Nepřítel
Byla noc a na ulici ve vsi stála lampa.
Poněkud bizarzní začátek příběhu, řekla bych. Jenomže tohle žádný příběh není. Příběh přišel, na chvíli tu byl a pak s tou samou vznešenou grácií opět zmizel. Zanechal po sobě slzy, bolest a hlavně prázdnotu. Někdy přemýšlím, že jej sepíšu, ale chybí mi vzpomínky. Mívám výpadky a uprostřed noci se často budím, jak má mysl usilovně hledá odpovědi. Odpovědi, které jsou ztraceny v nenávratnu.
Válku, tu si pamatuje každý. Stovky, tisíce let zůstane vryta v historii a nikdy se na ni nezapomene. Navždy zůstanou v lidských myslích významné bitvy, příčiny a důsledky, správné a špatné strany a samozřejmě hrdinové. Jenomže války mívají stovky, tisíce, miliony větví osobních příběhů, které jsou zdánlivě nepodstatné. Příběhy, které zůstanou v myslích těch, kteří je prožili, a pak je budou usilovně vyprávět mladším generacím. Jenže s každým pokolením mizí drobnosti, a pak i celé části, až zbyde jen holá ubohá kostra.
Byla noc a na ulici ve vsi stála lampa.
Cítim klid. Obklopující, vtíravý. Když skončila válka, každý se měl kam vrátit. Každý měl pro co žít. Nechci, aby to znělo uboze. Stovky lidí ztratily své blízké. Ucítili to prázdno, které zůstane. Nikdo nedokáže správně popsat ten pocit. Je to jako když umíráte. Umíráte a přesto smrt nepřichází. Nejhorší ale je, že nepřichází ani světlo. A vy zůstáváte někde mezi tím.
První umřela má matka. Myslela jsem, že se mé srdce rozpukne žalem a nikdy se nezahojí. Můj otec mi dal ruku na rameno a pravil, že ve válce umírají tisíce lidí a ještě více jich truchlí pro padlé. Nesmíme však ztratit naději, protože každá válka jednou končí. Nic netrvá věčně. Musíme bojovat, protože jinak všechny děti, které přivedeme na svět, se narodí do pekla. Věděla jsem to. Všichni jsme to věděli.
Když jsem se ve škole učila o velkých válkách, dějiny vše vyprávěly, jako by se udály v nekonečně rychlém sletu událostí. Nemilosrdně, ale rychle. Nikdy jsem nepřemýšlela nad každodenním životem těch lidí za války. Všechno se to zdálo jednoduché. Pro mě válečný střet nad knihami trval deset minut. Pro ty, kteří zažili, třeba deset dní.
Když začaly poprvé nálety, nebylo to jako v učebnicích. Nespadlo pár bomb a letadla neodletěla. Týden jsme se choulili v troskách starých domů a modlili se, aby byl zasažen dům o kousek dál. Tehdy se začala projevovat lidská zbabělost. Mým jediným přáním tehdy bylo, aby ty bomby zabily jiné, jen ne mne.
To nejstrašnější na válce nebyly zbraně ani plyn. Nejhorší byla ta nejistota, která se dá zvládnout, pokud trvá pár hodin, ne pár měsíců. Stejný pocit, jako když hrajete ruskou ruletu a měsíc v kuse musíte mačkat pořád dokola spoušť a sledovat, jak lidé okolo vás odpadávají.
Pak přišel útok, aniž bychom byli varováni. Naši špioni z nějakého důvodu selhali a výbuch sebral mého otce, mou sestru, mé prarodiče a mého nejlepšího přítele. A stovky lidí, které jsem neznala. Nepřátelé popravili dva špiony z našich stran, kteří museli šlápnout vedle. Mezi nimi byl i můj bratr Charles. Věděla jsem, že pokud chci zajistit život mě i lidem, které miluji, musím bojovat. Celá naše univerzita bojovala, protože k naši smůle byla ve středu dění. Byla strategickým místem. Viděla jsem umírat přátele. Lidi, které jsem jen vídávala během přestávek. Učitele. Kolemjdoucí. Všechny. Jen mě z nějakého morbidního důvodu o život ještě nikdo nepřipravil.
