Omnes Seethis System - povídky a překlady

Pátek 14:00 – týden do Vánoc

Následující úterý přišla, jak po ní chtěl. Záhy zjistila, že splnil první slib, který jí dal, a ani se jí nedotkl. Viděla, že má spoustu nedodělané práce, a tak se nabídla, že mu pomůže. Vzal ji do laboratoře, aby připravili novou várku kostirostu pro ošetřovnu a lepek-neutralizující lektvar pro profesorku Vektorovou, která trpěla silnou alergií, ale k smrti milovala bílé jogurty.

Severus zapnul gramofon a ozvala se Měsíční sonáta od Beethovena. Krátce na ni pohlédl, aby se ujistil, že vybral správně. Pak se pustili do práce. Během několika hodin nepromluvili jediné slovo, pokud se to netýkalo přípravy. Snape ji neurážel, když měla primitivnější dotaz, a jen občas propustil uzdu lehkému sarkasmu.

Hermiona se cítila v jeho přítomnosti mírně nejistě, protože z něj cítila, jak moc se bojí, aby ji nezklamal. Když slíbil, že se jí nedotkne, netušila, že se slib pokusí splnit tak doslovně. Tu a tam se ocitli u jedné desky a krájeli suroviny těsně vedle sebe. Kdykoli zavadil svou rukou o její, o kousek se odtáhl. Po pár takových scénách došly Hermioně nervy a sama od sebe ho chytila za ruku. Pohladila ji a nakonec ho lehce políbila. Nic neřekl, ale ani se nestáhl. Uvědomila si, že je čeká ještě dlouhá cesta.

Ze společných úterků se stalo pravidlo. Týden co týden se Hermiona ve středu ráno přemístila o den zpět, aby si užili jejich neexistující den ve vzájemné společnosti. Pro ni se ten osmý den v týdnu stal polárkou, ke které po zbytek týdne upírala oči.

Na lektvarech nesdíleli víc než pár krátkých neurčitých pohledů. Ani nekontroloval její kotlík, protože milý být nehodlal a urážet ji taky nechtěl. Ne že by ho to o něco okradlo, koneckonců Justin, Harry a Ron postačili za deset Hermion. Když si od něj vypůjčila knihy, vždy je vracela až v úterý, aby nepadlo podezření.

Pár dní před vánočními prázdninami si ji McGonagallová opět zavolala k sobě.

„Hermiono, je jedna záležitost, na kterou jsme zřejmě obě zapomněly. S novým Ministrem se dává do pořádku vše, co Popletal a jeho následovníci zanedbali. Kingsley mi poslal dopis, že jim chybí jeden obraceč času. Myslím, že ho máte stále v držení vy.“

McGonagallová zněla věcně. Byla si naprosto jistá, že Hermiona obraceč před čtyřmi lety někde hodila a od té doby si ho nikdo nevšímá. Její lhostejnost kontrastovala s pocitem hrůzy, který její sdělení vyvolalo v nebelvírské studentce.

Uvědomovala si, že jednou to přijít muselo. Ale tak brzy? Instinktivně položila ruku na hábit v místě, kde se nacházela vnitřní kapsa schovávající jmenovaný předmět.

„Ano, mám ho. Zkusím ho pohledat,“ odvětila prázdně a ředitelka přikývla.

„Buďte tak laskava,“ řekla a vyprovodila dívku z pracovny. Zamířila rovnou do sovince, aby Severusovi sdělila nepěknou novinku.

Odpověděl obratem, když se vracela školními pozemkami zpět do hradu na hodinu Obrany proti černé magii. Černá sovička se jí opět usadila na rameni a dloubala ji jemně zobákem do ucha, jako by prosila o něco na zub.

„Nezlob se, holka, ale nic u sebe nemám,“ sdělila lítostivě sovičce, která místo odpovědi dloubla o něco silněji. Hermiona rozvinula pergamen.

Má situace je stejná. Odchytla mě před hodinou.

SS

Povzdechla si a otevřela masivní dveře vedoucí do vstupní síně. Z Velké síně zrovna vybíhala Ginny s Harrym v závěsu. Zapištěla, když ji černovlasý chlapec chytil a začal lechtat. Svíjela se jako žížala a smála se na celé kolo, dokud si nevšimla jejich kamarádky mířící k nim.

„Harry, dost!“ zasmála se zvonivě a uvolnila se z jeho sevření. Harry se zmateně rozhlédl okolo sebe a našel Hermionu. Ginny se rozběhla rovnou za ní a cosi štěbetala o překot.

„Cože?“ zeptala se Hermiona, když se jí zrzka pověsila na krk.

„Že tě hledá Ron. Myslel, že jsi v knihovně,“ zopakovala.

Hermiona se na poslední chvíli zarazila, aby nezvedla oči v sloup. Ronovy rádoby nenápadné pokusy pozvat ji znovu na rande byly to poslední, co zrovna potřebovala. Jediné, po těm toužila, bylo zapadnout do útulných sklepeních komnat Mistra lektvarů a zapomenout, že existuje dalších sedm dní v týdnu.

