1. Jedno nešťastné náhodné setkání 2. část
ČÁST DRUHÁ !!! Nezapomeňte si přečíst první část... :)
Harry si nebyl jist, kdy přesně začal mít ten pocit, ale cítil, jako by byl sledován. Bylo to nervy drásající a odmítalo to odejít. Několikrát podlehl nutkání ohlédnout se, ale nikdy nespatřil nic divného. Jen pár dalších lidí procházelo kolem něj deštivou ulicí. Všichni se zdáli být mudlové, soudě podle vzhledu. Nějaká matka s malou dcerkou v zádech spěchala na opačnou stranu od Harryho. Pod paží tiskla nějaké nákupní tašky a její jasně růžový deštník poskakoval nahoru a dolů s každým jejím krokem. Pár lidí posedávalo na kovových židlích pod markýzou nedaleké kavárny, usrkávali kávu a uždibovali z kávových sušenek. Několik opilců se prosmýklo kolem Harryho, jak běželi cestou dolů po ulici, aby se dostali co nejrychleji z deště pryč. Ale to bylo tak vše. Nic, co by se vymykalo z normálu, nic podezřelého.
Harry pokrčil rameny a napadlo ho, jestli Pošukova paranoia, že je neustále sledován černokněžníky, nezačala právě takto; neustálým, otravným pocitem, že ho někdo stopuje. Musel se té myšlence zasmát. Zajímalo by mě, jak by nazývali mě, kdybych se začal chovat jako Moody. Zřejmě něco jako Pakoš Potter nebo Poděs Harry.
Setřepal si z vlasů vodu a pokračoval chůzi. Avšak u následujícího bloku ten pocit udeřil znova, silněji než předtím.
Otočil se na podpatku a začal skenovat pohledem ulici za sebou. Už chtěl opět diagnostikovat čistý vzduch a sebe za paranoidního blázna, když koutkem oka spatřil cosi, co vypadalo, jako když temná zahalená postava vklouzne do úzké uličky. Na okamžik Harryho napadlo, jestli už nezačíná mít halucinace; stres si mohl začít vybírat svou daň. Jenomže po chvíli váhavé nerozhodnosti si Harry uvědomil, že je třeba prošetřit a zjistit, co vlastně viděl.
Poté, co vytáhl hůlku z kapsy, se patnáctiletý čaroděj obrátil na opačnou stranu vstříc místu, kde zmizel onen tajemný cizinec. Byl si dobře vědom, že nesmí použít magii mimo školu, protože nebyl plnoletý, ale s hůlkou v ruce se cítil nějak bezpečněji. Jistota je jistota, jak říkala teta Petunie vždy, když trvala na tom, aby si Dudley vzal kvůli deštivé předpovědi gumáky.
Když se Harry dostal o něco blíž, přitiskl se zády ke zdi budovy a opatrně zahlížel do ulice. Bylo mu jasné, jak asi musí vypadat pro někoho, kdo ho zrovna může pozorovat. Nicméně déšť nabyl na síle a ulice, kde právě stál, se vylidnila úplně. Jen těch pár lidí v kavárně jej snad mohlo vidět, ale vypadali, že mají lepší věci na práci.
Když Harry nahlédl do ulice a nespatřil nikoho, pomalu vykročil zpoza budovy vpřed. Tahle ulice vypadala téměř totožně s tou, ze které právě vystoupil, jen byla daleko užší a měla míň obchodů, ale působila stejně opuštěně a bez živáčka.
Harry se na okamžik zastavil a hleděl do nitra prázdné ulice. Bezva, teď už vážně vypadáš jako Pošuk Moody, pomyslel si kysele. Zakroutil hlavou a otočil se, aby se vrátil, odkud přišel. Jenže když už se chystal zastrčit hůlku zpět do kapsy, uslyšel tichý hluboký hlas těsně za zády.
