8. O lektvaru, bezové hůlce a loajalitě
Zdravím všechny poctivé čtenáře! Po čtrnáctidenní dovolené v Itálii jsem se vám opět vrátila a se mnou i další kapitola Tvého hlasu. Doufám, že jste po měsíci čekání patřičně nažhaveni a že se s chutí pustíte do čtení. :)
----------------------------------------------------------------
Hermiona držela v ruce pevně sevřenou hůlku. Její srdce bilo o závod, přestože zatím udělala sotva tři kroky od dveří svých pokojů. Panství Malfoyů se zdálo klidné a prázdné, jako by ona sama byla jedinou obyvatelkou. Přesto pravda byla jiná a její hostitelé zrovna v tuto chvíli seděli v jedné ze tří společenských místností, těla strnulá a smysly ostražité, a dělali společnost jednomu z nejstrašnějších černokněžníků všech dob.
Když už se potřetí rozhlédla do všech stran, musela se konečně odhodlat. Nemohla stát na prahu celou věčnost. Pozvedla tedy hůlku a zamumlala: „Homenum revelio.“
Pozorovala, jak se oranžovohnědý pramínek kouzla linul z konce dřívka a tvořil jakousi mlhu, která se okolo ní zformovala do zdi podobné štítu. Pak se jako by lusknutím prstu rozšířila do všech světových stran, v rozích chodeb zahnula a pak zmizela z dohledu. Hermiona chvíli vyčkávala, ale nic se nestalo. Takže zůstala v celém patře sama.
Procházela chodbami a snažila se dělat co nejmenší hluk. Našlapovala lehce jako kočka a u každé zatáčky se jí stáhl žaludek, dokud nenahlédla za roh do chodby a znova se nepřesvědčila, že jí nikdo nedělá společnost. Došla až k hlavnímu schodišti. Vstupní síň, která se před ní rozhléhala, jí najednou připomínala minové pole. Nebylo však nazbyt. Jala se scházet široké schody.
Zahnula doleva, přesně jak jí skřítka prozradila, a zaklínadlo odhalující cizí osoby poblíž odeslala do klíčové dírky dveří. Opět žádná odezva. Otevřela.
Chodba, do níž vstoupila, se zdála stejně prázdná jako její předchůdkyně. A jak Pixie pravila, hned po její pravé ruce se nacházelo schodiště, které sestupovalo kamsi do sklepení. Hermiona si znatelně oddechla a pospíchala dolů, kde najde snad bezpečné útočiště, aby mohla uvařit svůj lektvar.
Chvíli poté, co Draco odešel a ona se vzchopila a přestala břečet. Vytáhla z šuplíku u nočního stolku jeden ze dvou flakonů mnoholičného lektvaru. Doufala, že tak malé množství bude stačit na to, aby se jí podařilo lektvar nadstavit ve stejné síle a intenzitě. Ale smířila by se i s poloviční výdrží. Lepší než nic.
Sklepní chodby ozařovaly jen malé kovové pochodně. Působily velice moderně oproti těm, které vídávala v Bradavických chodbách. Se vzpomínkou na hrad se dostavila také vlna smutku. První šok přišel, když zjistila, že stěny sklepení nejsou ani tak šedivé a ponuré, jaké je očekávala, ale byly postaveny z pečlivě poskládaných kvádrů jakéhosi bílého kamene. Na dotek se jevil drsný, ale z dálky vytvářel zeď jednotnou bez jediné nepravidelnosti. Dívčiny oči putovaly k ebenově černé podlaze. Kontrast těchto dvou barev učinil ze sklepních prostor modernistický komplex.
Jakmile dosáhla konce hlavní sklepenní chodby, ocitla se před třemi dveřmi jasně bílé barvy, jejichž zárubně černě kontrastovaly a tvořily hranici bílé stěně okolo.
Tak tady je každé kouzlo marné, povzdechla si, než seslala Alohomoru na první z nich. Dobrá zpráva byla, že právě našla laboratoř. Ta špatná, že stanula tváří v tvář Severusi Snapeovi.