„Ach tak. No jo, já ho najdu,“ zabručela k Ginniným zádům, zatímco dívka běžela zpět ke svému příteli, aby se pomstila. Hermiona je nechala laškovat a vydala se do nebelvírské dveře větší oklikou, než obvykle chodívala.

Druhému patru, kde se nacházela knihovna, se raději umě vyhnula a vzala to kolem sochy Jednooké čarodějnice. Ale co čert nechtěl…

„Miono! Tady jsi!“ Ten hlas znala velice dobře a opravdu ho nechtěla slyšet. Zhluboka se nadechla a připravila si milý úsměv, než se otočila na zrzavého chlapce.

„Ahoj, Rone. Zrovna jsem tě hledala.“

Kamarád se rozzářil. „Napadlo mě, jestli bys nechtěla, no… já se totiž vracím na Vánoce do Doupěte, protože přijede Bill s Fleur na návštěvu,“ blekotal. Hermiona se seřvala, že se mu tak úpěnlivě vyhýbala. Vždyť se zachoval neobyčejně pozorně. Věděl, že Hermiona nemá, kam by šla. Rodiče žili stále v Austrálii.

„Spíše jsem přemýšlela, že zůstanu v Bradavicích,“ rozhodla se nakonec. „Je to poslední rok na škole. Myslím, že bych litovala, kdybych odjela. Harry s Ginny, Lenka i Nevillem zůstávají taky.“ A stejně tak Severus.

McGonagallová se letos rozhodla, že jako rozloučení s hlavními bojovníky přední linie, kteří přežili a teď dokončují sedmý ročník, pozmění průběh standardní společenské hostiny. Naplánovala ples, a proto spousta studentů přehodnotila své plány a zůstávají na hradě. Ron se rozhodl odjet domů za svou rodinou, ale Ginny dala přednost Harrymu, který sdílel na poslední Vánoce v Bradavicích stejný názor jako Hermiona. Možná je vnímal i silněji, protože nikdy jiný domov neměl.

„Aha, dobře. Ale kdyby sis to rozmyslela-“ nadhodil sklesle, až jí ho bylo líto.

„Tak tě vyhledám,“ ujistila chlapce s úsměvem.

Úterý 8:00

„Dnes, jak jistě víte, máme poslední hodinu lektvarů před Vánocemi. To však neznamená, že budeme připravovat cukroví. Někteří mí kolegové se totiž domnívají, že mají dostatečnou rezervu hodin na to, aby si mohli dovolit marnit čas zábavnou činností. Já jejich názor nesdílím. I dnes své pokusy náležitě odevzdáte a budou řádně ohodnoceny.“

Po tváři Severuse Snapea se rozlil zadostiučiněný úšklebek, když si s chutí prohlížel sklíčené tváře svých studentů. Někteří z nich dokonce prokázali tolik odvahy, aby přišli do hodiny ve svetru se soby, šálou s vánočními stromečky a jeden šílenec dokonce v červenobílých papučích. Učitel lektvarů tuto drzost nemínil nechat nepovšimnutou a hned pro začátek strhl pár kolejních bodů.

Když se nad jeho chováním Hermiona důkladně zamyslela, uvědomila si jednu nespornou věc. Možná se choval jako hajzl, když došlo na kolejní body, školní tresty a hlavně nebelvíry, ale na druhou stranu, on jako jediný nastavil dospělým studentům po válce řád. Kratiknotovy nároky na sedmáky se drasticky snížily a i McGonagallová prokazovala známky větší tolerance, jako by ztráty z války mohli ovlivnit studijní výkony. Kdežto jediný Snape jednal se všemi tak, jako to dělával za dob klidu a míru. Zmijozelové, kteří se vrátili, byli zvýhodňovaní, a Nebelvíři uráženi. Válka pro hodiny lektvarů zůstávala zapomenuta a probudila se dávná soutěživost, kolejní nevraživost a dětská zarputilost. Ať už to plánoval, nebo byl prostě takový, Hermiona za to byla ráda.

„Mám pro vás známky ze vzorků jedů a protijedů. Opět musím konstatovat nesporný fakt, že jste banda ignorantů, která se stále po sedmi letech studia domnívá, že před tabulí vedu monolog pro sebe a z vlastní iniciativy.“ Pohodil pergameny s komentářem k odevzdaným výtvorům na první lavici, kde nikdo neseděl. „Po hodině si je vyzvedněte. Teď si nalistujte stranu tři sta deset. Před třemi měsíci byl podniknut výzkum Identifikačního lektvaru, který odhalil jeden chybný krok snižující efektivitu o třicet procent. Tato chyba je zahrnuta i ve vaší učebnici. Vaším dnešním úkolem je odhalit ji a uvařit správný lektvar.“

Třídou to zašumělo, jak se ze sedmnácti úst linulo klení a nevěřícná překvapení. Hermiona si rozhořčený výraz nasadila také, přestože už teď věděla, o co se jedná. Sledovala pravidelně lektvarový výzkum. Přestože lektvary pro sedmý ročník byly volitelným předmětem, a tudíž se předpokládal jistý nadstandardní zájem, ale stejně. Pokud člověk pravidelně neodebíral lektvarový měsíčník, neměl šanci odhalit to, na co vědci přicházeli dva roky, i kdyby měl vědět, co má hledat.

