3. část
Úterý 9:00
Objevila se v kabince na dívčích záchodcích právě vteřinu předtím, než se dvířka otevřela. Stála tváří v tvář drobné dětské tvářičce s černými kudrnatými vlasy a zelenýma očima. Dívčina jí sahala sotva po pas.
„Promiň!“ vypískla a třískla s dveřmi Hermioniny kabinky. Čarodějka schovala obraceč pod hábit a vyběhla ven.
„Nezlob se!“ volala drobná havraspárka k jejím zádům. Hermiona jen mávla rukou a nezdržovala se s odpovědí. Zamířila rovnou do sklepení.
Schody sbíhala tentokrát opatrněji, aby si znova nerozbila hlavu. Tedy ne že by jí Severusova péče nepřišla nevhod, ale dost to bolelo. Navíc, sotva se jí vrátila koordinace. Zastavila se před kabinetem. Periferně spatřila, že dveře do učebny jsou mírně pootevřeny, a tak se podívala jejich směrem. Stalo se tak bohužel přesně ve chvíli, kdy se dveře kabinetu rozlétly a jejich křídlo praštilo dívku do ramene.
„Zatraceně!“ zaklela potichu a třela si poraněné rameno.
„Zrovna jsem si říkal, jestli se náhodou neobjevíte,“ prohodil mistr lektvarů jízlivě, když si ji měřil hlubokýma obsidiánovýma očima. „Předpokládám, že jdete dál.“ Ustoupil stranou, aby mohla projít.
Dobře, tak milé uvítání nečekala. Spíše počítala s něčím ve smyslu: Co si myslíte, že děláte? Vypadněte, a to dřív, než vás nahlásím na Ministerstvo.
„Dveře jsou otevřeny,“ upozornila jej a kývla směrem k učebně lektvarů. Snape se nezdál překvapen.
„Já je zavřu,“ odpověděl lhostejně a zmizel v hlubinách kabinetu. Hermiona chvíli zírala do chodby. Ze dveří učebny najednou vyšlo minulé já Severuse Snapea a zlostným pohledem si ji přeměřilo. Vzpomněla si na ranní hodinu a neodpustila si úsměv.
„Promiňte,“ zašeptala do chodby jeho směrem, než vešla do kabinetu za svým profesorem. Hůlkou nechala zmizet uniformu a nahradila ji upnutou košilí a džínami. Zavřela za sebou dveře.
Někdo by mohl namítat, že ze sebe udělala obyčejnou lehkou holku, co si přišla po vzoru minulého týdne pro sex, jenomže ona si tak nepřipadala. Situace se ukázala mnohem vážnější. Hermiona Grangerová toužila po Severusovi Snapeovi. Vyhledávala jeho přítomnost a užívala si každou chvíli, kdy k ní byl laskavý. Laskavý na jeho poměry, samozřejmě.
Když si sečetla všechny pocity, které k němu cítila, uvědomila si, jak naivní by bylo zapírat pravdu. Zamilovala se do něj až po uši. Problém vězel ve faktu, že on do ní nikoliv.
Čekala, že pro ni přičaruje křeslo nebo minimálně židli. Místo toho však zamířil ke dveřím na opačné straně místnosti a otevřel je pro ni. Pozvedla tázavě obočí.
„To jsou vaše soukromé komnaty,“ namítla zmateně. Ušklíbl se, jako by byla úplně dutá.
„Myslíte?“ opáčil sarkasticky. Zakroutila tedy jen hlavou a prošla do vedlejšího pokoje.
Zůstala stát jako přikovaná ve středu komnat a beze slova zírala na obrovský salón, který se před ní otevřel. Celou západní stěnu pokrývala knihovna z dubového dřeva, doslova k prasknutí naplněna všelijakými knihami. Na opačné straně stál vestavěný krb, při němž se nacházela pohovka a křeslo. Zem pokrývaly perské koberce vedoucí až k malému schodišti o pouhých třech schodech, které vítalo hosty před vstupem do dalších tří pokojů.
Komnaty působily neuvěřitelně útulně oproti ostatním sklepním místnostem. Oheň, který praskal tajemně v krbu, přinášel teplo a atmosféru poklidu. Hermiona si pomyslela, že ztratila na sex chuť. Chtěla hrnek kakaa, posadit se s ním do toho měkkého křesla u krbu a ukrást lektvaristovi jednu z knih. A nebo hned dvě.
Otočila se a zjistila, že Snape stojí přímo za ní a zaujatě ji pozoruje.
