Hotelový pokoj
Prach ležel snad všude. Nepovšimnut tam, kde nikdo nepotřeboval odložit panáky od pálenky, brýle nebo krabičku cigaret. Okna protkaná plísní nešla pořádně ani dovřít, takže chladný vítr neustále brázdil zákoutí hotelového pokoje. Podlaha, ta zasraná podlaha... člověk by čekal, že ta dřevěná prkna prolezlá termity alespoň jednou zavržou. Nezavrzaly. Připadám si hloupě, když viním ta prkna, vzhledem k tomu, že si za všechno můžu vlastně sám. Špinává sklenička od luxusního šampaňského zapadla kdesi za zavšivenou postel. Teda aspoň to, co z ní zbylo. Střepy prej přináší štěstí, ale já na tyhle zatracený pověry stejně nikdy nevěřil.
Barman mi ráno zabušil na dveře. Chtěl svý prachy. Neměl jsem, co bych mu dal, tak dostal alespoň přes hubu. Zřejmě ne dostatečně, poněvadž hned na to přijely auta od chlupatých a šel jsem bručet. Na pár let. Řekli mi, že mě hledali už pár měsíců a žádný stopy, až do teď. Ten mizernej barmar je zavolal. Ptali se, kde je ta kočka co mě s ní viděli. Pokrčil jsem rameny. Co bych jim tak řek? Sbalila mě, opila, sebrala, co mohla a pláchla. Ani si nepamatuju, co měla posledně na sobě. Vždycky jsem se zajímal spíše o to, co měla pod tím.
Vzala, co mohla... peněženku, klíče od jeepu i koks. A to spinkal v mojí kapse po celou dobu. Vážně byla dobrá. Okenice zůstaly rozvalené do stran a dveře pokoje pootevřené. Kdoví, kudy utekla, každopádně nenechala sebemenší stopu. Ale jako by na tom záleželo. Stejně bych za ní nešel. Odešla kamsi uprostřed noci. O jeden život mě připravila, ale nový začala žít. V tý peněžence muselo bejt nejmín pár tisíc dolarů. Před pár dny mi vyhrát tiket. Poprvé jsem si vsadil, a hned se začaly sypat a jako na potvoru jsem hned o ně přišel.
Přitom se zdála tak sympatická. Jeli jsme v jeepu přes texaský planiny. Docela dlouho na cestách. Vyřvala si na mě foťák, tak jsem jí jednu mašinu koupil. Fotila snad všechno. Mě, sebe, krajinky... co se jí dostalo do záběru.Vždycky se tak přihlouple smála každý pitomině, kterou jsem vypustil z huby. O nic se nestarala. Kdykoli se něco posralo a já myslel, že se z těch sraček u nevyhrabem, říkávala: nepřemýšlej, je to jenom hra. Kdo by to pokaždý poslouchal. Zatímco já opravoval auto, sháněl ubytování a odháněl divoká zvířata, ona se jen smála a bavila se. Pro ni to hra možná byla, ale pro mě život. Nejednou jsem ji za to seřval. Klára, se jmenovala. Děvka jedna. Ani nevím, kde jsem k ní přišel. Snad jsem si ji nabalil někde v baru v Brooklynu, už si nevzpomínám. Jezdili jsme fakt hodně, z místa na místo. Nikde jsme se nezdrželi déle než jeden den. Byl to šílenej život, ale stál za to. Vymetali jsme bary, chodili chlastat a tancovat. Párkrát i kradli. Ne že by jsme měli nedostatek peněž, to ne, ale spíše z nudy. Občas jsme se dostali do nějaký šarvátky. Na to, že byla ženská se teda uměla prát slibně. Vždycky mířila mezi nohy dřív, než chlap zaútočil. A když to náhodou nestihla, vysekal jsem ji z bryndy. Byli jsme jako Bonny a Clyde, Laurel a Hardy, dva hrášky z jednoho lusku.
Občas jsme i píchli na těch kamenitých cestách mezi městy. To jsem pak sundal pneumatiku a šli jsme kolikrát i několik desítek kiláků do města pro automechanika. Opravil káru, dostal přes hubu a my rychle odjeli. To se smála nejvíc a říkala mi sekáči. Měla nádhernej smích, občas sice vlezlej, ale nádhernej. Když vysvitlo slunce, vyskočily jí na nose pihy. Oči měla modrý jako oblohu a často jiskřily. Byla krásná, to se muselo nechat. Nikdy neobula nic než podpatky, a jako by sama sobě přísahala, že ať už obleče cokoliv, nedosáhne to níž než do půlky stehen.
A pak nám přišel do cesty Dallas. Město mnoha možností, jak jej nazvala ona. Klára. Zůstali jsme na noc hned v prvním levným hotelu. Jíst bych tam nejed, ale na chlastu se nedá nic zkazit. Tak jsme pili. Začali u piva a skončili u pálenky. Sotva jsem byl s to zvednou se od stolu. Pamatuju se jak řvala na barmana, ať nám to napíše na účet. To se mu moc nelíbilo. Tam chtěj keš. Dovlekla mě do pokoje a strhla všechny přebytečný šaty. Jak ze mě, tak ze sebe. Nevím, co se dělo, ale najednou se objevila s flaškou šampanského v ruce. Oči jí jiskřily a smála se. Přiťukli jsme si. Matně si pamatuju, že zvolala na divokej život, ale kdo by si to pamatoval. Pili jsme. Snad až do rána. Sahal jsem na ni, ale tu noc byla skoupá na doteky.
Když jsem se probudil a šmátral po brýlích, nebylo po nich ani památky. Za to jsem nahmatal cosi jiného- pomuchlaný kousek papíru, přes který bylo něco naškrábáno, očividně ve spěchu. Zatímco pro mě onen vzkaz představoval jen sérii škrábanců a hatlamatílky, pro ostatní poselství. Barman mi to přečetl. Prej: život je jenom hra a já jsem hráč.