2. Nečekaný spojenec 2. část
Toto je DRUHÁ ČÁST! Nezapomeňte si přečíst první.
PP:// Přináším vám další kapitolku a můj speciální dík patří úžasné betušce Sisi, která se postarala o to, abyste v textu neměli chyby, a aby některé věty nevypadaly jako výtvory google překladače :)
Hezké čtení!
...
Když se Harry probral z chvilkového zamyšlení nad svou budoucností, rozeběhl se bílou nemocniční chodbou přes recepci až ven za ostatními na deštivou ulici. Přestože Brumbál ani nikdo jiný jej nemohli spatřit, pronásledoval ho strach, že by zůstal sám. Navíc nechtěl opustit své tělo.
Žádný mudla jim nevěnoval pozornost, natož aby se je někdo pokusil zastavit. Brumbál, jako vůdce pohřebního procesí, je vedl spletitými uličkami Londýna směrem do centra. Jejich průvod stínů nepotkal ani živáčka, když putoval deštivými ulicemi, nesa v náručí tělo jejich padlého mladého hrdiny. Jakmile se přibližovali k místu, kde se nacházel Děravý kotel, začínali rozeznávat mezi lidmi kouzelníky, protože se při pohledu na Brumbála zastavovali a s ústy dokořán hleděli na výjev, který se jim naskytl.
Brumbál je minul bez jediného slova, dokonce jim ani pohledem nedal najevo, že je zaznamenal. Starý kouzelník vypadal, jako by zůstával zcela mimo okolí ve svém vlastním světě. Díval se pouze kupředu, oči rozostřené a vzdálené, ztraceny hluboko v utrápených myšlenkách.
Nakonec se před nimi objevila vlhká dřevěná cedule s nápisem Děravý kotel. S hlasitým skřípotem se houpala v dešti pověšena nad vchodem, jako by truchlivě ohlašovala příchod Albuse Brumbála a jeho nešťastného břemene. Když došli blíž, Lupin mlčky prošel kolem Brumbála a podržel mu dveře, aby mohl vejít do ponurého hostince.
Veškerý zvuk a pohyb náhle ustal, když Brumbál prošel dveřmi s Harryho bezvládným tělem v náručí. Nikdo se nepohnul a pomalu ani nedýchal a rozhostilo se šokované ticho, které naplnilo jinak rušnou hospodu. Hosté se otáčeli na svých židlích a nevěřícně zírali na nově příchozí.
„Tome,“ oslovil tiše Brumbál na majitele Děravého kotle stojícího za barem. „Potřebovali bychom použít vaši letaxovou síť k návratu do Bradavic.“
„Sa-samozřejmě, řediteli,“ koktal Tom a hned spěchal na opačnou stranu místnosti k obrovskému krbu.
Brumbál jej v tichosti následoval, jako kdyby oči, které ho stále sledovaly, ani neexistovaly. Beze slova vstoupil do krbu a otočil se čelem do místnosti. Harryho hlava bezvládně visela přes jeho paže.
„Bradavice,“ zvolal bezbarvě, když Tom hodil hrst prášku do ohně. Se zábleskem zeleného světla oba zmizeli z dohledu.
McGonagallová zmizela zvědavým očím jako další. Lupin vstoupil do nitra krbu a Harry najednou ucítil záchvěv zděšení. Jak může cestovat letaxem, když nemá tělo? Potlačil ony myšlenky k čertu a nedal prostor dalším, když se bez rozmyslu vrhl kupředu, aby se vmáčknul k Lupinovi. Vlkodlak nabral plnou hrst letaxu a hodil ji do plamenů.
„Bradavice,“ rozkázal a jasně zelená hradba plamenů je najednou pohltila oba dva. Harry ucítil, jak se svět zatočil a hnal jej dlouhým temným tunelem. Jak se řítil temnotou, míjel jej nespočet různých portálů signalizujících další možné východy z letaxové sítě. S náhlým trhnutím se svět přestal točit a Harry vyletěl z jednoho z krbů v bradavické velké síni.
Když se vyškrábal na nohy, uviděl Lupina, jak se napříč prázdnou síní plahočil směrem ke dveřím.