„Předpokládám, že čas vám vyprší opět ráno,“ zeptal se nepřímo.
Hermiona si skousla ret. Litovala, že nevydržela až do zítřka, ale přenesla se do tohoto rána už po obědě. Mohli mít celou dlouhou noc. Možná by jí zase dal nějaké testy na opravu, možná by konverzovali o lektvarech a večer by ji zase pomiloval. Když si to přebrala kolem a kolem, vybrala si lež před nelibou pravdou.
„Ano,“ odpověděla.
„Skvělé, takže jsem opět nucen trpět vaši přítomnost celý den,“ utrousil suše, ale obvyklá ostrost, která nedílně doprovázela jeho hlas, byla ta tam. „Dáte si něco k pití?“ nabídl jí.
„Poprosila bych o kakao, jestli to nebude problém,“ zvolila spokojeně.
„Kdyby to byl problém, neptal bych se,“ utnul hloupé řeči a mávnutím hůlky přivolal dva šálky kakaa. Přivolal ke krbu ještě jedno křeslo a sám se usadil do toho svého se včerejším Večerním prorokem.
„Mohla bych si půjčit knihu?“ odvážila se nakonec, když zjistila, že nemá vlastně co dělat.
„Pokud nechcete hledět do blba, shledávám váš nápad velice užitečným.“
Vzala to jako ano. Police pokrývala lehká vrstva několikadenního prachu. Přejížděla prsty po vazbách; mnohé byly kožené a velice staré. Uviděla dokonce několik čísel různých plátků seřazených podle odborného zaměření zasunutých mezi knihami. Vytáhla si Stopy kouzelnického světa v mudlovské literatuře.
Snape očividně po očku sledoval její vybírání, protože pronesl: „Čte se to dobře, ale je to absurdní.“
„Proč?“
Složil si plátek na kolena, jako by předvídal delší diskusi. „Protože většina knih, které uvádějí, jsou díly mudlovských autorů. Ti lidé v životě nepřišli do kontaktu s kouzelnickým světem. Každý mudla zná pověsti o čarodějích s kouzelnickými hůlkami, to není žádná stopa našeho světa. Měli by spíše uvádět ty knihy, které napsali kouzelníci nebo jejich mudlovští příbuzní, která je však pro mudly určena, a proto jsou náznaky kouzelnické reality jen letmé či hluboko skryté.“
„Chápu,“ odvětila lakonicky. „Stejně si to přečtu. Koneckonců, mnoho z těch knih budu mít určitě přečtených.“
Ušklíbl se, než se opět schoval za noviny. „O tom nepochybuji.“
Po několik dlouhých chvil nepromluvili ani slovo. Každý se věnoval svému zájmu, jen Snape občas doplnil jejich šálky kakaem.
Hermiona si velice užívala jeho tichou společnost. Všichni muži, se kterými kdy trávila čas, ať už to byl Ron nebo Viktor, měli neustálou potřebu mluvit. Severus ne. Díky jeho přítomnosti se necítila osamělá, a zároveň jí nikdo nenutil komunikovat.
Vždy se pousmála, když její společník narazil v novinách na něco, co si vysloužilo jeho komentář. Hermiona nikdy netušila, co zrovna čte, ale jeho poslední „to snad nemyslí vážně, tupci“, ji pobavilo. Když se ozval znova s „kam ten svět spěje“, neodpustila si otázku.
„Co se stalo?“
Snape prudce praštil novinami o svá kolena. Zas tak moc neřekla, ne?
„Pastorek podal návrh zákona, ve kterém hodlá omezit moc Starostolce!“
„A to je špatně?“ podivila se Hermiona. „Vždyť Starostolec nikdy nepředvedl nic užitečného.“
Snape si pobouřeně odfrkl, jako by se smiřoval s faktem, že opět bude muset něco prostého vysvětlovat nižší inteligenci. „To máte pravdu, ale co od toho Pastorek čeká? Posílí se moc ministra, což je pro teď možná pěkné, ale co až skončí jeho období ve funkci a převezme to nějaký idiot?“
„Od toho je Starostolec, aby to žádný idiot nepřevzal,“ namítala.
„Merline, Grangerová, Popletal se taky před deseti lety zdál jako rozumná volba!“
Odmlčela se, protože měl pravdu. „Spíš by to chtělo další orgán.“
Snape chvíli zvažoval její nápad a pak pomalu přikývl. „Kontrola v trojúhelníku. Všichni kontrolují všechny.“
„Právě.“
„Jediným problémem je, že nejsou lidi, které byste dosadila do funkce. Nejsme tak početná populace jako mudlovská Británie,“ poukázal.
