3. Nevídaná komplikace 2. část
PP:// V kapitole se objevuje nové zaklínadlo, které čtenář nezná. Abych se vyhnula možným zmatkům, upozorňuji už teď. Jedná se o Akolantové kouzlo, které bude vysvětleno později v příběhu, a Akolyt, čili osoba, ke které se kouzlo váže.
Za čitelný text vděčíte betě Sisi a obě budeme rády, když zanecháte komentář :)
…
„Albusi, jsi si tím jistý?“ zeptala se profesorka McGonagallová, která se očividně stále cítila nepohodlně při představě profesora Snapea, jak mluví do prázdného místa.
„Tak jako nikdy předtím, Minervo,“ odvětil Brumbál s mírným pousmáním. „I kdyby profesor Snape nějakým způsobem získal již dříve příležitost podrobit slečnu Grangerovou, Harryho nebo Siriuse výslechu pod veritaserem, o čemž silně pochybuji, nenabízí se žádné jiné vysvětlení, jak by toho mohl o Harrym tolik vědět, aniž by mu to sám sdělil.“ Při Brumbálových slovech plných jistoty ucítil Harry slzy v koutcích očí. Po tom všem, co se ten den stalo, nedokázal ani pomyslet, co by jen dělal, kdyby jim ředitel neuvěřil. Byl si jist, že by opět propukl v pláč, kdyby se Brumbál nepodíval přímo na místo, na které ukazoval Snape a nezeptal se tichým důvěřivým hlasem: „Co se stalo?“
Zdlouhavě a nejistě, se Snapem jako neochotným prostředníkem, Harry předložil seznam událostí, které se přihodily. Zatímco Snape vyprávěl Harryho příběh, Brumbál tiše poslouchal, avšak jeho tvář s každým slovem ukazovala větší a větší zármutek. Přesto tu a tam přemýšlivě přikývl. Nakonec, když příběh skončil u chvíle, kdy narazil na Snapea na chodbě, Harry zmlkl a v zajetí nervozity očekával Brumbálův závěr.
Ředitel si promnul zadumaně vous. Jeho pohled se zdál vzdálený a nepatrně ztrápený. „Podivné. Vskutku velmi podivné,“ zamumlal směřujíce své kroky podél zdi pokoje. „Říkáš tedy, že se chystal seslat kletbu Avada Kedavra, zrovna když do tebe auto narazilo?“ zeptal se.
„Ano, ale nestihl ji dokončit,“ odvětil Harry. „Viděl jsem zelenou zář, jak se začínala formovat na konci jeho hůlky, ale nestihl ji vyslat ke mně.“
„Potter tvrdí, že smrtijed nestihl vyslat kletbu,“ přeříkal Snape znuděným hlasem, jako kdyby viděl jediný svůj účel zde opakovat vše, co Harry za ním vysloví. „Viděl zelenou záři kolem hůlky, ale nikdy se ho nedotkla.“
Brumbál se zasekl v pohybu. „Nebyl tedy kletbou dotčen,“ zopakoval zamyšleně, zatímco stále přecházel tam a zpátky. „Je možné, že by stále mohl být chycen v proudu kletby, ačkoliv-“
„Co to znamená, Brumbále?“ ozval se Lupin z druhé strany místnosti.
„To znamená, že i když Harry nebyl vražednou kletbou zasažen, může jí být ovlivněn. Neúplné zformování kletby neznamená, že by neměla žádnou sílu,“ vysvětlil ředitel, jako by zrovna přednášel běžnou hodinu obrany proti černé magii. „Spousta kleteb – a vražedná kletba obzvlášť – jsou kouzelníkem vysílány ve vlnách, jako kruhy na hladině způsobené vhozeným kamenem. To se děje pouze v případě, že energie je koncentrována do jediného bodu, ve kterém se stává smrtelnou. Avšak pokud je ten, jenž kletbu seslal, velmi mocný, nebo je za ním velké množství emocionální energie, ta síla může prosakovat ven mimo bod koncentrace a zasáhnout něco dalšího v určitém okruhu. Patří to do konceptu podobnému bezhůlkové magii.“
„Tvrdíte tady, že se něco podobného mohlo stát s tou smrtijedovou kletbou Harrymu?“ zeptal se Sirius.
