Tři reality
„Slečno Levická, vnímáte? Jste při smyslech?“ Teplá vřelá dlaň s velice hlubokými rýhami znázorňující linie života a zdraví se dotkne mého ramene. První přijde záchvěv, poté se dostaví podmanivý pocit vtahující do atmosféry lásky a domova, zcela kontrastující s bílou nemocniční místností. Ruka, jíž dlaň patří něžně stiskne snědou kůži mé horní končetiny.
Otevřu oči zprvu jen krapet kvůli šoku, který se však nedostaví. Ocitnu se uprostřed mlhy obklopující zcela mou bytost. První myšlenka patří nebi, i když si nepamatuju svou smrt. Žádné reflektory aut, žádný křik ani bolest. Mlha se projasní a já si uvědomím, jak hluboce jsem se mýlila. Často se hloupě mýlím...
Maminka říkávala, že nejsem v pořádku. Taky se mýlila. Mám dvě ruce, dvě nohy, obě oči a taky ústa. Proč bych tedy nebyla normální děvče jako každé jiné?... Prý mám skleněné oči, říkávala. Proč bych však měla oči ze skla? Nikdy jsem ji zcela nepochopila.
„Slečno Levická?“ opět uslyším jméno. Je asi mé, i když mě vždycky paní učitelka volala Klaudie. Nesnášela jsem to oslovení, protože ve skutečnosti jsem se jmenovala Dita. Ale za pomyšlení na mé pravé jméno mnou projela vlna bolesti. Ale opravdové bolesti. Ne takové, když si člověk zlomí nohu nebo upadne. Té skutečné, kdy se všechny nervy v těle stáhnou a opět roztáhnou vlivem impulsu, který projede celým tělem od mozku po paty. To se pak
člověk zhroutí k temi v bolestech a pak mě vždy napadne, že jsem Klaudie. Ne Dita.
Kdosi vezme mou hlavu do teplých rýhovaných dlaní a otočí ji k neznámému obličeji. První si všimnu blankytných očí vystupujících do popředí. Tvář se zdá být nepodstatná. Teprve poté zjistím, že existuje i obličej a vlasy, které přesně ladí k těm laskavým přátelským blankytným očím. Jen nos se vymyká oné symetrii. Má skobovitý tvar. Neodvážím se pomyslet, že je nevzhledný, protože nechci sevření a uvolnění mých nervů. Znám ho. Jmenuje se doktor Bludný.
Každý den chodívá a promlouvá do té zatracené duše, že nikdo nezjistí, na co myslím. Já však vím, že lže. Systém vždy ví, která myšlenka kudy prolétne. Tatínek říkával, uzavři svou mysl a nenech systém odhalit své nitro, zato svou mysl nech, jako by snad ani nepatřila k tobě. Myslím, že proto už nemám tatínka. Ani maminku, protože mluvila o skleněných očích.
„Pane doktore? Já vás slyším.“ Musím vždy říct nahlas, co si myslím. Je to prý součástí naší léčby. Léčby, která mě navždy odpojí od systému.
„Dito, jsem rád, že vás zase vidím. Pořád v systému?“ Kývnu protahujíc hlavou kvůli stuhlým krčním svalům. Jedna myšlenka vyslaná krkem, aby utlumila bolest špatně protáhlých svalů je zřejmě slabá, protože bolest, ne ta skutečná nervová, ale ta fyzická, přetvává.
„To nic, však my to zvládneme,“ povzbudivě se usměje a vtiskne mi cosi do ruky. První jsem přesvědčena, že je jedná o cosi kulatého. Když však nahmatám ostré hrany, uvědomím si, že jsou to dva maličkaté oválky. Dovolím světlým zorničkám, aby si podrobně prohlédly drobné bílé předměty.
„Spolkněte to, Dito. Vzala jste si dvě i včera, pamatujete?“ sevře mi prsty svými nežnými okolo tabletek. „Tlumí ve vás ten váš systém. Když je spolknete, můžete bez obav myslet, na co chcete,“ slíbí. Rozhodnu se pro poslušnost a polykám opatrně oba dva válečky najednou.
Přiblíží se ke mně křištálově průhledná nádobka s čímsi uvnitř. Prý, aby mi tabletky lépe klouzaly do krku. Odmítnu. Stačí, že se odvážím spolknout vůbec léky. Nikdy jsem léky nepolykala, přestože doktor Bludný tvrdí opak.