„Starostolec jsou politici. Co tak zástupce mistrů jednotlivých oborů. Vědci dokáží přednést jiný pohled na danou problematiku a nestarají se jen o vlastní prospěch. Odborník z oblasti lektvarů, černé magie, léčitelství, historie, a tak dále.“
„To zní pěkně, napište Pastorkovi dopis,“ pousmál se a znova se zabral do novin. Nedokázala rozeznat, jestli to myslel ironicky, nebo upřímně. Ale jak ho tak znala, spíš to první.
13:00
Ozvalo se lupnutí a na konferenčním stole se objevily dva talíře s vepřovým špízem a vařenými bramborami. Vše se objevilo dvakrát. Příbory, sklenice s dýňovou šťávou, ubrousky. Opravdu ji musel očekával. Hermiona se rozhodla, že navzdory svému překvapení, zůstane zticha.
Mlčky se oba dva pustili do jídla.
„Dala bych si klidně i víno,“ pronesla jen tak mimochodem svému prázdnému talíři, když na něj složila příbor. Snape k ní zvedl černé oči, které se mračily.
„Tak na to zapomeňte,“ setřel ji. „Jste ve škole, nebudete se opíjet.“
„Jako aperitiv samozřejmě. Navíc, jsem plnoletá,“ pozvedla vzpurně hlavu, jako by jí bylo deset.
„Ale stále jste ve škole,“ uzavřel diskusi.
„Vy se bojíte, že bych se osmělila, a znovu vás políbila,“ zasmála se provokativně a pozorovala, jak se jeho rty semkly k sobě do úzké linky a oči se nebezpečně zúžily.
„Jestli by se měl někdo bát, pak jste to vy,“ varoval ji temně a vstal ze židle. Zažila déjavu z minulého týdne a útroby se jí sevřely příjemným tlakem.
Nechal prázdné talíře zmizet a pár pomalými kroky se přiblížil ke své kořisti. Hermiona se zvedla taktéž. Necítila strach, pouze téměř bolestivě svíravé stahy mezi stehny. Na tohle se těšila celý týden a už se bála, že k tomu dnes nedojde. Choval se civilizovaně, místy přátelsky a občas odtažitě. Jen tu šelmu, ve kterou se proměnil tenkrát předtím nenacházela. Teď to bylo jiné.
Rozhodla se nedovolit mu, aby se opět stal pánem situace. Chtěla taky chvíli vést. Vydala se mu naproti a prudce přitiskla své rty na jeho. Neviděla žádné překvapení v jeho očí. Měl ji přečtenou jako všechny knihy ležící na policích jeho knihovny. Vjel jí prsty do vlasů a bolestivě jí zatáhl hlavu dozadu.
Uvědomila si, že ačkoliv ze sebe neustále dělal neudržitelné zvíře, stejným bezohledným způsobem jí mohl zatáhnout za vlasy, když měla zraněnou hlavu. Tehdy to neudělal, tak ať jde k čertu s těmi výhrůžkami. Stará se. Když už ji nemiluje, alespoň se stará.
Myslela si, že si ji odvede do ložnice, nebo s ní prostě praští na pohovku. Místo toho jedním rozhodným gestem smetl všechno z konferenčního stolu a posadil si ji tam. Přiváděl ji k šílenství, jak si precizními hladovými polibky razil cestičku od šíje dolů. Když mu zatarasil cestu první zapnutý knoflíček, neváhal využít moc hůlky, aby je všechny rozepnul.
Nesvlékl mě celou, proč?
Pokračoval v cestě polibky přes ňadra. Obkroužil bradavku jazykem a pak kousl. Hermiona vykřikla napůl bolestí a napůl rozkoší. Jak jí kdy mohl něžný sex stačit? Jeho horké dlaně se jí neustále někde dotýkaly celou plochou a představovaly pro ni kotvu. Přijde velká voda, bude jí třeba.
Strhl z ní košili, zatímco ona pracně odknoflíčkovávala jeho hábit.
„Merline, Grangerová!“ zavrčel a praštil ji po ruce. „Od čeho jsi čarodějka!“ zasyčel. Argumentovat, že si to takto lépe užije, bude až příště. Poslechla, vzala hůlku a všechny je kouzlem rozepnula. Snažila se ho konečně zbavit toho pitomého sexy hábitu, ale nedokázala se přes jeho doteky soustředit.
Opět se chopil hůlky, aby dostal sebe i ji z kalhot, ale ona ho pevně uchopila za zápěstí.
