2. část: Kassandřina bolest
Ten rok mě rodiče poslali na kolej do Yorku. Jak to obvykle bývá, rodiče chtějí pro děti vždycky jen to nejlepší, a tak, protože sami měli stěží dát co do úst během zimy, zažádali za mě o stipendium na univerzitě medicíny. Možná na mém úspěchu měla podíl i Kassandra, ať to bylo jak chtělo, žádost byla příznivě schválena. Odjezd z vesnice do vzdáleného Yorku pro mě znamenal mnoho, avšak většina z těch změn se mi nezamlouvala. Vždycky jsem toužila stát se lékařem, avšak znala jsem dobře postoje společnosti a bála jsem se odcizení od víry, kterou jsem během let přebrala od své záhadné učitelky. Změnila jsem názor na vědu, společnost i na náboženství. Ačkoliv jsem se snažila sebevíc, bylo čím dál tím těžší ukrýt své postoje před vesnicí. Mé chování mě prozrazovalo na každém kroku.
Den předtím jsem se dlouho loučila z Kassandrou a na mé přání byla zahrnuta všemi možnými radami a moudrými slovy. Ten den jsem střídavě propadala depresím, že se vzdávám starého života a euforiím, že ze mě bude vzdělaná žena, což se stávalo v té době zřídka. Myslela jsem, že uvidím v Kassandřiných očím zklamání. Ona se však jen povzbudivě usmála a pohladila mě po vlasech. „Nebuď hloupá. Otevírají se před tebou nové obzory. Kdykoli budeš potřebovat, podpořím tě.“ A díky tónu jejího hlasu, který tak lahodil mým uším jsem se opět přesvědčila, že mě má Kassandra Blairová upřímně ráda. Možná jsem pro ni byla nejdůležitější člověk v této vesnici. „Dáš si čaj?“ zeptala se.
„Nech to na mě. Uvařím nám meduňku. Potřebuji se uklidnit,“ nabídla jsem se ochotně, ale Kassandra mě autoritativním mávnutím ruky uzemnila na pohovku.
„Nejsem ani stařena, ani nemocná, bohudík. A ty jsi host,“ pronesla naoko uraženě, ale na rtech jí hrál jemný úsměv. „Vím, že ti pokaždé říkám, že můj dům je tvůj, ale dovol mi, rozloučit se s tebou alespoň tím, že ti uvařím čaj.“ Odešla kamsi do hlubin bytu. Já vstala a následovala ji, aby mi neunikla ani vteřina v její přítomnosti. Když jsem vstoupila do kuchyně, byla jsem oslněna. Zdi této malé komůrky byly posety dvěřenými poličkami a svazky sušených rostlin. Na poličkách stály vedle sebe různorodé dřevené misky a každá se chlubila svou etiketou nesoucí název obsahu. V zazátkovaných skleněných nádobách plavaly jacísi naložení živočichové a ty zbývající byly naplněny odvary, elixíry a různými tekutinami. Jediný kousek prostoru nezůstal nevyužit. Ve středu stál ze všech stran otevřený krb a jehož prostoru se nacházela železná tyč, kde byl upevněn cínový kotlík.
„Kass?!“ zvolala jsem a mimoděk rozhodila pažemi do prostoru, až jsem málem shodila několik elegantně uspořádaných prázdných nádob.
„Opatrně,“ řekla klidně a usmála se tím úsměvem, ze kterého zářilo čiré štěstí a pýcha. „Naposledy jsi mi pomáhala v kuchyni před měsícem, tak se nediv,“ pokárala mě vlídně. „Poličky mi laskavě vyrobil truhlář Ivan jako poděkování za vyléčení jeho ženy od neštovic. A všechno železné, co vidíš mi obstaral pan Kovář. Vlastně jen tak, se známosti,“ odvětila vděčně a sháněla se po meduňce.
Náhle mě polila vlna žárlivosti. Věděla jsem moc dobře, že Kovářovic rodina má s mou přítelkyní velmi dobré vztahy a často ji navštěvují. Jako jedni z mála, kteří nevěří, že je spřahnuta s ďáblem. Otevřela jsem ústa, abych pronesla něco uštěpačného, co by zranilo buď Kassandru nebo zmenšilo její ústu ke mně, ale ihned jsem je zavřela. Raději bych skočila ze skály, než přijít o její uznání. A tak jsem mlčela. Kassandra na mě značnou chvíli hleděla s pátravým výrazem v očích, rty semknuté. Tu prazvláštní chvíli přerušilo bublání vařící se vody.
