Stařena a šero
Není šero jako šero. Šero může mít barvu kouře, která se rovnoměrně rozprostírá, kam jen oko dohlédne s jediným rozdílem, že neštípe v očích. Takové šero nikdy není tiché; tu a tam uslyšíš praskání větví, vytí opuštěného psa nebo křik jednoho z podnapilých teenagerů. Když máš štěstí, potkáš starou paní, která se ještě nestačila vrátit z nákupu nebo mladého studenta vracejícího se pozdě z vyučování. Takové šero je laskavé a něžné, nabídne ti objímající paže a doprovodí tě domů. Šero však může mít i daleko rozličnější formu. Může mít barvu pokulhávající noci, co nepřichází a nepřichází. Může páchnout smrtí i smutkem, a pokud budeš mít štěstí, zachytíš poletující poslední slova sebevrahů. V takovém šeru nepotkáš živé duše a neuvidíš jediné okno svítit, protože i hlupák zná strach. Takové šero je tiché jako hrob a kruté jako zrazená žena. Doprovodí tě domů s podmínkou, že už z něj nikdy nevyjdeš.
Někdy přijdeš domů pro jistotu o dvě hodiny dřív, a když máš smůlu, tak jen o jednu. Nejraději chodíš poslední, abys nemusela ve strachu čekat na ostatní. Zatahuješ každou noc záclony, protože se bojíš, co uvidíš… nebo co uvidí tebe. Čeho by ses měla bát ani sama nevíš. Směješ se hlasitěji, než je běžné, abys náhodou neslyšela něčí křik. Nikdy však žádný neslyšíš. Nevíš, jestli tě to má těšit, nebo děsit. Nepláčeš, protože pláč za noci přivolává chmury. Pláč doženeš zítra. Usínáš rychle, protože čím dřív usneš, tím dřív bude ráno. To pak zas odhrneš záclony, vpustíš dovnitř světlo a usměješ se na nový den. Pláč dohánět nebudeš. Nikdy jsi to nedělala. Ulice jsou rychle zaplněny, ale ptáci… ti už asi nikdy nezazpívají. Vlastně když nad tím tak přemýšlíš, nikdy jsi ptáky neslyšela. Ani tvá matka ne. Tvá babička, ta si je ještě pamatovala, ale ta už je dávno po smrti. Jestli je smrt jako šero, pak se jí bojíš. Jestli je jako světlo, budeš ji milovat.
A teď si představ den, kdy ti dojde benzín v autě. Tvá matka se leskne více, než obvykle. Ty víš proč. Leskneš se taky. I vlasy se jí zmastily. Tobě také. Potem. Obě víte, že z vozidla nevyždímáte už ani metr. Bez většího přemýšlení vytáhnete nákupní tašky z kufru a zamíříte k domovu. Je to jen kilometr, to zvládnete. Cítíš ten přibližující se chlad. Cesty jsou prázdné jako po apokalypse a jen pár oken ještě svítí. Vidíš, jak padá mlha a přidáš do kroku. Přemýšlíš, jestli ještě jdeš, a nebo už běžíš. Skupina jde však tak rychle, jak nejpomalejší člen. Půjde tak rychle do té doby, než úplně spadne šero. Pak už každý běží tak rychle, jak může, nechávajíc za sebou všechny bytosti, ať už jim na nich záleží, a nebo ne. Není to osobní, každý by to pochopil.
Ocitnete se na známé ulici. Už jen pár metrů. Vidíš na druhý konec ulice, ale ne dál. Zbytek města je ukryt v temnotě. Takové je šero. Dá ti naději, a ta naděje neustále běží vpřed, vzdaluje se a ty ji nemáš šanci dostihnout. Pokud si uvědomíš, že se nemáš pokoušet, můžeš vyhrát. Koneckonců neřekla jsem před chvíli, že pokud je smrt jako světlo, budeš ji milovat?
Víš, že jsi téměř v bezpečí a přesto nejsi klidnější. S ironickým úsměvem vzpomínáš na tvé dřívější tvrzení, že bys raději přespala venku, než vpustit zlo dovnitř. Přece bys nezradila své milované. Teď ti to přijde tak pošetilé. Jen abys už byla doma.
Tvá matka je těsně za tebou. Taky spěchá, ale myšlenky, které jí běží hlavou jsou sotva tytéž, co tvé. Na tom nezáleží, ona se taky bojí. Čím blíž jste k domovu, tím větší je strach a tím větší je hysterie. Derou se ti slzy do očí. Máš pocit, že jsi zahlédla mezi domy tmavou siluetu. Prudce se otočíš. Tvá matka také. Ne proto, že by ji viděla, ale proto, že ses otočila ty. Nikdo tam není. Snad. Ona zahlédla psa, tvrdí ti. Ti už ale také vymřeli, tak jak by mohla?
