Omnes Seethis System - povídky a překlady

Můj život se smrsknul do bubliny žalu, nenávisti a zoufalství, která se uzamkla před světem. Nic už neexistovalo. Kdo byl soudce, který mi určil rozsudek? Kdo zasedal v té porotě osudu, jež mi nakázala přijít o vše, co mi bylo drahé? A teď mě okrádala o to poslední, co mi zůstalo; o zdravý rozum.

Den se střídal s nocí, noc se třídala se dnem. Přesto přetrvávala tma, ačkoliv svítilo slunce. Byla to tma v duši. Stala se vládcem i posledního kousku zdravého myšlení, které mi zůstalo. Vinila Kassandru - jedno mé já jí přálo pocítit stejnou ztrátu. Já jen doufala, že je dostatečně malé na to, aby se prosadilo. Vinila jsem i Isabelu a Kaima, kteří nezůstali bez viny. Také přiložili polínko. Mohla jsem vinit i sebe? Vinila. Kdybych hlídala svého syna, kdybych jej držela při sobě, kdybych....

Nezůstalo ti nic, kázal mozek. Zůstala ti pokora k životu, velkorysost, lidství, kázalo srdce. Bloudila jsem temnotou a hledala světlo na konci tunelu, které by mě vysvobodilo s nekonečné bolesti. Žila jsem Tantalova muka. Třikrát jsem umírala žalem a přesto jsem si dostatečně neodpykala trest za jakýsi pomyslný prohřešek. Tápala jsem ve vlastním žalu, přesto jsem si mohla ušetřit tolik bolesti. Život je příliš krátký na to, aby se neodpouštělo. Lidé dělají chyby, a pokud jsou ty chyby neumyslné, měly by být odpuštěny.

Co mi Kassandra za ta léta dala? Co všechno obětovala pro obyvatele vesnice? Kolik lidských životů zachránila. A pro pár kapek vína bude do konce života trpět...

Uviděla jsem v temnotě světlo.

…

„Saro? Saro! Saro poslouchej mě chvíli. Musíš zařídit pohřeb, jaký by si tvůj syn přál. A ještě něco; Kassandra odešla z vesnice před necelou hodinou. Šla na sever.“

„Proč mi to říkáš?“

„Protože právě to potřebuješ slyšet...“

…

„Saro? Kde ses toulala? Kaim šel zařídit pohřeb. Už ti spadla horečka,“ Isabelin hlas hladil jako balzám. „Měla jsi halucinace. Něco jsi volala. Něco, čemu jsem nerozuměla.“

„Jak dlouho jsem spala?“ Cítila jsem malátnost. Bolela mě hlava a chtělo se mi zvracet, jako by mi na žaludku ležel obrovský těžký kámen.

„Moc dlouho ne. Asi deset hodin.“ Namočila hadřík do studené vody a otřela mi jemně čelo. Potom mi věnovala smutný úsměv. „Nemůžeš utíkat takhle od reality. Lidé umírají. Je mi to líto. Kassandra odešla z vesnice, ale bohužel nevím, kam mohla jít. Ikdyž bych řekla, že to je teď to poslední, co tě zajímá...“

„Šla na sever,“ vypadlo ze mě najednou. Vstala jsem z postele a vyšla ze dveří své komůrky. Isabelin hadr upadl na podlahu.

„Počkej! Nemůžeš teď jít! Jsi ještě slabá!“ To už jsem běžela zahradou k severnímu lesu. Pokud Kass vyšla před několika hodinami, zastihla bych ji ještě před úpatím hor. Pokud ne, už ji nikdy nenajdu. Netušila jsem, proč ji chci tak zoufale dohnat, ale nějak jsem cítila, že pokud to neudělám, ztratím poslední záchranu pro můj klid v duši. Běžela jsem celou cestu, klopýtala o kameny. Má mysl byla prázdná jako vylitá sklenice. Cítila jsem zbytky horečky, jak mi drtí buňky v hlavě a otupující bolest vystřelovala do celého těla. Přesto jsem běžela dál. Kassandra byla světlem pro nás pro všechny. A pro mě nejlepší společnicí, jakou jsem kdy měla.