Trhla jsem sebou. Kassandra jen ladným pohybem přistoupila ke kotlíku, naběračkou nabrala tekutinu, a to už jsem stála po jejím boku s připravenými hrnečky, kam jsem předem sypla větší špetku bylinek. Zalila čaj a vrátily jsem se opět do světnice.
„Dospíváš,“ pronesla z ničeho nic Kassandra. Podívala jsem se na ni s otázkou v očích. „Ty víš, o čem mluvím,“ dodala, v ten moment, když zachytila můj pohled. A měla pravdu. Věděla jsem. Dnes jsem možná udělala další krok tam, kde většina lidí zamrzne.
„Chtěla bych se tě na něco zeptat, Kass,“ začala jsem, přestože jsem se nikdy tak nebála na nic zeptat. Netušila jsem, čeho se bojím víc. Jestli odmítnutí odpovědět, nebo odpovědi samotné. Chci to vůbec vědět? ptala jsem se sama sebe. „Možná už se neuvidíme. Pět let se budu učit, abych byla tak dobrá jako ty. Kdoví, co se může za tu dobu udát...,“ dodala jsem.
„Pokud tomu tak osud bude chtít, uvidíme se. Nám nezbývá nic jiného, než se podřídit,“ pravila Kassandra s pokorou v očích. „Přesto se ptej, zvídavost je přirozená. Doufám, že budu znát odpověď.“
„Odpověď znát budeš. Otázkou však je, jestli mi ji řekneš,“ zašeptala jsem sotva slyšitelně. Kassandřiny oči na okamžik potemněly. Možná ze strachu. To mě o to víc popohnalo položit onu otázku.
„Proč jsi tady?“ Ta věta se rozlétla prostorem jako neřízená střela.
„Možná bych měla říct, že nerozumím otázce, ale to by jen prodloužilo tu nepříjemnou chvíli. Vím, na co se ptáš, a věř mi, že odpověď znát nechceš.“
„Kassandro,“ oslovila jsem ji poprvé za svůj život celým jménem, přestože jsem se cítila, jako bych překročila jakousi hranici respektu. Možná jsem si dovolila moc. Jemně sebou škubla, bůhví jaké měla pocity. Tvář zůstávala kamenná a oči také, přesto jsem se nenechala ošálit. Věděla jsem, že její myšlenky se právě v té chvíli toulaly hluboko v minulosti. V minulosti, která očividně byla vše jen ne světlá. „Možná tě vidím naposledy. Musím znát odpověď. Stálas na prahu v dešti bez ničeho. Takhle nikdo necestuje. Mnoho si nepamatuji, ale ten smutek ano.“
Uslyšela jsem žalostný povzdech.
„Proč mě mučíš, Saro? Proč nenecháš minulost spát?“
„Prosím,“ škemrala jsem, absolutně pohlcena plamenem vtíravé zvědavosti. Bez odpovědi neodjedu, zařekla jsem se. „Prosím.“
„Ty znáš lidi, tak jako já. Naučila jsem tě, jak se dívat. A ty se učíš rychle...,“ spustila a v tu ránu jsem vyhrkla první větu, která mi přišla na jazyk.
„Nikdo nezačne nezištně pomáhat lidem a nežije sám v chudobě,“ konstatovala jsem dřív, než jsem se stihla zastavit.
„Pokračuj,“ vybídla mě pomalu a ostražitě a její pohled už nebyl tak vřelý. Nemohla jsem couvnout. Příliš nemístných slov bylo vysloveno.
„S takovou laskavostí se lidé nerodí. Bylas jiná, něčím sis prošla a to tě změnilo,“ pokračovala jsem tedy.
„Výborně, jen tak dál, jde ti to skvěle. Na svůj věk jsi neobyčejně bystrá,“ zaslechla jsem první sarkastickou větu, která kdy z Kassiných úst vyšla. A tehdy jsem si uvědomila, že je zle. Jedno poprvé by ti mohlo stačit, ozvalo se mé svědomí. Příliš pozdě.