…
Draco si pomyslel, že ho ty schůze jednou doženou k infarktu. Přísahal, že po celou dobu, co tam smrtijedi seděli a klábosili, seděl tiše na své židli se srdcem k krku, a modlil se, aby po něm nikdo nic nechtěl. Snažil se tvářit, jako by neexistoval.
Snape v polovině Averyho zprávy o potlačeném odporu mladých polokrevných v Oxfordu někde zmizel (privilegium hlavního Voldemortova miláčka). Prý se odebral do laboratoře, aby si vyzvedl nějakou vzácnou lektvarovou přísahu, která není nikde k sehnání, pokud nepatříte mezi nejváženější starokouzelnické rody. Laskavost vytváří dluh, říkával vždy jeho otec, když vycházel vstříc lidem, které mohl v budoucnu potřebovat.
Když celý ten očistec skončil, Avery, Crabe a Goyle neváhali a po sérií uctivých úklon bleskurychle opustili místnost. Ostatní je následovali v poněkud rozvážnějším tempu, ukláněli se svému Pánovi a postupně se přemisťovali z pozemků pryč. Když už v místnosti zůstal pouze Lucius Malfoy, jeho syn a samotný Voldemort, nastal čas, aby místnost opustil i Draco.
Vrhl letmý pohled po svém otci, který jen decentně kývl. Tak to chodilo často; existoval takzvaný vnější kruh, čili příznivci temného černokněžníka. Pak tady byli smrtijedi, čili vnitří kruh, a ten se pravidelně scházel v sídle Luciuse Malfoye. A ten se dále větvil na důvěrnější skupinky, které siVoldemort tu a tam odtáhl stranou a projednával s nimi závažnější nebo tajnější záležitosti. Voldemort a Snape... Voldemort a Lucius Malfoy... Voldemort, Lucius Malfoy a Snape...
Draco tušil, že jedna z oněch chvílí právě nastala, když byl neverbálně vykázán z místnosti, načež se za jeho zády zavřely dveře.
Paráda, pomyslel si, ale u dveří se z nějakého neznámého důvodu zdržel. Ustrnul a nastražil uši, aby zaznamenal alespoň útržky tlumené diskuse.
„Jakkoliv se snažím, Luciusi, najít jiné řešení, selhávám...“
„Můj pane, bohužel jsem nucen sdělit vám jednu nemilou skutečnost. Když jsme vám Pottera chtěli přivést, ten kluk Draca odzbrojil...zabít mého syna je tedy k ničemu...“
„Potter nebyl majitelem hůlky, když jsem ho zabil! Nedělej ze mě hlupáka, Luciusi!“
„Pokud potřebujete důkaz, můj pane, má mysl je vám otevřena.“
Ticho.
„Pak ale někdo musel Pottera odzbrojit ještě v Bradavicích, jinak by byla moc hůlky teď má...“
„Nemám tušení, kdo by mohl, můj pane... V bitvě došlo k mnoha soubojím. Moc hůlky mohla vystřídat mnoho kouzelníků...“
„To je pravda, Luciusi, ale u někoho zůstat musela. Ten člověk bitvu přežil a ty mi ho najdeš...“
„Já ale... můj pane... netuším, kde bych měl začít...“
„V našich řadách, Luciusi. V našich řadách...“
Dracovy útroby se stáhly, když mu na mysl vyvstala jedna vzpomínka...
Oheň se tyčil, kam jen oko dohlédlo, a každičkou vteřinu kradl více a více prostoru. Komnata nejvyšší potřeby byla v plamenech. Hořely skříně, hořely police, hořely ztracené věci a hořela i podlaha pod nimi. A pak Goyle, ten kretén, mu vyrazil hůlku z ruky, když na něj zasažen Potterovou kletbou padal.
„Avada Kedav...!“ uslyšel kdesi Goylův hlas, ale hned na to zanikl ve výbuchu plamenů.
Draco se rozhlížel roztěkaně okolo sebe, vztek v něm rostl. Hledal svou zapadlou hůlku a na okamžik nevnímal situaci okolo sebe. Pak se odkudsi ozval hlas Grangerové. Pak křik.