„Profesore!“ zakřičel na něj, než se dostavilo zpožděné uvědomění, že ho vlastně nikdo neslyší. Spěchal za ním tak rychle, že málem zakopl o vlastní nohu.
Ve vstupní síni zastihl i profesorku McGonagallovou a Brumbála. Všichni tři učitelé společně stoupali po obrovském schodišti a Harry, neviděn, je následoval.
„Minervo,“ hlesl jemně Brumbál, když stoupali vzhůru. „Byla byste tak laskava a přivedla byste Madam Pomfreyovou? Rád bych zjistil, jestli by nebyla schopna dát do pořádku třeba některá povrchová zranění na Harryho těle. Jestli ho má Sirius vidět, a já jsem si jist, že bude chtít, nerad bych, aby si Harryho zapamatoval tahle...“
„Samozřejmě, Albusi,“ odvětila profesorka McGonagallová, a když se dostali do patra, jala se spěchat dolů chodbou. Brumbál stěží zaznamenal její odchod.
„Kde ho chcete uložit, když ne do nemocničního křídla?“ zajímal se Lupin, když pokračovali v cestě.
„Hned pod mou kanceláří je malá místnost,“ odvětil prázdně Brumbál. „Vezmeme jej tam. Řekl bych, že se tam Harrymu tělu dostane mnohem většího soukromí.“
Lupin vypadal, že s návrhem souhlasí, a dále pokračovali v naprostém tichu.
Když se konečně dostali do dalšího patra a vydali se chodbou, která, jak Harry věděl, vedla k Brumbálově pracovně, před Harryho zrakem se najednou zjevilo průhledné tělo Skoro bezhlavého Nicka plující vzduchem směrem k nim.
„Zdravím vás, řediteli!“ zvolal bezstarostně. „Příšerné počasí dneska, není-liž pravda? Samý déšť a vítr a nezdá se, že by ta hrůza měla v dohledné době skončit. Zrovna před chvílí jsem to samé říkal Krvavému baronovi... To vám povídám! Ale co to tam máte?“ zvolal, když si konečně všiml uzlíčku houpajícího se v Brumbálově náručí.
„Obávám se, že je to náš mladý Harry Potter,“ zašeptal Brumbál.
Skoro bezhlavý Nick se chvíli zamlkle vznášel nad zemí s pohledem upřeným na bezvládné tělo v Brumbálových rukách. „Harry Potter?“ špitl, jako by nebyl schopen uvěřit.
„Srazilo ho auto, když byl dnes v Londýně,“ vysvětlil Lupin, když viděl, že Brumbál se nemá k žádné reakci. „Umřel krátce poté...“
„Dobrý Bože...“ vzdechl sir Nicholas.
Harry, který předtím jen postával stranou, dostal náhle nápad. „Sire Nicholasi! Sire Nicholasi!“ křičel a skočil před ducha. „Sire Nicholasi, vidíte mě?“ volal, skákal přímo před špatně popraveným duchem a mával mu rukama před očima. Ale Skoro bezhlavý Nick na něj ani nepohlédl, natožpak aby jej vzal na vědomí. Harry tedy přestal křičet a přijal svou porážku. Na krátký okamžik uvěřil, že zrovna rytíř Nicholas bude užitečnější. Koneckonců, duch by měl být schopen vidět jiného ducha, ne? Ale Nicholas očividně představoval výjimku, kvůli které Harry opět upadal do hlubin beznaděje a strachu.
„Sire Nicholasi,“ našel Brumbál opět svůj hlas. „budu vám velice zavázán, pokud tuto informaci zatím udržíte v tajnosti před ostatními duchy na hradě.“
„Buďte ujištěn, pane řediteli,“ kývl duch a jeho hlava se nejistě viklala na krku.
„Děkuji,“ odvětil Brumbál tiše a pomalu pokračoval v cestě kolem Skoro bezhlavého Nicka, který se stále zmateně vznášel uprostřed chodby s šokovaným výrazem vepsaným v průhledné tváři.
Lupin se také chystal projít okolo zaraženého ducha, když se rytíř Nicholas ještě jednou ozval. „Vždycky byl výjimečným chlapcem,“ zašeptal smutně. „Bude mi chybět.“
„To nám všem,“ odvětil jemně Lupin, neschopen vyměnit si s duchem pohled. A bez jediného dalšího slova se vlkodlak vydal Brumbálovým směrem. Sir Nicholas zůstal ještě o chvíli déle a vyprovázel očima Brumbála a bezvládné tělo chlapce, které nesl. Pak se obrátil a truchlivě odplul pryč.