„Někdo ti ublížil. Zranil tě,“ sledovala jsem pečlivě její oči. Umění psychologie. Naučila mě toho mnoho za tak krátkou dobu. Sama říkávala: „Sleduj, jak se lidé chovají. To ti vypoví mnoho o jejich smýšlení a záměrech. Budeš jako věštkyně, budeš číst myšlenky a předvídat činy, chce to jen trénink.“ A teď jsem útočila zbraněmi na jejich majitele. Kassandra ani nemrkla. „Ne. Ty jsi ublížila,“ a její zorničky se rozšířily. Na okamžik jsem pocítila triumf, který byl však záhy nahrazen bolestí. Co to jen dělám? „Spáchala jsi nevědomky něco tak hrozného, že jsi s tím nedokázala dále žít. A tak jsi svůj život začala na jiném místě, kde tě nikdo nezná. A začala jsi pomáhat, abys odčinila své hříchy.“
Ublížení bylo učiněno za dost, nikoli však nevědomky. Kdesi uvnitř těla té krásné ženy vybuchla mina. „Výborně, mladá dámo. Žák přemohl svého mistra,“ řekla jízlivě, až zamzla všechna krev v mých žilách. „Teď máš svou odpověď, které ses tak dožadovala. A to jsem nemusela říct ani slovo. A teď vypadni z mého domu!“ vmrštila se z křesla, ale ve tváři jí nezračila zlost, jen bolest a pohrdání.
„Odpusť mi to, Kass....“ opět jsem žebrala, oči dokořán.
„Vypadni!“ rozmáchla se paží směrem ke dveřím. Nedokážu ani vypovědět, jaké pocity se ve mně míchaly. Zničila jsem obranou bariéru, kterou si kolem sebe vybudovala. Obrala jsem ji o sebeovládání, které ji mnohdy stálo tolik námaly i o její klid, který měl očividně své hranice. Obrala jsem se o její úctu a respekt, přátelství i důvědu. Těžko říct, kdo toho dne ztratil víc.
„Prosím,“ zkusila jsem naposled. Kassandřina napřažená ruka se začala chvět a v očích se cosi zalesklo. Slzy.
„Jen jednou mě poslechni. Jdi.“ zašeptala a ten poslední moment, kdy jsem za sebou zavírala dveře jsem uviděla, jak se zhroutila do křesla. Už jsem napáchala dost. Neoberu ji o to poslední, co jsem ji ještě nevzala. Důstojnost.
…
Následující den jsem odjela z vesnice. Rodiče mi pomohli s věcmi k dostavníku, přestože jich moc nebylo. Jedna moje polovina doufala, že se se mnou Kassandra příjde rozloučit, ale ta druhá vyznávala zatvrzele pokání. Kass měla pravdu, když říkala, že svědomí je nejkrutější soudce. A já už jen dodala, že nejtvrději trestá.
Prvních pár let na kolejích nebylo lehkých. Dostala jsem se do komunity lidí, se kterými jsem si příliš nerozumněla. Byly to krušné časy, ale co bych vám vyprávěla. Koneckonců není to můj příběh, ale Kassandřin, takže přeskočím až na moment, kdy nastal zlom. . . .
Předposlední rok mého studia jsem udělala jednu osudovou věc, která proti mně poštvala rodiče. Přestoupila jsem z oboru lékařství na přírodní vědy. Má vize byla jasná. Chtěla jsem následovat Kassandru, jít v jejích stopách, a až na to dojde, dokončit její práci. Učila jsem se užitečné věci, které se mi později v životě velmi hodily. Všechny vlastnosti bylin, jejich výskyt, vzhled i použití. Občas se sice mé názory a názory profesorů lišily, ale mě nepříslušelo soudit slova vzdělaných. A tak jsem mlčela. Celými těmi léty mě provázela Kassandřina slova a v mysli se mi zjevovala častěji, než mé vlastní já. Snažila jsem se jednat tak, jak by jednala ona.
Když jsem dokončila studia na univerzitě, nastoupila jsem do učení, abych získala praxi a mohla začít pracovat. Bylo nás hodně, kteří studovali můj obor a já jsem cítila velikou vděčnost, že ten dotyčný přijal do učení zrovna mě.
A pak se mi život obrátil naruby. Už podruhé. O čyři roky později, když můj profesor, který mě měl na starosti, než se budu schopná živit, mě pozval na kávu. Vždycky jsem ho velmi respektovala a brala jako inteligentního a váženého člověka. Měsíc se sešel s měsícem a navázala jsem milostný poměr. Byl sice o patnáct let starší, ale mně, jakožto novopečené dospělé ženě to velice lichotilo. Navíc musím uznat, že jsem milovala toho pohledného a přitažlivého muže se snad nekonečnými sociálními styky.
Když jsem dostudovala, vzal mě do Londýna, který jsem ještě nikdy nenavštívila. Popíjeli jsme čaj s mlékem, navštívili parlament díky Johnovým kontaktům, plavili se po Temži.... svět nemohl být krásnější. Všechno se zkomplikovalo až tehdy, kdy jsem otěhotněla. John neváhal a ihned nás nechal oddat. Tím poprvé dokázal, že mě opravdu miluje. Básnil o ideální rodině a štěstí. Miloval mě dokonce natolik, že po pár měsících přemlouvání ustoupil a souhlasil s budováním mé kariéry v oblasti botaniky. Samozřejmě o přírodním léčení jsem se bála mluvit. John byl velice nábožensky založený. V tomto ohledu se naše názory občas rozcházely.