„Je to možnost,“ přitvrdil Brumbál a pomalu kývl hlavou. „Pokud se kletba již formovala, klidně už mohl být v jejím proudu. Jeho duše už se klidně mohla začít oddělovat od těla. A když přišel náraz, odhodil pouze jeho tělo, zatímco duše zůstala na místě. Naneštěstí, nemůžeme si být jisti, když nikdo, kdo byl dosud zasažen smrtící kletbou, nepřežil, aby nám o tom mohl vyprávět.“
„To ale pořád nevysvětluje, jak je možné, že je profesor Snape tím, kdo Harryho vidí a slyší,“ namítla profesorka McGonagallová ukazujíc na Mistra lektvarů na opačné straně místnosti, který stál u zdi s pažemi temně složenými na hrudi.
Brumbál pečlivě zvažoval hádanku. Pak opět na chvíli upustil od neúnavného pochodování a pohlédl na Snapea a tam, kde správně předpokládal, že se nachází Harry.
„Harry, jakou činností ses zabýval naposledy, než tě auto srazilo? A, Severusi, buď tak laskav a povyprávěj nám to slovo od slova, i kdyby to znamenalo, že budeš mluvit v první osobě.“
Snape vypadal sotva nadšený takovou žádostí, ale moudře držel jazyk za zuby.
Poměrně vystrašen důležitostí, jakou Brumbál přisuzoval všemu, co řekl, Harry nejistě, avšak důkladně přemýšlel o svých vlastních výrocích, než je skutečně vyslovil nahlas.
„Chystal se seslat Avada Kedavru. Snažil jsem se ho odzbrojit a zabránit mu v seslání, ale on stále odrážel má kouzla. Vyměnili jsme si několik kleteb, ale víc jsem nedokázal udělat. Vrhl po mě kouzlo, které mě vhodilo doprostřed cesty a začal sesílat další Avadu. Seslal jsem odzbrojovací kouzlo, aby ho zastavilo, než ji stihne dokončit, ale vše, co vyletělo z hůlky, bylo několik divných jisker. A pak… no, ucítil jsem náraz a probudil jsem se takto!“
Brumbál zadumaně pokýval hlavou. „Velmi dobře, Harry, ale když ses pokoušel seslat další kouzlo a jediným výsledkem byly jiskry, co přesně sis v tu chvíli pomyslel?
Harry se odmlčel a snažil se vrátit se zpět do onoho okamžiku. Zdálo se, jako by se vše přihodilo tak strašně dávno, i když uplynulo sotva několik hodin. „Myslel jsem na,“ začal nejistě, „jak jsem byl vyděšený. Byl to jeden z nejmocnějších kouzelníku, se kterými jsem kdy bojoval. Řekl bych, že by v souboji s ním měl i Lord Voldemort co dělat. Prostě se ke mně blížil a já jsem si pomyslel, jak moc bych si přál, aby tam byl někdo další, kdo by mi pomohl.“
Ředitel znovu kývl na souhlas. „Dobrá tedy. A na koho jsi myslel konkrétně, když jsi doufal v příchod pomoci?“
„Na nikoho,“ řekl Harry, což bylo okamžitě tlumočeno Snapem Brumbálovi a jejich posluchačům.
Brumbál si promnul zamyšleně bradku. „Hmm, vzpomeneš si na něco dalšího těsně předtím nebo poté, co tě srazilo auto? Cokoliv?“
Náhlá vzpomínka probleskla Harryho hlavou. Jeden by jí nepřikládal pozornost, a když se podíval zpět do minulosti, zdála se nevýznamná a absurdní v porovnání s ostatními události. „Vzpomínám si, jak mě napadlo, že jsem nestihl dokončit esej z lektvarů pro profesora Snapea.“
Snape byl téměř v polovině věty, když jeho mozek konečně pobral její význam a zanechal větu nedokončenou. „Cože?“ zasyčel a otočil se na Harryho.
„O co jde, Severusi?“ zeptal se Brumbál.
Snapeovy oči pendlovaly mezi ředitelem a Harrym, jako by se nemohl rozhodnout, na koho z nich bude křičet jako první. Nakonec zvolil svého nadřízeného, zopakoval vše, co Harry prohlásil, a vypadal u toho, jako by začínal chápat, o co tady jde.
Na důkaz jeho domněnek se ředitel potěšeně usmál. „Zajímavá volba pro Akolyt, ale ještě více fascinující je užití prastaré magie,“ zahihňal se pro sebe.
Snape však vypadal sotva nadšen ředitelovým zápalem.
„O co jde, Albusi?“ dožadovala se McGonagallová a těkala pohledem mezi oběma muži. „O čem to mluvíš?“
„Mohlo se přihodit, že mladý Harry nevědomky vyslal jakousi formu Akolantu na našeho drahého profesora Snapea těsně předtím, než byl sražen.“ Svá slova podpořil pohledem, který by se dal téměř klasifikovat jako hrdý.