Harry se také neměl k odchodu, jako by jej někdo přikoval na místě nebo mu seslal na nohy trvalé lepící kouzlo.
Ach Bože... Bože, Bože, Bože, co mám dělat?
Opět ucítil onu známou nevolnost. Připadalo mu, jako by se celý svět okolo něj začal uzavírat. Co jen bude dělat? Opravdu nikdo ho nebyl schopen vzít na vědomí. Nikdo netušil, že tam stál také. Jak se teď vrátí zpátky? Nemohl jenom tak zemřít. Prostě nemohl! Někde se musela stát nějaká chyba. Kdyby jim jen dokázal říct, že je tady, Brumbál by určitě dokázal najít způsob, jak ho přivést zpět. Ale když se nemá s kým spojit? Nikdo mu takhle nepomůže!
Harry opět ucítil, jak mu slzy zakalovaly zrak. Tentokrát však nenacházel sílu, aby jim vzdoroval. Padl na kolena pod jedním z mnoha oken podél chodby a dal se do hlasitého pláče.
Ach Bože, co jen teď bude dělat? V životě se necítil tak vystrašeně. Co bude dělat?
Nepřiměl se však racionálně myslet. Jen cítil, jak jeho beznaděj a strach sílí a berou ho celého do své moci.
Zůstal úplně a zcela sám...
…
Opět se vrátil onen známý pocit, že je něco špatně. A Severusovi Snapeovi už lezl krkem. Celý dlouhý den ho pronásledovala tíseň a on nebyl schopen přijít na její příčinu. Vinou stálého úzkostného stavu, který jej udržoval v nakrknuté náladě, profesor Snape přemýšlel, jestli neměl raději zůstat do oběda v posteli.
Když si to kolem nich rázoval temnou chodbou směrem k Brumbálově pracovně, déšť hlasitě bubnoval na okenní tabulky, což v něm vzbuzovalo vztek na celý svět. Ve sklepení alespoň ten zatracený zvuk neslyšel. Nicméně byl donucen opustit laboratoř, aby řešil nějaké další záležitosti po hradě. Jedna z nich bylo doručení čerstvé dávky bolest tišícího lektvaru Madam Pomfreyové do nemocničního křídla.
Snapeův již existující nepokoj se prohloubil. Nepochybně se děje něco zlého. Cítil to. Poté, co předal zásilku lektvaru, uviděl profesorku McGonagallovou, jak kolem něj spěchá směrem k nemocničnímu křídlu. Vypadala velmi rozrušená a zdálo se mu, že má slzy na krajíčku. Snape ji plánoval zastavit a zjistit, co se stalo, ale ona kolem něj proběhla tak rychle, jako by si ho ani nevšimla. Zmaten a bez sebemenšího ponětí, o co šlo, rozhodl se hledět si svého. Pak znovu ucítil, jak se jeho žaludek stáhl pocitem úzkosti.
Snape znechuceně potřásl hlavou, zatímco zatáčel do vedlejší chodby. Co se to s ním děje? Začínal se chovat jako profesorka Trelawneyová; hned všude cítil špatné vibrace a očekával to nejhorší. Bože, pomoz mu, jestli ještě začne vidět zlověstná znamení plovoucí na hladině v kotlíku.
Konečně dorazil ke kamennému chrliči před ředitelovou pracovnou. Musel s Brumbálem vyřídit pár záležitostí ohledně speciálních ochranných zaklínadel, která vztyčili přes léto okolo hradu.
Jenže když vstoupil na chrliče, a chystal se vyslovit heslo (lékořicová hůlka), koutkem oka zahlédl dotyčného muže, jak právě vycházel z jedné vzdálenější místnosti.
„Řediteli,“ upozornil na sebe Snape, když kráčel ke staršímu kouzelníkovi. „Chtěl jsem s vámi mluvit o ochranách, které...“ Snape najednou zmlkl, když se Brumbál přiblížil.
Vypadal příšerně. Když si Snape v šoku prohlížel ředitele, připadal mu, jako by ho někdo vzal něčím po hlavě. Nikdy ho neviděl v tak zubožené podobě jako teď.