„Ticho!“ zahřmělo třídou. „Deset bodů z každé koleje!“ Zmijozel zmlknul, protože si nepamatoval, kdy mu naposledy Snape strhl body. Nebelvír ze stejného důvodu. Z Mrzimoru studovala jediná slečna a Havraspár se nikdy příliš hlasitě v hodinách nevyjadřoval. Vzato kolkolem, bylo ticho.

Hermiona si zapálila oheň pod kotlíkem a dala se do vaření, když se jí pod stolem objevily naráz tři pergameny s tímtéž vzkazem.

Hermiono, pomoc!

Nasupeně zmuchlala dopisy a přidala do rozdělaného ohýnku. Jakmile se od poslední řady začal k dívčině lavici plazit papírový had, Snape se objevil za jejím kotlíkem.

„Slečno Grangerová, vy se mnou po hodině půjdete do pracovny. Uděluji vám školní trest za napovídání spolužákům.“ Tyčil se nad ní v celé své děsivosti, ruce v bok, a měřil si ji tvrdým pohled.

„Ale, pane, já,“ začala, když si uvědomila, že si akorát kope vlastní hrob. „Ano, pane.“

Ron v lavici před ní vyvalil oči a neskrývaně se ohlédl za sebe. „Vždyť jsi nic neudělala!“

Snapeova pozornost se přesunula na snazší a mnohem chutnější cíl. „Pane Weasley, kdyby mě vaše přítomnost tak urputně nemučila na hodinách, udělil bych vám trest také. Ale vlastně, vždyť proč ne? V šest večer jste očekáván panem Filchem.“ Po tváři se mu rozlil potměšilý škleb.

Tepna na Ronově spánku začala nebezpečně pulzovat. Harry sedící vedle něj mu položil ruku na rameno a něco mu řekl. Hermiona zaslechla jen: … nic neříkej.

„Pan Potter vám dobře radí, přestože jeho rady nikdo nežádal. Strhávám Nebelvíru pět bodů.“

Hermiona si rezignovaně povzdechla. Ten chlap se prostě nezmění.

Jakmile se napjatá situace uklidnila a všichni se opět vrátili ke svým kotlíkům, Hermioně se ulevilo. Jenom jí bylo líto, že kromě ní žádný ze studentů nemá prakticky co dělat. Jediné, co bylo v jejich silách, bylo uvaření původního lektvaru, což také provedli. Zřejmě si vydělají H nebo M a budou rádi, že jsou rádi.

Po hodině se celá třída nahnula jako stádo ovcí k první lavici, aby našli své ohodnocení. Stačilo pozorovat jen měnící se výrazy v tváři z nadějných do zoufalých, znechucených či naštvaných. Jediný Draco Malfoy si složil spokojeně lísteček do kapsy. Harry mávl odevzdaně rukou nad svým P, Ron si úlevně oddychl, že ho minul Troll, a Hermiona nevěřila svým očím, když našla Vynikající. Zaslouženou známku z lektvarů nedostala… asi nikdy v životě, pokud nepočítala lekce s Křiklanem. V hlavě jí vyvstala myšlenka, že jí teď Snape začal nadržovat, ale on akorát začal adekvátně oceňovat její schopnosti! Zahřálo ji to na srdci.

Počkala, až žáci vyklidili pole, a v neposlední řadě vylifrovala Harryho s Ronem pryč. Ujistila je, že na oběd bude určitě už propuštěna, a když jí Ron věnoval skeptický pohled, v duchu s ním souhlasila.

Severus Snape zavřel dveře učebny za posledním žákem a otevřel vchod do jeho soukromých komnat. Elegantně jí je přidržet, aby mohla projít jako první.

„Tak co to bude, slečno Grangerová? Leštění kotlíků? Odslizovávání sklenic od přísad? Nebo třeba třídění knih podle abecedy?“ ušklíbl se, když se rozvalil na pohovku jako muž, který má navrch.

Hermiona pomalu přešla k němu a nechala se stáhnout na příjemnou látku potahu. „Začala bych Ženšenovým čajem, ten by mě velice potrestal, pak bych si nařídila vynucenou přítomnost ve vaší společnosti, a nakonec, abych na dnešní trest jen tak nezapomněla, bych se donutila sníst oběd. Třeba pečenou kachnu, tu bych asi nepřežila,“ vyjmenovávala, zatímco jí Severus oždiboval ušní lalůček. „Víš o tom, že ten úkol byl podlý?“ zeptala se s úsměvem na rtech a nevěřícně zakroutila hlavou.

„Vím,“ odvětil temně. „Život je taky podlý,“ nahodil otřepanou frázi, aby se neřeklo. „Je mi jasné, že tvůj lektvar bude jako jediný použitelný.“

Hermionu zalil pocit absolutní spokojenosti a hrdosti nad sebou samotnou. „Psali o tom v předminulém čísle měsíčníku.“

Severus pokýval souhlasně hlavou. „Asociace tomu věnovala asi tři strany. Byl to jeden z těch větších výzkumů za poslední rok. A byl můj.“

Hermiona vyskočila z pohovky, čímž málem povalila svého partnera na zem. V duchu si prolistovala jmenované číslo časopisu, ale nenacházela jedinou stopu. Jeho jména by si všimla, a nebo ne?