Plánovali jsme, že jakmile porodím, bude mě živit, dokud si nenajdu práci. Pak si můžu přivydělávat. Záležitost s Kassandrou mi však stále nedávala spát. Bohužel jsem byla zcela zneschopněna jakkoli cestovat a navíc John s tím nesouhlasil. Pečoval o mě jako o nemocnou, a těhotenství, převážně díky znalostem, které mi předala má první učitelka, proběhlo přímo ukázkově. Po osmi měsících jsem porodila chlapečka.
John stále více a více pracoval a já začala publikovat v přírodovědném časopise můj vlastní výzkum z oblasti léčení. Zpočátku byly mé práce odmítány, ale jakmile mi jednou plátek Flower life otisknul publikaci o vlčím máku a jeho spánkových efektech, rozeběhla se má kariéra jako na drátkách. Vycházely mi pravidelně články co měsíc jeden, zanedlouho i častěji. Nebyla jsem daleko od schopnosti samoživení. John jako by vycítil mou snahu se osamostatnit a spustily se hádky, které vyvrcholily jeho verdiktem- buď přestanu bádat a začnu žít jako spořádaná anglická žena, nebo můžu jít. Jeho zášť mě zničila. Sama bych se snad dokázala uživit, ale nechat své vlastní dítě v jeho rukách? Miloval ho, o tom nebyl pochyb, ale ihned jsem se vzdala své kariéry, abych mohla žít se svým synem.
Přestala jsem se vzdělávat jen na venek, za to více upadala do knih, odborných časopisů a experimentovala. Děkovala jsem osudové prozíravosti, že jsem si za manžela zvolila zrovna muže podobného oboru. Díky této náhodě jsem měla dostupnou Johnovu laboratoř, a kdykoli odjel na pár dní či týdnu za prací, jala jsem se své teorie dokázat v praxi.
Jeden chladný podzimní večer jsem Adama dychtivě svěřila do Amelininy péče, abych si dopřála chvíli zaslouženého klidu v denodenním uspěchaném životě. To děvče od vedle vždycky ochotně přiskočilo a ulevilo mi od starostí. Měla potenciál a obdivovala mou práci. Ne že bych jejího zájmu zneužívala, ale nač se rozpakovat, když se pomoc tak vřele nabízí. Uvařila jsem se kávu, natáhla nohy na taburet a otevřela Sebrané spisy Alexine Tinné od Johna A. Tinné. Afrika pro mě zatím představovala naprosto neprobádanou oblast ve všech směrem, tak jsem se rozhodla rozšířit svou Africkou krátkozrakost o pár fascinujících informací. Zrovna jsem pročítala kapitolu o Marocké exotické kuchyni, když se ozval z kuchyně jekot. Nadskočila jsem, a ihned jsem utíkala za křikem v obavách, že se mému synovi cosi zlého přihodilo. Našla jsem však pouze porcelánové střepy na podlaze a Amelii držící batole za obě paže dál od střepů, aby si nepořezalo bosé nožičky.
„Co se stalo?“ vyhrkla jsem snad až příliš podrážděně, vyrušena od poutavého čtení. Amelie vyděšeně těkala z talíře na Adama, z Adama na mne, jako by doufala, že jsem jasnovidec.
„Dala jsem mu trochu vařené zeleniny, madam. Ale vyrazil mi talíř z ruky. Já- já omlouvám se. Uklidím to,“ zaleskly se jí slzy v očích a pohledem hledala hadr, stále svírajíc mého syna. Třemi kroky jsem překonala vzdálenost mezi námi a odebrala dítě. Pak už laskavěji dodala.
„V pořádku, nic se nestalo. Naštěstí se nepořezal. Ukliď to a pak můžeš jít. Až budu potřebovat zase pomoc, zavolám tě.“ Sotva slyšitelně se rozloužila. Stěží jsem stihla zavolat své díky. Vlastně by tady pro mne taky vůbec nemusela být...
Vrátila jsem se ke knize s dítětem v náručí. Zdvihla jsem svazek, abych dočetla alespoň nedočtený odstavec a pak se mohla věnovat Adamovi. Jeden pojem mi však uvázl v hlavě; arganiový olej. Když jsem dozpívala Greensleeves, dítě usnulo, absolutně spokojeno ve voláncích mých šatů. Uložila jsem jej do postýlky a vrátila se k Alexanii jen na vtěřinku, aby se mi vryly do paměti substance v oleji obsažené. Pak se opět ozval dětský křik.