„Ale, ale, ale... Jestlipak to není slavný Harry Potter?“
Harry málem nadskočil a otočil se za sebe. Necelých pět stop za ním spatřil vysokou tmavě oděnou osobu s kapucí staženou přes tvář. V pravé ruce třímala ebenově černou hůlku.
„Myslel jsem si, že jsi to ty, když jsem tě viděl vystoupit z auta těch mudlů,“ řekl záhadný muž a jeho hlas zněl hluboce a nějak děsivě.
„Co jsi zač?“ zeptal se Harry s hůlkou namířenou na mužovu hruď. „Proč mě pronásleduješ?“
„Myslel jsem si, že jsi to ty,“ zopakoval muž, jako by Harryho ani neslyšel. „Ale nemohl jsem si pomoct neptat se, jak by tak sentimentální chlapeček dokázal zapříčinit pád mého pána.“
Harrymu v tu ránu ztuhla krev v žilách. Super... Jak to jen dělá, že se vždycky ocitne sám na vylidněném místě a zatlačen do kouta nějakým nespokojeným Voldemortovým ex-služebníkem?
„Ale Můj Pán se teď vrátil,“ pokračoval muž, „a díky tvé vlastní krvi. A copak by mě neodměnil, kdybych se vrátil s tebou, zabitým mýma vlastníma rukama?“ Dokonce, i když mu neviděl do obličeje, dokázal si Harry živě představit ďábelský úsměv, kterým ho teď určitě obdaroval, podle škodolibého tónu v hlase. „Ach, Lord Voldemort by mě tak dobře odměnil! Udělal by ze mě svého nejdůvěryhodnějšího služebníka, svou pravou ruku. Tvou smrtí bude Můj Pán konečně schopen dosáhnout všeho, o co usiluje.“
Harry stiskl pevněji svou hůlku a její konec zapíchl do smrtijedova hábitu. „Dobře, promiň za zkažený den, ale nemám v plánu to zabalit dnes ani v nejbližší době.“
„Co ty jsi za blázna!“ rozesmál se muž. „Řekl bych, že tak nějak nemáš jinou možnost.“ Pak pozvedl hůlku na úroveň Harryho hrudníku. „Avada-“
„Expelliarmus!“
Oba vykřikli kouzlo ve stejnou chvíli, takže Harry zabránil muži dokončit kletbu, ale zahalený smrtijed mrštně uskočil paprsku Harryho odzbrojujícího kouzla a poslal navrch jedno své.
Harry se jej pokusil vykrýt, ale byl jeho silou odhozen několik stop zpět. „Stupefy!“ zakřičel, když k němu smrtijed kráčel s hůlkou připravenou ke smrtící kletbě. Zahalený muž zablokoval Harryho kouzlo a odvrátil jej stranou jedním mávnutím, jako kdyby neudělal nic jiného, než odehnal otravný hmyz.
Na Harryho začínala dopadat panika. Potřeboval pomoc. Neměl páru, jak se tomu muži ubrání. Smrtijed vypadal schopný zastavit jakékoli kouzlo, které na něj Harry pošle, bez mrknutí oka. Byl to nepopiratelně jeden z nejsilnějších černokněžníků, jakým Harry doposud čelil. Vyjma Voldemorta, samozřejmě.
A to očividně teprve začínal.
Nevědomky si vlastních činů, Harry bezděčně ustoupil vzad před blížícím se smrtijedem. Muž pozvedl svou děsivě vyhlížející černou hůlku znovu do výše a na jejím konci se začal formovat mlhavý zelený opar.
Ne, prosím ne! Pomozte někdo! Chtěl Harry zakřičet, když zelený opar rostl a nabýval na sytosti. Zkusil zvednout svou hůlku, aby poslal další odzbrojovací kouzlo, ale vše, čeho byl schopen, bylo pár červených a zlatých jisker.
Muž promluvil ještě jednou.
