
(sisi, 22. 8. 2018 10:45)