„Ne,“ zasyčela, jak nejvíc snapeovsky uměla. „Já sama!“ Vrhl po ní netrpělivý pohled, ale hůlku schoval. Rozepínala kožený opasek u jeho kalhot a pak oba drobné knoflíčky. Šíleně ji to vzrušovalo. Vystoupil z kalhot a bryskně jí stáhl džíny. To nečekala. Počítala se zápasem, když si vzala mudlovské kalhoty z pevného nepoddajného materiálu, ale on se s nimi popral zdatněji, než předpokládala.
„Spokojená, ženská?“ zavrčel a oči se mu leskly mořem emocí. Položil ji na záda na stůl, nečekal na odpověď a vzal si ji tady a teď. Opět byla bezmocná, opět se nezmohla na reakci. Nedal jí prostor, čas, dech, nic. Poddala se jeho rytmu a dovolila, aby ji proud slasti stáhl s sebou…
22:00
S třetím sexem už ani Hermioně nedošlo, že dneska dosáhla rekordu. Po první divoké jízdě předpokládala, že pro tentokrát mají splněno. Pomohla mu opravit eseje druhého ročníku, diskutovali o článku hodnotící současnou situaci na lektvarovém trhu ve Velké Británii a dovolil jí využít jeho osobní koupelnu. Intimní zážitek.
Jakmile se objevila na prahu s ručníkem obtočeným okolo hlavy a v noční košili, znásilnil ji hned u stěny. Dobře, to přehnala. Znásilněním bychom to mohli pojmenovat, kdyby ona byla proti, a to zatraceně nebyla!
Když bylo po všem, dopřál jí pár hlubokých nádechů a výdechů, než ji vzal do náruče a zamířil k prostředním ze tří dveří na mezipatře. Hermiona nedokázala po dvou orgasmech uvézt mozek v chod, takže si ani nevšimla, že si ji právě donesl do ložnice. Něžně ji položil na postel a otočil se k odchodu.
„Co to děláš?“ ozvalo se rozmrzele z postele a Snape se otočil.
„Laskavě jsem ti přenechal postel a ustelu si na pohovce,“ osvětlil situaci teatrálně.
„Vrať se, ty hade,“ rozkázala tak silně, jak se jen zmohla. Takže víceméně zamumlala ta slova do polštáře.
Profesor lektvarů protočil oči a posadil se na okraj postele. „Jsi moje studentka, je to nepatřičné,“ řekl smrtelně vážně a Hermiona dostala záchvat smíchu.
„Posloucháš se? Třikrát mě ošukáš a pak se mnou nechceš strávit noc? To myslíš vážně?“ Trhl sebou, když ji slyšel mluvit tak vulgárně. Jeho oči potemněly.
„Teoreticky ano, ale prakticky to není totéž,“ zašeptal.
„Strávil jsi vůbec někdy noc v jedné posteli se ženou?“ zeptala se vážně. O okamžik později, když se zvedl, beze slova odešel a praštil za sebou dveřmi, poznala, že ťala do živého.
Středa 8:00
Otevřela jedno oko, aby spatřila tác s horkým čajem a sklenicemi na nočním stolku. Zalila ji vlna vděčnosti a ještě v posteli do sebe nalila dýňovou šťávou. Ze včerejška v ní přetrvávaly smíšené pocity, ale rozhodla se jimi protentokrát nezaobírat.
Jakmile se trochu napila čaje a protáhla ztuhlá záda, vešla do salónu. Její společník byl pryč. Zkroušeně si povzdechla, přeměnila noční košili na školní uniformu a využila naposledy jeho koupelnu. Pak opustila komnaty, a když za sebou zavřela, opět uslyšela známý zvuk zaklapnuté západky.
Zamířila rovnou do Velké síně na snídani, kde se jako obvykle plánovala připojit ke svým spolužákům. Pár stop od jejího oblíbeného místa, které jí kluci drželi, uslyšela své jméno. Ohlédla se a spatřila profesorku McGonagallovou, jak k ní míří. Intuice našeptávala, že je zle.
„Slečno Grangerová, mohla byste jít prosím se mnou?“ vyzvala ji ředitelka a zamířila do své pracovny. Cestou nepromluvily jediné slovo a Hermionin žaludek se začal stahovat. Stresem i hladem.
Jakmile vešli do ředitelky, profesorka přeměňování zaujala své místo za stolem a pokynula Hermioně, ať se posadí také.