„Avada Kedav-“
Jenže Harry jej nikdy neslyšel dokončit kletbu. Na krátkou chvíli uslyšel zvuk křičících pneumatik a hvízdajících brzd, a pak ucítil obrovskou masu narazit do pravého boku. Ucítil, jak byl prudce odhozen a letěl vzduchem. A těsně předtím, než všechno zčernalo, podivná nesmyslná úvaha prošla Harryho myslí:
Nikdy nedostane šanci dokončit svou letní lektvarovou esej pro Snapea.
…
Profesor Snape vzhlédl od své práce a zmateně se rozhlédl kolem sebe. Zrovna dávkoval dokončený bolest-tišící lektvar do jednotlivých skleněných flakonků, když najednou ucítil, jak cosi velkého narazilo do jeho boku jako hmatatelný přízrak. Podíval se dolů a uviděl, že vylil několik kapek zrovna dovařeného limetkově zeleného lektvaru.
Snape popadl hadřík a bleskově začal utírat tekutinu dřív, než skape z pracovního stolu na podlahu.
„Zatraceně.“ zaklel, když vsakoval kapky do utěrky. Jakmile měl konečně uklizeno, odhodil mokrou látku stranou a rozhlédl se po prázdné místnosti.
Co to k čertu bylo? Přemýšlel, zatímco opouštěl své pracovní místo, aby se postavil do středu místnosti. Neschopen zodpovědět vlastní otázku, zatoulal se směrem k malému zamřížovanému oknu na druhé straně sklepení. Po té podivné příhodě cítil, že se chvěje, jako by na něj něco lezlo. Přes mříže pozoroval padající déšť venku. Mistr lektvarů byl opět ovládnut nevysvětlitelným záchvěvem strachu a neochvějné jistoty, že se právě stalo něco hrozného.
O co ale přesně mělo jít, to sám netušil…
…
První, co zaregistroval Harryho mozek, když se cítil navrácen zpět z bezvědomí do reality, byla kakofonie neidentifikovatelného křiku všude okolo něj. Opile otevřel oči a zamrkal. Donutil se zvednout se do sedu na chladné vlhké zemi.
„Ou,“ zaskučel, když celé jeho tělo zaprotestovalo. Cítil se, jako by právě dostal několik úderů do hlavy splašeným potloukem. Celým tělem mu projížděly vlny bolesti, které mu zasahovaly až do morku kostí. Hlava mu třeštila a v uších zvonilo od všudypřítomného křiku.
„Ani jsem ho neviděl! Můj bože! Můj bože! Co jsem to udělal! Je mi to tak líto! Prostě jsem ho neviděl! Vypadalo to, jako by se objevil odnikud!“
Harry přinutil své pulzující tělo se postavit a rozhlédl se okolo sebe ve snaze najít ten dav, který zrovna plní předtím opuštěnou ulici. Pár stop vedle Harry viděl mladšího muže, kterému mohlo být sotva dvacet, s blonďatými nakrátko ostříhanými vlasy, jak stojí u otevřených dveří nastartovaného auta. Několik dalších lidí postávalo okolo něj a snažilo se ho uklidnit. Muž však nevypadal, že by si jich všímal. Jen pořád hleděl do místa vzdáleného asi pět kroků od jeho auta, rukama si zakrýval ústa, jako by se chystal zvracet a jeho oči působily divoce a zděšeně.
„Přísahám, že jsem ho neviděl! Kdybych jen mohl vrátit čas. Snažil jsem se zabrzdit, ale cesta byla mokrá od deště! Ach bože, je v pořádku? Neviděl jsem ho, vůbec jsem ho neviděl! Prosím, řekněte mi, že je v pohodě!“
Harryho pohled se stočil stejným směrem, kterým se muž díval a spatřil skupinku lidí klečících nad něčím ve středu ulice.
