2. Nečekaný spojenec 1. část
Harry netušil, jak dlouho tam tak stál a zíral na své mrtvé tělo. Zdálo se to tak bizardní. Připadal si, jako by z dálky sledoval dění nějakého filmu.
Bzučící přístroje připevněné Harrymu k tělu byly jeden po druhém sňaty a místnost postupně upadala do divného prázdného ticha. Doktorům a sestrám, kteří začali vyklízet sál a sklesle, poraženecky kroutili hlavami, nevěnoval Harry téměř žádnou pozornost.
„Je to taková škoda,“ říkali jeden druhému, „byl tak mladý.“
Tak mladý. Tak mladý! Rezonovala ta slova Harrymu v hlavě jako zlověstný chór.
Ne. Nebylo to skutečné. Nestalo se to! Musí jít o nějakou chybu!
Jedna ze sester zůstávala pozadu. Něžně, téměř mateřsky, urovnala Harryho tělo do správné pozice. Posunula jeho paže a hlavu na stole tak, aby vypadal, že jen klidně odpočívá. Poté donesla čisté bíle prostěradlo, kterým opatrně přikryla tělo až k hrudi.
„Chudáček,“ šeptala a váhavě odklidila pár rozházených pramenů černých vlasů z jeho čela. „Tak mladý.“ Věnovala mu poslední pohled, než se otočila a zmizela ve dveřích.
Harry stál v rohu místnosti jako přikovaný. S odchodem poslední žijící osoby ze sálu tíha celé situace dopadla na Harryho jako balvan.
Byl mrtvý. Srazilo ho auto a on zemřel. Byl mrtvý!
Lapal po dechu, když mu vyděšené šokované slzy stékaly po tváři. Poslepu narazil zády na zeď a snažil se utlumit třes, který zmítal celým jeho tělem. Ruka vyletěla k ústům, aby utlumila vzlyky, když bojoval s potokem slz řinoucích se z jeho zděšených očí.
Byl mrtvý! Mrtvý! Mrtvý!
Jeho žaludek se chvěl jako na vodě. Byl si jistý, že kdyby to bylo pro ducha fyzicky možné, hodil by teď a tady šavli. Kolena mu náhle připadala neuvěřitelně slabá, a hned na to se sesunul k zemi. Když se schoulil v koutě do uzlíčku na chladné bílé nemocniční podlaze, hlava mu klesla na kolena.
Můj ty bože, byl mrtvý! Co teď bude dělat! Co se s ním teď stane?
Víc než kdykoli předtím – dokonce víc, než když byl zajat Voldemortem a připoután na hřbitově k hrobce rodičů Toma Riddlea – si přál, aby tady byl někdo s ním. Nebyl si jistý, co by od takového člověka očekával, aby udělal, ale prostě tady jen někoho potřeboval. Chtěl jen, aby existoval někdo, kdo by věděl, co se mu přihodilo. Nechtěl být sám.
Ach bože, co budu dělat? Co budu dělat, co budu dělat, co budu dělat?
Vyděšené slzy tekly dolů po jeho lících.
Ach bože, pomoz mi!. Co jen budu dělat?
Bylo mu zle. Připadal si, že by se jen mohl schoulit do rohu a umřít (bolestně ironická byla ta myšlenka).
Prosím, někdo pomozte.
V tu chvíli uslyšel hlasitý neidentifikovatelný křik ze vstupní haly, po kterém následovaly divoké kroky mířící přímo k místnosti, kde se nacházel.
„Kde jste říkal, že je ten kluk? Tady?“ zazněl hluboký známý hlas.
Harry se vyškrábal na nohy a srdce mu vyskočilo až do krku. Tenhle druh křiku mohl pocházet jen od jediné osoby.
Známý brunátný obličej strýce Vernona, který byl vidět za dveřmi, potvrdil Harryho domněnky. V závěsu za ním se objevila teta Petunie a jeho synovec, kteří drželi krok s Vernonovým naštvaným pochodem.