V dálce jsem zahlédla drobnou postavu stoupající horami. Byl nejvyšší čas, byla poslední možnost.

„Stůj!“ Otočila se, oči prázdné.

„Co si přeješ, Saro?“ zeptala se mě hlasem bez emocí, jako by mluvila k cizímu člověku. Zapomněla snad, že ji znám celý svůj život? Že je mým světlem v temnotě?

„Svědomí je nejkrutější soudce,“ odvětila jsem. „Vrať se domů, Kassandro.“

„Zaplatila jsem. Všichni musíme zaplatit. Časem. Já jsem tam svou práci dokončila, teď je to na tobě. Naučila jsem tě vše, co vím. Ať bude cesta sebevíc hrbolatá, nezapomeň, že osud se o nás postará. A pokud nás zatratí, věz, že je to to nejlepší, co mohl udělat.“ Její ruce uchopily ty mé a blažené teplo prostoupilo celým mým tělem. „Ber to jako můj poslední dárek tobě. Dospěla jsi tam, Saro, kam většina lidí nedospěje po celý život.“

Stála jsem pod horami, dokud slunce nezapadlo. Kassandra mezitím zmizela v hloubi hor. Pak jsem se podívala na dlaně a uviděla světlo. Takové, kterým zářily její ruce pokaždé, když léčila. Už jsem ji nikdy dříve nepotkala, ale stále jsem cítila, že žije uvnitř mne. Že je mou součástí. Možná, že zemřela. Možná, že nás přežije všechny. A možná na tom ani trošku nezáleží, protože toto není její příběh, ale můj.

KONEC

_____________________________

Poznámka autorky:

Došli jsme konce, vážení. Doufám, že vám tato krátká cesta něco dala, že jste si z ní něco vzali do života. A pokud ne, alespoň oněch pár příjemných okamžiků během čtení :)

Moc vám děkuji, že jste ji podnikli se mnou. Vážím si toho. Mír v duši vám všem :)

_____________________________

Poznámky k odkazům a vysvětlení nesrovnalostí

1. Kassandra Blairová ani jiná z postav nikdy neexistovaly a jsou zcela fiktivní. Možná podobnost je čistě náhodná. Zároveň všechna jména jsou výplodem mé fantazie.

2. Univerzity v 19. století rozhodně nepřijímaly studenty už od desíti let. Nechť čtenář laskavě předpokládá, že Sara byla zpočátku na soukromých studiích, které ji na univerzitu připravily, a až poté, v pozdějším věku, byla přijata.

3. Věděcké studium psychologie je datováno až od roku 1879, kdy Wilhelm Wundt založil první psychologickou laboratoř v Lipsku (Německo), tudíž je nemožné, aby Sařin syn studoval psychologii.

4. Plátky Flower Life, Blue Liver i ANIMALIAN jsou výplodem mé fantazie. Nikdy ve skutečnosti neexistovaly.

5. Arganový olej opravdu pochází z Maroka a prvně se používal v gastronomii. Později jako substance do kosmetických přípravků. Jeho využití již po staletí znaly marocké ženy a během let se dostaly až do Evropy.

6. Na Větrné hůrce (Wuthering Heights) je dílo Emily Bronteové, britské spisovatelky publikující pod pseudonymem Ellis Bell.

7. Alexine Tinné opravdu žila. Byla mladou ženou cestující převážně po Africe v 19. století, která byla zvražděna ve svých třiceti letech při přepadení karavanu, aniž by publikovala jedinou práci. Její příbuzný John A. Tinné publikoval několik děl o jejích cestách. Pokud je mi však známo, žádné sebrané spisy po Alexine Tinné nezůstaly.

8. Sirotčinec Emily Darkwoodové nikdy v Londýně neexistoval. Jedná se o fiktivní místo.

<< 4. část <<