„Zavolejte někdo sanitku!“ zakřičel starší muž s řídnoucími šedivými vlasy, co právě vzhlédl od nehybné hromádky, nad kterou se skláněl. Harry se dlouho nebyl schopen prodrat přes ty masy a masy přihlížejících, aby zjistil, co se děje.
„Řekněte jim, ať si pohnou!“ zvolala žena stojící vedle muže. „Můj bože, chudáček,“ vzdychla a její pozornost se stočila zpět k tomu, ať už to byl kdokoli, ležícímu v samém nitru hloučku.
Stále víc a víc lidí plnilo ulici. Vycházeli z budov okolo a z obchodů, aby byli přítomni scéně odehrávající se uprostřed ulice.
Harry rychle přelétl pohledem tváře rostoucího davu. Zahaleného smrtijeda, se kterým bojoval, však nespatřil. Musel utéct, když se ta nehoda stala. Ta myšlenka mu přinášela jakousi úlevu. Harryho pozornost se pak obrátila zpět k davu ve středu ulice.
Co se stalo? Poslední vzpomínka, kterou si vybavoval, byl souboj se záhadným mužem na téměř zcela prázdné ulici. A teď to vypadalo, jako by se probudil uprostřed strašné automobilové nehody. Co se to k čertu stalo?
Harry, povzbuzen náhlým záchvěvem morbidní zvědavosti, se pomalu se ubíral k davu. Přítomní chodili a pobíhali sem a tam okolo něj dezorientovaně, jako by si ani nebyli jisti, jestli a co vůbec mají dělat. Nicméně žádný z nich Harrymu nevěnoval pozornost. Když se Harry dostal blíž, ustoupil a sledoval, jak několik lidí klečících na zemi najednou vstalo a ukročilo stranou. Zůstal stát jako přikovaný.
To, co všichni obklopovali a přes co pořvávali, byl člověk. Ale ne jen tak ledajaký člověk. Byl to chlapec. Chlapec ve velké vytahané mikině a o několik čísel větších džínách s nezkrotnými černými vlasy, které působily neučesaně. Měl na očích brýle a z pod kštice vlasů, jak si mohl Harry všimnout, se mu rýsovala zářící jizva ve tvaru blesku.
Ten chlapec byl on!
Harry zůstal stát strnule na místě, neschopen porozumět tomu, co vidí. Bylo to jeho tělo ležící na zemi. Jenže on stojí právě tady! Musí jít o nějakou divnou chybu, nebo noční můru. Prostě to nemůže být skutečné!
„Tak kde je ta sanitka!“ zvolala žena klečící nad jeho bezvládným tělem. Něžně svírala jeho ruku ve své vlastní, jako by se ho snažila utěšit. „A kde jsou jeho rodiče? Dítě by nemělo jen tak samo bloumat ulicemi v dešti. Ach bože, vždyť nevypadá starší než můj vlastní syn!“
„Zavolal někdo policii?“ zeptal se kdosi další.
„Ano. Měli by dojet každou minutu. Jenom doufám, že sanitka tu bude včas,“ řekl starší muž. „Řekl bych, že je to vážné.“ Sundal si kabát z ramen a urovnal jej pod Harryho hlavu jako provizorní polštář, aby neležel na tvrdém chodníku.
„Co se stalo?“ zeptal se někdo další v davu.
„Nemám tušení. Řidič toho auta říkal, že ten chlapec mu prostě skočil pod kola. Snažil se zastavit, ale brzdy nebyly tak rychlé a srazil to dítě,“ odvětil někdo.
„Bože, ubohé dítě! Myslíte, že to zvládne?“
Harry v nevíře zděšeně zíral a slova ze štěbetajícího davu mu mozek sotva registroval. To prostě není možné!