Vypadal jako zoufalý zlomený muž.
Snape by si nikdy nepomyslel, že by tento mocný kouzelník mohl vyzařovat něčím takovým. Avšak ten Brumbál, který zrovna stál přes Snapem, představoval jen ubohý stín velkého Albuse Brumbála, jakého znal. Jeho ramena se hrbila dopředu, jako by na nich nesl váhu celého světa mnoho let – veškeré bolesti, smutky, slabosti a prohry. Jeho dříve jiskrné a zářící oči teď byly pohaslé a prázdné, plné nepředstavitelného smutku, který jako by vycházel až z hlubin jeho duše. Najednou se zdál Snapeovi tak starý, že musel za těch pár hodin, co ho neviděl, zestárnout o mnoho let.
Snape na okamžik usilovně hledal svůj hlas. „Řediteli...?“
„Stalo se něco strašného, Severusi,“ zašeptal zlomeně Brumbál s jakousi posvátnou úctou v hlase.
Všechno se naráz v Severusovi semklo hrůzou. Tak tedy jeho obavy byly opodstatněné...
„Brumbále, co-“ Křik a hektický běh z druhé strany chodby utnuly Snapea v polovině věty. Když se oba muži otočili, uviděli, jak se k nim žene muž, u kterého by nikdy neočekávali zběsilé vyřvávání po chodbách hradu.
„Blacku,“ zasyčel Snape, když se zanedbaná a rozcuchaná osoba jeho úhlavního nepřítele Siriuse Blacka přihnala blíž. Nicméně Sirius ani v nejmenším nebral Snapea na vědomí.
„Brumbále! Brumbále! Co se stalo? Řekněte mi, co se stalo!“ dožadoval se odpovědi kouzelník na útěku, když se konečně zastavil před Brumbálem, popadl ho za klopy mudlovského saka a začal s ním cloumat. „Řekněte mi, co se stalo! Řekněte, že je v pořádku! Řekněte to!“ křičel s divokým zoufalým výrazem vepsaným ve tváři.
Brumbál se zdál neschopen pohlédnout do Siriusových očí. „Je mi to líto, Siriusi,“ zašeptal. Sklopil oči k zemi a ty se zaplnily slzami. „Nezvládl to.“
Sirius nedobrovolně ukročil vzad, jako kdyby ho Brumbál uhodil do tváře. „Co?“ ozval se přiškrceně. „Co? Ne, ne to není možné. Prosím, prosím, řekněte mi, že to není pravda.“
Brumbál však nedokázal odtrhnout oči od podlahy. „Je mi to líto, Siriusi.“ řekl jen.
Sirius Black zaraženě stál na chodbě po dobu, která mu připadala jako věčnost, a zíral na svého bývalého ředitele a profesora v čiré hrůze. „Ne! Vy se mýlíte. To není pravda!“ rozkřičel se znovu a snažil se odstrčit Brumbála od dveří, do kterých bránil vstupu. „Ne! Není to pravda!“
„Siriusi, prosím-“ začal Brumbál.
„Ne! Chci vidět svého synovce! Nechte mě! Mám na to právo! Není to pravda!“
Brumbál věda, že je zbytečné zkoušet ho zastavit nebo si jen myslet, že by nahromadil dostatek síly odolat jeho nátlaku, se nechal odtlačit stranou, a Sirius se prohnal kolem něj.
Severus Snape v tichosti pozoroval, jak Sirius vyrazil dveře. Málem vylétly z pantů a on zůstal stát jako přikovaný na prahu. Na několik vteřin tam stál v šoku, neschopen pohybu, a jeho oči byly upřeny na určitý bod kdesi v místnosti, který Snape neviděl. Najednou se Black roztřásl a se srdcervoucím výkřikem se vehnal do nitra pokoje. Ozval se hlasitý bolestný nářek následovaný nezpochybnitelnými zvuky breku.
Zády stále ke dveřím Brumbálova hlava klesla níž a jeho oči se zavřely, jako by se snažil obrnit se proti tomu, co slyšel.