„Slečno Grangerová,“ začala a spojila ruce na stole. „Vím, že jste slušná dívka s výborným prospěchem, a taky vím, že už nejste dítě. Přesto, stále jste studentkou této školy.“
Hermiona na ni nechápavě zírala.
„Očekávám vaše vysvětlení,“ pobídla ji, když se studentka k ničemu neměla.
„Vy-vysvětlení čeho?“ zeptala se. První myšlenka padla na Snapea, ale nebyl nikdo, kdo by je prozradil.
„Tak vy nevíte? Po hodině lektvarů jste zmizela a neobjevila jste se na obědě. Nebyla jste nikde k nalezení a vaši přátelé si dělali velké starosti. Slečna Brownová mi poté prozradila, že jste se neukázala ani na noc. Mohla byste mi říct, co se stalo?“
Hermiona si skousla ret, zatímco usilovně hledala vhodnou výmluvu. V hlavě však měla prázdno. Na to nepomyslela, když se milovala ve sklepení se svým profesorem.
„Nemohla,“ odpověděla prostě. Co měla říct? Všichni očividně potvrdili, že ji za celý den nepotkali.
„Aha,“ hlesla ředitelka zklamaně. Gesto, které udělala poté, u ní jakživa Hermiona neviděla. Složila si hlavu do dlaní, že vypadala téměř bezradně. „Nutit vás samozřejmě nebudu.“
„Omlouvám se,“ vypadlo z Hermiony upřímně. Cítila strašnou lítost, že o ní měli všichni starosti, a ona jim ani nebyla schopna poskytnout řádné vysvětlení.
„Podívejte, Hermiono,“ oslovila ji neformálně. „Vím, že jste si toho prožila za poslední rok hodně. Za normálních okolností byste měla dostudováno a nemusela byste se nikomu zpovídat. Kdybyste byla v nižším ročníku, řešila bych to, ale takhle vás jenom požádám, že pokud se budete chtít s čímkoliv svěřit, dveře mé pracovny vám budou vždy otevřeny. Jen abyste věděla.“
Hermioniny oči se zalily slzami. „Děkuji vám, paní profesorko.“
McGonagallová smutně kývla hlavou a vstala, aby ji vyprovodila. Hermiona však nemohla takhle odejít, aniž by řekla cokoliv dalšího.
„Žádné problémy nemám, paní profesorko, jen nemám právo vám to říct. Nemůžu a ani na to nemám právo. Nezlobte se.“
Když opouštěla ředitelnu, slzy jí nepřestaly téct.
Ve vstupní síni ji odchytli Harry s Ronem a okamžitě se na ni vrhli. Hermiona nestačila stočit kroky na opačnou stranu a musela čelit přívalu jejich otázek.
„Miono, kde jsi byla? Měli jsme takovou starost!“ vybalil na ni Harry a polapil ji v pevném objetí.
„Nezlobte se kluci,“ omlouvala se, ale tušila, že to stačit nebude. „Prosím neptejte se mě, kde jsem byla,“ dodala zoufale. Musela uznat, že má ty nejlepší přátele na světě, když Harry chápavě kývl a Ron jen svěsil ramena.
„Nebudu se ptát, ale jestli se chystá něco velkého, musíš nám pak dát vědět!“ zasmál se zkroušeně Ron, ale dále ji netrápil. Něco velkého… jestli se to dostane ven, pak to velké určitě bude, to se neboj.
Do staženého žaludku se jídlo souká špatně, tak se vydala rovnou do knihovny. Harry s Ronem se v polovině cesty odtrhli se slovy, že nehodlají strávit dvě hodiny svobody v knihovně, než začne přeměňování, a odebrali se na famfrpálové hřiště.
Hermiona si vytáhla knihu a usadila se do studovny. Rozevřela ji, ale nedokázala vnímat, o čem pojednávala. Její myšlenky se toulaly v kabinetu jednoho určitého profesora. A jak se někdy říká, že silná myšlenka, kterou vyšleme, se může stát skutečností, z čistajasna se před ní tyčil Snape.
Z očí mu sršely blesky a tvář měl staženou do nekompromisního výrazu. „Do mého kabinetu, Grangerová, hned!“ rozkázal. Madam Pinceová se ihned přihnala, aby je umlčela. Než však stačila vůbec doběhnout, Snape už svíral Hermioninu paži a táhl ji za sebou.
Na chodbě se mu vysmekla, ale udržovala krok. „Co se děje?“ dožadovala se vysvětlení.
„Buďte zticha,“ vyštěkl a pokračoval v rázné chůzi.
