Zůstaň
Čtveřice tanečníků ruku v ruce postupovaly ke dveřím vedoucím do společenského sálu plného nadšených diváků. Učitelů, rodičů nebo jen přátel, kteří se přišli na své blízké podívat. Dívky byly oděny do bílých svatebních šatů a chlapci tvořili černými obleky zástup připomínající řadu číšníků čekající na pokyn majitele restaurace k obsluhování. V rytmu anglického waltzu vpřed doprava vpřed doleva jedna řada za druhou mizely za otevřenými dveřmi. Jen já stála v trojici. Když jsem se přiblížila na jeden krok ke křídlu, vystoupila jsem z řady. Opět má zpoždění, proklínala jsem pohoršeně svého tanečního partnera Alana.
Předposlední čtveřice prošla dveřmi a můj žaludek plaval na vodě. Bude to neskutečně trapné, co si pomyslí mí rodiče? V tom mi v mžiku kdosi vsunul mou paži do svého rámě a v periferním vidění se mi zaleskla rudá barva.
„Všude jsem tě hledal,“ zasmál se Alan a podal mi rudou růži. Vůbec ho netrápilo, že přijít o sekundu později, způsobili bychom katastrofu celému tanečnímu klubu.
„Proč mi tohle děláš!“ vyjela jsem po něm. Prostě jsem se nedokázala udržet. Dělal mi tohle každou taneční hodinu. Být partnerkou tohoto egoistického absolventa znamenalo hodiny a hodiny neustálého stresu. „Nemůžeš alespoň na kolonu přijít v čas? Slíbils, že se budeš snažit, když ti pomáhám s němčinou!“
„No tak promiň,“ stejně lhostejně odvětil, jako by na tom ani nezáleželo. Jako by nezáleželo ani na mně.
Chytli jsme poslední volnou dvojici a vtančili do přeplněné místnosti. Waltz vystřídal valčík, kdy jsem jen zachytávala útržkovitě hrdé pohledy mé babičky, poté tango a nakonec pomalý blues. Zapomněla jsem na onu nemilou příhodu. Zkrátka musím vždy zapomenout, jinak bych ho musela zabít.
Když dozněla hudba a nastala zábava pro hosty, omluvil se mi, že se musí převléct na vystoupení. Pak prý bude volena královna valčíku, ale jakožto partnerka absolventa se nemohu zůčastnit. To dorazilo mě, ale hlavně mou babičku, která kvůli mé výhře (kterou bych jisto jistě dostala) dojela až z Pardubic. Zkroušeně jsem jej uvolnila a vrátila se ke stolu mých rodičů.
Každých patnáct minut jsem sledovala hodinky. Když uběhla hodina, podivila jsem se, nač potřeboval tolik času, když si jenom převlékl košili a kravatu. Ale nechala jsem to plavat. Nikdy nebral ohledy, kolik času bych s ním ráda strávila, a plané sliby byly jeho specialitou. Avšak vždy jsem si neustála opakovala, že nejsem jeho přítelkyně, tudíž proč by se mnou měl trávit více času, než je nutností? Přesto mě spousta jeho výstřelků během tanečních hodin zraňovala.
Začala soutěž o královnu valčíku, a zničeho nic se na parket řítili Alena s Petrem, spolužačka, která si stejně jako já našla absolventa. V dalším momentu se kolem mě protočila Isabelina sukně a Tomášova charakteristická zelená kravata. Další absolventka v soutěži?! Ucítila jsem za svými zády babičku, jak se narovnala v zádech. K čertu, ten idiot! Celé dny jsem se těšila na královnu valčíku, a když mám šanci soutěžit, i když jsem partnerka absolventa, Alan popíjí kafíčko v šatně! Draly se mi slzy do očí....
Vítězové byli vyhlášeni po třetím kole a začalo vystoupení absolventů. Alan tančil vepředu s Klárou, oba dva jako bohové ovládli celé taneční publikum a s hlasitým potleskem se odporoučeli z pódia. Tanečníci se vrátili ke svým partnerkám až na Alana, který si to suverénně namířil do šatny. To si dělá legraci! Pomyslela jsem si pohoršeně, ale dosud mlčela. Taneční mistr opět vybídl mladé tanečníky na parket. Začínala druhá polovina, polovina latinsko-amerických tanců. Alan nikde. Když mí vrstevníci začali tančit chachu, vrhla po mě maminka pohled říkající: Kde je tvůj partner? Avšak já mohla jen nešťastně pokrčit rameny. Odtančil se jive, odtančila se polka. Seděla jsem sama zkroušeně na boku na židli a nepřítomně zírala ke vchodu. Připadala jsem si trapně.