Taháš klíče z kapsy pár metrů před dveřmi. Určitě jsou z oceli, pomyslíš si. Ocel tě napadla, protože je nejpevnější. Mohla bys říct diamant, ale zase takového hlupáka ze sebe nedělej. Zastavíš se pod schody a uvidíš ji.
Leží natažená přes všechny tři kamenné schůdky a levou rukou spočívá na skleněné tabulce. Stařena. Znáš ji, i když si nejsi jistá odkud. Její pohyby jsou vždy pomalé a tiché. Možná proto tě tak strašně děsí. Nejvíc ze všeho ti nahání hrůzu ty dlouhé šedé vlasy splývající k bokům, dlouhé anorektické končetiny a hůlkovité prsty, které se vlezou do každé spáry. Leží (nebo sedí) na schodech, a když se přiblížíš, otočí k tobě pomalu hlavu. Je zticha. Ty také. Vystoupáš do schodech a odemkneš dveře. Stále se na tebe dívá. Rychle vběhneš do chodby a tvá matka za sebou. Teď přijde to nejhorší.
Prudce zabouchneš dveře a doufáš, že se nestihne dostat dovnitř. Její bledé bosé chodidlo však vklouzne mezi panty a dveře. Nemůžeš je zavřít. Dlouhá tenká ruka s dlouhými špinavými nehty je vevnitř rovněž. Tiskneš se celou svou váhou na dveře ve snaze je zavřít. Bez šance. Zoufalství téměř ovládlo všechen tvůj zdravý rozum. Slzy ti téměř stékají po tváři. Tvá matka stojí vedle tebe a dívá se.
Cítíš, jak ztrácíš veškeré zábrany a vlna adrenalinu zaplavuje tvé tělo. Vší silou dupneš na nahou stařeninu nohu a ta se stáhne. Pak pootevřeš dveře víc a vší zoufalou silou žduchneš stařenu ze schodů. Vidíš, jak padá. Pár vteřin před tím, než zabouchneš dveře slyšíš, jak dopadla. Žádná krev, žádný křik, žádný zvuk sesypávájících se starých kostí. Nic. Ticho.
Opřeš se do dveří váhou svého těla a usilovně zamykáš. Jeden západ, možná raději dva. Dál tě to nepustí. Bojíš se si oddechnout, protože návrat strachu a zoufalství by byl příliš těžký. Proto nejásáš. A dobře, že tak. Klíč se však protočil. Stiskneš kliku a v tu chvíli víš, že dveře lze otevřít.
Další slza na líci. Tvá matka se dívá.
Ležíš na dveřích, přestože žádný tlak zvenčí nepřichází. Nemůžeš odejít, nemůžeš to vpustit dovnitř. Kdybys jen našla odvahu zmáčknout to křehké tělo. Zcela jistě bys ho rozdrtila. Já ti rozumím, jsi na mě naštvaná. Žádám příliš mnoho a ty nejsi filmová hrdinka. Zabít není tak lehké. Nahání ti strach, hnusí se ti. To druhé možná víc. Nedokážeš se jí dotknout znova.
Pojď, vybízí tě tvá matka. Musíte jít. Ty to víš stejně dobře jako ona. Uvolníš dveře a je to jako bys uvolnila všechnu temnotu do světa. Je to tady. Je to uvnitř. Už nikdy se nebudeš cítit bezpečně. Vystoupáte do bytu v patře a zamknete dveře. Teď už tě od toho venku nedělí dvoje dveře, ale jen jedny. Už nikdy nic nebude jako dřív, říká smutně tvá matka. I ona chápe, že jsi ztratila naději. Má pravdu. Už nikdy nic nebude jako dřív.
Zatahuješ záclony, protože se bojíš, co uvidíš…nebo co uvidí tebe. Čeho se bojíš ani sama nevíš. Směješ se hlasitěji, než je běžné, abys náhodou neslyšela něčí křik. Nikdy však žádný neslyšíš. Nevíš, jestli tě to má těšit, děsit. Pláč doženeš zítra. Usínáš rychle, protože čím dřív usneš, tím dřív bude ráno.
Ráno odhrneš záclony, vpustíš dovnitř světlo a usměješ se na nový den. Pláč dohánět nebudeš. Nikdy jsi to nedělala.