„Ne! Já jsem tady!“ Harry začal zděšeně křičet ve snaze přehlušit křik a řev davu. „Všechno je v pořádku, já jsem tady! Jsem tady!“ Nikdo ani nezvedl hlavu, aby mu věnoval pozornost. Harry tedy ustoupil na okraj davu, pryč od klečících lidí. Ne, to prostě není skutečné! On je přece tady! Copak ho nevidí? „Jsem tady! Jsem tady!“
„Kde je ta sanitka?“ zakřičela znova ta žena. Její hlas zněl téměř hystericky.
„Nebojte se,“ odvětil kdosi z davu. „Myslím, že je slyším přijíždět.“ Zrovna když to dořekl, odněkud z dálky se ozval tlumený zpěv přibližující se nemocniční sirény.
„Neslyšíte mě?“ zakřičel Harry přímo do ucha staršího muže. „Jsem tady!“ Avšak muž nehnul ani brvou, ani neotočil hlavu, aby se podíval na chlapce, který od něj stál asi pět palců.
Proč mě nikdo neslyší? Harrymu se chtělo brečet, jak v něm rostla panika. Proč se na mě alespoň někdo nepodívá!
Nějaký další muž se jen přidal k hloučku a zůstal stát hned vedle Harryho, který na něj zíral s rostoucím děsem v očích. Byl tak blízko, že by měl třít o Harryho rameno. Jenže on o něj netřel. Jeho tělo prošlo Harryho trupem, jako by tam ani nestál.
Se zděšeným výkřikem překvapeně uskočil dál od toho muže. Začal se třást a pomalu k němu přicházelo porozumění. Ne! Ne! Ne! Prosím ne! Pohlédl dolů na své dlaně. Poprvé, co se vzbudil. Mladý kouzelník ucítil, jak mu ztuhla krev v žilách a jakýsi podivný tlak mu nedovoloval se nadechnout. Ne! Ne! Ne! NE!
Ruce! Jeho ruce! Co se stalo s jeho rukama! Už neměly zdravou růžovou barvu jako předtím, ale byly bledé a průhledné. Dokonce mohl skrz ně vidět! Stal se z něho duch!
„Ne!“ křičel zděšeně. „Ne! To není skutečné! Nejsem mrtvý!“ Nicméně když Harry pohlédl na své ztuhlé bezvládné tělo uprostřed ulice, nemohl popřít, že to, co se právě dělo, bylo skutečné.
„Uhněte! Uhněte!“ začal někdo křičet. „Záchranáři dorazili! Všichni stranou!“
Harry bezmocně sledoval, jak lidé shluklí kolem jeho těla vstávají a ustupují stranou. Žena, která ho držela za ruku, jej naposledy stiskla, než se také pomalu zvedla a uvolnila místo. Její oči se leskly slzami, když se na něj lítostivě dívala, dokud ji nespolkl dav a neztratila se z dohledu.
Objevil se pár záchranářů, který si razil cestu davem a spěchal směrem k Harryho tělu. Za sebou táhl pojízdné lůžko plné tašek a dalšího vybavení. Jeden z nich, žena, si klekla vedle bezvládného těla a naklonila se k Harrymu. Pak zvedla jedno jeho oční víčko a posvítila tenkou baterkou do prázdné zelené zorničky. Na druhé straně se nacházel druhý záchranář, který rozřezával Harryho mikinu, aby mohl na jeho hruď přiložit stetoskop.
„Viděl někdo nějaké známky vědomí?“ zvolala záchranářka do postávajícího davu.
„Ne,“ ozval se kdosi nazpět. „Celou dobu tam takhle leží.“
Záchranáři pracovali rychle, studovali Harryho tělo a hledali stopy života.
„Musíme ho vzít do nemocnice,“ řekl nakonec záchranář, když se opět vzpřímil a oddálil si stetoskop od ucha. „Má několik zlomených kostí a možná i vnitřní zranění. Puls velice rychle klesá.“
Společnými silami zvedli Harryho polámané tělo a položili ho na nosítka tak něžně, jak to jen bylo možné. To všechno se dělo a Harry stál sotva pět stop vedle nich a sledoval paralyzován dění, jako v transu.