„Jdeme domů?“ zeptala se máti, ale já zakroutila hlavou. Ještě počkáme. Tohle měla být kolona mých snů za slohovou práci z němčiny, o kterou se mě tak prosil.
„Jsem tady. Jdeme?“ uviděla jsem Alanovo nabízené rámě. Tehdy se ve mně cosi zlomilo. Už jsem odmítala být tou hodnou tolerantní partnerkou, co si nestěžuje a drží hubu.
„To jsi nemohl přijít dřív?! Přišla jsem o všechny tance!“ Dva stoly vedle nás se zvědavě otočily a upřely na nás pohledy. Vím co říkaly; jedna hysterická ženská zdupává chudáka snaživého chlapce.
„Dříve to nešlo,“ procedil skrze zuby tiše a oči mu těkaly po našich divácích. Vypadal, že by se nejraději systematicky skryl pod nejbližší uvolněnou parketu.
„To mi děláš pořád! Nemůžeš alespoň jednou přijít v čas? Všichni absolventi se hned po tanci vrátili ke svým partnerkám! Ale ty se musíš stále chovat jako egoista.“
„Přišel jsem jak nejrychleji to šlo. Když se ti to nelíbí, neměla jsi tančit s absolventem! Tak se teď přestaň chovat jako hysterická husa!“ křikl na mě naštvaně, a ve mně začaly žaludeční šťávy vřít ještě víc. Často jsem ho častovala narážkami, jak je egoistický, protože ho to štvalo a já to věděla.
„Tak tos mě měl předem upozornit, že se budeš chovat jako kretén, našla bych si někoho jiného!“ rozlehlo se po sále a Alan s výrazem manžela, co se právě rozhodl zabít svou družku, vyběhl z místnosti a mně nechal ve středu přihlížejících. Pokud jsem se neztrapnila před tancem, ztrapnila jsem se jistojistě teď. Najednou jsem byla já ta, která se chtěla kdesi systematicky skrýt. Naštvaná, zoufalá a rozcupovaná pohledy společnosti.
Čas běžel. Seděla jsem sama na své milované židli na kraji a sklesle pozorovala smějící se páry. Proč zrovna já? Proč jsem prostě nemohla mít normálního partnera jako každá jiná?
Myslela jsem, že odejdu domů. Mí rodiče do mě v jednom kuse hustili, abych se mu šla omluvit za tu trapnou scénu na veřejnosti a požádala ho, aby si se mnou ještě šel zatančit. Ale to nevěděli o ničem. Nevěděli o slibech, které mi dal, o naschválech, které mi dělal na každé taneční hodině, o slohové práci, se kterou jsem se kvůli němu dřela. Přesto mě zklamal a přesto jsem byla já ta špatná. Navíc já měla taky svou hrdost…
A pak se najednou vrátil.
„Smím prosit?“ pohled mi klesl k nabízené dlani a mě nenapadlo nic lepšího, než ji přijmout. Tančili jsme čardáš. Ta píseň měla šíleně dlouhou předehru, a on mě mezitím držel za ruce. Bůhví proč, ale v tu chvíli jsem mu odpustila vše. Stačil jeden jeho pohled a šla jsem do kolen. Nebylo to tak, že bych s němu něco cítila, ale on mě takové zvláštní kouzlo. Ačkoli se choval jako idiot, když chtěl, odpustilas mu.
„Omlouvám se,“ řekl najednou. Chtěl jsem přijít dřív, ale kamarádce zlomil její kluk srdce. Chtěla se vyzpovídat. Je mi to líto.“ V první moment se vrátil předešlý vztek. Kamarádka se zrovna teď potřebovala vyplakat na ramínku, takže já jdu stranou? Snad zásah s hůry, ale nahlas jsem vyslovila něco zcela jiného.
„Já se taky omlouvám. Za tu scénu. Neměla jsem to vytáhnout takhle na veřejnosti. Bylo to nemístné.“ Přikývl na znamení pochopení. V posledním okamžiku jsem se na sebe usmáli, než si mě přitáhl blíž začali jsme tančit.