John mi čím dál tím častěji nechával syna na krku. Nejednou jsem dítě přivedla do pracovny jeho otce, aby jej třeba jen pohladil po plavých vláskách nebo prohodil pár slov. Vždy se však ukázala jen jeho nerudná povahová stránka a oba nás vykázal za dveře, aby se mohl soustředit. V těch dnech dělával od rána do noci, přesto jeho výdělky stěží stačily na naše zaopatření. Párkrát jsem mu zkusila vyčíst, že kdyby mě nechal pracovat, žilo by se nám lépe, ale to jen uráželo jeho sebevědomí. Býval na mě něžný, ale při šarvátkách tohoto typu jsem tu a tam v místnosti pocítila zhoustlou atmosféru a přísahala bych, že kdybych necouvla a nezmlkla, určitě by mě uhodil. Míval výkyvy nálad. Čím dél pracoval, tím byly krutější. Nikdy se mě však nedotkl. Byl však příliš dominantní na to, abych se opovážila oponovat. Rostly ve mně obavy. Cítila jsem nátlak. Nejednou pomyslela na domov. Cítila jsem povolený kohoutek mé svobody, a voda pomalu, však nemilosrdně odkapávala.
Mívala jsem na nočním stolku za lůžkem vždy dva žurnály, vždy dvě knihy. Pokud jedna pojednávala o psychologii, druhá o dětech. Jestli jedna popisovala účinky bylin, druhá interiéry. A druhá kniha vždy ležela na té první, aby zakryla její obálku. Co jsem to za člověka?
Slečnu Tinné jsem nedočetla. John ji spálil. Přestal být něžný, přestal klepat, když vcházel do mého pokoje. V mysli mi však zůstaly ony látky, které arganiový olej obsahoval. V Maroku je hojně využíván pro blahodárné účinky na krevní oběh, antioxidační účinky a hlavně mandlovou chuť a vůni. Navíc, pokud obsahuje vitamín F, musí velice dobře reagovat na lidskou pokožku. Měl by jí teoreticky zvláčnit a spomalit stárnutí, pokud se dobře použije s jinou látkou. Chtěla jsem svou teorii ihned vyzkoušet, a tak jsem si nechala poslat přes Londýnské Arboretum vzorky arganie. Stály však nehorázné peníze, a i když jem prohledala veškeré rodinné zásoby, o kterých jsem věděla, nedala jsem dohromady dostatečnou sumu. Pošťák odešel. Poznámky skončily na dvě západy v šuplíku. Tam, kde jsem odkládala rozdělané práce a nikdy je nedokončila.
Od těch dob šlo všechno ke dnu. Všechno. Propadala jsem se do hlubin. Tak jako všechno jednou pomine, i láska je pomíjivá. Zdržela se jen chvíli, aby se ohřála u krbu a pak šla o dům dál. Jen jednou jsem zastavila Johnův dopis a paranoidně otevřela. Pak už šlo všechno z kopce. Hádky, výhružky a víc si nepamatuji. O několik dní později jsem se vzbudila na nemocničním lůžku. Jednou ranou mě srazil na zem a hned na to zažádal o rozvod. Tenkrát jsem slepě věřila, že mu to nemůže projít. Že je zákon na mé straně, ale jak hloupě jsem se mýlila! Soud nás od sebe oddělil a sebral mi mé jediné dítě. Jediné, co jsem získala jako odplatu za fialovou polovinu tváře bylo pár hloupých stovek liber do začátků.
Stal se ze mě vyděděnec. Kam jsem se hnula, tam mě provázely desítky pomlouvačských očí. Musela jsem pryč. Za ty libry jsem se nechala dopravit do mé rodné vesnice. Londýn nechala za zády. Má minulost s Johnem zůstala na dně šuplíku. Rozdělaná, ale nedokončená. Pochybovala jsem, že ji někdy dokončím. Ale Adama, tomu jsem naději dala. Život by byl bez ní příliš temný.
Mí rodiče mnou pohrdali. Očekávali příjezd důstojný studované ženy, možná s manželem po boku a dítětem v náručí. A především s hordou peněz. Vždycky byli slepí a častokrát bezpáteřní. Sestoupila jsem z dostavníku s jedním zavazedlem v ruce a pár stovkami v botě, kdyby byl dostavník přepaden. Avšak doma jsem se dočkala jen dalšího zklamání a smutku. Rodiče na mě nepromluvili jediného přívětivého slova, tak jsem raději zamlčela většinu skutečnosti. Obzvlášť onu část se sňatkem, nevěrou, rozvodem a dítětem v rukou mého bezpáteřného manžela.