„Tak kde je ten zatracený kluk?“ zakřičel strýc Vernon, když se přivlekl blíž. Jeho fialový obličej se zkřivil v ošklivém úšklebku. „Jako obvykle se dostal do nějaké lapálie a zničil nám celý den. Přísahám, že až budeme doma, tak ho-“
Jenže strýc Vernon nedostal šanci dokončit větu. Jakmile se objevil na prahu a rozhlédl se po sále, další nadávky, které se zřejmě chystal vypustit, odlétly z jeho mysli jako poslední vlaštovky, když konečně spatřil malé zkroucené tělo na operačním stole. Na okamžik tam jen tak stál a zíral s pootevřenými ústy na Harryho nehybnou figuru. Za Vernonem Harry uslyšel malý výkřik překvapení.
„Pane? Pane!“ ozval se jiný hlas zpoza strýce Vernona, který zněl jemněji a žensky. Zřejmě jedna ze zdravotních sestřiček. „Vy jste chlapcův příbuzný?“
Vernon se očividně trochu vzpamatoval a otočil se na drobnou blondýnku, která si razila cestu chodbou dopředu k němu. „Co? Jo, ano. Já jsem jeho strýc.“ Pohlédl zpět na Harryho bledé bezvládné tělo. „Co se stalo?“
„Ten chudák byl sražen autem. Záchranáři ho sem hned dovezli, ale nebylo možné jej zachránit. Vím, jak těžké to pro vás a vaší rodinu teď musí být,“ dodala žena jemným uklidňujícím tónem. „Jsem Amy z péče o pozůstalé. Nemocnice nabízí služby zdarma pro truchlící rodiny. Pokud půjdete se mnou, dám vám svou vizitku a -“
„To nebude nutné,“ utnul ji strýc Vernon. „Nepotřebujeme žádné vaše služby.“
Žena vypadala dotčena Vernonovým rázným odmítnutím, ale snažila se udržet si vyrovnanou tvář. „Tím pádem jsem nucena vás požádat, abyste šel se mnou a vyplnil nějaké papíry svého synovce,“ odpověděla. „Byl sem přivezen bez jakékoli identifikace a musí být dodrženy určité postupy, než může být tělo odvezeno pryč z nemocnice.“
Strýc Vernon vydal zvuk, který připomínal kvikot vepře. „A já předpokládám, že my jsme ti, kteří mají být zodpovědní za klukův pohřeb?“
Poradkyně Amy v tu chvíli nedokázala udržet své emoce na uzdě. Na tváři se jí objevil nevěřícný výraz. „Cože? Pane, vy snad žertujete...“ drmolila zmateně.
„Ten kluk byl odložen na náš práh, když byl ještě dítě, a my ho museli vychovat. A teď máme ještě platit za to, že někdo vykope díru do země a hodí ho tam?“ odfrkl si Vernon pohrdlivě.
„Pane, jistě si váš synovec zaslouží řádný obřad a pohřeb.“
„Zaslouží? Zaslouží čím? Co ten kdy udělal, že si něco zaslouží? Dokonce i jako mrtvola nás nutí, abychom za něj vyhazovali peníze.“
Amyina tvář teď odrážela čiré zděšení a nevíru, jako by nemohla porozumět, co strýc Vernon zrovna vypustil z úst. „Pane, pokud si ho odmítáte odvézt, bude muset pohřeb vašeho synovce financovat stát a-“
„To nebude nutné,“ utnul ji hluboký vážný hlas, který se ozval za zády strýce Vernona.
Amy spolu se strýcem Vernonem se naráz otočili, aby se ocitli tváří v tvář vysokému impozantnímu starci s dlouhými stříbrnými vousy a půlměsícovými brýlemi na nose. Po jeho boku stála postarší brýlatá dáma s vlasy staženými do upnutého drdolu na temeni hlavy. Vedle ní postával ještě jeden muž – tentokrát mladší, s prošedivělými vlasy a strhaným pohledem, který vypadal, jako by nespal celé věky.
„My na všechno dohlédneme,“ řekl stařec.
„Profesore Brumbále!“ zakřičel překvapeně Harry. „Profesorko McGonagallová! Lupine!“ Brumbál je konečně tady. Teď už bude vše dobré.