„Někdo na vás čeká.“ Naposledy mě pohladí po tváři. Aniž bych jakkoli ovládala své emoce se chtě nechtě usměju. Pomůže mi vstát. Mé nohy jsou neobyčejně slabé, ale od té doby, co jsem dokázala kolem nich semknout prsty mnohem více nabraly na síle. Jsem přesvědčena, že mě unesou, a tak s podporou doktora Bludného opatrně našlapuji na plovoucí podlahu nemocniční chodby.
Za prosklenými dveřmi spatřím postarší blonďatou žena s modrou čelenkou ve vlasech a šedovlasého muže ve světle šedém obleku s kravatou. Přísahala bych, že už jsem je někdy v životě viděla, ale jejich pohled vyjadřuje něco jiného. Pozorují každičký můj pohyb, jako by mě znali desítky let a jako by mě milovali. Žena ke mně natáhne ruku s dvěma zlatými prsteny na prostředníčku a prsteníčku. Ten druhý je zásnubní, pomyslím si, ale k mému překvapení žena
nevypadá, že by si mého komentáře všimla. „Dito, vaše matka a otec se na vás přišli podívat,“ řekne uklidňujícím hlasem doktor Bludný.
„Moje maminka je mrtvá,“ odporuji šeptem, čímž smažu laskavý úsměv na ženině tváři.
Vypadá, jako bych ji ranila, ale to přece nemůže být možné. Není má matka. Má matka je mrtvá, zavražděná systémem za její řeči o skleněných očích. A můj otec taky, protože mi radil, jak se proti systému bránit.
„Zlatíčko, jak můžeš něco takového říct? Vždyť tě navštěvujeme každý týden. Jsme stále s tebou...,“ zašeptá žena, tak jako šeptala každý týden. Není to poprvé, co odvětila těmito slovy a není to poprvé, co jsem ji předem pohřbila.
„Zemřela jsi, protože jsem měla skleněné oči,“ objasním.
„Ne, zlatíčko, kvůli svým skleněným očím jsi tady. Nemůžeš věčně odcházet. Doktor Bludný ti pomůže, abychom potom mohli žít navždy společně, jako normální lidé....“
…
Výdech se mi zasekne kdesi na půli cesty a mé tělo se vymrští do sedu. Uvědomím si okamžitě, kde se nacházím. Poznávám svou postel, své povlečení s marťany i lávovou lampičku na nočním stolku. Myslím, že se mi jen cosi nevítaného zdálo. Potřesu hlavou, abych vyhnala všechny myšlenky a vzpomínky na onen sen. Už tak je můj mozek velice vytížen.
Před stovkami let jsme neměli tutéž mentální úroveň jakou máme dnes. Nedokážu si představit, jaké muselo být přemisťovat se chůzí.
Obemknu zachmuřeně své lýtko palcem a protředníčkem. Nedokážu si představit způsob, jak by mé nohy mohly unést mé tělo. Přesto mám na chvíli pocit, že mě nohy už jednou nesly.
Možná kdysi ve snech....
BUDÍČEK! v mé hlavě se ozve již známý hlasitý drnkot, abych si jako každý den uvědomila, že musím vstávat. Poslední myšlenka zalétne k jakémusi postaršímmu muži a před očima si vybavím cizí jméno: Doktor Bludný.
KDO JE TO? zeptá se slečna Handrlová. Ucítím varování. Tehdy mým tělem prolétne lehká bolestivá vlna, jako by se spirály obtáčely kolem všech nervů v mém těle nenechajíc jediný v klidu. Roztřesou se mi lýtka a tvář stáhne chtě nechtě do bolestivé grimasy.
Posílám onen výjev kdesi hluboko do sebe, i když si nejsem jistá, jestli ho opět někdy dokáži najít. Tak či tak vím, že je pro mě bezpečnější nechat jej plavat. Nechci skončit jako máma s tátou... hluboko pod zemí, navždy zavrženi systémem.
Zdál se mi podivný sen, netuším, kdo to může být, odvětím dříve, než mě napadne říct ta slova nahlas. Hloupý nápad, proč bych to dělala. Mluvím naprostou pravdu, protože nemám sebemenší tušení, o koho by mohlo jít.