Našel ji, ležela zapadlá u rezavé klícky. Když se zvedl, hůlku pevně v ruce, viděl, jak se Goyle chystá na další smrtící kletbu. Dracovi vyschlo v krku. Jestli jeden z těch potřeštěnců Pottera zabije, pán zla se postará, aby se ani jeden z nich nedožili rána. „NEZABÍJEJTE HO!“
„Expelliarmus!“ křikl Potter, ale Draco bryskne uskočil za jeden z regálů. Několik starých knih popadalo na zem. Nezbývalo však mnoho času. Všechno hořelo.
„Mdloby na tebe!“ vyslal v odpovědi do nitra zlatého tria. Potter byl odmrštěn na stranu, ale Grangerová bleskově seslala Finite a přivolala hůlku, která mu vyletěla z ruky, když padal. Během vteřiny byli všichni opět pevně na nohách. Kouzlo se vymklo kontrole a jedinou možností byl útěk. Popadl tedy omráčeného Goyla a táhl ho do bezpečí.
Snažil se najít co nejvyšší bod, ale oheň, jak se zdálo, s sebou do pekla bral vše, co mu přišlo do cesty. Zůstali uvězněni bez možnosti úniku na nejvyšší hromadě harampání. V tom mu náhlý přívan větru rozcuchal vlasy. Vzhlédl a spatřil nad sebou Pottera na koštěti. K čertu s Potterem, ale on si potřeboval zachránit vlastní kůži!…
Draco pomalu couval od dveří jako v transu. Do prdele, ta hůlka je teď moje...
…
Na dlouhých několik sekund na sebe oba zírali v naprostém šoku. Snape, jako by rozvažoval, co udělat dál, a Hermiona, ta nebyla s to vyplodit kloudný plán. Než vůbec stačila převzít zodpovědnost za své vlastní chování, reflexy rozhodly za ni a hůlka jí sklouzla z hábitu do ruky.
Snape ani nehnul brvou. Provrtával ji nečitelným kamenným pohledem, který ji znervózňoval. Tak ráda by věděla, co se tomu člověku honí hlavou. Snažila se násilím pod jeho pohledem uklidnit, aby si nemyslel, že k němu cítí nenávist nebo odpor. Odváděla určitě mizernou práci.
„Slečno Woodová? Myslel jsem, že jste mrtvá,“ promluvil najednou lehce nakřáplým hlasem, v kterém zněla nevíra a pochyby, ale také překvapení.
Možná to Hermiona měla risknout a zasunout hůlku zpět do hábitu, ale nedokázala se k tomu přimět. Stále ten kousíček dřeva svírala, jako by ji měl spasit, kdyby se něco pokazilo. Nemohla však namouvat sama sobě, že kdyby se Snape rozhodl ji odzbrojit, ani by nestihla mrknout.
„Sn...pane?“ přinutila se s nechutí, i když by ho nejraději poslala ke všem čertům. Za to, co dělal Harrymu po celá ta léta v hodinách, za všechno to ponižování. Za obelhávání Brumbála a všech a taky jí! Ano, byly doby, kdy k němu vzhlížela s úctou, přestože on pro ni neměl nic víc než jen urážky a posměch. Respektovala ho za odvahu, kterou prokazoval každý den, a za nátlak, kterému musel čelit. Vždy mu věřila. I po Brumbálově smrti si říkala, že je to jen součást nějakého vyššího plánu.
A pak přišla bitva o Bradavice a všechny její naděje pohasly. Nenáviděla ho. Opovrhovala jím. A teď před ní stál za pracovním stolem s přísadami před sebou, jako by se přenesla zpět do hodiny lektvarů.
Když ho oslovila, lehce přimhouřil oči. Nevěděla, jak si to má vyložit, když zbytek jeho tváře zůstával nečitelným. Položil nůž, kterým zřejmě krájel ony přísahy, než ho vyrušila, a obešel stůl. Zastavil se sotva tři stopy před ní a prohlížel si ji způsobem, který v ní vyvolával mrazení.