Strýc Vernon zíral na stárnoucího čaroděje s podezřením a v naprostém tichu. Přestože měl na sobě Brumbál mudlovské oblečení skládající se z kalhot a saka, neubralo mu to ani za mák z jeho charismatu a jasné aury. A strýc Vernon vypadal, že to patřičně zaznamenal. „Vy dohlédnete na klukův pohřeb?“ odfrkl si nevěřícně.
„Přesně tak,“ odvětil Brumbál jemně.
Zdálo se, že Vernon jeho odpověď přijal, a následně se obrátil k Amy. „A teď kde máte ty papíry k podepsání? Rád bych odsud co nejdřív vypadl.“
Amy stále nevěřila svým uším. Nicméně Vernon ani nepočkal na její odpověď a rychle zmizel za dveřmi, zanechaje její pohled za sebou.
Co se týkalo Harryho, ten nebyl ani kapku šokovaný strýcovým nezájmem postarat se byť jen o řádný obřad. Za celý svůj život od něj nikdy mnoho neočekával. Jakmile však pohlédl na svou tetu v očekávání, že uvidí, jak spěchá ven za svým manželem, vyvedlo jej z míry, že stále stojí ve dveřích a zírá na jeho tělo pohledem, který byl pro něj cizí. Co to bylo? Smutek? A byl to snad náznak slz, co se třpytilo v jejích očích?
Stál tam zmatený a sledoval, jak jeho teta pozvedla lesknoucí se oči k Brumbálovi.
„Nikdy jsem nechtěla, aby se to stalo,“ zašeptala s pohledem upřeným na starého čaroděje, jako by ho žádala o odpuštění. „Možná jsem toho chlapce nemilovala a možná jsem se o něj nikdy dostatečně nezajímala, ale nikdy jsem nechtěla, ať se stane toto.“
Brumbál zřejmě pochopil a pomalu kývl hlavou.
Teta Petunie věnovala Harrymu poslední pohled a pak se otočila a odtáhla zírajícího Dudleyho s sebou pryč. Když zcela zmizeli v hloubi chodby, Brumbálova pozornost se prvně obrátila ke ztuhlému zahalenému tělu na stole. Jeho staré modré oči – ty, které v životě spatřily tolik smrti a zármutku – vyzařovaly hluboký žal.
Beze spěchu kráčel blíž do nitra sálu s McGonagallovou a Lupinem v závěsu. Profesorka přeměňování se rychle prosmýkla kolem Brumbála a spěchala chladnou místností k Harrymu tak rychle, že za ní její dlouhé zelené šaty mocně vlály. Když přišla ke stolu nesoucímu Harryho bezvládné tělo, Harry byl svědkem toho, jak si zakryla rukou ústa a zoufale se bránila beznadějnému pláči. Brumbál se postavil k Harryho nohám a Lupin vedle něj.
„Ach, Albusi-“ zašeptala McGonagallová, když pozvedla ruku, aby sčísla vlasy z Harryho bledé tváře. Slza jí začala stékat po líci.
„Vy jste jeho rodina?“ ozval se jemný nesmělý hlas od dveří. Amy, nemocniční poradkyně pro pozůstalé, stále stála v sále a pozorně sledovala nově příchozí.
„Ne,“ odpověděl Brumbál, aniž by jí věnoval pohled. „Jsme jeho učitelé.“
Amy vypadala, že potřebuje čas, aby informaci zpracovala. „Byli jste si blízcí?“ zeptala se.
„Ano. Byl jedním z nejtalentovanějších studentů, které jsem kdy učila. Byl pro mě synem.“
Amy přemýšlivě přikývla. „Zaslouží si lepší rodinu. Hlavně že měl někoho, kdo ho měl rád a staral se o něj.“
Brumbál její slova přešel mlčením a pokračoval ve sledování chlapcova těla před sebou.
„Můžete mi říct, jak se jmenoval?“ zeptala se opatrně Amy.
„Harry. Harry Potter.“
„Harry Potter,“ zopakovala zamyšleně poradkyně pro pozůstalé. „Budu si to jméno pamatovat.“ Pak, bez dalšího protahování, se žena otočila a opustila místnost. Tiché klepání podpatků prozrazovalo, že se vzdalovala chodbou.