Pomocí jediné myšlenky se ocitnu ve třídě na své židli. Jsem již oblečená, umytá a najezená.
Nikdy nic z toho nevnímám, protože se jedná o zbytečnou činnost. Jediné, na čem záleží je výsledek naší práce. Je důležité se vzdělávat a pracovat, poněvadž o to jediné v životě jde.
Před očima se míhají data. Jedna vlna za druhou,jeden impuls za druhým. Všechny buňky v mém mozku zpracovávají údaje. Zakládám si vše do šuplíčků v mé knihovně pamětí, pečlivě roztřízené. Historie, nejnovější politické události, myšlenky významných lidí, důležité pro náš život, doktor Bludný...
KDO JE DOKTOR BLUDNÝ, KLAUDIE?! Zahřmí v mé hlavě a stáhne všechny mé útroby.
Projede mnou vlna strašlivé bolesti a tehdy si uvědomím, jak bych byla vděčná za další varování. Navzdory nepoužitelným nohou se mé tělo skácí na mramorovou podlahu prožívající mocné záškuby a tiky od bolesti. Přes očima se mi promítne jakýsi portrét. Hned na to si uvědomím velikou chybu. Maminky věděla, že nemůžu dlouho vydržet. Maminka a její povídání o skleněných očích. Je pryč, jako všichni mí drazí.
Zavětřím přítomnost ostatních žáků, ale mysl všech je vyrovnaná jako vodní hladina. Co se děje, že já jediná se nedokážu ovládat? Proč oni vydají kapku své vnitřní síly, aby zůstali nezpochybňující moc systému a já jediná musím být rebelant?
TY POCHYBUJEŠ? POCHYBUJEŠ O VĚRNOSTI? JE TO SNAD PRO TEBE JEN JAKÁSI HLOUPÁ HRA NA VÝDRŽ? KDO JSI, ŽE SE OPOVAŽUJEŠ SOUDIT SYSTÉM A NÁS V NĚM? KDO JE TEN MUŽ!?
Neznám ho! Přísahám!
LŽEŠ, KLAUDIE!
Jmenuji se Dita!
Vykřiknu bezmocně, ale slečně Handrlová mě neochudí o další várku mého trestu. Tehdy si uvědomím, že si tu bolest zasloužím. Mé uvažování je zkažené. Systém musí moc dobře vědět, jestli jsem dostatečně věrná, nebo jestli jsem nemocná. Nikdy by nezpůsoboval bolest nespravedlivě....
…
Probudím se na chladné bezcitné zemi v kaluži vody. Cítím špínu po celém těle a kalnou dešťovou vodu na vlasech. V pravé ruce tisku jakousi zbraň. Nejsem s to rozeznat, jestli se jedná o p7 nebo o p8 revolver. Vlastně je mi to jedno, uvědomím si záhy, hlavně když tu něžnou hlaveň mohu opět tisknout k sobě. Nic není větší slast, než pocit zbraně v ruce.
Promočené tenisky na nohách vzbuzují pocit zákopové boty. Snad je večer dokážu vysoukat opět ven. Nepamatuji si, jak jsem se dostala na popraskaný betonový chodník na Smetanové náměstí, a už vůbec ne, jak jsem mohla na něm usnout.
Před nedávnem jsem se starala, kde hlavu složím, a teď jsem si se zadostiučiněním uvědomila, že chodník je výborným místem. Ucítím pach krve a polije mě chlad. Levá ruka automaticky chmátne za hlavu, kde se prsty smočí v rudé tekutině. Musel mě kdosi uhodit, řeknu si v duchu, ale dále se tím nezabývám.
Přinutím se vstanout, ale ani na okamžik neupustím pistoli. Je jako mé dítě. Políbím černou hlaveň, protože ve mně probouzí jakýsi pocit zvrácenosti kombinovaný s neodolatenou touhou. Můj žaludek se ozívá, takže mě opět čeká prácička.
Samoobsluha Tesco je první malý obchod, který uvidím. Díky bohu, že se jedná jen o malou pobočku na roku. Znalecným okem zkontroluji okolí, ale nenajdu jediného hlídače. Zasunu neochotně bouchačku za opasek, vždycky to tak dělávám.