„Už tu hůlku můžete schovat, slečno Woodová,“ pronesl sametovým hlasem, jako by se napůl vysmíval a napůl byl něčím fascinován.
Hermiona poslechla, přestože ji představa, že přijde o jedinou (byť jen o její pocit) ochranu.
„Tak vy jste teď hostem Malfoyových? To jste si nevybrala nejlepší dobu,“ odfrkl si a nespouštěl z ní oči.
Hermiona čekala, kdy příjde ta osudná chvíle, a on se zeptá, co dělá dole v lektvarové pracovně. Jenže Snape se očividně o její důvody z nějakého jí nepochopitelného důvodu nezajímal.
„Nepletu se do cesty, pane. Jak se vám daří? Neviděla jsem vás od Bradavic,“ zkoušela nahodit háček. Nechtěla si to sama sobě přiznat, ale možná čekala, že jeho odpověď jí přinese špetku naděje, že možná přece jen strany nezměnil. Její vlastní naivita ji štvala.
„Ne že by se vás ta záležitost nějak týkala. Sloužil jsem Temnému pánovi,“ odvětil suše. Otočil se a vrátil se zpět k rozdělané práci. „Spíš by mě zajímalo, jak jste se vy dostala z Bradavic...“ položil nepřímou otázku, aniž by k ní zvedl pohled. Dokonce jí ještě nastavil záda, aby otevřel skleněnou vitrínu, která stála u zdi. Vytáhl menší nádobu s úzkým hrdlem, zřejmě z malovaného čínského porcelánu.
Hermioniny zorničky se lehce rozšířily, když spatřila cennou přísadu. „Mumio,“ zašeptala bezděčně dřív, než se stihla zastavil. Snape na ni se zájmem pohlédl.
„Fascinující, viďte? Škoda, že jste takové znalosti neprokazovala i v hodinách,“ ušklíbl se podivným úsměvem. Bylo to skutečné pobavení, které viděla?
Hermiona se rozhodla tuto část nekomentovat a raději se vrátila k původní otázce, která se zdála snazší.
„Podařilo se mi uniknout spolu s nižšími ročníky,“ odvětila s pohledem stále upřeným na vzácnou lektvarovou přísahu.
„A k tomu došlo předtím nebo potom, kdy vám trám rozdrtil lebku?“ pokračoval nenuceně, zatímco opatřoval mumio s neobvyklou něhou ochrannými kouzly. Hermioně celý rozhovor začínal připadat jako jedna velká fraška.
„Nebylo to nic vážného. Patilová z havraspáru mě vytáhla zpod sutin,“ odpověděla, co nejpohrdlivěji dokázala.
Další úšklebek.
„Jaká pozoruhodná šťastná shoda okolností. Nicméně jsem rád, že se těšíte pevnému zdraví,“ pronesl chladně, aniž by k ní zvedl zrak.
„Ach ano, mumio je pozoruhodná substance. Někdy se jí také říká slzy hor. Nalezené je jako neopracovanýý drahokam – koho by zajímalo. Nač by bylo. Ale jakmile se adekvátně očistí od všeho přebytečného, dokáže přímo zázraky. Staří kouzelníci věřili, že díky mumiu mohou zaručit nesmrtelnost. Jak pošetilé. Lidské tělo, i kdybychom dokázali zabránit stárnutí, se jednoho dne opotřebuje. Žádný lektvar není a nikdy nebude schopen onen proces zastavit. Snad jen kámen mudrců se tomu snu dokázal přiblížit.“
Hermiona netušila, proč jí to Snape vlastně vykládá, ale mlčela. Jeho výklad byl... velice poučný, ale iritovala ji neschopnost prohlédnout skrz tuhle šarádu. Co po ní sakra chtěl?
„Já mám však vyšší cíle. Reálnější cíle. Představte si univerzální lék na všechno. Lektvar léčící všechny neduhy, mast zhojící každou ránu. Obojí absolutně stejného složení. Zachránila byste jednomu život bez ohledu na zranění.“ Jako v transu studoval nádobku, jako by se jeho výzkum posunul dál, pokud se bude pečlivě dívat.