Ten večer jsem ztratila celou svou rodinu. Jen jsem si to nestačila pořádně uvědomit. Bylo třeba pomáhat zraněným. Pendlovala jsem mezi nemocničním křídlem a hlavním centrem boje. Bylo to jen otázkou času, a nejhorší na tom bylo, že se nedalo utéct. Dostali nás do svěráku. A to nás všechny bude stát život.
V těhle místech je někde ten výpadek, o kterém jsem mluvila. Ale pamatuji si, že stojím na mostě. Už podruhé. Válku jsme vyhráli, ale v podstatě padly všechny strany. Ptala jsem se sama sebe, jestli mám skočit. Odpověď se zdála být tak prostá. Ano. Proč? Protože nemáš nic, pro co bys žila. Je to jako kdybys přežila apokalypsu a zůstala sama na celé planetě. Je to totéž. Míjíš na ulicích lidi, kteří nejsou pro tebe ničím víc než cizinci. Ty je opomíjíš a oni opomíjí tebe. Nikdo nezůstává nikomu nic dlužen. Jenomže druhá část v mé duši, jakýsi rýpavý podmanivý hlásek neustále prohlašoval, že jsem žádnou válku ještě neprohrála. Ale v každé jsem zatím bojovala. Vztyčit bílý prapor a odejít je možné vždycky, ale život mi už nikdo nevrátí. Neskočila jsem. Jako ani předtím a jako ani potom ne.
Stojím pod lampou a vzpomínám, kdy jsem tady stála naposled. Byla jsem sotva o rok mladší a držela v ruce badmintonovou raketu. Cindy stála o pár metrů dál, aniž by promluvila jediné slovo. Jen tiše nadhodila. Už posté. Ulice byly ponořeny do temného šera a všude bylo ticho. Jako dnes. Ani psi neštěkali. Jen jsme si tiše vyměňovaly košík sem a tam, v rytmu jakési podivné hudby. Meditovaly jsme. Naše mysli byly prázdné a oči jen sledovaly míček ztracející se a znova se objevující v šeru. Nikdo nic neřekl. Naše duše se spojily a my sdíleli okamžik.
Všechno ale bylo pryč. Harmonie. Cindy. Badmintonové pálky. Všechno to zničila jedna mizerná bezdůvodná válka.
Vidím roj mušek zmateně kroužících v bludných kruzích okolo lampy toužících po světle a teplu. Soucítím s nimi, jsou jako já. Zmatené, ztracené. Ale narozdíl ode me mají smysl života. I kdyby to mělo být jen jedno hloupé světlo. Mají pro co žít.
Navštívila jsem všechna místa, kde jsem někoho znala. Všichni byli pryč. A ta prázdná mrtvá obydlí mi přinesla jen další bolest a prázdnotu do srdce. Není nic strašnějšího, než vzpomínat na minulost. Přijmout, že jsem sama je přeci jen snazší než přijmout, že jsem někdy sama nebyla.
Někdy si prostě jen chcete sednou a na chvíli vypnout. U mě ten pocit ale přetrvává. Kam bych měla jít. Mám peníze, abych s nimi rok bohatě vyžila. Mohla bych jít, kam by se mi zachtělo. Ale nevidím důvod. Mohla bych dělat cokoliv. K čemu? Jaký by to mělo význam? Přemýšleli jste někdy nad tím, jak jste závislí na lidech ve svém okolí? Mnohokrát si to ani neuvědomíte, ani si nepřipustíte, že nejste nezávislí. Ano, nezávislost je krásná věc, ale jen v případě, že máte být na kom nezávislí. Pak ztrácí půvab a odhaluje svou pravou tvář. Chladnou, krutou, bolestnou. Zjistíte, jak moc potřebujete rodinu, přátele, známé a nepřátele.