Na okamžik se nikdo z nich nepohnul. Všichni se zdáli být příliš ohromení, aby cokoliv řekli nebo udělali.
„Albusi?“ zašeptala McGonagallová a její prsty nepřestávaly hladit Harryho kštici, jako by se snad snažila jej něžně probudit z podivného spánku, který ho pohltil.
„Jak se to stalo, Brumbále?“ vydechl Lupin. Bledé prázdné oči byly přikovány k Harryho nehybné tváři. Najednou připadal Harrymu starší než dřív, alespoň o deset let.
„To ten zatracený Mundungus!“ zvolala McGonagallová a druhou rukou, než kterou hladila Harryho, si roztřeseně utírala slzy z očí. „Byl zodpovědný za to, aby na Harryho dohlédl a on mezitím zmizel, aby si zajistil várku nějakých laciných ukradených kotlíků! Zabiju ho, hned jak mi přijde pod ruku, Albusi, přísahám!“
Brumbál, vždy vyrovnaný a nad věcí, k Harryho úžasu tiše zašeptal: „Jinak bych se toho ujal já.“
„Co teď uděláme?“ zeptal se Lupin, stále omámený, jako by mluvil spíš k sobě než k ostatním. „Jak to mám Siriusovi říct?“ Hrůza a beznaděj se najednou objevila v jeho tváři. „Bože, jak to jen řeknu Siriusovi?“
Ta fráze Harryho konečně vytrhla z transu a přivedla zpět do reality. „Lupine! Lupine! Jsem tady!“ zoufale volal, zatímco spěchal k hloučku profesorů. „Jsem hned tady! Musíte mi pomoct! Nejsem mrtvý! Jsem tady!“ Avšak během celého toho amoku ani jeden z nich nemrkl.
„Ta ubohá náhražka kouzelníka!“ procedila McGonagallová skrze zuby a celá se třásla vzteky. „Zabiju ho. Přísahám, že až ho potkám, zabiju ho!“
„Ne! Paní profesorko, jsem tady! Nevidíte mě?“ Křičel Harry a ve snaze upoutat na sebe pozornost, snažil se dotknout její paže. Jeho ruka ale jen prošla tou její, jako by k vůbec žádnému kontaktu nedošlo.
„Co budeme dělat s jeho tělem?“ zašeptal Lupin, jehož oči vyhasly a zdály se tak nějak prázdnější, než by se vůbec mohly oči žijícího člověka zdát.
„Vezmeme jej do Bradavic,“ rozhodl Brumbál. Stále sklíčeně shlížel na mladou chlapeckou tvář. „Řekl bych, že pro tuto chvíli je to pro Harryho jediné vhodné místo. Tam, kde to nazýval domovem.“
„Profesore!“ zoufal Harry s narůstající panikou. „Profesore, prosím! Jsem přímo tady! Musíte mi pomoct!“ Avšak Brumbál Harryho přítomnost nezaznamenal o nic víc než Lupin nebo McGonagallová.
Svět, který dříve kolem Harryho fungoval na plné obrátky, se zastavil se skřípotem. Cítil, jak v něm opět narůstala bezmoc. A co se stane teď? Byl si tak jist, že mu Brumbál pomůže, ale teď? Brumbál vypadal, že ho neregistruje o nic víc než ostatní. Takže co bude teď dělat? Jestli ho ani ředitel nezachrání, pak kdo by mohl?
Harry tam tak stál a připadal si, jako by se propadal dírou, která nemá konce.