Jeho zasnění Hermioně říkalo, aby raději mlčela, ale základní znalost etiky ji donutila, aby alespoň něco odpověděla.
„To by bylo... úžasné.“ Bezvýsledný pokus neznít afektovaně.
Vypadal tak zaujatě. Nedokázala si představit, že by něco s takovým zápalem vysvětloval komukoli z nebelvíru. A o to víc fascinující zůstávala otázka, proč by jeden z nejmocnějších smrtijedů, Voldemortova pravá ruka, vyvíjel univerzální léčivý lektvar? Co tak tekutou nekonečnou bolest?
„Mám, co jsem potřeboval,“ řekl poté, co sbalil cennost zabalenou do ochranné fólie a zaopatřenou zaklínadly. „Mohu vám s něčím pomoci?“ optal se nenuceně.
Hermiona vyhrkla to první, co jí přišlo na mysl. Ať řekne cokoliv, stejně nevysvětlí nebývalou drzost, že vstoupila sama do místnosti plné cenných složek, namísto aby využila pomoci domácích skřítku nebo samotného pána domu. „Bezesný spánek. Pokud mi můžete poradit...?“
Snape jen krátce pokynul hlavou, zatímco jeho tvář se opět stáhla hlídaným jakoby formálním výrazem. Na chvíli se zamyslel, když jeho oči přecházely jednu skříň po druhé, dokud se nezastavily na malém dřevěném šuplíčku, součásti stejné vitríny, kterou dříve obývalo mumio.
„Zkuste ten šuplík. A pokud jsem se spletl, pak možná velká vitrína ve skladu za rohem,“ řekl a mávl prstem na opačnou stranu k sotva viditelnému zákoutí. Hermiona si domyslela, že Lucius ve tmě ukrývá přísahy a lektvary, které ztrácí světlem své účinky.
Vydala se tedy k šuplíku, když na ni Snape zavolal od dveří.
„A slečno Woodová?“
Otočila se.
„Pečlivě volte svou společnost. Přichází úsvit nového věku vyznávajícího staré zásady. Perniciosa est vita non conveniens nature suae1,“ pronesl nakonec zanechajíc Hermionu nasupeně stát v Luciusově laboratoři.
Když se za ním zavřely dveře, Hermiona se sesunula na první ničím nedotčené místo mezi neidentifikovatelnými fleky na podlaze a přiložila si ruku na čelo. Ucítila pot.
Staré zásady... otočme historii a upalujme nekouzelníky, ne? Zatracený parchant. Třískla zaťatou pěstí do zdi.
Když už se jí povedlo vymyslet si krytí, alespoň by se měla obtěžovat dotáhnout ho do konce. Vstala tedy a jala se prohledávat Snapem doporučené prostory.
Když otevřela šuplík, nenašla nic víc, než pár prázdných flakonů připravených k použití, a stříbrnou lžičku s tenkou dvaceti palcovou násadou, se kterou Hermiona nejednou pracovala v Bradavicích při přípravě delikátnějších lektvarů vyžadujících precizní promíchání pouze určité vrstvy, aniž by se smíchala s jinou. Pak tam ležela ještě jedna věc, zabalena do jemné bílé látky, která buď měla chránit schovanou věc přes poničením, nebo okolní předměty před ní.
Opatrně rozmotala látku a vytáhla předmět, který již dřívě měla ve vlastnictví. Vzpomněla si, že když naposledy držela v ruce baziliškův zub, ničila jeden z viteálů.
Bohové, vydechla a překvapený úsměv se jí rozlil po tváři. Parvati se zblázní... Možná, že byla příliš naivní, ale dlouhý ostrý tesák trošičku přiblížil šanci na lepší zítřky. Meč Godrica Nebelvíra zůstal pod sutinami Bradavického hradu spolu s baziliščím tělem. A Nagini stále ještě žije.
Zámotek bílé látky vložila zpět do šuplíku a zub, na jehož špičce vyčarovala ochranný kryt, zastrčila do hábitu. Možná, že setkání s tím zrádným netopýrem přece jen přineslo ovoce. I kdyby jí tahle návštěva stála kletbu cruciatus, pořád to stálo za to.