„Táhni, nejsi naše dcera,“ byla první slova, která jsem od nich uslyšela. Možná jsem je zbytečně příliš soudila, musela jsem uznat poté, co jsem se dozvěděla tu nejhorší zprávu, kterou jsem mohla obdržet.
„Eleonora zemřela,“ vyhrkla matka, a záhy se otočila zády, jako by zapomněla, že jsem v domě. Nebo by alespoň chtěla zapomenout.
„Jak to že Kass-.“
„Mlč!“ okřikl mě otec a sevřel ruku v pěst. Nevědomky jsem se dotkla místa na tváři, kde mě John uhodil. „Ta čarodějnice ji zaklela!“ zahřměl. V tu chvíli mi vyvstaly na povrch vzpomínky na naši poslední neshodu. Kassandro? Až tak mě nenávidíš? Slzy se začaly řinout proudem z mých očí, ale záhy jsem proklínala sama sebe. Ať už byly mé a Kassandřiny neshody v minulosti jakékoliv, jak bych mohla alespoň na okamžik věřit, že by toho byla schopna?
„Co se stalo, otče?“ dožadovala jsem se tiše a opatrně odpovědi.
„Když ji před lety léčila, uhranula ji a pak spadla do jezera! Může za to ona!“ křičel otec a rozhazoval kolem sebe pažemi. Vycouvala jsem ze scény dřív, než mě zabije. Spustily se mi další slzy. Jak jen se mohli tak strašně změnit? Co si to udělali? Nebohá Eleanora. A naráz jsem věděla, co musím udělat. Popadla jsem plášť a utíkala k lesu, jako by mě čekal poslední běh mého života. Zastavila jsem se až u Kasandřina domku. Ruka mi okamžitě vylétla ke klepadlu, ale zastavila se dřív, než jsem dala na vědomí svůj příchod. Mám vůbec právo se znovu ukázat v tomhle domě? Co mi řekne? Že mě všichni odmítají a tak jsem si bezcharakterně přišla po podporu a informace, i když jsem jí před lety přivedla na okraj propasti? Polil mě strach, že uvnitř třeba nikoho nenajdu. Třeba dávno nežije ve vesnici. Tak jsem zaklepala.
Dveře se otevřely.
„Saro?“ ozval se překvapený hlas. Ve dveřích stála ta žena, kterou jsem tak milovala a vážila si jí. Jen se zdála unavenější a u očí se jí rýsovalo pár nových vrásek.
„Kass,“ špitla jsem neschopna dalších slov. Nevěděla jsem, jestli mám vůbec právo s ní mluvit, ale Kassandra to ticho přervala za mě.
„Pojď dál, uvařím čaj,“ trhaně se pousmála. S vděčností jsem si všimla, že její oči byly opět vřelé a plné lásky. Jen trochu nesmělé, po těch letech. Musela jsem se pro sebe usmát. Ani její obvyklá fráze se nezměnila. Stále svým hostům neúnavně vaří bylinkové čaje podle jejich současné nálady. „Meduňkový?“ zeptala se mě příhodně, když jsem se pohodlně usadila do křesla.
„Meduňkový,“ přitvrdila jsem potěšena, jak dobře mě zná.
Postavila hrnek s meduňkou na stolek přede mě a já si prohlédla svůj odraz v hladině. Nebylo divu, že poznala mou silnou potřebu uklidnění. Vždyť jsem vypadala sešleji než ona. Žena o patnáct let starší. Vlasy mi splihle ležely na ramenou, nemyté už nějaký ten týden a modřina na oku se mi stále nezahojila. Avšak Kassandra se neptala. Nikdy se zbytečně neptala.
„Od tvého odchodu se nic nezměnilo. Vše je při starém, jen...,“ nakousla a nechala větu nevyřčenou. Já ale už pravdu znala.
„Jen má rodina je všechno jen ne při starém,“ dořekla jsem vyrovnaně. Své slzy jsem si už vybrečela.
„Je z tebe lékařka?“ zaptala jsem Kass a oči ji jiskřily, jako by už předem znala odpověď.
„Ne. Ve čtvrtém ročníku jsem přešla na přírodní vědy, čtyři roky byla v učení a pak publikovala v botanických plátcích. Zamilovala se, otěhotněla, vdala se, rozvedla se, přišla o dítě a s pár stovkami v botě se vrátila,“ vyklopila jsem bez váhání a železný kámen, který mou hruď neustále tížil, odpadl. Cítila jsem se neskutečně volně.
