Omnes Seethis System - povídky a překlady

Tisíceré díky mé úžasné betě Sisi, která si s touto kapitolou neuvěřitelně vyhrála. Konečný výsledek máte níže :)

-------

Harry se zavrtěl na židli a rozhlédl se znuděně po Snapeově kabinetu ve sklepení. To místo bylo temné a děsivé, plné poliček s přísadami plovoucími v nějaké nechutné smradlavé tekutině. Světlo plamenů prosvítalo sklem na jejich hladinu a osvětlovalo obrysy nakládaných tvorů a něčeho, co podezřele připomínalo části lidského těla. Avšak zneklidňující dojem z těchto věcí už dávno vyprchal. Po několika hodinách jejich netečného zkoumání ani ty nejsvraštělejší hnusotinky nepřitáhly Harryho pozornost.

Harry znuděně protočil oči a opět se zavrtěl na své židli. Byl tam už od božího rána, kdy mu Snape oznámil, že potřebuje pracovat dole ve sklepení, a výhružně Harrymu nakázal, aby mu dělal společnost podle Brumbálova nařízení z předešlé noci, že musí mít chlapce pořád na očích. Harry měl stále v hlavě ten Snapeův pohled, když mu to Brumbál oznámil, a cítil se, jako by byl zrovna potrestán nějakým neoficiálním trestem.

Poté, co dorazili do Snapeova kabinetu, jízlivý mistr lektvarů okamžitě vytyčil Harryho působiště na židli u jeho stolu a uvrhl na něj přísný zákaz pohybu či mluvení ať už z jakéhokoliv důvodu „Nehodlám trpět váš malý arogantní nos v záležitostech, kam nepatří. A nepotřebuji být obtěžován vašim bezduchým brebentěním během své práce,“ zněla přesně Snapeova slova. Od té doby byl řečený mistr lektvarů na druhé straně místnosti, skloněný nad kotlíkem bublající červené tekutiny.

Harry pohlédl tím směrem a pozoroval záda černovlasého muže. Umaštěný zmetek… nedokázal zabránit myšlenkovému výronu. Ten muž ho ani nenechá se projít. Seděl tady už hodiny a začínal být nervní a neklidný. Začalo se pomalu schylovat k večeru. Kolik času vůbec Snape každodenně tráví nad těmi svými šlichtami?

Harry byl už napůl odhodlán se Snape zeptat, jestli by si nemohl půjčit nějakou knihu ke čtení, ale pak si uvědomil, že nemá jak otáčet stránky, a navíc silně pochyboval, že by byl tak Snape ochotný. Kromě toho, Harry pochyboval, že by Snape vlastnil něco jako třeba Famfrpál v průběhu věků. Zřejmě měl jen lektvaristické knihy a Harrymu bylo naprosto jasné, že po těch by kdy sotva dobrovolně sáhl. Stačilo, že se s tím předmětem musel vypořádat ve škole, a aby se těšil s takové četby teď… Možná, že kdyby je chtěl využít jako polštář pod hlavu, mohly by posloužit, ale takový nápad by sotva prošel.

Znovu se zavrtěl na židli a nešťastně si povzdychl.

„To jste úplně neschopný seděl v klidu, Pottere, nebo se mě jen snažíte vyprovokovat?“ uslyšel naštvaný štěkot z druhé strany místnosti.

Harry pohlédl na Snapea, snažil se neprojevit ve svém pohledu pohrdání. Snape se však nehodlal tak přetěžovat a otevřeně pohlédl na jeho průsvitnou figuru.

„Ne, pane,“ zamumlal Harry. „Jen jen přemýšlel, jak dlouho tady dole ještě budeme.“

Koutky Snapeových rtů se zvedly do povýšeného úšklebku. „Proč? Nejste zvyklý, že se vše netočí kolem vás a nikdo vám nelíže paty?“

Harry se musel kousnout do tváře, aby nevypustil na oplátku nějaký vzteklý argument. „Ne. Jen se začínám obávat o Siriuse. Jen bych se chtěl ujistit, že je v pořádku.“

Snapeovo zamračení ještě potemnělo.