„Teď už nám jen řekněte, co je to za kouzlo. Nikdy jsem o něm předtím neslyšel,“ zajímal se Sirius, který se cítil poněkud odstrčen, protože stále ničemu nerozuměl. A to hůř, když to kouzlo souviselo s jeho transcendentálním synovcem.
Brumbál potlačil malý úšklebek. „Akolantové kouzlo, pokud dovolíte, je jako kouzelnický es-ó-es signál. Jedná se o neobvyklou a náhodnou formu magie používanou kouzelníky a čarodějkami v době vážného nebezpečí. Obzvlášť tehdy, jsou-li jejich životy vážně ohroženy. Kouzlo spojí duši toho, jenž ho seslal, s tím, koho si on nebo ona zvolili za Akolyt – osobu, kterou se snaží přivolat na pomoc. Vytvoří se tak jakási vazba mezi nimi. Tím pádem Akolyt může nabídnout pomoc, dokonce i když se něco odesílateli kouzla stane a oni se nemůžou bezprostředně spojit.“
„Ale jak to pomůže Harrymu?“ řekl Lupin. „Ty mluvíš o Akolantovém kouzlu, jako kdyby bylo jeho vyčarování možné jen mezi živými. Harry je, podle všeho všudy, mrtvý! Jak by tady jeho duch mohl být?“
„To netuším,“ přiznal Brumbál a potřásl vážně hlavou. „Nicméně-“ rychle pohlédl směrem k Harryho tělu na druhé straně místnosti. Ladným pohybem se muž posadil na okraj divanu a vytáhl z kapsy hůlku. S mávnutím nad Harryho tělem pronesl: „Vidium Lumesta.“
Všichni přítomní s posvátnou úctou sledovali, jak lehké stříbrnobílé světlo přeletělo přes Harryho kůži jako bledá tlumená záře.
„Brumbále, je to… znamená to snad-?“ zajíkal se Sirius, jak neodvažoval nechat zaznít to, v co si tak zoufale přál věřit.
„Ano,“ přikývl ředitel, který už podruhé za den vypadal, že se samou úlevou rozletí na tisíc kousků. „Je sice příliš slabý a stěží viditelný, dokonce i za pomocí kouzla, ale přesto je zde sotva patrná známka života. Stále žije.“
Nevěřícné šuškání se rozlehlo místností. Sirius vypadal, jako by měl znova propuknout v pláč. „Ach, díky Merlinovi!“ vzdychl a pak si rychle přitiskl ruku na ústa, aby zakryl náhle tak tenký hlas. „Merline, díky! Jak je to ale možné?“ zamumlal, přestože důvod, proč Harry žil, bylo teď to poslední, co ho zajímalo. Bohatě stačilo, že vůbec žije.
Brumbál se odklonil od Harryho lehce zářícího těla. „Netuším. Je možné, že díky napůl dokončené smrtící kletbě se jeho tělo a duše už začaly oddělovat, avšak když do něj auto narazilo, proces oddělování se přetrhl a nedostal šanci, aby byl dokončen. To by vysvětlovalo, proč nezemřel okamžitě po nárazu. Přestože jeho tělo a duše byly odděleny, stalo se tak neúplně.“
„Ale co se teda stalo v té nemocnici?“ zeptal se Harry. „Doktoři se mě snažili probudit všemi těmi různými přístroji a nakonec všichni řekli, že jsem mrtvý!“
Snape poslal Harryho dotaz otráveně dál ostatním.
Brumbál se lehce usmál. „Naneštěstí, mudlovská technologie není nikdy stoprocentní. Copak jsi nikdy neslyšel o případech, kdy byli lidé v nemocnici prohlášeni za mrtvé a poté se o několik hodin později probudili v márnici, více než živí? Řekl bych, že něco podobného by se mohlo stát i v tvém případě. Kromě toho, magie má někdy tendenci mudlovské přístroje rušit. A pro chlapce natolik silného, že dokázal seslat Akolantové kouzlo, myslím, že je rozhodně naděje.“
Harry tam tiše stál a vstřebával Brumbálova slova. „Takže, nejsem teda mrtvý?“ zašeptal tence.
„Zdá se, že máte šťastný den, Pottere,“ zasyčel Snape. Harry cítil však příliš velkou úlevu na to, aby vůbec Snapeovy poznámky vnímal.