„Mívám pocit, že někteří lidé jsou zkrátka odsouzeni prožít si dvakrát tak víc, než jiní,“ pronesla Kass myslíc převážně na sebe, než na mě. Souhlasně jsem kývla a upila čaje.
„Odpustilas mi?“ zeptala jsem se narovinu. Musela zaznamenat můj strach v očích.
„Ano,“ odvětila lakonicky a já ji za to byla neskonale vděčna. „Život je příliš krátký a svědomí je nejkrutější soudce,“ dořekly jsem obě unisono. Ani nevím, kdy se nálada v místnosti tak rychle otočila, ale obě jsme se bezstarostně usmívaly, jako za starých časů. Uvědomila jsem si, že ji beru jinak, než v dětství. Kdysi pro mě byla učitelkou a matkou. Dnes je učitelkou a sestrou. Není to příliš velký rozdíl, ale pro mě znamenal hodně.
„Co budeš teď dělat?“ zeptala se se zájmem. Přece jen neví vše, musela jsem se pro sebe usmát.
„Moje rodina se mě prakticky zřekla,“ odpověděla jsem tak lhostejně, jak jen to šlo dřív, než jsem si uvědomila, že tady si nemusím na nic hrát „Asi odejdu někam jinam, kde mě nikdo nezná a začnu znovu,“ odpověděla jsem, aniž bych svou odpověď myslela vážně. Nadhodila jsem první lepší řešení a nepřikládala mu takovou důležitost, jako očividně Kassandra.
„Ne,“ vzdychla a já slyšela v tom tichém tónu neuvěřitelný strach. Takový, jaký jen byla schopna do šeptaného slova vložit. Když spatřila, že zůstala nepochopena, dodala: „Nechci, abych skončila jako já.“ Poslední slovo jsem téměř neslyšela.
„Proč?“ divila jsem se. „Proč mě přirovnáváš k sobě?“
„Nejsme zase tak rozdílné,“ odvětila. Cítila jsem na jazyku uštěpačnou větu, která se mermomoci drala ven. ,Ale já neublížila. Mně bylo ublíženo.´ Nevyslovila jsem ji. A dodnes děkuji boží prozřetelnost, že jsem byla zastavena. Kdoví, jestli by mi Kass odpustila druhou zradu.
„Děkuji,“ zašeptala a věnovala mi jeden z nejvděčnějších pohledů, které jsem kdy od ni obdržela. Věděla jsem za co, a opět jsem zůstala ohromena její schopností číst v lidech. Možná se jí dostalo od boha většího daru, než mi kdy řekla, každopádně jsem z ní od té doby už nikdy netahala informace... a nikdy ji nezranila.
A tak jsem zůstávala ve vesnici, blízko jediné osoby, kterou jsem milovala. Párkrát mě mé svědomí vyhubovalo, že se nezajímám o své jediné dítě. Samozřejmě, že jsem vzpomínala. Vždy, když přešla zima jsem sedávala u Kass ve světnici a spolu jsme vzpomínaly na mého teď již tříletého chlapečka. Adam se jmenoval. Kdybych jen tenkrát tušila, co se stane a jak mi bude ublíženo, nikdy bych ho nepojmenovala druhým jménem jeho otce. Nikdy. Zbytečně však plakat nad rozlitým mlékem, stalo se a pod vedením Kassandry se ze mě stával den ode dne člověk bez zášti a hněvu. Už jsem se ani neobjevovala mezi lidmi. Doslechla jsem zvěstí, že jsem skočila do jezera, že jsem odjela ze země, že se ukrývám před zákonem. Ano, i takové pomluvy kolovaly vesnicí. Avšak ne nadlouho. Nepřešla další zima a zapomnělo se, že vůbec někdy ve vesnici žil člověk jménem Sara Marcová. Kompletně jsem se zabydlela u mé laskavé učitelky. Pár věrných stále chodívalo ke Kassandře na její věčné bylinkové čaje. Kovářovic, Isabela, truhlář Ivan. Jinak jsme žily bok po boku jako vyděděnci.
Kassandra se objevovala jen tam, kde byla vítána. Když se někomu přitížilo nepřišla, dokud pro ni někdo neposlal. Rozhodla se, že už nehodlá sklízet jen nadávky a uhrančivé pohledy. Pomáhala jsem, co jsem mohla. Jak se ukázalo, i ve svých skromných znalostech rostlinstva jsem občas nacházela to, co Kassandra nevěděla. Jak se zdá, nebyla vědma ani děd vševěd. Pokud si však myslíte, že jsem tuto skutečnost shledala uspokojující, mýlíte se.