„Ujišťuji vás, že váš hlídací pes je naprosto v pořádku, Pottere, i když to pomyšlení se mi hnusí. Navrhl jsem Brumbálovi, aby Blacka přiměl si odpočinout, zatímco budeme pryč. Zřejmě by to pokládal za šlechetné, kdyby se zhroutil vyčerpáním během skučení nad vaším tělem jako ztracené štěně. Vážně, vy Nebelvíři nejste nic víc než banda beznadějných mučedníků, vždy připravených se zničit v domnění, že z toho vyjdete jako hrdinové. Jak patetické. A co hůř, oni vám to nakonec stejně sežerou a vyzdvihnou vás na piedestal, jako to nelepší, co svět potkalo.“

Harry sevřel zuby v tichém hněvu a otočil se na Snapeovu sbírku sklenic na zdi, a tajně si představoval Snapeův obličej naložený místo každé té marinované scvrklé žabí hlavy.

Uspokojen chlapcovou reakcí, Snape se opět naklonil nad bublající kotlík a samolibě se usmíval.

S každou chvílí se Harryho vztek zmírňoval a vracelo se znudění. Horší to nebylo ani u Dursleyových. Oni mu alespoň zadávali domácí práce, kterými se mohl zaobírat. Tady se cítil, jako by Snape záměrně testoval jeho trpělivost.

Bezmyšlenkovitě kreslil prstem křivky na židli a tichounce si pobrukoval nějakou novou rockovou písničku, kterou Dudley poslouchal ten den, kdy se stala ta nehoda. Nijak zvlášť se mu nelíbila, ale byl to ten typ hudby, který se vám zažere do mozku, ať se vám to líbí, nebo ne, a poskytla mu způsob odreagování. Téměř se dostal až k refrénu, když jeho nedobrovolné obecenstvo očividně nedokázalo snést víc.

„Pottere!“ zakřičel Snape a otočil se na Harryho. „Co jsem vám říkal o tom, že máte být zticha?!“

Harry se překvapeně podíval na Snapea, a až do té chvíle si neuvědomoval, co vlastně dělal. „Ale já jsem nic neřekl,“ řekl nevině. Ten Snapeův vzteklý výraz na jeho předstíranou ignoraci stál za to.

Snape svraštil čelo.

„Pěkný pokus,“ ušklíbl se. „Nesnažte se ze mě dělat blázna, Pottere. Dobře znám tu vaši touhu po pozornosti. Hlavně být středem pozornosti, stejně jako váš arogantní otec před vámi.“

„Mého otce z toho vynechte,“ vyštěkl Harry. Proč musel Snape vtahovat jeho otce do každé pitomé roztržky mezi nimi? Proč jím byl tak zatraceně posedlý? „Nemá s tím, co dělat.“

Zdálo se, jako by jeho slova zažehla ve Snapeovi starý oheň, který zřejmě teď pustil ven. „Řekl bych, že s tím má mnoho, co dělat,“ zasyčel, a když se postavil v celé své výšce nad chlapce, vypadal jako snášející se černý stín. „Netušíte, jak se váš otec nosil hradem, jako by byl božím darem kouzelnickému pokolení, jako bychom my všichni ostatní byli sesláni na tuto planetu, abychom se mu klaněli a líbali zem, po které chodil! Nemyslete si, že nevidím tu stejnou aroganci ve vás. Všechno, co děláte, děláte ve snaze přitáhnout na sebe pozornost – děláte problémy a čekáte, že vám bude vše prominuto, že vás poplácají po zádech a řeknou vám, jak odvážný jste a jak úžasně jste si vedl. Nejste nic než rozmazlené děcko, které neustále potřebuje pozornost lidí okolo sebe. Teď, Pottere, vám něco povím. Já nejsem jedním z těch lidí. Nehodlám živit to vaše už tak nabubřelé ego. Netoleruji vaši přítomnost zde z celého svého srdce. Kdyby mi to Brumbál nepřikázal, klidně bych vás nechal v péči vašeho kmotra bez sebemenších pochyb. Mám důležitější věci na práci, než vám dělat chůvu. Vám možná vyhovuje, že všichni ostatní zanechají své práce, aby se vám věnovali. Ode mě to ale nečekejte.“

Harry zůstal sedět jako přimrznutý. Slyšel ta stejná nařčení v různých variacích od jízlivého mistra lektvarů mnohokrát, jenže teď, takto podaná, v něm něco pohnula. Pocítil rostoucí silný neznámý pocit. Frustrující a sebeobhajující vztek, jaký dříve necítil.