Večer se chýlil ke konci, když taneční mistr vyhlásil dárečkový blues. Tím se zakončovala celá akce, ale ještě půl hodiny by pak hrála hudba pro hosty a ty, co chtějí zůstat. Alan mě chytl oběma rukama kolem pasu a já si náhle připadala zvláštně. Bylo to mnohem intimnější, než klasický taneční postoj. Dala jsem mu ruce kolem ramen a plouživě jsme se pohupovali ze strany na stranu. Bavili jsme se. O jeho sestře, o tanečních, které byly za námi a o nás.... Vše bylo zase jako dřív, dokud nedohrála hudba.
„Je konec. No, myslím, že asi už půjdeme domů,“ vykoktala jsem nejistě. Netušila jsem, jak mám říct, že mí rodiče už chtějí jít domů, ale já bych ráda zůstala a ještě si s tím zatančila, kdyby jen trochu chtěl....
„Už půjdeš? Dobře, nebudu tě nutit tu zůstávat,“ odvětil opět stejně lhostejně, jak to uměl jen on. Nedovedeš si představit, co bych dala za jediné „zůstaň“... pomyslela jsem si smutně, ale nechala se dovést ke stolu.
…
Po dvaceti letech taneční absence jsem Richarda dotáhla na alespoň jeden ples. Můj starý taneční klub slavil kulatiny, tak jsem toho svého tanečního ignoranta přemluvila. Syn Milan neochotně zůstal u mé matky. Alespoň jsem se mohla pořádně střískat a šejčit do rána. Ty šaty, které kolem mě vlály, měly dobrých dvacet let. Koupila jsem si je kdysi na šlus kolonu, a od té doby jsem nepřibrala ani kilo, takže je (klepu) stále obleču.
Richard se tvářil zhnuseně a otráveně. To je tak, když si přivedete do baráku chlapa, co nenávidí veškeré společenské akce, co nemají nějakou souvislost s outdoorovými sporty. Vyvlekl se z mého sevření a pod záminkou, že spatřil starého přítele se odebral k baru, kde si poručil dvojitou skotskou.
Když začala hrát mazurka, nekompromisně jsem jej za rukáv dovlekla na parket. Vlastně když na to zpětně vzpomínám, všichni chlapi, které jsem kdy měla, byli strašní egoisti. Dva kroky doleva, dva kroky doprava a změna partnera. Nový muž mě otočil na stranu, a jakmile jsem zaslechla jméno, myslela jsem, že se mi podlomí ty jehlové patnácticentimetrové podpatky.
„Alan Halas.“
„Alžběta Svídnická,“ zašeptala jsem na oplátku, a v tom okamžiku mě stáhl na stranu parketu, aby dal volno zástupu otázek, které se mu draly na jazyk stejně jako mně.
„Alžběto, kde se tady bereš? Neviděl jsem tě roky!“ zvolal a jeho úsměv zářil stejně jako před lety. Prohlédl si mě od hlavy až k patě, ale nepronesl jediný kompliment. To mě u mužů vždy ranilo. Obzvlášť u těch, na kterých mi záleželo...
„Naposledy v tanečních. Vypadáš pořád stejně,“ zažertovala jsem, i když dvacet let se podepíše na každém. „Jak žiješ?“
„Pořád stejně stejně,“ usmál se. „Jsem tady s přítelkyní Melissou. Až ji najdu, představím vás.“
„Melissa? To je jako -“
„Italka,“ přerušil mě. „Seznámili jsme se v Janově.“ Mazurka skončila a začali hrát jive.
„Skákneš si?“ vybídla jsem starého známého. Alan však jen zvedl oči v sloup.
„Zapomeň. Víš přece, že nenávidím jive. A teď když nemusím, tak se nutit nebudu.“
„Ani kvůli mně?“ zeptala jsem se s nadějí, i když lidé se tak převratně nemění. Věděla jsem moc dobře, co odpoví.
„Ani kvůli tobě. Pak se prý bude tančit country, tak si zatančíme.“ Nebyla to otázka. Koneckonců, nikdy se neptal na můj názor. Opadla ze mě veškerá radost, že ho vidím.
„Ty se prostě stále musíš chovat jako egoistický hajzl,“ poznamenala jsem suše.