„Nemusíš se tvářit tak zděšeně,“ dodal, když se bavil nad jejím výrazem dítěte, které právě zjistilo, že zapomnělo na domácí úkol. „Alan Prince. Pod tímto jménem byl výzkum publikován,“ usmál se jemně, když se Hermiona vrátila do jeho náruče.

„Mohlo mě to napadnout,“ skousla si dívka ret. „Prince po tvé matce,“ dumala. „Ale Alan?“

„Také,“ odvětil. „Jmenovala se Eileen a Alan je britská mužská verze toho jména.“

Na Konferenčním stolku se objevily dva hrnky s ženšenovým čajem. Severus si je oba vzal a jeden z nich poslal dál Hermioně, která jej vděčně přijala. Učebna lektvarů, kde se prováděla praktika, byla stejně studená, jako vypadala. Kamenné zdi, ze kterých byl hrad postaven, neviděly zdroj tepla snad nikdy a ty malé plamínky pod kotlíky situaci sotva zachránily. Vždy odcházela promrzlá na kost.

„Příští úterý je Štědrý večer a McGonagallová zorganizovala večírek,“ oznámila Hermiona všeobecně známou informaci. Snape pozvedl obočí.

„Děkuji za informaci. Jeden se toho na pravidelných profesorských schůzích moc nedozví.“

Hermiona protočila kaštanově hnědé oči a potlačila nutkání ho jemně praštit. „Dobře, ale jdeš tam?“

„Byl jsem donucen,“ odfrkl si znechuceně. „McGonagallová umí být pěkná saň.“

Hermiona mu nemohla dát za pravdu, protože stará ředitelka dělala vše, co bylo v jejích silách, aby školu udržela ve stejném chodu jako za Brumbála. A vzhledem k tomu, že převzala válkou zničené ruiny, odváděla zatraceně dobrou práci. Hermiona si jí velice vážila a jako saň by si ji nikdy nedovolila označit.

Sklopila oči, když jí přepadla chmurná myšlenka. Opět stráví řádný kus času spolu v jedné místnosti a zase se budou dívat každý jiným směrem. Až si posledních pár dní říkala, zdali se k ní vůbec kdy dokáže na veřejnosti hlásit. Moc by si to přála, ale byl toho Severus vůbec schopen?

Muž jakoby vytušil její obavy. „Proč tě to tak trápí?“

„Opět strávíme večer každý na opačné straně sálu, nemám pravdu?“ zeptala se zkroušeně a bála se vyhledat jeho oči. Neodpověděl přímo.

„Jsi stále má studentka. Ale nevynechám štědrovečerní přípitek se ženou, kterou miluji.“

Vše, co v jejím nitru něco znamenalo a mělo nějakou hodnotu, se smrsklo do malé kuličky těch nejintenzivnějších pocitů, kterými se kdy nechala pohltit. Téměř mohla cítil příjemné pálení, když kulička vybuchla. Veškeré její vědomí se koncentrovalo na jeden jediný okamžik. Zastavil se čas.

Pohlédla mu do očí, jako by hledala popření jeho slov. Nenacházela nic kromě bezedných hlubin. Jako by říkaly: nevím, jestli to kdy v životě dokáži říct znova.

Věděla, že největší laskavost mu prokáže, když bude mlčet. Koneckonců si to zasloužil, vždyť jí vyznal lásku. Nadzvedla se lokty a jen ho jemně políbila do koutku úst, aby věděl, že to bere. Že ho bere. Ve skrytu duše tušila, že ho možná k silným slovům donutila. Bál se, že ji ztratí, protože mu dala poznat, že o povrchní vztah nestojí. To ho dotlačilo k projevům lásky.

Ron měl pravdu; na oběd zcela jistě nedorazí…

Sobota 14:00

Studenti se shromažďovali na nádvoří před hlavní bránou, aby se vydali na poslední výlet do Prasinek, než začnou svátky. Čekají nás Vánoce, jak se patří, pomyslela si Hermiona, když polapila do natažené ruky obrovskou sněhovou vločku. Děti zimy se pomalu snášely z ocelově šedé oblohy dolů a stavěly hrací plochu pro rozdováděné třeťáky a čtvrťáky.

Hermiona se sklonila, když jí nad hlavou proletěla obří sněhová koule, a vydala se směrem k Harrymu, který na ni zběsile mával. Při chůzi si složila ruce na prsou, aby se ochránila před ledovým větrem a čepici si stáhla pořádně na uši.

Harry ji ráno zastavil při odchodu ze snídaně a požádal ji, zdali by ho nedoprovodila do Prasinek. Divila se, že nejde s Ginny, ale té se prý vymluvil a poslal ji s Lenkou, Parvati, Levandulí a Nevillem, což ji zřejmě moc nepotěšilo. Levanduli totiž nesnášela.

Řekl, že potřebuje něco zařídit, o čem jeho přítelkyně nesmí mít ani tušení a Hermiona mu musí pomoct. Svolila ráda, ale poté se plánoval oddělit, aby koupila Severusovi dárek. Ať si třeba neslaví Vánoce, netopýr jeden mrzutý, ale ona ho stejně obdaruje. A může protestovat, jak chce.