Vstoupím jako dáma do samoobsluhy. Upírám svůj pohled upřeně na každého, kdo kolem mě projde. Seberu sáček nejkřupavějších housek a pořádný kus uheráku. Jeden můj bývalý partner kdysi říkával, že kvůli kusu žvance nemusím povraždit polovinu obchodu, ale to bylo předtím, než jsem mu ustřelila hlavu. Nechápal, že jsem nešla po zlatnictví, ale proč bych to dělala? K čemu bych měla zlato? Mým zlatem je pach krve a zvuk výstřelů. Jako afrodiziakum.
„Třicet pět korun,“ ozve se zpoza pokladny, ale já místo peněženky vytáhnu bouchačku.
První si všimnu, že na mě mluví postarší pěkná blondýnka s krátkými vlasy s modrou čelenkou ve vlasech.
„Je mi líto, madam, ale třicet pět jich bohužel nemám,“ špitnu naoko lítostivě a hned tři kulky do ní napálím. Strážný zatím nikde. Lidí pobíhají tam a zpět po samoobsluze jako zběsilí, ale já si jím nevšímám. Vytáhnu kapesní nůž a začnu se šťourat v jejím mrtvém těle s vervou mi podobnou, když v krku ucítím pachuť prášků. Spustí se suchý kašel. Schovám roztřeseně pistol a nůž zpět do kalhot a vyběhnu z obchodu. Za rohem se snažím popadnout dech, ale jakási imaginární železná spona svírá mé plíce.
Kašlu bílý prach, ale nepamatuji si, že bych cokoli polykala. Zatraceně, zakleji v duchu, ale v ten okamžik si nejsem jistá, jestli mě někdo nemůže slyšet. Častokrát se mi stává, jako by kdosi odposlouchával mé myšlenky, ale to není přece možné. Nejednou se mi zdálo o jakémsi doktoru Bludném, ale pak si uvědomím, že jde o doktora a mě se ze všech doktorů obrací žaludek na ruby. Už delší dobu uvažuji o tom, že vyhledám pomoc, jak se zbavit těch děsiných
snů a halucinací.
Když kašel pomine, prohlédnu si svou černou zbraň a dojde mi, že mě neuchrání přede vším.
Na cestách je mnoho kaluží z propršené noci, takže klesnu na kolena a napiji se alespoň odtamtud. Spláchnu chuť léků. Když se propadnu opět do temnoty s malým světlem na konci tunelu...
…
Opět otevřu ztěžka oči. Bolí mě každičký pohyb svalů na mé tváři. Musela jsem se opět kamsi propadnout. Muž v bílém plášti, jehož tvář už jsem kdesi viděla, mi svítí lampičkou do očí.
„Zase hleděla svýma skleněnýma očima kamsi do dáli.“ Tuším, že se mě chce opět zeptat, jestli se mi zdálo o systému, ale ví, že je to zbytečné.
Vedle doktora Bludného stojí jakási žena, jakou jsem nikdy dříve neviděla. Jejímu drobnému obličeji dominuje velký skobovitý nos, na jehož chřípí spokojeně třímají obroučky malých oválných brýlí. Její černé vlasy jsou elegantně sestřihané nakrátko a pod paží tiskne několik skript, jako by chránila vlastní dítě. Když se naše pohledy střetnou, přísný chladný výraz se v mžiku změní na přátelštější.
„Slečno Levická, toto je doktorka Jemenová, specialistka na psychické poruchy. Přišla s radikální, údajně efektivní metodou, která je bohužel dosud teprve hypotézou....“
„Nazývejme to spíše teorií,“ ušklíbne se dotčeně žena, označená jako doktorka Jemenová, a decentně si poupraví brýle. „Jde o to, slečno Levická, že je třeba více experimentů, abych dokázala svou teorii verifikovat, nebo naopak falzifikovat, přestože pevně věřím, že k druhé možnosti nedojde. To podstatné však je, že potřebuji váš souhlas, jelikož se nejedná o prokázanou metodu.“
„Rád bych podotknul,“ vloží se do výkladu spolupracovnice doktor Bludný, „já s tímto nesouhlasím. Jedná se o zasahování do vámi vytvořených světů, což nepokládám za vědecky přijatelný postup. Tato metoda by měla spadat spíše pod esoteriku.“
Mé oči oscilují mezi oběma protikladnými póly. S jejich zvýšeného hlasu mi pulzuje hlava, až mám pocit, že se musí co nevidět rozskočit v polovině. Z útrob ucítím stoupající vlnu nekontrolovatelného vzteku, který stoupá výš a výš. Musí být zřetelně pozorovatelný v mých světlých očích.