Doslova ji vhodil do kabinetu, zabouchl za nimi dveře a zakouzlil Silencio. Pak se jako stisknutím tlačítka na ovladači spustil řev.
„Měli jsme dohodu! Co se stane v čase, který neexistuje, jako by neexistovalo. A vy jste to sprostě porušila!“ rozkřikl se na ni. Nebála se ho, mohla křičet zpět, jenže cítila neskutečnou vinu. Zklamání, které cítila sama k sobě od dnešního rána, se ještě prohloubilo. Koho dalšího tady ještě zklame? Nebo spíš, koho ještě nezklamala?
„Je mi to líto. Nechtěla jsem odejít,“ hlesla rezignovaně.
Snape ji uchopil za ramena a zacloumal s ní. „Nechtěla jste odejít?! Zmizela jste na den a noc z hradu a všichni vás hledali! McGonagallová byla dokonce i za mnou a ptala se, kterým směrem jsem vás viděl po hodině odcházet!“
Hermioně se spustily opět slzy z očí. „Je mi to tak líto,“ vzlykla. Snape se jen zle ušklíbl.
„To ještě bude. Strhávám Nebelvíru padesát bodů, uděluji vám týden školního trestu – a nemyslete si, že se budete válet u mě v křesle. Pan Filch vás bude čekat každý den v šest večer,“ upřesnil, když viděl, jak nadějně zvedá hlavu, „a odevzdáte mi obraceč času.“
Ucítila tlak na hrudi. „Obraceč času?“ špitla. „To nemůžete.“
„Můžu, slečno Grangerová. Tohle zašlo dál, než se dá přijmout. Teď mi ho dáte, abych měl jistotu, že ho už nikdy nepoužijete a neohrozíte ani jednoho z nás!“
Možná měl pravdu. Bylo to tak správně. Sundala si zlatý přístroj z krku a vložila jej něžně do Snapeovy dlaně. Cítila se, jako by přicházela o dítě.
„Pane, tohle přece nechcete ani vy,“ snažila se ho přesvědčit.
„Odejděte prosím vás, slečno Grangerová.“
„Severusi...“
„Vypadněte!“ Nebyl to rozkaz, ale naléhavá žádost.
Když za sebou dveře zavírala, viděla, jak se zhroutil vyčerpaně do křesla, jako by ho jejich slovní výměna stála víc energie, než mohl postrádat.
Čtvrtek 17:00
Velká síň poněkud prořídla. Spousta studentů odjížděla na Předvečer všech svatých domů, takže si zabalili a opustili hrad. Hermiona zůstávala stejně jako všichni její přátelé. Jednak se neměla kam vracet, a jednak ji za hodinu čekal nesmlouvavý Filch.
Snapea viděla sedět za učitelským stolem, tvář kamenná, mezi profesorkou McGonagallovou a profesorkou Vektorovou. Zachmuřeně čapil na své židli, upíjel z hrnku a zřejmě se zapřením všech sil držel jazyk za zuby, aby neseřval jmenované profesorky, které přes něj vedly zapálený rozhovor. Když si všiml Hermionina pohledu, na chvíli na ni upřel bezbarvé oči, a pak zbaběle uhnul.
Hermiona byla neskutečně dopálená, jak s ní vyběhl. Ano, uznávala, že udělala chybu, ale aby jí vzal obraceč času a nechal trpět s Filchem, to bylo trošku moc i na něj. Dobře, z pedagogického hlediska by obraceč skousla, jen kdyby ji někdo osvobodil od toho prašivého červa, který se jí zmocňoval každý všední den od šesti hodin večerních.
„Kdo ti ubližuje, Hermiono?“ zapředl usmívající Harry sedící vedle ní, jako by mluvil s dítětem. Dal ji ruku kolem ramen a přitáhl si ji k sobě.
„Ale nikdo, jen mám zase za hodinu trest s Filchem,“ postěžovala si. Harry nechápavě zakroutil hlavou.
„Nechápu, co jsi provedla. Jak dlouho ještě tě bude zneužívat pro práce na pozemcích?“ zeptal se.
„Už jsem ti říkala, že je to kvůli té mé noční absenci. S trochou štěstí mi to v úterý skončí,“ povzdechla si. „Už půjdu, aby neměl řeči.“
Harry zhodnotil její nesnědenou porci kritickým pohledem. „Vždyť jsi nic nesnědla.“
„Možná lépe,“ odtušila hořce. „Kdoví, co budu muset dělat.“
Když vyšla z velké síně, doběhl jí zrudlý Ron a hlasitě oddechoval. Popadl ji za rameno prudčeji, než měl v úmyslu, a málem ji povalil na zem. Hermiona se zastavila a dopřála mu laskavě pár chvil, aby chytil dech.