„Chceš pro Ginny dárek k Vánocům?“ zajímala se. Harry udělal neurčité gesto, jako by ani sám nevěděl.

„Něco na ten způsob,“ vysoukal ze sebe.

Rozešli se spolu s davem zledovatělou cestou směrem ke kouzelnické vesnici. McGonagallová šla jako první, aby včas zastavila nedočkavce a udávala správný směr, a Kratiknot procesí uzavíral, aby se nikdo neopozdil.

„Ale vlastně jo, je to vánoční dárek,“ dodal o chvíli později Harry.

Zanedlouho se spustila pořádná vánice a většina studentů se proto rozutekla do všemožných obchodů, čajoven a hospod, aby unikli před promrznutím. Na ulicích bylo pusto a prázdno. Hermiona si přidržela čapku na hlavě, aby neulétla, když ji Harry popadl za ruku a táhl ke schovanému krámku v jedné z bočních ulic.

Zastavili se před dveřmi se zlatým lemováním, které udávaly vstup do zapadlého krámku. Nad nimi visela černá cedule se zlatým nápisem, samá kudrlinka: Zlatovlásčino zlatnictví. Hermioně začalo pomalu svítat.

„Chceš ji požádat o ruku!“ vykřikla nadšeně ve chvíli, kdy se jim nad hlavami rozcinkal zvoneček při vstupních dveřích. Harry se potutelně pousmál, dívčina si to vyložila jako ano a skočila mu kolem krku. „A ještě k tomu na Vánoce! To je úžasné!“

„Přemýšlel jsem nad tím už před válkou, ale nebyla vhodná doba. Pak přišlo tolik mrtvých a já mě pocit, že je to nepatřičné,“ svěřil se tiše.

Dva mladí lidé se naklonili nad vitríny s roztodivnými šperky. V tu ránu se zpoza pultu vynořila obtloustlá malá žena se zářivým úsměvem. Na tlustých prstech jí hovělo několik prstenů na každém, byla samý náhrdelník, náramek a náušnice, a ve vlasech zlaté barvy se jí leskla princeznovská čelenka.

„Vítejte u Zlatovlásky! Náramky pro všechny krásky, prsteny pro getlemany, řetízky i příčesky, flitry a stužky pro dámy i služky!“ zvolala zpěvným hlasem a nakonec se sama zasmála vlastní rýmovačce. „Čím mohu posloužit?“

„Potřeboval bych prsten,“ vysoukal ze sebe aktivně Harry.

„Pro žádost o ruku,“ dodala Hermiona.

Zlatovláska si ji změřila pohledem, jako by spíše plánovala ušít šaty na míru než vyhledat prsten. Kaštanové vlasy, jantarové oči, jemná pleť, drobný noc, špičatá brada, malé uši-“

„Ne pro mě!“ skočila jí do řeči Hermiona ve stejné chvíli, kdy Harry zakřičel: „Ne pro ni!“

Zlatovláska posmutněla, jako by se jednalo o její osobní prohru. Pak se obrátila na chlapce s jizvou na čele. „Popište mi tu dívku.“

Harry vrhl vyděšený pohled na Hermionu, která už už chtěla jízlivě opáčit, že snad ví, s kým chodí, ale udržela se. Merline, začíná chytat Snapeovy móresy.

„Má, eh, zrzavé rovné vlasy, hnědé oči – takové kočičí, drobný obličej… víc nevím,“ pokrčil zoufale rameny. Prodavačka se zdála nepřesvědčená, že to chlapec s žádostí o ruku myslí vážně. Jenomže zákazník je zákazník, takže odcupitala do zadní části krámu. Když se vrátila, za ní se vznášely dvě krabice se skleněnými víky.

Položila je před ně a otevřela hůlkou obě víka. Klepla dřívkem na tři různé prsteny, které se vznesly do vzduchu a pózovaly před vybírajícím chlapcem.

„Tygří oko vsazené do bílého zlata, rubín vsazený do bílého zlata a jantar ve žlutém zlatě. Co vy na to? Pokud ovšem nechcete diamanty.“

Harry se zamyšleně sklonil nad prsteny a Hermiona čekala, kdy přijde typická mužská fráze, kdykoliv jdou něco vybírat se ženou.

„Co myslíš, Hermiono?“

Povzdechla si a hned rukou odpálkovala jantar. „Ten je příliš staromódní. Kup bílé zlato. Já bych osobně vzala tygří oko,“ řekla a ukázala na drobný kámen ve tvaru jemné kapky.

„Půjde jí k očím,“ dumal Harry. „Asi si ho vezmu.“

„Bude se jí líbit. Ale stejně bych řekla, že jí vůbec nepůjde o prsten, ale o gesto samotné,“ usmála se a chlapec jí úsměv opětoval.

„Beru ho.“

Buclatá Zlatovláska nadšeně tleskla rukama a ihned přikouzlila drobnou bílou krabičku se zlatou stužkou. Hůlkou do ní prsten uložila, jako by ho snad znesvětila, kdyby na něj sama sáhla. Místností se rozvířila sladká vůně nějakého parfému a krabička přistála přímo před Harrym.