„To není egoismus, to je zdravé sebevědomí,“ procedl skrze zuby. Nasnášel, když jsem mu říkala, že je egoista.
Začalo hrát country a my se postavili naproti sobě. Tleskala jsem do rytmu, když se mi šel uklonit a pak tleskal on, když jsem udělala pukrle.
„Bože, ty ho ani po dvaceti letech neumíš?“ zakroutil nevěřícně hlavou, zatímco pronášel ta slova se stejnou dávkou jízlivosti jako před lety. „Už tehdy jsi ho neuměla!“
„Máš s tím takový problém?“ přeřvala jsem kytaru v písni a dva tanečníci po našem boku se otočili za tím rušivým elementem.
„Vidím, že jsi dokonce stejně hysterická jako předtím!“ stále se v jeho tváři leskl úsměv, ale nebyl příjemný. Byl sarkastický a vlezlý. Když hudba skončila, omluvila jsem se, že už musím jít. Rychle jsem našla Richarda, aby to nevypadalo, že si vymýšlím a od té chvíle jsem se od něj nehnula ani na krok. Alana jsem do konce plesu ani okem nespatřila.
Přestože jsem to byla vždy já, kdo jako první toho druhého kontaktoval už když jsme byli mladí, i tak jsem Alana vyhledala, abych se rozloučila.
„Nevím, kdy se zase uvidíme, protože oba dva očividně hodně cestujeme. Možná už nikdy, tak se chci rozloučit,“ řekla jsem a natáhla ruku. Mile ji přijal, jako by se dřívější konflikt ani nestal. „Sbohem.“
„Počkej,“ zadržel mi ruku, když jsem se otáčela k odchodu. „Vyměňme si čísla. Přece jenom se už možná neuvidíme. Ještě bych tě někdy chtěl vidět.“ Nebylo to jeho typické gesto, ale lichotilo mi. Vytáhla jsem kus papíru, tužku a načmárala telefoní číslo.
„Všimla sis, že technologie pokročila?“ rýpl si, jakmile vytahoval mikroblet. Zmáčkl jakési tlačítko a nadiktoval stroji mé telefonní číslo z kartičky, a tu poté roztrhal. Škublo to ve mně, jako by trhal s papírem i kousek mne. Nikdy jsem nebyla na technické vymoženosti a i své děti jsem vedla k tradičnímu životu. Koneckonců, nikdy nevíte, kdy se co pokazí a vy zůstanete odkázáni na věci fungující bez elektřiny a baterek.
Odklapla jsem kryt mobilu, který jsem používala již od první třídy na základce a nechala si nadiktovat jeho číslo.
Od té doby nezavolal.
…
Listuji starými fotkami a vzpomínám na dobu, kdy se ještě používaly papírové fotografie. Teď už klasický fotoaparát, z kterého lze fotky vyvolat, koupíte jen ve starožitnostech. Byly to krásné časy. Chybí mi Richard, ale vím, že fotografie mi ho nemůžou nahradit. Lesknou se mi oči slzami, když vidím naši svatební fotku. A tady je Klára, má dcera, když promovala. Vzpomínky zůstávají, kdy život se ubírá pomalu melancholicky tam, kde vás nic nového nečeká. Moje babička tomu říkávala čekání na smrt.
Svíčka dohasíná a s pohledem na prázdnou krabičku od sirek si s hořkostí uvědomuji, že zase budu muset běhat jako šílená po trafikách a shánět nějakou, která ještě vede malé dřevěné klacíčky, které už dnes málokdo zná. A teď jsem na všechno ke všemu sama. Ty slavné pojištovny ještě nezavedly mladého silného chlapa, kterého by každé staré ženské s artrózou poslali na výpomoc. Náhodou vzhledem k těm poplatkům, které každoročně navyšují, by jich uživili na jednu stařenu pět.
V tom si vzpomenu na kartičku s telefoním číslem, které mi včera laskavě napsal pan Jánský, a které jsem si zapomněla uložit do mobilu. Sáhnu na poličku pro dotykový Samsung koupený před deseti lety, když mi odešel můj milovaný tlačítkový brouček. Už jsem další tlačítkový mobil nikde nesehnala. Ani ve strožitnostech. S pomocí dotykového pera vyklepu podle kartičky číslo a uložím jej pod Alfréd Jánský, když mi do oka padne jedno jméno.