„Ty chodíš tak rychle, Hermiono,“ oddechoval a držel se za hrudník.
„Co se děje, Rone?“ zeptala se, i když pochybovala, že to chce vůbec vědět. Ron se postavil před ní a chytl ji za ramena, aby mu neuhnula pohledem.
„Poslyš, Miono, co kdybychom šli spolu v sobotu do Prasinek? Však víš, Harry jde s Ginny, takže zase skončí na nákupech, a Levandule slíbila Parvati, že jí pomůže s výběrem dárků pro její mamku, no a, však víš,“ vysypal ze sebe.
Hermiona nechtěla, protože se bála, že se Ron pokusí vrátit jejich vztah do kolejí, ve kterých se nacházel během války. Hermiona však už neměla zájem. V srdci měla místo jen pro jednoho muže a v této době tam hnízdil jeden Mistr lektvarů. Jenomže Ron byl přítel. Nemohla odmítnout.
„Pane Weasley,“ ozval se za jejich zády sametový hlas. Ron se vyplašeně otočil, ale Hermiona si spíše oddechla. Severus Snape, obrovský sklepní netopýr, se vznášel nad zrzavým chlapcem. „Slečno Grangerová, vy laskavě pokračujte v chůzi.“
Pokračovala ke schodišti, ale stále se otáčela za sebe. Severus na Rona pouštěl hrůzu, avšak neslyšela, o co se jedná. Chvíli se zastavila před schodištěm, ale jejich rozhovor vypadal na dlouho. Vděčně se odebrala za Filchem s vědomím, že její odpověď ještě chvilku počká.
Sobota 18:00
Bolel ji každičký kus těla. Ten mizerný školník ji nechal ve středu drhnout vitríny v pamětní síni, ve čtvrtek musela kartáčovat tu jeho zpropadenou vypelichanou kočku a v pátek zalévala ručně snad všechny záhony na školních pozemcích. Jedině Hagrid se nad ní smiloval a odehnal ji od jeho dýní, že si je zalije sám.
Bez obraceče času se cítila bezmocná. Chápala, proč si Snape dopřával každý týden neexistující den volna. Teď by jeden takový den potřebovala sama.
Ze svátku Všech svatých, na který nechala ředitelka v pátek připravit obrovskou hostinu s programem, neměla absolutně nic. Filch ji držel u práce asi do desíti do večera. Byla potom tak vyčerpaná, že padla do postele a už se nezvedla.
Když konečně začal víkend, naordinovala si dva dny povinného volna. Zakázána byla veškerá fyzická práce a také učení. Vzala si tedy knihu, kterou si půjčila v úterý od Snapea, teple se oblékla a vydala se na pozemky.
Slunce svítilo a foukal studený podzimní vítr. Listí na stromech, zbarvené dočervena, dohněda a dožluta, pomalu opadávalo, a když kráčela po bradavických pozemcích směrem k jezeru, vesele křupalo pod nohama.
Veškeré studentstvo právě brázdilo kouzelnickou vesnici zvanou Prasinky, kromě Hermiony, která neměla náladu pobíhávat po obchodech, a kromě Rona, který z jí neznámého důvodu (a jemu také) dostal školní trest u Snapea.
Zrovna se posadila na kámen a otevřela knihu, když jí na rameni přistála drobná černá sovička. Hermiona odvázala pergamen, který pro ni přinesla, a rozvinula jej.
Přijďte dnes v 20:00 do mého kabinetu.
SS
Jeho zprávy byly vždy strohé, takže její srdce bezelstně zaplesalo. Snad už se teď vše obrátí k lepšímu. Vrátí jí obraceč času a zruší ty pitomé tresty.
20:00
Zaklepala na dveře a po vyzvání vstoupila. Severus Snape seděl jako obvykle za svým pracovním stolem a na něčem pracoval. Když uviděl, že je to Hermiona, vstal a začal se přehrabovat v zásuvce. Zanedlouho v Hermionině dlani přistál obraceč času.
„Vezměte si to. Čekám vám jako obvykle,“ vyštěkl jeho typickým suchým hlasem postrádajícím emoce a vrátil se na své místo. „Teď jděte.“
Hermiona stála jako přikovaná před jeho stolem a zpracovávala, co se právě stalo. Tohle nečekala. Prostě jí jen tak vrátil, co jí vzal, přikázal, aby za ním přišla jako obvykle pro sex, a vyhodil ji ven. Cosi se v ní z ničeho nic zlomilo. Tušila, že k ní nic necítí, ale aby dělala milovanému muži děvku, to přece zapotřebí nemá. Přežila válku, ničila viteály, znala svou cenu a měla svou hrdost.