„Spadá pod psychologii, což je koneckonců....“
„DOST!“ uslyším kdesi vdáli svůj vlastní hlas. Oba páry očí přesunou svou pozornost na mne, jenomže tu chvíli si uvědomím, že nemám co říct. Dobrou minutu, dvě, nechám hlavu pokorně sklopenou očekávajíc bolest. Ne tu fyzickou, ale opravdovou. Nic se však nestane, jen dva páry překvapených očí pozorují každičký pohyb mého těla.
„Slečno Levická...,“ozve se zleva, ale neodvažuji se pozvednou hlavu. „Slečno Levická, omlouváme se. Dovolte prosím doktorce Jemenové podrobněji objasnit jádro celé její metody.
Pak už vás necháme v klidu,“ slibuje uklidňujícím hlasem doktor Bludný, jehož společnosti si začínám vážit čím dál tím více. Můj hněv ustupuje a uvolňuje místo pro zvědavost. Ucítím jeho teplou ruku na mém rameni a veškerá tíha ze mě jako lusknutím prsty spadne.
„Slečno Levická, říkám své léčbě metoda smrti. Kolega Bludný má v jistém smyslu pravdu, že tento druh psychické léčby překračuje hranice psychologie. Nejedná se o dlouhodobou léčbu, ale o tak trochu heuristický experiment. Nikdo vlastně neví, co se konkrétně stane, ale doufám, že výsledkem bude absolutní vymazání vašich imaginárních světů. Pokud bude pokus úspěšný, půjdete domů,“ usměje se doktorka. Měla bych přece jen naději? A pokud ne,
okamžitě se to dozvím. Nevidím jediný důvod, proč bych měla svou účast na experimentu odmítnout.
„Ze začátku vám musím položit několik základních otázek...“
„Poslušte si,“ zašeptám a pohlédnu do jejích hlubokých očí.
„Kolik odlišných realit prožíváte?“
„Netuším. Možná dvě, možná tři, možná i čtyři. Všechno splývá v celek.“
„Rozumím. To by mohlo představovat problém. Takže nerozeznáte jednotlivé reality od sebe?“
„Ne.“
„Nevíte, co je skutečnost?“
„Zřídkakdy.“
„A teď?“
„Věřím, že se nemýlím.“
„Víte, kdy jste někte jinde, nebo na vás působí jako sen?“
„Jako sen?“
„Uvědomíte si, že jste zase propadla halucinacím, až když se opět navrátíte do reality. Jste si vědoma i ve vašich halucinacích, že vnímáte více realit?“
„Ano, ale připadají mi jako sny. Jako bych se ustavičně budila ze zlého snu na jiných místech.“
„Dobře. To by stačilo. Jak už jsem řekla, jde o metodu smrti, tudíž musíte v ostatních realitách zemřít. Myslím si, že pokud zabijete své já ve vašich halucinacích, už se nebudou vracet....“
„Ale jak rozeznám halucinace od reality, když na to dojde?“
„Prostě si zvolte. Kdyby se něco zvrhlo, budete sedět přivázaná k židli, tudíž si nemáte jak ublížit.“
…
Každý den v bolestech neschopna skrývat své pocity. Každý den je peklo, když jsem neschopna čelit životu bez svobodné vůle. Bojím se usnout ze strachu, že se mi bude zdát o věcech, na které je zakázáno myslet. Že se vzbudím a systém každé ráno potrestá můj úpadek, kterého se dopouštím nevědomky. Nikde není opory, nikdo se nikoho nezastane.
Můj život je uzavřen do dvou místností- mé ložnice a vyučovacího pokoje. Moje bytí je doprovázeno pouze hloučkem osob, které jako by se nestaraly, co se děje kolem nich. Jako by všichni byli loutkami bez emocí.
Dnes, kdy má mysl opět třídí a spracovává data, mnou opět projíždí vlna skutečné bolesti. Tělo se mi opět stáhne v křečích. Tentokrát má však systém svaté právo potrestat mě. Při pohledu na obtloustlé tělo slečny Handrlové mi myslí probleskne představa, jak přikládám hlaveň černé něžné pistole k její hlavě a mačkám spoušť. Mé tělo se chvěje vzrušením a slastí z toho činu, jako bych si nikdy nepřála nic jiného. Tři hodiny ta bolest přetrvává...