Snape, který pohledem těkal z Brumbála na dveře a zpět, se nakonec odhodlal pomalu vstoupit. Když opatrně nahlédl dovnitř, veškerá krev v žilách jízlivého Mistra lektvarů ztuhla nad výjevem, který spatřil.
Black seděl na kraji širokého divanu a zoufale si k hrudi tiskl něco bezvládného, nad čím usedavě plakal. Ošuntělá postava Remuse Lupina stála stranou skryta ve stínech zdí, když pozoroval svého bývalého školního kumpána, jak vzlykal nad tělem v jeho náručí.
A pak si najednou Snape uvědomil, co to Sirius vlastně drží. Bylo to tělo jemu velice dobře známé – černé nezkrotné vlasy, jasné zelené oči a téměř kopíráková podoba svého zesnulého otce.
Snape, z jemu nepochopitelného důvodu, překvapeně zalapal po dechu a ucítil, jak mu tělem projela vlna zděšení. Harry Potter a mrtvý? Ta představa sama o sobě se zdála naprosto absurdní. Hotový nesmysl! To prostě nebylo logicky možné. Avšak to, co viděl, nepopiratelně dokazovalo opak.
„Automobilová nehoda,“ uslyšel Snape za sebou nakřáplý hlas. Když se obrátil, spatřil Brumbála, jak se zastavil po jeho pravici a hleděl do místnosti. „Stalo se to dnes ráno. Mundungusova povinnost byla dohlídnout na něj a zabránit jeho příbuzným, kdyby se ho pokusili kamkoli odvézt. Ale on opustil z nějakého důvodu stanoviště a-“ přerušil se Brumbál, neschopen dokončit větu.
Snape opět obrátil pohled na ochablou figuru v náručí Siriuse Blacka. Automobilová nehoda? Po čtyřech letech, kdy chlapce učil, se smrt tak náhodná jako automobilová nehoda zdála tak... opovrženíhodná... pro zlatého chlapce, který bez ničí pomoci čelil Tomu, jehož jméno nesmíme vyslovit. Bylo to zkrátka špatně.
„Proč?“ zvolal v ten okamžik Sirius a přitiskl kmotřencovo tělo ještě pevněji k sobě. „Proč! Proč jsme pro něj nepřišli dřív? Kdybychom ho dostali pryč od těch zatracených mudlů tehdy, když jsem to chtěl já, nic z toho by se nestalo! Mundungus za mnou přišel do ústředí s tím, že se Harrymu něco stalo, protože ho ti jeho příbuzní vzali do Londýna.“ Ostře vzhlédl k Brumbálovi, který stál ve dveřích. „PROČ JSME HO NEVYZVEDLI DŘÍV?“
Siriusova slova uhodila Brumbála stejně tvrdě jako fyzický úder. Starý muž svěsil hlavu a zavřel oči, jako by se snažil zapomenout na vlastní selhání.
„Proč na něj nikdo nedohlížel?“ pokračoval Sirius ve zlostném nářku, zatímco začal Harryho tělo kolébat dopředu a dozadu na svých rukou. „Měli jsme mu říct pravdu. Měli jsme mu říct, v jakém byl nebezpečí. Možná, že kdyby to věděl, neopustil by dům. Měli jsme mu to říct. Měli jsme ho odvést dřív.“
Brumbál vypadal, jako by se snažil posbírat všechny své síly, aby byl schopen slova. Možná, že chtěl nabídnout útěchu truchlícímu kmotrovi. Avšak jeho hrdlo zůstalo staženo a jediné, čeho byl schopen, byl pohled ke špičkám svých prstů. Profesor Snape si všiml jedné stříbrné slzy, jak kane ze starcova oka a vytváří si cestičku vrásčitou tváří až k vousům.
„Ach Bože,“ zavzlykal Sirius. Proud slz brázdil jeho propadlé tváře. „Ach Bože, proč on? Proč on?“
Snape najednou uslyšel z chodby blížící se kroky. Ohlédl se před rameno a uviděl profesorku McGonagallovou a Madam Pomfreyovou, jak klušou směrem k nim. Když McGonagallová konečně vstoupila do místnosti, zastavila se za ním ve dveřích a uviděla Siriuse, jak pevně objímá strnulé tělo svého kmotřence, Snape zaslechl, jak pod vousy tiše zaklela.