„Ne.“ Pevné rozhodnutí se rozlehlo tichým kabinetem. I když věděla, že je správné, bolelo. „Já končím.“ Položila obraceč času na stůl. „Tohle si nechce. Už to nebudu potřebovat.“
Severus Snape vzhlédl. Změřil si ji zkoumavým pohledem, než se řečnicky optal. „Ne?“
„Ne,“ zopakovala. „Jenom mě to ničí. Nejsem ničí děvka.“
„Nikdy jsem neřekl, že jste,“ pokusil se ji vyvést z omylu, překvapen. „Ale varoval jsem vás, že jsem vám nic neslíbil.“
Hermiona si povzdechla. „Ano, varoval. Věděla jsem, že z vaší strany jde čistě jen o sex. Srovnám si to v sobě, ale už to dělat nechci. Mám na víc.“ Jakmile vyslovila poslední větu, pocítila, že řekla pravdu. Takhle to bylo. Ona má na víc. Zaslouží si lásku, která bude opětována.
Muž v černém hábitu mávl rukou k židli před jeho stolem a ukázal tak, že je přístupen diskusi. Jenomže Hermiona neměla na srdci nic víc, co by chtěla probrat. Toužila zapomenout, že s ním kdy měla poměr a uchovat si pouze vzpomínku na nádherný zážitek.
„Ne, pane. Celé to byl špatný nápad a jen moje chyba. Já raději půjdu,“ zašeptala. Ucítila slzy v očích, takže byl nejvyšší čas odejít, aby se vybrečela v soukromí. Zachrání je tak oba.
„Zase tak sobecká,“ zašeptal a zavřel frustrovaně oči. „Já tě nikdy jako děvku tak nebral.“
„Možná, ale to nemění nic na faktu, že ke mně nic necítíš.“
Vypadal, jako by sváděl vnitřní boj, ale nakonec přece jenom mlčel. Hermiona tedy kývla hlavou a vydala se ke dveřím. Napustí si horkou koupel a zahrabe se tam se svým žalem navěky věků.
„Jak si můžeš být tak jistá?“
Ta slova stačila, aby se obrátila a přiblížila se k jeho stolu. „Jestli ke mně cítíš cokoliv jiného než lhostejnost, proč se ke mně chováš jako k děvce?“
„Neříkej už to slovo!“ vyjel po ní ostře. „Nejsem typ člověka, který by jiným odhalil své city. A i kdyby, nejsem schopen vztahu.“
„Takže sis řekl, že bude lepší, když mi budeš dávat neustále najevo, jak málo znamenám?“ opáčila lehce sarkasticky.
„Zasloužíš si víc, než ti jsem schopen dát.“ Ale zároveň tě potřebuji, slyšela téměř dovětek. Ale i kdyby to byla pravda, měli by vůbec nějakou naději?
A pak to pochopila. Jak mohla chtít po tak uzavřeném muži, aby jí vyznal lásku a přiznal, že chce trávit čas v její společnosti? Bránil sám sebe před citem, na který nebyl zvyklý a kterého se bál. Doufal snad, že ona si to přebere, ale to ji zřejmě přecenil.
Nečekala na víc, protože silnější projev emocí z něho nedostane. Překonala dvěma kroky vzdálenost mezi nimi a přitiskla svá ústa na jeho. Nechala slzám volný průchod a vnímala jen jeho ruce, které ji něžně objaly.
„Dej nám šanci, Severusi. Zvládneme to,“ promlouvala mezi polibky. Laskal její šíji. Naléhavě, ale mnohem jemněji, než předtím. Vjela mu prsty do černých vlasů a pohlédla do obsidiánových očí, které se zdály hluboké jako studny. Viděla cit i zoufalou potřebu vyléčit z osamělosti. Když se od sebe opět odtáhli, sebral zlatý přístroj a vložil ho dívce do dlaně.
„Přijď. Nedotknu se tě. Prostě jen přijď.“
Lehce kývla a vrátila obraceč na jeho pravé místo na svém krku. Poslala mu poslední letmý úsměv a uslzený pohled, než vyšla do liduprázdné chodby. Opět jako by natahovala ruku k plameni, jenže tentokrát s vědomím, že se spálí dobrovolně.