Jen ty neustále se opakující sny zůstávají. Začínám pomalu uvažovat o nekřesťanské možnosti, jak ulehčit to trápení. Den za dnem více a více se přikláním k možnosti smrti. Moje duše je rozštěpena na dvě poloviny- jedna si přeje podřídit se a přetransformovat mou osobnost, abych konečně dokázala zapadnout do tohoto světa. Světa ovládaným systémem.
Druhá polovina si přeje zemřít s nadějí, že existují druhé šance... další životy. Bez systému. Bez omezení. Bez zákazu svobodné vůle.
Představím si vysoký útes a vlny bijící do něj jako Thor trestající svým kadivem. V tom okamžiku na něm stojím. Svobodná. Obdařená možností volby poprvé v životě.
Na co je život, když jej nemohu prožít. Na co je má mysl, když nemohu myslet a na co jsou nohy, když nemohu ani chodit....
Všechny kosti v těle se mi podlomí a klesnu do trávy přes propastí do nemilosrdného moře, které nedělá rozdíly. Které nebere a nedává nic víc ani nic míň než to, co mu sama nabídneš.
Doplazím se až k úplnému okraji. Risknu to, chci zemřít.
Nechci. Proč bych měla zahodit jediný život. Každý umíráme, tak proč si to urychlit.
Já vím, že jsem zbabělá, ale nemá smysl se dál trápit. Systém by mi ani nedovolil se trápit.
Ne bez bolesti.
Bez bolesti, kterou si zasloužím. Systém mi dal život, tělo, schopnosti, o kterých se lidem dříve nesnilo, a práci. Jediné, co žádá na oplátku je má svobodná vůle.
To ale není málo. Je to vše, co člověk má. Svět je nádherné místo, ale jen pokud jsem hráč, ne loutka.
Být loutkou v systému je jako být hráčem. Systém je tvořen myslí lidí, tudíž každý jeden je hráč. Proč zahazovat život, když mám možnosti být součástí toho nejvelkolepějšího díla, které kdy lidské bytosti vymyslely- systému.
K čertu se mnou a k čertu se systémem! Protože ani toto rozhodnutí nebude má skutečná volba. Jediné, pro co se za celý svůj život rozhodnu já sama, bude má smrt. Stačí si jen zvolit....
…
Den co den se vrací záchvaty kašle a den co den cítím pachuť medikamentů. Zpropadení doktoři. Den co den mě přestává uspokojovat cizí smrt. Vytáhnu černou pistol z roztrhaných džínků a otáčím hlavní v ruce. Není na ni nic špatného... nic nemorálního. Je to jen nevinná zbraň s neobyčejně jemným povrchem, příjemným na dotek. Vložím si hlaveň do úst při snaze přivolat pocit, jaký asi mívají mé oběti. Stále nerozumím jejich strachu. Žádné negativní emoce
necítím, jen chladivé pohlazení své zbraně na horním patře úst.
Hlavou mi bleskne výjev jakési ženy v oválných brýlích a doktora, jehož tvář znám, jakmile si vytáhnu pistol opět bezpečně mimo ústa. Jako bych kdesi v povzdálí slyšela hlas, který mě nabádá k volbě. Dnes se mi zase zdálo o nemocničním pokoji a o bolesti, která projíždí celým mým tělem jako spirála omotávající se okolo všech mých nervů. Asi začínám bláznit.
Další myšlenka patří Markovi. Celou věčnost jsem ho neviděla, mého bratra. Od té doby, co nám rodiče umřeli.
Ani nevím, jak rychle uběhla cesta a už jsem si vědoma svého prstu na domovním zvonku Marka Levického. Vypadá stejně, jak si ho pamatuju. Černé polodlouhé vlasy, kulaté brýle a špičatý nos. Nezměnil se. Dokonce i to tričko, teď již vybledlé a zašpiněné, nosí stále na sobě.
„Sestro?!“ zeptá se pochybovačně, jako by mě po těch letech nepoznával. „Jak to, že jsi tady?“
„Potřebuju pomoc,“ vydechnu a instinktivě si skryju zbraň pod tričkem, aby ji neviděl.