Poté, co se smutnýma očima střetla s Madam Pomfreyovou, McGonagallová na ni kývla, ať jde dál. Lékouzelnice zůstala zkoprněle stát, příliš šokována na jakýkoliv pohyb, když poprvé spatřila slavného Chlapce, který přežil, jak nehybně a bez života leží na pohovce. Ale pak, když v sobě školní léčitelka našla profesionála, přešla až za Siriuse, aby si blíže prohlédla tělo v jeho náručí.
„Siriusi,“ řekla a natáhla se, aby položila ruku na Siriusovu paži. „Nechte mě ho prohlédnout. Dám jeho tělo do pořádku.“ Nicméně Sirius se ani nepohnul, ani nedal jinak najevo, že by zaznamenal její přítomnost.
„Siriusi,“ ozvala se McGonagallová, který také přišla blíž. „Neměl byste tady být. Je to pro vás nebezpečné pohybovat se venku. Ministerstvo po vás stále pátrá. Jestli někdo zjistí, že jste byl viděn v Bradavicích-“
„Ne, já nikam nejdu,“ zamítnul Sirius zoufalým hlasem, ve kterém přesto šla slyšet nezlomnost jeho rozhodnutí.
„Tichošlápku, není tady nic, co bys mohl pro Harryho udělat, akorát dostaneš sám sebe do problému,“ řekl Lupin. „Harry by nechtěl, aby tě chytili jenom proto, že si sem bezhlavě přichvátal. Až se o něj Madam Pomfreyová trochu postará, vezmeme ho zpět na Grimmauldovo náměstí za tebou.“
„Ne,“ kroutil Sirius hlavou a křečovitě svíral Harryho tělo, které v ten moment zahrnul čerstvou dávkou slz. „Ne. Teď už nezáleží na tom, co se mnou bude. Harry byl to jediné, co mi zůstalo. Teď už na tom nezáleží. On byl jediný důvod, pro který jsem chtěl žít.“
Nikdo neřekl jediné slovo. Všichni příliš zabraní do vlastních myšlenek a emocí. Dokonce Severus Snape jen tiše stál a téměř cítil lítost kvůli svému nepříteli z dětství.
„Severusi?“ zašeptal Brumbál. Pozvedl sklopenou hlavu jen tolik, aby dohlédl koutkem oka na Snapea. „Ostatní členové řádu o tom musí být zpraveni. Obávám se, že až se novinky rozšíří, Voldemort bude asi zkoušet obrátit tuto tragédii ve svůj prospěch. Mohl bys-“
„Jistě,“ odvětil Snape, protože odtušil, co se po něm žádá.
„Severusi,“ zopakoval Brumbál, když byl Snape na odchodu. „Arthur a Molly Weasleyovi by měli být obeznámeni osobně. Harry byl pro ně sedmým synem.“
Snape ještě chvíli zůstal a mlčky zíral na Brumbála. Pak se s krátkým chápavým přikývnutím otočil a opustil místnost následován vlajícím černým hábitem. Zpět už se neotočil.
Když kráčel chodbou, byl neustále zahlcován proudem nevítaných emocí a myšlenek. Harry Potter byl mrtev. Jeho mozek ten fakt stále ještě nedokázal akceptovat. Zdálo se to tak neskutečné. I když chlapce nikdy neměl rád (a upřímně nevynechal jedinou příležitost udělat jeho život nesnesitelný, ať už v hodinách lektvarů nebo mimo ně), ani za milion let by si nepomyslel, že Brumbálův zlatý chlapec jednoho dne skončí pod koly nějakého zatraceného auta. To prostě nebylo v pořádku!
Pro Kristovy rány, vždyť to je Harry Potter, o kom tady mluví!
Když už měla ta malá arogantní Osina-která-přežila umřít, tak to mělo být v nějaké obrovské finální bitvě s Lordem Voldemortem. Byl tím typem člověka, který by padl s hůlkou v ruce, neschopen přiznat si porážku, dokud neporazí nepřítele nebo nezemře při snažení. Ale žádná zatracená automobilová nehoda! Ne pro žádného mizerného Nebelvíra. Nic jiného, než opustit tento svět v ohni věčné slávy pro ně není dost dobrý.