Stříbrnou špachtli vytáhla taky a položila na pracovní stůl vedle prázdného kotlíku. Nechtěla ztrácet čas hledáním dalších přísad, ale paranoia spojená s odposlouchávacím kouzlem ji donutila prohledat uskladněné zásoby vlastními silami.
V Luciusově sbírce hravě našla pijavice, truskavce i denivku, přestože rostlina nevypadala úplně nejčerstvěji. Musela doufat, že to bude stačit.
Využila kotlík již připravený nad kahanem, kouzlem ho vyčistila a rozžehla oheň. Během pár minut se voda dostala k bodu varu a Hermiona přihodila rozdrcené pijavice, poněkud seschlou denivku i truskavce. Hladina se lehce zpěnila a když do ní položila stříbrnou míchačku, nabyla jasně zelené barvy.
Pečlivě neškodné přísahy promíchala, než odzátkovala zbytek mnoholičného lektvaru, který jí zbyl, a vylila jej opatrně do kotlíku. Objevil se narůžovělý kouř a voda zhnědla na hlínový odstín.
„Modum expandis,“ mávla hůlkou nad bublajícím kotlíkem. V tu chvíli hlínová tekutina zhoustla a získala podobu jí dobře známého mnoholičného lektvaru.
Ještě pět minut, než se usadí, a bude to, uklidnila sama sebe a připravila na stůl několik prázdných flakonů.
Stále jí hlavou kolovala Snapeova slova. Když to vyslovil, první, co jí napadlo hledat v jeho prohlášení, byl sarkasmus. Nějaká zjevná narážka, že být nečistokrevnou je něco nepřirozeného, co se musí vymýtit. Tak to chápala v souvislosti s jeho předchozím výrokem. Když se však nad tím znovu zamyslela... mohl snad něco tušit? Mohl rozpoznat, že za její maskou se skrývá někdo jiný, kdo se přetvařuje?
Zakroutila odmítavě hlavou a její pohled znova klesl k bublajícímu kotlíku. Její myšlenky se teď upínaly k pátku, kdy se konečně setká s Parvati, pokud přežije Voldemorta v domě a párty u Goylových.
Kdyby ji někdo před měsícem řekl, kde bude právě v tuto chvíli stát, co bude dělat a co ji v budoucnu čeká, poslala by ho ihned ke Svatému Mungovi do nejstřeženějšího pokoje pro největší šílence.
Vypnula kahan. Musela krapet zvětšit lahvičky, aby mohla do každé z nich nalít přesně dvě dávky. Takhle se nebude muset potom obtěžovat s odměřováním každé jedné před užitím, ale vypije prostě polovinu. Když před ní stál přesně měsíc Cristiny Woodové, mávnutím hůlky nechala zmizel zbytek lektvaru z kotlíku a očistila veškeré užité nářadí.
Rozhlédla se okolo sebe. Vše se zdálo na svém místě. Zmenšila lahvičky, zakouzlila ochranným kouzlem a pohodila volně do kapsy k dlouhému baziliščímu zubu.
Už se chtěla otočit k odchodu, když se praštila rukou do čela. Výborně, Hermiono, vynadala si sarkasticky a vyslala Accio pro bezesný spánek. Merlin ví, že se bude hodit.
…
Poté, co se Pixie objevila v Hermionině pokoji a informovala ji o odchodu Lorda Voldemorta a jeho kumpánů, neustále pozvedávala drobounkou ručičku s očividným přáním rychle opustit její společnost stylem připomínajícím dítě trpící Parkinsonovou chodobou. Ke zběsilým tikům se záhy přidalo i koktání, takže se Hermiona smilovala a už po ní raději nic nechtěla. Ani nestačila přidat díky. Skřítka se zdejchla.
Ne že by přímo litovala, že Pixie jejich minulým rozhovorem málem dohnala k nervovému kolapsu, ale mohla být krapet jemnější a otázky klást po menších dávkách a méně naléhavě. Co se stalo, stalo se. Příště bude zase o něco moudřejší.