„Tři sta deset Galeonů,“ zašvitořila. Hermiona už čekala šokovaný výraz na Harryho tváři, protože se prohne slušně, ale ten jen lhostejně vytáhl šek od Gringottových a vypsal na něj příslušnou částku. Pak ho podal usměvavé prodavačce a krabičku se šperkem si schoval do vnitřní kapsy hábitu.

Hnědovlasá dívka vždy obdivovala, i když sem tam musela přidat i kritiku, chlapcův pohled na bohatství, které mu leželo v trezoru v bance. Šlo o neskutečnou sumu, za kterou by zaplatil i stavbu sídla, jenomže s Harrym jako by ta skutečnost nic nedělala. Když bylo třeba položit za cokoliv peníze, pokud šlo o jeho přátele nebo jen o dobrou věc, nikdy neváhal vytáhnout peněženku. Ale když si měl něco koupit pro sebe, co nepotřeboval, projevoval se u něj neskutečně iritující pragmatismus.

Když vyšli opět na cestu, zjistili, že vánice ustala. Zamířili ke Třem košťatům, kde na ně měli čekat ostatní. Hermiona se před vchodem zastavila s omluvným výrazem vysvětlila Harrymu, že dojde později. Když se chlapec zajímal proč, přiznala barvu o vánočním dárku, jen opomněla zmínit, pro koho je určen.

„Půjdu s tebou, Miono. Ty jsi mi taky pomohla,“ nabídl se ochotně. Hermiona udělala neurčité gesto, aby přímo nezněla, že se vymlouvá.

„To nemusíš. Nevím, jestli bys mi pomohl,“ kroutila se, ale to už ji Harry popadl za ruku a táhl k uličce několika menších obchůdků.

„Uvidíš, že ještě budeš ráda za mou pomoct. A jak tě tak poslouchám, jak mě odháníš, bude to dárek pro muže, co?“ spiklenecky zamrkal a Hermiona neudržela vážnou tvář. „Slibuji, že se nezeptám na jméno!“ zasmál se, aby ji trochu uklidnil, když se začala červenat.

„Stejně se to jednou dozvíš, ale ještě na to nejsem připravená.“ A nebo taky nedozvíš, ale to už ti říkat nemusím, pomyslela si.

Prošli kolem Taškáře, kde se Harry ani nepozastavil, a s komentářem ohledně jistě vysoké inteligence nápadníka její kamarádky, se přesunul k dalším obchodům. Hned mu řekla, že Zlatnictví můžou vynechat, protože si na šperky nepotrpí a knihkupectví taky.

„A co vlastně chceš?“ zeptal se, když Hermiona odsoudila další tři obchody jen podle vitríny.

„Já vlastně ani nevím. Něco spíše na památku než užitečného,“ odvětila zamyšleně. Pravdou bylo, že neměla sebemenší tušení, co vlastně hledá. Asi předpokládala, že prostě projde jeden obchod za druhým a něco jí padne do oka. Jenomže Severus Snape nepředstavoval příklad typického muže, takže ho ani nemohla obdarovat jen tak něčím.

Chlapec zakroutil hlavou a rezignovaně ji následoval, když minula krámek nejnovějších výstřelků francouzské módy a prodejnu čajů z celého světa.

„Stát!“ vykřikla, když dostala náhlý nápad. Harry zaměřil oči směrem, kam se dívala, a povytáhl obočí nad hodinářstvím.

„Hermiono, vážně? Chceš mu koupit hodinky?“

„Možná,“ pokrčila rameny a vlezla do dveří.

Připadala si jako Alenka, která zrovna propadávala králičí norou. Všude, kam jen jí oko dopadlo, stály, ležely, seděly, běhaly a mluvily nejpodivnější přístroje, jaké kdy viděla. Jen hrstka z nich ukazovala reálný čas a mohli byste je možné umístit na stěnu jako obyčejné hodiny.

Pod nohama jí proběhla bílá kočka s ciferníkem na těle, sedla si přímo před Harryho a prosebně na něj mňoukala. Na druhé straně místnosti stály obrovské vyřezávané pendlovky, které ukazovaly století.

Prodavače přivolal až Harry výkřikem, když mu ciferníková kočka vyskočila do náruče. Jemně zvíře chytil a pohladil po kožichu. Obratně se raději vyhnul ručičkám, aby je nepoškodil. Zvíře se slastně zavrtělo a začalo příst.

„Zdravím vás,“ zaskřehotal stařík, který doběhl k pultu, a na jeho ramenu poslušně seděla dřevěná kukačka z hodin.

„Sháním menší hodiny. Tak pro postavení na stůl,“ řekl Hermiona.

„A co by měly ukazovat, slečno?“

„Třeba dny v týdnu?“ navrhla. Dědek si jí podezřele prohlídnul, ale pak odešel dozadu. Postavil před ní několik hodin na nožičkách. Některé i běhaly, ale ty Hermiona okamžitě zamítla. A pak jí něco napadlo.