„Další koks nedostaneš, jestli jde o tohle, a herák mi došel minulý týden. Sám mívám těžký sny...“
„Nechci drogy, ale myslím, že potřebuju lékařskou pomoc,“ ale než se pokusím osvětlit situaci, ocitnu se na chodníku, ani nevím jak.
„Blázny si dělej z někoho jiného. A teď vypadni!“ křikne a zabouchne dveře.
Bloumám ulicemi bezcílně a pozoruji výlohy malých obchodů. Už ani nepřemýšlím, co bych vzala. Už ani nevidím ty kolemjdoucí mrtvé. Podvědomě toužím po pomoci, ale nemůžu vtrhnout do nemocnice, protože by mě předali policii a ta by mě připravila o svobodu.
Svoboda je jediná potřeba člověka. Můžeš žít bez domova, bez peněž, bez přátel, ale svobodu... tu ničím nenahradíš....
Sny se vrací den co den. Vídávám křeslo s popruhy, které mi berou mou svobodu. Vidím se, jak na něj sedám dobrovolně a doktory, těmi grázly, si nechávám utahovat pásky okolo nohou i rukou. Vídávám obtloustlou ženu, sním o teleportaci a cítím strašlivé bolesti. Blázním čím dál tím víc.
Čím dál tím pravidejněji se budím na chodníku, aniž bych si pamatovala, že jak jsem se tam dostala. Přestávám mluvit. Mám chuť křičet, vraždit, ale ze všeho nejvíce toužím po konci.
Vím, že si můžu zvolit. Spousta lidí nemá na výběr, když před nimi stojím, ale mě bůh obdařil možností volit mezi životem a smrtí.
Vytáhnu černou zbraň jako tisíckrát předtím. Tahle věc připraví o život už jen jediného člověka. Naposledy pohladím hlaveň mého nejlepšího přítele, který se mnou strávil tolik času.
Až se cítím provinile, že jej opouštím. Pomalu si přikládám hlaveň ke spánku. Vím, že nic neucítím. Vím, že jsem v bezpečí....
…
Vedou mě chodbou a já neznám její cíl. Dovedou mě ke koženému lékařskému křeslu. Jak mi doktorka Jemenová řekla, popruhy jsou proto, abych se sama neporanila. Jen a jen pro mé vlastné bezpečí. Přesto jsou svazující.
Pomohou mi se pohodlně usadit, zatímco doktor Bludný vytahuje bílé popruhy. Držím své emoce na uzdě, dokud se opasky nezačnou utahovat kolem mých kotníků a zápěstí. Začínám cítit příliv paniky, pocit ztráty veškeré svobody. Vzali jste mi mou mysl, ale tělo si nevezmete.
Vytrhnu se doktoru Bludnéhu ze sevření a nechám bílé pásy spadnout na plovoucí pohlahu.
Rozběhnu se chodbou, přestože bych nevěřila, že mě mé nohy dokáží unést. A nesou, i když tu a tam ucítím chladný polibek zdi, když nevyberu zatáčku. Ani nevím, kam mířím. Jediné, čím jsem si jistá je, že chci být jednou pro vždy svobodná. Volná od popruhů, od systému, od realit... I za cenu smrti.
Vybavují se mi slova doktorky Jemenové. Musím si zvolit. Vpadnu do jedněch dvěří po mé pravici a uvidím všude okolo sebe ampulky. Rozbiji sklo vitríny a do ruky mi jako úderem osudu vpadne jedna s jedovatě zeleným nápisem kyanid.
…
Natahuji se blíž k propasti. Bude krásné letět. V tom krátkém okamžiku se mé ochablé tělo převalí přes okraj a já padám vstříc ostrým skalisám.
Otevírám ampulku s jedem, která se nekompromistě blíží k mým ústům. Na poslední chvíli ampulka i s léky padá na zem, aniž bych si jeden vzala. Ne. Jednou si musím zvolit život. Jednou volím tuto realitu.
Pak už jen stisknu spoušť. Alespoň dám těm duším lačnícím po pomstě svůj život. Stejně si víc žít nezasloužím. Uslyším výstřel, a když se má mysl začne propadat do temnoty,uvědomím si, že jsem zvolila špatně....