„Ou, takže to tak vypadá, že jste nechal Smrtijeda, aby mě napadl, a to auto, aby to do mě napálilo, protože jsem netoužil po ničem jiném, než užívat si tady s vámi?“ vypálil Harry nazpět, neschopen držet své rozhořčení nad černovlasým mužem byť o vteřinu déle. „Dobře, tak vám teď něco řeknu, pane: Nestojím o vaši pitomou pozornost! Nestojím o ničí pozornost! Nikdy jsem nestál! Myslíte si, že je to zábava, když kolem vás lidé chodí a zírají na vás jako na zvíře v zoo? To ani náhodou! Dal bych všechno za to, abych mohl být jako každý jiný! Mám dost toho, být „slavný Harry Potter“, „Chlapec, co zůstal naživu“, nebo jakkoliv mě vy ostatní nazýváte! Chci být jen obyčejný Harry, na kterého lidé nečumí při každé příležitosti!“

V jednu chvíli Harry vyskočil, aby se mohl zpříma podívat Snapeovi do očí. Držel zaťaté pěsti u těla a vztekle se třásl. Lehký záchvěv slz se zatřpytil v jeho očích, ve snaze shodit jeho obrany. Byl naštvaný. Naštvanější, než kdy v jeho životě. Měl už dost Snapeových ostrých nálepek a nekonečné uštěpačnosti. Byl unavený a vystrašený, bez ponětí, jestli se kdy vrátí do svého těla. Proč musel být Snape takový hajzl? Vážně věřil, že si tohle Harry přál? Že toužil být magicky připoután k umaštěnému kouzelníkovi, na kterém závisí jeho život? Protože pokud ano, pak se šeredně mýlí!

„Myslíte si, že se mi tohle líbí?“ pokračoval Harry a uvnitř hořel. „Že se mi líbí být nějakým duchem, kterého nikdo kromě vás nevidí? Tak to se omlouvám, pane, ale fakt ne! Jediné, co si právě teď přeju, je jít domů a vyspat se, probudit a zjistit, že se jednalo jen o strašlivý sen!“

Ticho padlo na Snapeovo sklepení, zatímco oba na sebe zírali a Harry se snažil udržet zaťaté pěsti u těla. Tvář mistra lektvarů byla nečitelná a jeho tělo jako vytesané z alabastrové břidlice. Harry měl na chvíli dojem, jako by zahlédl cosi problesknout v mužových očích před tím, než to zmizlo beze stopy.

Jak tam tak stáli a Harry zíral do Snapeových prázdných černých očí, jeho hněv se pomalu vytrácel. Stále se cítil oprávněným ve svém monologu, ale začínal přemýšlet, jestli byla opravdu ta nejmoudřejší věc, takto profesora konfrontovat. Snape byl nechvalně známý svou výbušností a pomstychtivostí, obzvlášť vůči němu. Co přijde teď?

Mistr lektvarů vypadal, že něco zvažuje. Harry se neodvažoval hádat, jestli to, co přijde, bude pro něj dobré, nebo špatné, ale zcela jistě se začínal bát. Mohl by Snape odmítnout mu pomoct kvůli tomu, co řekl? Mohl by ho teď nechat potloukat se hradem jako ducha, dokud zcela nevybledne a nezmizí z tohoto světa? Vážně by Snape mohl být něčeho takového schopen? Panika v Harrym začala narůstat.

Snape zúžil oči a zavrtal je do chlapce. „Bravurní řeč, pane Pottere, na konci možná příliš melodramatické,“ zapředl Snape, a rty se mu stočily do obvyklého úšklebku. „Přesně jak bych očekával od afektovaného Nebelvíra.“ Pak se obrátil k Harrymu zády a vrátil se k vařícímu se lektvaru.