„Jak ho odsud dostaneme, Albusi?“ zeptala se profesorka McGonagallová, jakmile se konečně přinutila odtrhnout od Harryho své uslzené oči a podívat se na Brumbála. „Mudlovští léčitelé se nás určitě pokusí zastavit, když uvidí, jak odnášíme Harryho tělo pryč.“
„Použijeme zastírací zaklínadlo, které nás učiní neviditelnými pro mudlovské oči,“ odvětil Brumbál. V tu chvíli si Harry poprvé uvědomil, jak prázdně Brumbálův hlas zní. Snad nedokázal vyjádřit jinou emoci než jen smutek a zoufalství. „Letaxem ho pošleme do Bradavic. Je to nejsnazší a nejrychlejší způsob, jak ho dostat do hradu. Pokud se nemýlím, nejbližší krbová síť se nachází v Děravém kotli. Budeme se snažit být tak diskrétní, jako jen to půjde. Nikdo v kouzelnickém světě zatím nepotřebuje vědět, co se Harrymu právě stalo. Spíš bych řekl, že bude třeba uchovat toto tajemství na velmi dlouhou dobu. Merlin ví, že chlapec si nezaslouží být hlavní atrakcí, obzvlášť ne v tuto chvíli.
Lupin i McGonagallová mlčeli, když Brumbál rozvážným krokem obešel stůl a zastavil se na opačné straně, přímo naproti Minervě. Starý ředitel se naklonil a něžně, téměř se zbožnou úctou, začal zvedat zplihlou hromádku chytaje Harryho za ramena a pod koleny.
„Počkej, Albusi,“ ozvala se McGonagallová. „Jestli nás má kdokoliv další vidět, pak nedovolím, aby zahlédli Harryho v tak zbědovaném stavu.“ Naklonila se nad stůl, bryskně vysunula hůlku z rukávu a mávla jí nad Harryho hlavou. Během vteřiny široká hadička, která vedla z jeho úst od chvíle, kdy ho poprvé dovezli na pohotovost, zmizela. S dalším mávnutím profesorka odeslala pryč všechny ostatní hadičky a drátky visící z jeho těla. Nakonec jemně zamotala konce bílého prostěradla, které ho zakrývalo, okolo trupu, pak vzhlédla a přikývla na souhlas Brumbálovi.
Brumbál, navzdory své vetché figuře, bez problému vzal Harryho tělo ze stolu do své náruče. Hlava bezvládně přepadla přes Brumbálovu paži a prameny vlasů opět spadly do čela, aby zakryly jeho zářící jizvu tvaru blesku. Následovala dlouhá doba ticha, kdy Brumbál jen tiše stál a shlížel do tváře svého studenta. Na jeden strašlivý okamžik si Harry myslel, že Brumbál propukne v pláč, ale starý kouzelník se na poslední chvíli sebral a zlomeným chvějícím se hlasem pronesl: „Obscuro.“
Harry viděl, jak se Brumbál, McGonagallová a Lupin na vteřinu zahalili do mlhy, jako by se na ně díval přes mrak kouře, než opět nabyli jasných tvarů. Věděl, že od této chvíle byli pro všechny mudly, kteří by se podívali jejich směrem, neviditelní.
Brumbál se beze slova otočil a vydal se místností ke dveřím, odnášeje bezduché tělo Chlapce, který přežil s sebou pryč. McGonagallová a Lupin jej následovali, tváře vážné a hlavy sklopeny.
<< 1. kapitola, část II. << >> 2. kapitola II. část >>
Komentáře
Přehled komentářů
Smutná a dojemná kapitolkách. Už dlouho jsem si tak nepobrečela
Re: Smutné
(Omnes, 8. 8. 2017 12:31)Máš pravdu, začátek je dosti krušný. Ale musíme mít na paměti, že příběh nebude Severitem pro nic za nic :) Díky za komentář, Sari.
Vernon si zapomněl srdce někde u trezoru?
(sisi, 7. 8. 2017 17:27)Konečně můžu v tichosti brečet, pan Dursley to nebude mít zrovna jednoduché, natož ten neřád Mundungus, ale spíš brečím pro Harryho. Byl tak zmatený a neví si rady, co bude dál. Prosím napiš to nějak hezky, aby bylo na co se těšit, ne se bát další kapitoly. Dík.
Re: Vernon si zapomněl srdce někde u trezoru?
(Omnes, 8. 8. 2017 12:29)Vernon byl necita vždycky, ale spíš mě překvapila Petunie. Můžu ale slíbit, že v druhé části kapitoly se zableskne na lepší časy :) Děkuji za komentář, Sisi
Smutné
(Sari, 7. 8. 2017 18:22)