Zcela automaticky počítáte s tím, že když uklouznete a hloupě si zlomíte nohu, přijde vaše matka, a řekne, že to bude v pořádku. Že se nic nestalo. Pak přijde váš snoubenec, a vyčíní vám za neopatrnost, ale pak vás stiskne do obětí a políbí. Vaše nejlepší kamarádka odlehčí atmosféru a pak si sednete v levné kavárně na náměstí. Cestou domů potkáte nepřítele, který kritickým pohledem zhodnotí vaší nohu v sádře a jízlivě prohodí, že vás ani po dvaceti letech nenaučili chodit. Není podstatné, co ti lidi řeknou. Důležité je, že si všimli. Že komentovali situaci. Ale vy jste nešťastní, protože v dnešním světě je přece každý z nějakého důvodu nešťastný. A pak to příjde. Nemáte nic. Nemáte nikoho, kdo by si všimnul. Zlomíte si nohu a prosíte boha, aby se objevil alespoň váš nepřítel a zkusil vás ponížit. Protože i to je chuť života. Takové to je, stát se nezávislým. Takové to je být sám. Tak chutná opravdová svoboda.
***
Vzpomínám si, že jsem od rána nejedla. Za vesnicí by měla stát nonstop samoobsluha hned vedle benzínové pumpy. Stejně potřebuju natankovat. Posledním pohledem se rozloučím s lampou, přestože už teď vím, že se k ní opět vrátím. Kráčím ulicí k parkovišti. Nikde nikdo, jen jedna tmavá silueta na konci ulice. Rozpoznám plášť až ke kotníkům a pracovní kufřík v ruce. Do obličeje mu však nevidím. Jdeme naproti sobě a každou chvíli se musíme minout. Kdysi by se mi sevřel žaludek úzkostí, ale dnes už mi na ničem nezáleží. S klidem míjím muže, který zvedne hlavu a upřeně se mi dívá do očí. Nezastaví, jen pozdraví. Kývnu hlavou.
Parkoviště je téměř plné. I ve tmě rozpoznám svůj starý ford anglia a když nastoupím, modlím se, abych nastartovala. Ta stará kára je zralá do šrotu už několik let. Nemůžu si pomoct, ale to auto je můj starý přítel.
U pumpy nechám otrávenou obsluhu, aby za mě natankovala. Za zády slyším pár nevlídných slov. Nečekali, že za malou vesnicí budou mít v noci nějakého klienta.
Řeknu prodavačce, aby mi podala z horní poličky balíček croissantů. Když se mi podívá do tváře, na okamžik se rozjasní.
„Vy jste ta z univerzity. Viděla jsem vás před pár týdny v televizi,“ nadšeně povídá.
„A co má být,“ prohodím a zasunu kreditní kartu do čtečky. Až už mi dá pokoj. Kdybych se chtěla vybavovat, zajdu do baru. Dokonce jsem v pokušení jí to i odpovědět, ale nakonec se přece jen udržím.
„Musela jste si hodně vytrpět. Soucítím s vámi. Ještě, že už válka skončila,“ pokračuje.
„Soucítíte sotva,“ odseknu.
„Nemyslete si, že vás nechápu. Můj syn tam bojoval také. Ztratila jste určitě někoho blízkého, viďte? Válka je opravdu hrozná,“ nenechá se odradit. Kupodivu není podrážděná, což mě vytáčí ještě více. A také ta její otravná snaha mě pochopit. Nepotřebuju někoho, kdo se o to snaží. Potřebuju někoho, kdo už chápe. Kdo ví, kým jsem a kým jsem byla, ale takový člověk už neexistuje. A tahle ženská mi opravdu nijak nepomůže. Vlastně ji teď nenávidím, jako by za tu válku snad mohla ona.
Zase skloní hlavu nad klávesnici a vyjíždí mi účet. Beru kreditku, croissanty a s lakonickým pozdravem odcházím. Ženě u čerpadla vůbec nevěnuju pozornost, jen beru klíčky a odjížním.
Dneska budu spát v autě. Nechce se mi vracet do té zatuchlé díry. Příliš velká a příliš prázdná.Vystoupím z auta. Nejsem ještě unavená a vlahý noční vánek miluju nadevše.
Všechno se mi honí hlavou. Cítím nostalgii, smutek, marnost. Ale ani jednu slzu na tváři. To je ta chvíle, kdy už není proč brečet. Všechny vylité slzy jsou pro někoho. Vždycky toužíme, aby nás někdo vidět brečet. Ať už si to přiznáme nebo ne. Protože když je člověk sám, i slzy postrádají smysl. Nebrečela jsem už měsíce.