Harry zůstal dlouho a zmateně zírat na Snapea. Co to bylo? To bylo všechno, co řekne na ten jeho výbuch vzteku? Očekával plameny a jediné, co přijde, je jízlivý komentář? Něco se zkrátka nezdálo v pořádku. Bylo Snapeovi špatně, nebo co? Slyšel o spánkové deprivaci, při které lidé dělají divné věci, protože tohle rozhodně nebyla reakce, kterou by od Snapea čekal…

Harrymu však bylo jasné, že darovanému koni se na zuby nemá hledět, a tak si unaveně sedl zpět na svou židli poblíž Snapeova stolu s pocitem vděčnosti za profesorovu neobvyklou reakci a rozptýlení. Cítil se tak unavený. Hněv ho stál víc, než tušil. Zdálo se to jako věčnost, kdy naposledy zavřel oči. Připadalo mu to nějak nefér, že se ve svém spirituálním stavu stále cítí tak unavený. S hlubokým povzdechem si položil hlavu do dlaně a přál si, aby byl zpět v Surrey v bezpečí své postele v Dudleyho druhé ložnici. Zdálo se to divné, že by si přál vrátit se do čísla 4 v Zobí ulici, ať už z jakéhokoliv důvodu, ale právě u Dursleyových bylo všechno naposled v pořádku, než nastal onen osudný den. Možná, že kdyby usnul, probudil by se v Kvikálkově ve svém těle, jako by se vůbec nic nestalo.

Možná, že kdyby se na chvíli ztratil ve snách, probudil by se a zjistil by, že to všechno byl jen nějaký strašlivý sen, kterému by se mohl smát, zatímco by zaléval zahrádku tety Petunie. Kéž by to byl jen sen…

Harry si protřel zápěstím oči ve snaze oddálit pocit unavení. Nemohl přece usnout. I kdyby si spánek přál sebevíc, riziko bylo příliš velké, než aby byl ochoten jej podstoupit. Rozhodně ne, pokud nechce začít opět blednout a přidělat tak Snapeovi práci jako tenkrát.

„Na vašem místě bych neusínal, Pottere,“ ozval se chladný hlas z druhé strany místnosti. „Když máte zůstat vzhůru, tak to taky udělejte.“

Ďábel promluvil, pomyslel si Harry kysele. „Ne, pane. Jsem v pořádku,“ zamumlal tiše a s vypětím všech sil opět zvedl hlavu. „Jsem jen trochu unavený.“

Snape se odklonil od kotlíku a narovnal se, a pak se otočil k Harrymu.

„Jistě, na rozdíl od nás ostatních,“ ušklíbl se a upřel vyzývavý pohled na průsvitnou postavu před sebou. „Jsem vzhůru posledních třicet šest hodin a necítím se lépe, než před dvanácti. Nejste jediný, kdo trpí vaším politováníhodným stavem. Víte,“ řekl Snape a zvedl k Harrymu ledový pohled, „stále jsem zmaten vaší potřebou zahrnout mou osobu do celého toho nesmyslu. Netuším, proč jste se vůbec domníval, že bych byl ochoten vám jakkoliv pomoci. Kdyby zde byla jiná možnost, neváhal bych poslat vás hledat si sluhu někde jinde, a kdyby se vám to nemělo povést, tak ať skončíte třeba v pekle.“

Harry studoval Snapea za zvuku přemýšlivého ticha po dlouhou chvíli. „Stále mi ale pomáháte...“ poukázal jemně při střetu s chladnými černými duhovkami. „Mohl byste jednoduše předstírat, že tady nejsem, nebo mě odmítnout vzít za Brumbálem, ale neudělal jste to. Přesvědčil jste je, že jsem stále tady, i když vám Sirius nevěřil, a vrátil jste se za mnou, když jsem se začal ztrácet. Možná mě nemáte rád, ale přesto jste se rozhodl pomoct.“

Snape se zarazil, když jeho mozek konečně zpracoval chlapcova slova. Měl pravdu. Nenáviděl toho kluka víc, než dokázal slovy vyjádřit, stále se však cítil nucen mu pomoci – stále cítil nutnost pomoct! Najednou si Snape uvědomil, že i kdyby měl možnost odmítnout pouto Akolantového zaklínadla, stejně by jej přijal. Udělal by to neochotně, zdráhavě a dokonce s averzí, ale stejně by chlapci pomohl. Jeho svědomí by mu nedovolilo udělat nic jiného.