Na malou chvíli získá převahu stařecká skleróza a nemohu si za boha vybavit, odkud toho muže znám. Alan... Alan.... Alan... můj taneční partner! Ucítím, jak se mi na tváři objevuje nostalgický úsměv. Tenkrát jsem měla oblečené bílé vlající šaty, které když se roztočily, vypadaly jako sněhové tornádo. Alana strašně bavilo country a mazurka, za to nenáviděl jive. Kdysi slíbil, že mě bude chtít vidět a že zavolá, ale nikdy to neudělal. Na šlusce mi dal plyšovou pandu, která si hověla na gauči pět a dvacet let, než se začala rozpadávat a musela jsem jí dát sbohem.
V tu ránu mě napadla bláznivá myšlenka. Možná na tom měla svůj podíl i samota, která mne den ode dne sužovala víc. Zavřu jsem oči a vytočím jeho číslo.
„Alan Halas,“ ozve se starý unavený hlas, přesto silný, odolávající světu. Na chvíli dostávám strach se přestavit. Pak mi dochází, že vlastně nemám co ztratit.
„Alžběta Kovalová- Svídnická,“ zašeptám. Odmlka. Ani jeden nevíme, co máme říct. Pak si uvědomím, že jsem to byla já, kdo zavolal. Měla bych tudíž něco říct jako první.
„Já volám... dlouho jsme se neviděli. Velmi dlouho. Nechtěl by ses někdy sejít u kávy a popovídat si?“ navrhnu, ale hlas se mi chvěje.
„Já... budu rád, Alžběto. Kde bydlíš?“
„V Hradci Králové. A ty?“
„Chrudim,“ řekne a já získám pocit, že jeho hlas zněl nadějně, když si uvědomil, jak blízko bydlíme. „Přijedu za tebou,“ navrhne, ale já ho zastavím.
„Ne, přijedu já. Mám v Chrudimi syna s rodinou. Stavím se na pár dní k nim a jedno odpoledne se někde sejdeme,“ navrhnu mu a Alan vděčně souhlasí.
„Budu rád. Doktor mi vzal řidičák. Mám nejistý cit v nohou a občasné křeče. Mohla by mi omylem zůstat noha na plynu,“ zasměje se chraplavě, ale já i přes ta léta rozpoznávám onen hlas. Hlas chlapce a muže, který mi vždy obrátil svět na ruby, pak mě zklamal, urazil a opustil. Přesto teď opět držím mobil a mluvím s ním.
„Za týden přijedu. Dáme si vědět. Sbohem.“
„Sbohem,“ zašeptá téměř neochotně.
A opravdu neodkládám naše setkání a o týden později sedím ke vlaku do Chrudimi. Na nástupišti na mě mává syn s manželkou, která svírá malého Pepíčka v náručí. Je mu sotva půl roku. Syn mi pomůže vystoupit, abych se nezranila na železných vysokých schodech.
„Ráda tě vidím, mami,“ obejme mně syn a samota na chvíli zase zmizí. Krásný to čas, když je rodina spolu.
„Ach drahý, za vámi taky člověk musí na stará kolena jezdit. Na vás bych v Hradci Králové čekala do třicátého února!“ zasměju se, ale v hloubi duše je mi to líto, že sami nikdy nepřijedou a já musím dolízat, abych viděla vlastní děti.
„Ale mami, vždyť jsi ještě štramanda,“ zažertuje syn a ruku v ruce odejdeme z přelidněného nástupiště.
K mému překvapení mi v šest večer zvoní mobil. Alan Halas. Zastaví se mi na okamžik srdce. Nikdy nezavolal on! Opatrně jako bych snad čekala podraz se dotknu displeje a přiložím zařízení k uchu.
„Alžběta Svídnická.“
„To jsem já Alan. Máš zítra čas? Znám pěknou kavárnu na náměstí.“
„A- ano. Jistě. Můžeme se sejít u kašny ve čtyři?“ navrhnu, ale cítím se zvláštně, když tykám člověku, kterého prakticky neznám. Syn přes pootevřené dveře slyší můj rozhovor a vidí můj zmatený, šťastně zmatený výraz ve tváři.