„Z cesty! Procházíme!“ volala záchranářka, zatímco tlačila lůžko s pacientem a oba spěchali k čekající sanitce.
Na jednu krátkou chvíli tam Harry jen tak stál, pohlcen ve víru totálního zmatku. Co by měl teď udělat? Měl by je následovat, nebo zůstat tady? Byl v koncích. Co bys ty dělal, kdyby ses z ničeho nic probudil a zjistil, že se z tebe stal duch, kterého nikdo nevidí ani neslyší? To nebyla jedna ze situací, na kterou by se připravoval. Připadal si, jako by ho někdo vhodil do rozbouřeného moře a divoká voda se jej snažila stáhnout pod hladinu a utopit v temných hlubinách.
Neschopen kloudné myšlenky se Harry otočil a rozběhl za záchranáři. Ti zrovna zdvihali nosítka s tělem a sunuli jej do sanitky. Jeho tělo sebou bezvládně mlelo ze strany na stranu podle toho, jak sebou nosítka mávala a házela. Když je zajistili, oba dva skočili za ním do dodávky a každý si sedl z jedné jeho strany.
Harry stihl na poslední chvíli dostat své nehmotné já do auta dřív, než ti dva stačili zabouchnout za sebou dveře a sdělit řidiči, že můžou jet. Sirény řvaly jako o život a sanitka se rozjela. Otřesený, vyděšený, neschopen slova se patnáctiletý čaroděj schoulil do rohu pádícího vozidla a pozoroval záchranáře starající se o jeho tělo. Dostal infúzi do žíly a kyslíkovou masku na ústa a nos.
Všechno je to jen zlý sen, neustále si opakoval, když je sledoval, jak začali stlačovat jeho hrudník. Jen zlý sen... Nic víc, jen zlý sen... Nicméně bez ohledu na to, jak dlouho tam seděl s pohledem upřeným na záchranáře, kteří jej oživovali (ta paradoxní situace, že toho byl svědkem, zatímco byl bezmocným pozorovatelem), necítil, že by se měl pomalu probouzet k životu z jeho zatracené noční můry.
Brumbál bude vědět, co dělat, napadlo ho najednou. Když už nic, Brumbál bude vědět... Až se dozví, co se stalo a přijde, bude přesně vědět, co dělat... Přesto se však nějak nedokázal zbavit hrůzného pocitu, který v něm přetrvával.
Cítil, jak sanitka na rovné silnici náhle prudce zahnula doleva a zrychlila. Když pak rychle, ale jemně zastavila, zadní dveře se rozlétly. Muž rychle vylezl ven a otočil se, aby pomohl spolupracovnici vyložit nosítka ze sanitky a připevnit je na kolečka, takže s nimi mohli projet skrze skleněné dveře s razícím bílým nápisem pohotovost. Harry je následoval v těsném závěsu a stále mu ještě mozek neakceptoval, že to není jen nějaký špatný sen, ze kterého by se mohl probudit.
Jeho tělo bylo bleskově odvezeno z hlavní chodby nemocnice do prostorné bílé, sterilizované místnosti, kde již čekalo několik lékařů a sester.
„Stav?“ zeptal se jeden z doktorů, když se naklonil nad Harryho tělo se stetoskopem v uších.
„Krevní tlak osmdesát tři na třicet dva a stále klesá. To dítě bylo sraženo autem. Zjistili jsme tři zlomená žebra, roztříštěnou holenní kost a možná vnitřní zranění,“ řekla záchranářka, zatímco dělala doktorům místo, aby lépe viděli. „Nebyl s ním žádný rodinný příslušník, když jsme přijeli.“
„Marge, přineste mi dva pytlíky krve nula negativní a pak zjistěte, jestli policie nenajde nějaké informace o chlapcově rodině. Musíme je sem rychle dostat.“ řekl doktor a jedna ze sestřiček se otočila a spěchala ze dveří. Marge byla zpět v minutě s dvěmi plastovými vaky tmavě rudé krve a opět zmizela.