Zatracený Brumbál, pomyslel si a okamžitě hodil vinu za svůj nevypočitatelný smysl pro etiku na starého ředitele. Ten starý blázen ze mě udělal mizerného Nebelvíra!

Nehodlal si připustit skutečnost vlastních morálních zásad, ne vůči malému arogantnímu Otravovi, který přežil.

„Nemám ponětí, o čem to mluvíte, Pottere,“ zasyčel Snape a skryl pocit nepohodlí, které v něm znepokojující odhalení vzbudilo, pod masku sarkasmu. „Ztrácím s vámi čas jen proto, že mi to Brumbál přikázal. Už jsem měl tu čest s pohromami, které dokážete způsobit, když se řešení problémů nechá na vás. Z nějakého důvodu se domnívá, že jste důležitý (i když absolutně nechápu proč) a nehodlá vás nechat zmizet dřív, než dokážeme nalézt schůdnou cestu pro váš návrat do těla. Kromě toho, kdyby jen zjistil, že jsem si dovolil ignorovat jeho malého zázračného chlapce a nechal jej fňukat samotného na chodbě, nepochybně by nařídil Hagridovi, aby na mě vypustil tu svou tříhlavou potvoru.“

Harry nedokázal zadržet zasmání při představě Snapea, jak pořádným sprintem běží hradem a za ním se žene Chloupek. „Pochybuju, že by to Brumbál udělal,“ řekl Harry a stále nedokázal potlačit úsměv. „A kromě toho, vždycky můžete Brumbála jednoduše odmítnout.“

Jeden koutek Snapeových rtů se jízlivě zvedl. „Člověk nemůže prostě jen „odmítnout“ Albuse Brumbála,“ zabručel temně. Než se opět otočil ke své práci, dodal: „Vážně, Pottere, pokud nebudete dělat nic jiného, než tady sedět a stěžovat si, jak unavený a znuděný jste, můžete být alespoň užitečný a pomoct mi. Merlin ví, jak neschopný jste v hodinách, ale věřím, že tohle snad nemůžete zkonit ani vy.“

Harry s obavami v očích vzhlédl ke Snapeovi. Chce po něm pomoct? To nevěstí nic dobrého… Už jen vídat Snapea na hodinách bylo peklo a lektvarový dýchánek v soukromí jeho laboratoře nemohl věstit nic dobrého. Pravděpodobně jen touží po důvodu, proč mu nadávat, když už jsou kouzlem nuceni trpět vzájemnou přítomnost.

„Tak co bude, Pottere? Vstávat!“ vyštěkl Snape netrpělivě.

S povzdechem a neochotnými protesty hodnými odsouzence na galeje přešel k Snapeově pracovnímu stolu.

„Předpokládám, že umíte číst,“ pronesl posměšně, když před něj posunul tlustou knihu lektvarů.

„Ano, pane,“ odvětil se zaťatými zuby.

„Výborně,“ řekl Snape a vrátil se ke kotlíku. „Budete číst seznam ingrediencí a pokyny od rozdrcených listů oměje. Je to jasné?“

„Ano, pane.“ Harry pohlédl dolů na stránku, kterou před ním Snape otevřel. Lektvar vypadal jednoduše, jako jeden z těch, které vaří na hodině, jen s nějakými technikami vaření, se kterými se ještě nesetkal.

„Dvě špetky rozdrcených listů oměje a tři kapky esence Kalamínu přidejte do elixíru,“ četl Harry a nechal Snapeovi dostatečný čas k tomu, aby vhodil ingredience do bublající tekutiny. „následně míchejte tři minuty, neboť jsou přesným časem k uvedení elixíru do stavu varu. Poté přidejte dva díly zředěné netopýří krve a tři díly nasekaného kořene kopřivy.“ A takto pokračovali po nějakou dobu. Harry četl instrukce a Snape s nimi náležitě nakládal. Kromě Harryho předčítání nezaznělo ani slovo. Ticho panovalo mezi nimi až do okamžiku, kdy přečetl poslední řádek na straně a vzhlédl ke Snapeovi, který pomalu míchal jejich dokončené dílo.