„Víte, možná to bude znít hloupě, ale nemáte hodiny, které by ukazovaly minulost, budoucnost a přítomnost?“

„Milá slečno, já mám všechny hodiny.“ S těmito slovy se znova odebral do skladu, a jakmile přinesl jediný stříbrný předmět, Hermiona věděla, že si vybrala.

Hodiny měly moderní tvar trojúhelníku a v každém z jeho vrcholů byl jeden časový údaj. Momentálně se ručička nacházela v poloze přítomnost. Byly vyrobeny z nějakého stříbrného lesklého kovu a po okrajích ciferníku se otáčel vyryt elegantní popisek v latině.

„Co to znamená?“ zeptala se prodavače.

„Čas je královstvím dítěte, které si hraje s kostkami¹,“ odvětil. „Nevím, k čemu budou vám, ale v minulosti se takové hodiny používaly za předpokladu, že kouzelník často cestoval v čase. Tak často, že někdy zapomněl, jestli je stále v minulosti, nebo ho už dohnala přítomnost. Tyto hodiny jsou neuplatitelné a ukáží vždy pravdu.“

Hermiona pocítila jemné sevření v žaludku, když pohladila nápis. Originálnější a k jejich situace relevantnější dárek nemohla sehnat. Nechala si je zabalit.

„Někdy ti vážně nerozumím,“ zamumlal Harry, ale dále se neptal. Dívka mu byla vděčna víc než kdy jindy, protože ti přátelé, kteří se neptají, když to nejvíce potřebujete, jsou praví přátelé.

Úterý 8:00 – Štědrý den

Po několika dlouhých týdnech se Hermiona poprvé probudila klidná a uvolněná. Možná se na tom podílela i přítomnost Severuse Snape ležícího na druhé straně postele. Měl hlavu položenou na své paži, tělo stočené na bok a tiše oddychoval. Hermiona se musela pousmát nad tím výjevem.

V jednu ránu se proplížila z nebelvírské věže do sklepení, drze zaklepala na dveře, vyslechla pár řečí o její mizerné zodpovědnosti a nesnesitelné domýšlivosti, načež byla vpuštěna dovnitř a pohoštěna horkým čajem. Chvíle se sešla s chvíli a oba skončili v Severusově manželské posteli. Ze začátku radikálně protestoval, ale když mu Hermiona vysvětlila, že manželská postel se skládá ze dvou jednotlivých postelí, takže čistě teoreticky spí zvlášť, nechal se přemluvit. Hranice oddělující jejich teritoria se během několika následujících minut smazala a ona usínala s hlavou na jeho hrudi. Musel ji jemně odsunout stranou, když usnula, ale to už si nepamatovala.

Bez obraceče času se všechno komplikovalo. Všechno.

Opatrně odhrnula přikrývky, aby nevzbudila černovlasý přízrak vedle ní. Zavolala by si do kuchyně pro snídani, ale hádala, že by skřítci sotva neběželi za ředitelkou, aby jí obeznámili podivnou skutečnost, že je nebelvírská studentka v noční košili požádala o snídali do komnat profesora lektvarů. Vystačila si zatím jen s vodou z kohoutku.

Příjemně ji překvapilo, když našla krásně nazdobený vánoční stromeček stát vedle krbu v salónu. Krutá hříčka osudu, že většina baněk měla červenou barvu. Krutá hříčka osudu, anebo profesorky McGonagallové.

V klidu se osprchovala a ukradla mu šedozelený župan, který stejně beztak nepoužíval. Na chodbičce se střetla s rozcuchanými havraními vlasy. S košilí se neobtěžoval. Jak vstal z postele, tak se jí přišel ukázat.

„Veselé Vánoce!“ popřála mu radostně a neubránila se přešťastnému úsměvu.

Zavrčel. „To se ještě uvidí.“

Hlavou kývla k vánočnímu stromečku, ale zřejmě mu neukázala nic, co by předtím neviděl. Mávl odevzdaně rukou. „Přestal jsem se hádat před deseti lety.“ Hermiona neudržela záchvat smíchu.

Severus jim oběma objednal snídani – míchaná vajíčka, slaninu a tousty. Když začala jíst, svěřil si jí, že by se měl vydat na průzkum po chodbách. Když nechápala, jal se popisovat, co všechno se dá venku objevit a potrestat. Muchlující se studenti, křičící studenti, studenti nevhodně oblečení, a tak dále. Hermiona včas polkla slaninu, protože o vteřinu později, když se válela na stole smíchy, by toho nebyla schopna.

„Soucítím s tebou, ale nutno podotknout, že i přes tvou neutuchající snahu strhnout body za vše, co ti přijde do cesty, Nebelvír stále vyhrává,“ zakřenila se vítězoslavně a natáhla se po solničce. Bledá ruka ji předběhla a zajala dotyčný předmět.

„Všichni jsou zaujatí,“ odsekl bez zášti.

„Jen ty ne,“ pronesla sametově a vytrhla mu solničku z prstů. Laškovně začala solit vajíčka a dala si záležet, aby jí to trvalo věčnost. Když začal netrpělivě poklepávat prsty o stůl, mučila ho ještě chvíli, a pak položila skleněnou nádobku na okraj stolu hned vedle svého talíře.