Ale Harry Potter? Ten chlapec zemřel při dopravní nehodě. Mrtvý... a co po něm zbylo? Chlapec byl předurčen, aby se stal největší zbraní při boji s Voldemortem. On byl jeho druhou částí. Kde byla temnota, bylo i světlo. Jako dvě strany magnetu; opačné strany vládnoucí opačnými silami. Jenže teď světlo, které se mělo vyrovnat temnotě, zmizelo. Co to teď bude znamenat pro temnotu? Bez Harryho Pottera už nic nezabrání Lordu Voldemortovi, aby dobyl a zničil cokoliv, co měl v úmyslu zničit před více než čtrnácti lety? Příliš děsivé, aby nad tím teď Snape přemýšlel.
Zahnul do další chodby a frustrovaně kroutil hlavou. Zatracený Potter. Proč se musel nechat zabít? Dokonce i po smrti mu komplikuje život.
Jenomže ať byl chlapec za živa jakkoliv nesnesitelný, Snape se prostě nedokázal přimět k troše radosti, že z jeho života konečně zmizel. Možná, že se příliš podobal svému otci: arogantní, zbrklý, sebestředný, ignorantský k pravidlům i autoritám, ale to stále neznamenalo, že by si zasloužil zemřít. Vždyť byl, přes to všechno, jen dítětem.
Snape si odfrknul. Zkoušel sám sebe přesvědčit, že jsou ve válce, a tudíž s oběťmi (i když nepřímými) se musí počítat. Přesto ho trápilo, (i když by to nepřiznal nikomu živému ani mrtvému a ani pod kletbou Cruciatus) že takovou oběť musel přinést zrovna slavný Harry Potter. I přestože byl otravný Nebelvír, měl chlapec úžasný potenciál. Opravdu z něj mohlo něco být, kromě nezpochybnitelného faktu, že když vkročil do učebny lektvarů, neexistovala pro chlapce sebemenší naděje.
Snape by ve svých úvahách i pokračoval, kdyby ho nevyrušil tichý sotva postřehnutelný zvuk vzlyků, který vycházel odněkud poblíž. Mistr lektvarů se okamžitě zastavil v polovině chodby a naklonil hlavu na stranu, aby si potvrdil, že se mu to jen nezdálo. Hned na to zvuk pláče prolomil ticho, tentokrát jasněji a zřetelněji.
Pohledem přeletěl chodbu a domyslel si, že pláč musí vycházet z vedlejší chodby, kousek od té, ve které se nacházel. Přidal do kroku nově zvoleným směrem. Pak se zastavil na začátku oné chodby s očima upřenýma do jejích hlubin. Na krátkou chvíli si pomyslel, že je prázdná. Když ale znova uslyšel vzlyky, otočil se napravo, kde se jeho pohled střetl s osůbkou schoulenou na zemi, zády přimáčknutou ke zdi a s koleny přitisknutými k hrudi. Hlava jí ležela volně na kolenou. Pak se opět ozval vzlyk.
Snape se už už chystal otevřít ústa, aby odhalil totožnost záhadné osoby, když dotyčný pozvedl slzami zalitou tvář a otřeseně se rozhlížel jako někdo, kdo se ztratil a snaží se přijít na to, co udělat teď. Jeho oči se pomalu střetly s profesorovými na konci chodby a v tu chvíli se Snapeovo srdce zastavilo.
S pohledem upřeným na vysokého muže s mastnými vlasy naproti němu se Harry málem ironicky rozesmál. Osud se nad ním vážně musel dobře pobavit. Profesor Snape. Paráda, odfrkl si v duchu a znova ucítil slzy v koutcích očí. Jeden z posledních lidí, které bych chtěl v nejhorším dni mého života potkat. A co dál? Draco Malfoy? Ten by byl senzační třešničkou na dortu...
Harry už se chtěl otočit zpět, aby se znova ponořil do svých pocitů sebelítosti a beznaděje, když si uvědomil, že Snape se neotočil, ani se nevydal vlastní cestou. Místo toho tam stál jako solný sloup. Harry zaujatě sledoval nehybného Mistra lektvarů a najednou zjistil, že se dívá v naprostém šoku přímo na něj.