„Trochu příliš řídké, ale jinak perfektní,“ zamručel Snape, když si kriticky prohlédl jasně červenou tekutinu. „Bude to tím deštěm. Vlhkost vzduchu má tendenci postihovat viskozitu látky.“

Harry se podíval na lektvar a poté obrátil svou pozornost zpět ke knize pod ním. „Je to Dulaverův lektvar,“ řekl, jakmile si uvědomil, že mu některé ingredience, které četl, nezní neznámě. „Je to protijed. Je jedním z těch, které jste zadal pro naši prázdninovou esej.“

Snape zvedl oči k Harrymu v mírném překvapení a zvedl jedno ze svých černých obočí. „Správně. A víte, jaké jsou jeho vlastnosti?“

Harry pátral v paměti. „Je to protijed. Obvykle využívaný pro rostliny a tvory zasažené lektvary.“

Snape si dlouhou chvíli Harryho zkoumavě měřil pohledem, jako by se snažil zjistit, jestli nějak podvádí. „Fascinující, že máte přehled o něčem takovém, pane Pottere, zatímco jste věčně neschopný odpovídat na mé otázky na hodinách.“

Harry cítil, jak mu hoří tváře. „Protože na hodině pořád hledáte důvod, proč mi sebrat body, takže se obvykle snažím být zticha, abych se tomu vyhnul. Stačí, že o ně Nebelvír přichází kvůli Nevillovi.“

Snape po dlouhou tichou chvíli na Harryho zíral a na tváři se mu vykresloval zadumaný výraz. „Longbottom každou hodinu se mnou dělá vše pro to, aby připravil vaši kolej o co největší počet bodů,“ konstatoval s uspokojivým úšklebkem na rtech.

Harry si zvolil cestu lhostejnosti ke Snapeovu očividnému nadšení z Nevillových neutuchajících muk a přesunul pozornost zpět k bublajícímu kotníku na stole. „Takže na co je ten lektvar?“ zeptal se, když opět vzhlédl ke svému profesorovi.

„Řekl bych, že do toho vám nic není, Pottere,“ odvětil chladně Snape a začal čistit pracovní plochu od využitých lektvarových přísad.

„Ale jen tak pro nic za nic jste ho nevařil,“ trval na svém Harry. „Madam Pomfreyová obvykle neuchovává várku protijedů v nemocničním křídle.“

Snape vrhl po chlapci jasně rozhořčený pohled koutkem oka. „Pokud to musíte vědět, Pottere, je pro Brumbála,“ odvětil, zatímco drhl zbytky schránek škvorů ze stolu.

„Ale proč by Brumbál potřeboval dávku protijedu? Je snad nemocný, nebo tak něco?“ pokračoval Harry v otázkách a obavy v něm rostly. Brumbál přece nebyl otráven, nebo ano?

„Ne, Brumbál je v naprostém pořádku,“ odvětil Snape netrpělivým tónem.

„Tak proč-“

„Pottere!“ seřval ho Snape, neschopen dále snášet puberťákovy vytrvalé otázky. „To není vaše starost! Hleďte si pouze svých vlastních záležitostí! Nebo nejste schopen udržet váš otravný nebelvírský nos dál od-“

Snape však možnost k dokončení věty nedostal. Náhle vykřikl bolestí a chytil se za levé předloktí.

„Profesore?“ vykřikl Harry, polekán nečekanou Snapeovou reakcí. „Co se děje?“

Snape viditelně bojoval s přívalem bolesti několik dlouhých minut, dokud se opět nenarovnal a nepohlédl dolů na své rukávem zakryté předloktí temným hrozivým pohledem. „Pán Zla,“ zašeptal, než upřel na chlapce vševědoucí černé oči. „Svolává své služebníky…“

<< 4. kapitola 2. část <<