Z druhé strany stolu se ozval povzdech a židle se odsunula. Došel až k Hermioně, pevně jí uchopil za ruce, aby se nemohla bránit, zmocnil se solničky a demonstrativně s ní několikrát třepl nad dívčinými vlasy. Zaječela.

„Hade!“

„Začala sis,“ odvětil nevině, ale to už seděl opět na svém místě, připraven vychutnat si snídani i pocit vítězství.

Tu a tam se změřili pohoršenými pohledy, tu a tam jim zacukaly koutky. Dívka, při pohledu na svého společníka pocítila záchvěv zadostiučinění. Tvrdil jí, že jejich vztah prý nebude klapat. Za těch pár dní, které uběhly od jejich poslední nepříjemné eskapády, trávili společné chvíle doslova v harmonii. Netušila, jak by si větší idylu mohl představovat.

Severus na druhé straně stolu poklidně jedl, aniž by vykazoval sebemenší známky stresu nebo skrývaných emocí. Plynule napichoval jedno sousto za druhým a vychutnával si chuť všedního pokrmu v nevšední okamžik, a jakmile ho viděla odložit příbor, uvědomila si, že ze snídaně, kromě pozorování Mistra lektvarů, neměla zhola nic. Na stole se objevily šálky s teplou brazilskou kávou.

Aby předešla předchozím otravným otázkám, rozhodla se Hermiona, že se přidá k přátelům na pozdní snídani. „Měla bych pomalu jít,“ oznámila jemně a přivolala si drobnou taštičku. „Než odejdu, chtěla bych ti dát Vánoční dárek. Hádám, že na plese nebude dostatečné soukromí.“

S nesmělým úsměvem předala umě zabalenou krabičku do Severusových rukou. Jeho dlouhé bledé prsty opatrně sevřely balíček, jako by se bály, že při větším stisku zmizí. Uchopil konec stužky a jedním tahem rozvázal mašli. Krabička se samovolně otevřela, aby odhalila novému majiteli svá tajemství. Překvapeně (a bylo tam i dojetí, co Hermiona zaznamenala?) vytáhl stříbrné trojúhelníkové hodiny, jejichž ručička ukazovala Přítomnost.

„Já,“ začal pohnutým hlasem. Dopřál si kratičkou pauzu, aby opět dostal hlas do mezí akceptovatelných pro jeho mužskou hrdost, „nevím, co říct.“

„Tak nic neříkej. Prostě si je vem,“ zkusila dívka, ale Severus zakroutil ostře hlavou.

„Ať už se s námi stane cokoliv, tyhle hodiny mi budou do smrti připomínat, že už jen pro těch pár minulých dní stálo za to přežít válku.“ Nedokázal se jí podívat do očí.

Hermiona zůstala stát jako opařená jeho slovy. Vážně chtěl zemřít? To byl jeho život tak strastiplný? Chtěla, neskutečně moc toužila znát příčinu té myšlenky, která z něj udělala trosku. Přesto se nezeptala. Bála se, že by jeho odpověď zničila vše, co spolu za těch pár týdnů zbudovali. Pro ně byl vztah nezkušená provazochodkyně; stačilo kdykoli našlápnout vratce a vše by se zřítilo. A možná, pokud by to byl krutý pád, už by znova nevzchopilo.

„Přijmi prosím toto,“ vyrušil ji z chmurných myšlenek. Přijala s posvátnou úctou maličkou koženou krabičku. Předmět, který spatřila, když otevřela víčko, ji připravil o všechna slova. Hleděla jako v transu na elegantní prsten s jemnou slonovinově bílou perlu v jeho středu. Podívala na něj zoufalýma očima hledajícíma odpověď na prostou otázku. Nebesa jí ušetřila trápení, protože Severus pochopil.

„Nežádám tě o ruku,“ vyhrkl, když spatřil její vyděšené oči.

Bože, zasmála se v duchu Hermiona a věřila, že její vnitřní smích ovlivnil i mimiku její tváře. Neměla jsem jít s Harrym vybírat ten prsten.

Nedala mu příležitost, aby jí musel vysvětlovat, proč ji vlastně manželství nenabízí, a rovnou vyjádřila svou úlevu.

„Nerada bych odmítala,“ zasmála se. „Je nádherný, Severusi. Děkuji.“ Vytáhla šperk s krabičky a hned si ho nasadila na prst.

„Je to i přenášedlo. Aktivuje se, když na perlu položíš jakýkoliv prst a vyslovíš „pryč“.“

„A kam mě zanese?“ zeptal se překvapeně.

„Do Tkalcovské ulice,“ pokrčil rameny. Zněl tak věcně, jako by jí právě prakticky nepředal klíčky od bytu. „Kdyby ses ocitla v nebezpečí,“ dodal.

„A nebo osamělá?“ zkusila žertovně. Severus si ji přitáhl do náruče a pevně objal. Vděčně přijala pevnou nezlomnou skálu, která ji pro tento okamžik chránila před celým světem. Chtěla takhle setrvat věčně.

„Osamělí lidé mají sklony k depresím, a deprese vedou k sebevraždám. Takže ano, i osamělost spadá do nebezpečí,“ usmál se jemně, než přitiskl své rty na dívčino čelo.

<< 3. část <<