Nová várka mnoholičného lektvaru odpočívala v šuplíku pod zastíracím kouzlem a Hermioniny obavy se zase o něco zmírnily. Konečně necítila, že jí smrt dýchá za krk a dovolila si trochu se uvolnit.
Překouzlila si oděv na ležérnější kalhoty a halenku a vypadala se do společenských prostor, aby okoukla situaci. Jistě, mohla zbytek svého pobytu trávit zahrabaná v komnatě, ale ruku na srdce, potřebovala získat přízeň Draca Malfoye pro svou věc. Když se zabarikáduje ve své noře a objeví se jenom k jídlu, nejenom že zcela jistě urazí svého hostitele, ale ve svém plánu se nepohne ani o píď.
Vzpomeň si na Snapea, připomněla si přísně. Ten také nechyběl při žádné špatnosti a jak daleko to dotáhl.
Jak tak dumala o Dracovi (přemýšlí o „Dracovi“ jenom proto, aby se nepřeřekla. Jinak je to samozřejmě stále prašivý Malfoy! Hezký pokus, Hermiono...), ten se s mnoholičnou Cristinou střetl hned na chodbě ještě v patře. Vypadal strašně. Hermiona si hned pomyslela, jestli neschytal pár cruciatů, ale nezaznamenala typický třes v rukou, který mučící kletbu vždy nedílně doprovázel. Mladý pán působil poněkud strhaně, jako by právě absolvoval horolezeckou vícedélku v obleku a bez lana.
Než se stačila na cokoliv zeptat, jeho pohled ji sjel od hlavy až k patě, a než se vzmohla na jakoukoli reakci, chytil ji za ruku a mrsknul s ní do prvních nezamčených dveří. Ty se samy od sebe otevřely a propustily oba hosty. Hermioně absurdně problesklo hlavou, jestli věděl, že ty dveře jsou odemčené, protože s Dracovou vervou by náraz do dřevěných křídel nebyl zrovna příjemným zážitkem.
V pokoji se mu čarodějka vytrhla a v tu ránu držela kouzelné dřívko při sobě v pohotovosti. Draco, vypadaje jako po nárazu do neviditelné stěny, se zastavil palec před jeho špičkou.
„Drž si odstup, Malfoyi!“ vyhrkla šokovaně a lapala po dechu. „To už je snad potřetí, cos po mě bez důvodu skočil!“
Hůlku nesklonila. Ruka se jí přestala chvět a dívka získala opět jistotu nad svým chováním.
Dracova tvář se stáhla nečekanou zlostí, když divoce gestikuloval rukama.
„Bez důvodu!? Co tě to u Merlina napadlo obléct se do tohoto?!“ Poslední slovo protlačil skrze zuby, jako by se jednalo o něco špinavého a nehodného jeho pojmenování.
Hermiona malinko sklonila proutek, když její pohled klesl na halenku a na kalhoty. Bože, jak mohla být tak neopatrná! S jedním pohybem hůlky se přeoblékla do hábitu. Po jejím děkovném pohledu se Draco uvolnil.
„Promiň, neuvědomila jsem si-“ začala, ale to už k ní stál blonďák zády, na cestě ke dveřím. „Počkej!“ chytila ho za paži. Pod jejím dotykem stuhnul.
„Co?“ vyjel podrážděně. Možná až příliš. Hermiona si uvědomila, že je to obyčejný strach, co celou dobu pohání jeho iracionální zběsilé chování.
„Co se stalo?“ odvážila se zeptat, když jeho pohled sršel blesky. Cítila ledovou nehostinnou auru, které je oba mocnými pažemi objímala a atmosféra houstla. Nahromaděná magie, kterou Draco právě usilovně potlačoval, začala unikat do éteru. Hermiona ji cítila jako nepříjemné mrazení.
Dracova dlaň se ocitla na ruce, kterou ho zastavila, tak rychle a pevně, že si nebyla jistá, jestli tam neležela už předtím. Propaloval ji naléhavým pohledem, který se chtěl tak moc svěřit.