Jakmile přišlo jaro, odněkud se přivanul severní vítr a já jsem zvedla kotvy. Odjela jsem na sever, když už nebylo, co objevovat tak na jih, když jsem cítila, že ani tam už nepatřím, zamířila jsem na východ a na západ. Přes tři roky jsem cestovala po západních ostrovech a cosi hledala. Sama nevím, kam mě to vůbec táhlo, ale nikde jsem nezůstala déle než pár týdnů. Lidé neradi přijímají odlišné jedince, a tak jsem raději byla na cestách. Když jsem se vrátila domů, vždy mě uvítala Kass s milující náručí a nikdy mi nevyčítala mou nestálost. Koneckonců, možná věděla víc, než přiznala.
Nebudu lhát. Neřadila jsem se mezi cudné ženy, ale co naplat. Neměla jsem závazky. Můj pendlující život však neměl dlouhého trvání. V Liverpoolu jsem se seznámila s Georgem Rockwoodem. Prošli jsem se okolo parku a naráz mi byla nabídnuta práce v místním závodě. Starala jsem se o bylinky, z nichž se poté vyráběly masti, parfémy a kosmetické přípravky. Neříkám, že jsem ze své nové činnosti čerpala uspokojení, ale přinášelo to peníze. Před očima jsem však stále měla mou nemilou minulost, a tudíž jsem zůstala velmi ostražitá. Od začátku svého nového vztahu jsem si držela jakýsi odstup, který mi chladný a afektovaný George nijak nezazlíval. Hlavně z dalšího dítěte jsem měla strach.
Pronajali jsme si malý byt v Liverpoolu, kde jsme se s Georgem nestřetli častěji než dvakrát denně. Oběma nám náš zaneprázdněný způsob života vyhovoval. Svatbu jsme měli v katolickém kostele v centru města pár měsíců po našem seznámení. Toužila jsem tu novinu napsat Kass, ale ona nepřijímala poštu. A tak jsem podnikla další cestu do mé rodné vesnice. Čekala jsem vřelou domácí atmosféru, ale našla jen varovné pohledy.
„Saro, ty víš, že pro tebe chci jen to nejlepší, ale víš, jak se to říká. Jednou uděláš chybu, nevadí. Pouč se z ní, abys ji podruhé neudělala,“ řekla Kassandra.
„Nedělám podruhé tutéž chybu. Teď je to jiné. George na mě není tolik upjatý jako John. Žijeme prakticky každý sám, jen nejsme osamělí.“
„Jen tě varuji. Nechci, aby ses znova trápila. První manželství tě připravilo o společenské styky, o dítě i o dobrou pověst. Ne že bych já zrovna na pověsti zakládala, ale tvá situace je naprostý hřích! A když už já mluvím o hříchu...,“ nechala zbytek věty nevyřčen, ale já věděla, že má pravdu. Vždycky ji měla. Začala jsem nový život, ale jak dlouho potrvá.
„Co mi radíš?“ zeptala jsem se po chvíli zamyšlení a prolomila dlouhé ticho mezi námi.
„Jsi tam šťastná?“ položila tu nejprostší otázku. Jak složitá však byla odpověď, pokud měla být naprosto upřímná. Byla jsem doopravdy šťastná?
„Ne,“ hlesla jsem. „Asi ne.“
„Chceš mou radu? Skonči to tam, kde jsi začala. Tady. Tak můžeš také vyzkoušet jeho city k tobě.“
„Vždyť pracuje celé dny a někdy i noci! Co by tady dělal? Vždyť blíž je to k moři než do civilizace.“
„Vidíš to příliš černě,“ odporovala. „Existují možnosti. Ve vesnici si lehce najde práci, vždyť je stále co dělat. Obzvlášť přes zimu. Ty bys mohla pracovat se mnou, vždycky jsi byla u mě šťastná,“ odvětila lehce majetnicky.
„Nemohla bych se ukázat ve městě. Lidi mě nenávidí a mí rodiče... neviděla jsem je několik let,“ odporovala jsem.
„Zkus to. Běž na nimi ještě dnes a věř mi, že všechny křivdy jsou zapomenuty. A ty jim odpusť. Život je tak krátký.“ Vlila mi novou krev do žil. Rozhodla jsem se, že ji poslechnu, vždyť to jsem také celý svůj život dělala. A pokud ne, tak jsem skončila na dně. Mé myšlenky se opět stočily k Adamovi. Pět let, a to nikdy neviděl svou matku. Bude mě taky nenávidět, jako všichni ostatní, protože jsem nenašla správnou cestu?