Nevím, proč jsem se vrátila sem do rodného města. Asi abych opět oživila vzpomínky, protože to dělám už posledních pár měsíců. Snažím se chytnout horký paprsek slunce, přestože už měsíce přetrvává polární noc. A já jsem jediná vzhůru. Splnilo se vše, o co jsem usilovala. Odrazili jsme útok. Vyhráli jsme válku. Proč mám tedy neustále pocit, že já jsem prohrála, ačkoli stojím na vítězné straně?
Zvedne se odkudsi chladný severní vítr. Zavírám oči a představuji si, jak čistí mou mysl. Odhání vtěrné vzpomínky a myšlenky. Co by kdyby. Až mi pod nohy zavane nedělní noviny.
***
Stojím před dveřmi do sanatoria pro dlouhodobě nemocné, trpící nevyléčitelnými chorobami. Ti lidé prakticky umírají. Nikdo je však nedrží v zavřených pokojích. Mají volnost po celém areálu a většina z nich by už asi ani neodešla, i kdyby mohla. Třeba už ani nemají kam.
Hledají pomocnou ruku, podle novin. Zkusím být užitečná. Hledala jsem sama sebe i smysl života ve všech koutech Evropy. Nenašla jsem nic, jen cizí místa a lidi. Samota chutná všude stejně. Nejsem připravená se od ní odloužit, ale nesu ji příliš těžce. Nic neztratím, pokud budu hledat hlouběji v rodném městě. Třeba mi osud zanechá stopu. Nějaké znamení, že jsem ještě naživu. Že tam nahoře nezapomněli, koho tady nechali.
Primářka je velmi milá žena. Přinutím se k tomu, aby byla zdvořilá, přestože slyším sama sebe, že zním odtažitě. Vypadá, že to chápe. Válka skončila teprve před pár měsíci. Okamžitě dostanu práci a jakýsi provizorní plat pro začátek, když ukážu diplom z kurzu péče o nemohoucí a osvědčení, že po dobu války jsem se starala o zraněné jako hlavní sestra na univerzitním křídle. Do náruče mi spadnou nějaké složky pacientů, o které je třeba se postarat. Ta žena chtěla vědět, jestli jsem vůbec schopna se s nimi sžít, pochopit je, a tak mi dala tři pacienty, kteří už nepotřebují žádnou lékařskou službu, protože už se nic dělat nedá. Jen čekat. Chce si mě prověřit a pozorovat jako laboratorní krysu. Proč by nemohla, nebráním se.
Otevírám první dveře. Na okamžik se mi vybaví život před válkou. A válka. Mou mysl sevře nekontrolovatelný vztek, protože spousta věcí je jeho chyba. Spousta malicherných, absolutně nepodstatných věcí. Je tím posledním, koho toužím vidět. Ale tak nějak mám víc argumetů k hádce, protože já jsem nadřazená... a on umírá.
„Ty? Ty špinavá couro! Jestli se mě jenom dotkneš...“
„Pokud chceš dneska večer jíst, chovala bych se na tvém místě slušně,“ slyším svůj hlas kdesi v dáli. Je chladný, nenávistný. Tak jako tenkrát před rokem na univerzitě.
„Od tebe nic nechci. Vypadni!“
„Já tě varovala...“
„Říkám táhni!“ Odejdu.
Cítím nenávist, která prostupuje každičkým kouskem mého těla. Ty věčné hádky a urážky, kdykoliv jsem se hnula z učebny na krok. Ale tenkrát nás bylo víc. Tenkrát jsme to nazývali s chutí válkou, protože opravdovou jsme nikdy nezažili. Někdy jsem se cítila uspokojená. Někdy se musel cítit on. Znala jsem ho sedm let.
Byla noc a na ulici ve vsi stála lampa. A já stála pod ní. S nenávistí v srdci, ale má duše byla klidná. On mě nenáviděl. On mnou pohrdal. On ale věděl. On pamatoval.