Harrymu celá ta situace připadala jako totální chaos, když sledoval zdravotníky zběsile pobíhající kolem jeho hubeného bezvládného těla.
„Krevní tlak šedesát pět na dvacet! Puls třicet tři!“ zakřičela jedna sestra.
„Zavolejte někdo Matherse na operační sál. Řekněte mu, že tady máme oběť vážné autonehody, tak ať sem hned přijde,“ zavolal jiný doktor.
„Puls dvacet dva a klesá!“
„Potřebuju víc krve! Nebo to dítě vykrvácí!“
„Šestnáct!“
„Potřebuju pět miligramů adrenalinu, teď!“
„Sedm!“
Místnost náhle naplnilo hlasité dlouhé bzučení.
„Ztrácíme ho. Doneste někdo defibrilátor!“
Harry, neschopen cokoli udělat, sledoval bezmocně, jak se jedna ze sestřiček otočila a poslala objemný stroj na kolečkách ke stolu. Jeden doktor rychle popadl dvě identické podložky a čekal, dokud se další sestřička nepředklonila a nerozetřela na Harryho nějaký tuhý gel.
„Připraveno?“ zavolal doktor a přiložil podložky na Harryho hruď. „Ustupte!“
Harryho tělo se nadzvedlo a poté sebou opět plesklo na stůl, hlava bezvládně spadla na stranu. Přístroj stále bzučel.
„Znovu! Ustupte!“
Harryho tělo opět nadskočilo a spadlo.
„Ustupte!“
Nic.
„Ustupte!“
Stále nic. Vysoko frekvenční zvuk z elektronického přístroje, znějící tak nějak zlověstně, se zavrtával Harrymu hluboko do mozku a dováděl jej k uvědomění si nezpochybnitelné strašné pravdy toho okamžiku.
Jeden z doktorů si strhl rukavice a naštvaně jimi mrsknul o podlahu. „Chceš to zabalit?“ zeptal se doktor s kovovými podložkami stále v rukách.
Ne! Ne! Ne! Jsem přímo tady! To mě nevidíte! Nejsem mrtvý! Jsem tady! Harry chtěl křičet a běsnit tak dlouho, dokud by jej doktoři nakonec neuslyšeli, nebo dokud by si nevykřičel hlas do chrapotu. Jenže z jeho staženého krku nevyšla jediná hláska.
„Jo... Čas smrti: patnáct hodin, třináct minut.“
Ne...
Tu strašlivou skutečnost však nemohlo nic změnit. Harry Potter, slavný Chlapec, který přežil, byl mrtev.
<< 1. kapitola, část I. << >> 2. kapitola, část I. >>
Komentáře
Přehled komentářů
Super! Už se těším na další kapitolku :)
Re: :)
(Omnes, 18. 7. 2017 12:43)Druhá kapitolka bude zase na dvě části. Plán je stihnout obě do konce července, tak snad se povede :) díky za komentář :)
čas odejít
(sisi, 15. 7. 2017 18:22)
Zvláštní že Harryho čas přišel tak brzo. Je to tak nekonečně smutné a bolestivé, když má dítě odejít. Ale on zažil tuto bolest nespočetněkrát během života. Odešli mu rodiče, viděl zemřít Cedrika Diggoryho, pokud jsem ve správném čase, tak u Salazara, kolik by toho ještě unesl? Teď už to bolet nebude. Možná potká i maminku? Uteče někam do bezpečí?
Děkuji za nový kousek kapitoly.
Re: čas odejít
(Omnes, 18. 7. 2017 12:42)Prozradit samozřejmě dopředu nic nemůžu a pevně věřím, že vydržíš nepodívat se na originál :D Děkuji za tvůj komentář :)
:)
(LH, 17. 7. 2017 23:08)