„Nejsem mrtvý,“ zopakoval jemně a užíval si, jak se jeho tělem rozlévala úleva jako teplá voda. „Nejsem mrtvý.“ Rychle se podíval zpět na ředitele, který stál na opačné straně místnosti. „A jak se zase vrátím do normálu?“
Snape poslal jeho směrem malý zamyšlený pohled, než položil jeho otázku.
Brumbálova tvář najednou opět zvážněla a potemněla. „To je vskutku dobrá otázka, Harry,“ odvětil, postavil se opět na nohy a začal se procházet po pokoji. „Naneštěstí, jak už jsem řekl dříve, Akolantové kouzlo je velice ojedinělé. Za posledních několik staletí jsem neslyšel o mnoha případech. A když vezmeme v potaz ještě nedokončenou smrtící kletbu, nejsem si vůbec jistý, co bychom měli dělat. Tvé tělo může být částečně naživu, ale nemůžeme zapřít, že se od něj tvá duše oddělila. Žádný druh magie, kterou znám, nedokáže tělo a duši jednoduše spojit.“
Harryho žaludek udělal kotrmelec. „Ale vy se mi přesto pokusíte pomoci, že ano?“ zeptal se úzkostně. Chvíli čekal, že Snape položí jeho otázku, ale on tam jen dál stál a dělal, že vůbec nic neslyšel. Harry se zlostně připomněl. „Profesore!“
Ze Snapea vyšlo dlouhé útrpné zasténání. „U Merlinových vousů, Pottere, přestaňte Brumbála bombardovat otázkami a nechte jej chvíli přemýšlet!“
Brumbál přestal okamžitě přecházet po místnosti. „Na co se ptal, Severusi?“
„Na nic důležitého, pane,“ odvětil prostě Snape.
Brumbál se ale netvářil dvakrát přesvědčeně. „To posoudím sám, Severusi. A teď mi řekni, na co se ptal.“
Snapeovy oči se zaleskly hněvem, když se díval na ředitele, jako by dával najevo, že se pohybuje na tenkém ledě. „Ten kluk se pouze dožadoval vědět, jak ho plánujete dát opět dokupy, pane,“ odvětil opatrně. „Vážně, Brumbále, chová se dětinsky. To je něco, co prostě nestrpím-“
„Jistě,“ řekl Brumbál. „takže ty mi tvrdíš, že kdyby byly vaše pozice opačné, a byl jsi to ty, kdo by tam stál, že by ses nezajímal, jak ti plánujeme pomoct? Ty bys nechtěl vědět, jestli zůstaneš nebo nezůstaneš navždy uvězněn v jakési neurčité formě bytí, ostatními neviděn a neslyšen? Předpokládáš opravdu toto?“
Brumbálova káravá slova Snapea zaskočila. „Ne, pane, jen jsem-“
„Potom musíš jistě chápat, jak se mladý Harry asi právě teď cítí,“ řekl neústupně ředitel. „Myslel bych, že za nastalé situace přinejmenším odsuneš ty tvé a Harryho půtky načas stranou a pokusíš se mu pomoct. Ať už se ti to líbí, nebo ne, ty jsi teď jeho Akolyt, a to znamená, že je tvá zodpovědnost vynaložit veškeré úsilí, abys mu pomohl. Jsi k tomu magicky zavázán. Stal ses jeho hlasem a tím i jediným jeho komunikačním prostředkem. Pokud bude mít nějaké otázky nebo ho bude něco zajímat – i když se ti to bude jevit nepodstatné a nedůležité – požádal bych tě, abys byl tak laskav a komukoli vhodnému to pověděl.“
Důkladně pokárán, Snape sklonil pohled a zostuzen přikývl. „Jistě, pane,“ zamumlal pod prameny tmavých vlasů.
Harry tam zatím tiše stál, když Brumbál přikývl a jal se opět krokovat místností. Chlapec se podíval na Snapea, ale Mistr lektvarů mu odmítl pohled opětovat.
„Takže, co tedy plánujete udělat, Brumbále?“ zeptal se Sirius po několika minutách prázdného ticha. „Myslím, musíme něco vymyslet. Nemůžeme prostě nechat Harryho takto.“
„Toho jsem si vědom,“ uznal ředitel. „Avšak naneštěstí je Harryho situace velice složitá. Podle všeho by na tom nebyl o moc hůř, kdyby se mu dostalo mozkomorova polibku.“
Harry viděl, jak tvář jeho kmotra viditelně pobledla při zmínce strážců Azkabanu bez tváře.