„Copak, mami, máš nápadníka?“ zeptá se vtipem, ale já si jen pomyslím: Před padesáti lety bych si to možná myslela. Pak mě přepadne nostalgická nálada, do které poslední dobou upadám častěji, než je zdrávo.
„Jistě,“ souhlasí Alan a já cítím, že se na druhé straně usmál.
Ve třičtvrtě na šest sedím u kašny a čekám. Raději chodívám předem, protože je to vždycky lepší, než dojít na poslední chvíli nebo hůř, pozdě. V šest mě přepadne zoufalství. Třeba si ze mě jenom vystřelil. Hloupá osamocená stařena se domnívá, že muž, kterého třicet let neviděla bude celý říčný dát si s ní kafíčko. Avšak když ručičky na velkých hodinách na náměstí ukáží šest patnáct, objeví se vedle mě silueta malého muže.
„Omlouvám se. Přišel jsem, jak jen to šlo,“ omluví se a když se otočím, pohlédu do stejné tváře, jako jsem se dívala kdysi. Jen vousy a hlasy zšedivěly, vrásky se prohloubily a záda shrbly. Ty mé však taky, tudíž se mu zase dívám do očí. Stále se elegantně obléká, to mu zůstalo z mládí. Sjede mě pohledem, ale nic neřekne. Přesto mě to už víc netrápí.
„Poznals mě?“ podivím se. Tím mu na tváři vykouzlím milý klidný úsměv. Nevadí mi, že jsem čekala. Když máte takový věk, co je pro vás patnáct minut. Už mu je ani nevyčítám.
„Jsi stejná jako kdysi,“ odvětí a já přemýšlím, jestli ta poklona byla zamýšlená. „moc rád tě vidím, po té době.“ Ukloní se teatrálně, což mě přinutí udělat pukrle, však jen takové, jaké mí staré nohy dovolí. Alan však neřekne nic, čím by jej urazil. Proč by měl. Už nejsme vášniví mladí ani sebevědomí dospělí. Už jsme staří lidé a zbývá nám jen smíření. A pro ty vyvolené i pokora.
Chceme se usadit v sympatické restauraci, ale mají zavřeno. Alan se opět omluví, že to nezjistil. Nevadí. Nabídne, že můžeme jít k němu domů.
„Žiji sám. Nikdy jsem se neoženil. Nemám ani děti.“
„A Melissa?“
„Melissa? S tou jsme se rozešli rok poté. Vlastně když o tom tak přemýšlím, ty vztahy ani delší nebývaly,“ zažertuje, ale já vím, že mluví pravdu. Krutou pravdu, kterou si uvědomuje až ve stáří, když je pozdě.
„Mě umřel Richard před dvěma lety.“
„To je mi líto,“ zašeptá, ale já zakroutím hlavou.
„Nemusí. Všichni jednou zemřeme.“
„Já ne. Já budu žít věčně. Sám a nesmrtelný,“ pronese povýšeně s jiskřičkami v očích.
„Stále stejně arogantní a egoistický jako kdysi?“ zeptám se, než si stačím uvědomit, že právě tyto slova mnohokrát vyprovokovala hádku. Avšak reakce na ně je jiná než před lety.
„Pevně věřím, že ne. Snad jsem alespoň krapet dospěl.“
„Dospěl,“ kývnu. Opravdu dospěl.
„Co jsi vůbec dělal od té doby, co jsme se viděli naposled?“
Rozhovor trvá hodiny a hodiny, až se snese na město tma, ale stále neustává. Po těch letech si máme toho tolik co říct. Ani jednomu se nechce domů, do samoty. Cítila jsem dvakrát vibrovat mobil. Syn se asi bál, ale on to zvládne. Já to trpěla celé roky jeho mládí. Když odbije na hodinách desátá a já odložím třetí hrnek kávy na stůj, zvednu se k odchodu. Po prvné za posledních pár let jsem se cítila šťastná.
„Je pozdě, už půjdu. Sbohem,“ usměju se a stihnu mu ruku.
„Alžběto?“ chytne mě za paži a přinutí mě se otočit. „Prosím, zůstaň....“
A já pochopím, že nemluví jen o dnešní noci. Pochopím, že mluví o zbytku života, který může být velmi krátký a nestojí za to jej prožít v samotě. Protože není nic horšího, než čekat na smrt, aniž byste měli komu stisknout ruku.