Dlouhou dobu na sebe oba v tichosti zírali. Harry úplně zapomněl plakat. Bleskově se rozhlédl kolem sebe pro ujištění, že se Snape nedívá na něco v jeho blízkosti, co přitáhlo jeho pozornost. Avšak nenašel nic, co by vysvětlilo Mistrův náhlý zájem o stupínek, na kterém Harry seděl. A pak si dovolil myšlenku, jíž se téměř vzdal.
Vyškrábal se na nohy, aby se postavil přímo naproti Snapea na druhé straně chodby. Upřeně sledoval, jestli ho pozná nebo vezme na vědomí. Snapeovy oči sledovaly každičký Harryho pohyb v nevěřícném úžasu, dokud se nezastavil sotva pět stop od něj.
„Profesore?“ zeptal se váhavě.
Snapeova ústa se otevřela a zase zavřela několikrát za sebou, jako kdyby se pokoušel zformovat slova. Nevydal však ze sebe jediný zvuk.
V ten okamžik si Harry dovolil v sobě nechat růst malý kousek naděje, který si uchoval do chvíle, kdy poprvé uviděl profesora Snapea, jak zírá přímo na něj. A ten kousek se teď přeměnil v neuvěřitelnou nekonečnou radost. Nejenom, že ho profesor Snape dokázal uslyšet, ale on ho dokonce viděl!
...
PP:// Musím říct, že jsem ráda, že Harry konečně přestane plkat nad strašlivým osudem a s nově nalezeným prostředníkem začně racionálně přemýšlet, jak ze zapeklité situace ven. No, však uvidíme, co nám přinesou další kapitoly. :)
A víte o tom, že psát komentáře nebolí? :)
<< 2. kapitola 1. část << >> 3. kapitola 1. část >>
Komentáře
Přehled komentářů
Super! Už se těším na další kapitolku. Jsem zvědavý na Snapeovu reakci.
Re: :)
(Omnes, 28. 8. 2017 20:32)
Tak na tu se těšíme všichni. Řekla bych, že málokdo se tady skutečně zajímá, jak na tom bude Harry :D
Díky za komentář, LH :)
dojetí
(sisi, 25. 8. 2017 18:19)
Jsem hrozně dojatá ( od slova dojmout, ne dojet), že Harry našel alespoň jednoho živáka, který s ním může mluvit, vidí ho a slyší. Je hrozně zvláštní, že ho neviděl sir Nicolas, nebo Protiva, nikdo u Děravého kotle, nebo v nemocnici. Předpokládala bych, že na takových místech se to duchy jen hemží, ale i Bradavice byly téměř pusté, tak proč se divit.
Teď si představuji, jak Snape bude dělat sekretářku, dopisovatelku a pošťáka, když Harry bude potřebovat napsat někomu dopis, odnést ho do sovince, nebo jen předat někomu poblíž. Profesor bude prskat naprosto jedinečným Snapeovským stylem a moje srdce bude jásat nad jeho vyjadřováním. Miluji Severusovi fráze a nadávky.
Jak to čtu nyní na stránkách, ne v konceptu, tak zase vidím mnoho různých chyb. Omlouvám se všem čtoucím, pokud jim to trhá oči, betovala jsem většinou kolem půlnoci a zrak se mi klížil. Doporučuji číst v časných ranních hodinách, kdy je Vám celkem jedno, jestli je v textu zmiňována osoba označena stále stejným podstatným jménem. Zbytek chyb mi prosím odpusťte, budu se více snažit při korektuře.
Re: dojetí
(Omnes, 25. 8. 2017 18:53)
Udělala jsi, co jen šlo, a pokud ti trhá oči pohled na stále se opakující jména, můžeme to svést na autorku :D
Také se moc těším, že konečně bude více Severuse a ne jen Harryho. Už vidím, jak bude Siriuse proklínat, že se stále ptá na svého kmotřence. No bude určitě ještě veselo :)
Díky za komentář, Sisi, a těším se na další spolupráci poté, co se vrátím z dovolené :)
Re: Re: dojetí
(sisi, 25. 8. 2017 21:14)Užij si dovolenou, je nejvyšší čas, protože do konce prázdnin již mnoho dnů nezbývá. Má být poměrně slušné počasí, pokud se nechystáš někam do deštného pralesa. :-) Budu tu čekat na další díly povídky a těšit se.
:)
(LH, 27. 8. 2017 20:52)