„Ale určitě… musí existovat něco-“ horečnatě přemýšlel Sirius a beznadějně namáhal mozek ve snaze přijít s řešením. Nic ho však nenapadlo.
„Přemýšlel jsem-“ prolomil ticho najednou Brumbál a přestal se procházet po pokoji. Přemýšlivě se zadíval na Snapea a na místo, kde by se asi mohl nacházet Harryho duch.
„O co jde, Brumbále?“ dožadoval se Sirius odpovědi a beznadějně čekal, co ze starého kouzelníka vyleze.
Brumbál však neodpověděl okamžitě. Místo toho stále zamyšleně zíral Harryho směrem. „Tak jsem přemýšlel… pokud se Harryho duše už začala oddělovat od jeho těla, když ho auto srazilo, pak je tedy možné, že se jeho duše rozletěla do více různých směrů v onu chvíli-“
Všichni na něj zmateně hleděli.
„Co tím myslíš, Albusi?“ zeptala se McGonagallová.
„Myslím tím, že jeho tělo prostě jen tak přirozeně duši nevypustilo. To se stane pouze v případě nějakého traumatického zážitku, nebo pokud je tělo příliš nemocné či staré na to, aby ji dále udrželo – čili přirozené úmrtí. Existuje přirozený primitivní instinkt, který drží duši v těle. Takže kdyby Harryho zasáhl proud Smrtící kletby, jeho tělo by se jí instinktivně snažilo udržet. Jenže když byl sražen, auto mohlo sloužit jako třetí síla zvenčí, která přerušila již probíhající souboj mezi Smrtící kletbou a Harryho instinktivní snahou udržet svou duši uvnitř těla. A to, v podstatě, mohlo odhodit Harryho duši do rozličných směrů – jeden kus ke kletbě, druhý zpět do těla a třetí pryč od těch dvou, pryč od síly úderu auta. To by mohlo vysvětlovat, proč je Harry nějakým podivným způsobem stále naživu – jeho tělo stále zadržuje část jeho duše. A proč má stále jakousi spirituální formu existence, která se zjevila Severusovi prostřednictvím Akolantového zaklínadla.“
„Co to povídáte? Harryho duše že se rozletěla na tři kusy!“ vykřikl Sirius v absolutním zděšení.
Harry stál jako solný sloup a snažil se všechno vyřčené strávit. Bylo něco takového možné? Jak může být jedna duše roztržena na tři? Nedávalo to smysl. A přesto se to teď, nějakým záhadným způsobem, opravdu stalo…
<< 3. kapitola 1. část << >> 3. kapitola 3. část >>
Komentáře
Přehled komentářů
Díky za další kapitolku :) Doufám, že se brzo dočkám další.
:-)
(Lady Corten, 6. 6. 2018 12:06)Děkuji za další kapitolu. Už jsem pomalu ani nedoufala. Jsem zvědavá jak bude probíhat pátrání po části Harryho ztracené duše. Doufám, že nás tentokráte nenechávejte na pokračování čekat tak dlouho.
Re: :-)
(Omnes, 7. 6. 2018 15:46)Určitě o mně během léta ještě uslyšíš :) Snad už tak dlouhá odmlka nejpřijde. Děkuji za Tvůj komentář, Lady Corten
hurá, jsi zpět!
(sisi, 5. 6. 2018 21:08)
Já jsem se tak těšila na další pokračování a už je tady. Samozřejmě, není nic radostného zjistit, že Harry roztříštil vlastní duši na kusy. To asi má teď viteál, nebo ztratil kus Voldemortovi parazitující duše a očistil svou nerozdělitelnou dušičku, i když ono to bude jistě mnohem složitější. Takhle jednorožec by asi nepomohl?
Siriuse praštit pánvičkou do hlavy, aby se mu rozsvítilo. Pořád je natvrdlý jako mladej Weasley. :-) Ale co se Severusem, bude muset teď žít dva životy - svůj a Harryho, pokud mu Brumbál doporučí se o téměř nebožtíka, ale rozhodně ne ještě ducha, postarat?
Moc se těším,jak to bude pokračovat. Děkuji za překlad.
Re: hurá, jsi zpět!
(Omnes, 5. 6. 2018 21:18)Já děkuji, nic nepotěší tak, jako komentář! Situace je to zapeklitá, ale máme aspoň naději na lepší zítřky. Brumbál sice není amatér, ale třeba nás překvapí s řešením Severus. Kdo ví? Můžeme jen hádat. Já se hlavně těším na vývoj jejich vztahu. Proto mám severity tak ráda :)
.)
(LH, 24. 7. 2018 20:48)