„Řekni mi to Draco, pomůžu ti,“ téměř žebrala. Myšlenku, že se ve svém přístupu k tomu chlapci dostala na místo, ze kterého není úniku, rezignovaně odeslala do patřičných mezí. Ať už ji jednou zatratí nebo ne, ona ho do smrti uvidí jinýma očima. V jejích vzpomínkách už nikdo nesmaže obraz vystrašeného chlapce, který pendluje mezi tím, co je správné, a co je snadné.
„Nikdo mi nepomůže,“ zašeptal.
„Já ano. Nejsi sám,“ slyšela se říkat, zatímco sdíleli dotek pro jiné lidi tak prostý, pro Draca až příliš intimní. „Zvládneme to...“
„Jsem v háji, Cristino.“ To oslovení ji částečně vrátilo do reality. Uzemnilo ji v tom, kým právě teď je. Kým musí být.
„Ukaž mi to,“ zkusila, protože existují věci, které se zkrátka vysvětlují příliš těžce, nebo na ně ani nejsou slova. Pocity, obavy, komplikované vzpomínky... Jestli má jeho strach správně pochopit, možná by ho měla procítit na vlastní kůži.
Kývl.
„Legilimens,“ zašeptala. Lehkou, sotva patrnou magií, něžně zaklepala na jeho palác mysli. Vlna energie, která následovala, ji málem povalila na zem. Dracův stisk jí jediný nedovoloval upadnout. Jako se tonoucí stébla chytá, se Hermiona držela rukou Draca Molfoye a vědomím jeho myšlenkové brány. A poté už viděla a cítila scénu starou pár hodin, včetně jeho uvědomění, že to on je majitelem bezové hůlky.
Když byla vymrštěna na konci rozhovoru zpět do svého těla, Dracova vzpomínka na boj v komnatě nejvyšší potřeby, kde tenkrát hledali s Harrym a Ronem diadém Roweny z Havraspáru, se spojila s její vlastní verzí.
Následovalo několik sekund ticha, kdy oba dva zpracovávali nastálou situace. Pak Hermiona promluvila.
„Chtěl jsi po mě jistotu, že se nevrháš po hlavě z mostu, když se dáš na odpor. Řekla bych, že spíše dáš hlavu na špalek, když nic neuděláš. Máš buď týdny, nebo dny. Záleží, jestli tvůj otec začne u své vlastní rodiny a nebo si ji nechá nakonec.“
Draco setřásl její ruku a opět mezi nimi vytvořil odstup.
„Přeháníš,“ řekl, ale nezněl tak jistě, jak by si přál. Stále se chvěl. Težko říct, jestli ještě ze spojení jejich myslí, anebo kvůli nemilé situaci, do které ho jeho účast na bitvě v Bradavicích uvrhla. „Pottera jsem odzbrojil obyčejnýma Mdlobama. Proč by na mě Pán Zla sesílal hned smrtící kletbu!“ Zbledl. „Sakra! Už si ani nedávám pozor, co říkám!“ Hlasitý projev se jako lusknutím prstu proměnil v křik. Zoufalý beznadějný vynervovaný řev.
„Přestaň si hrát na spasitele! Jestli se nedožiju Vánoc, bude to jen tvoje vina!“ namířil prstem na Hermionu, která zkoprněle stála ve středu místnosti se zraněným výrazem ve tváři.
Otočil se na podpatku a obrátil se ke dveřím. Tentokrát ho Hermiona nezastavila.
1Nebezpečný je život neshodující se s vlastní přirozeností. Z latiny.
<< 7. kapitola << >> 9. kapitola >>
Komentáře
Přehled komentářů
Pane jo. Jsem zvědavá jak to bude dál. Je jasné, že ji Snape poznal, ale jak? Přece si po tolik letech nemůže pamatovat její hlas. Každopádně me zajímá, jakou roli bude hrát dal. A Draco! Občas mi prostě připadá, že to Hermioně ví. Rozhodně to bude mez nimi ještě zajímavé. Mimochodem, díky za kapitolku! Byla super! :)
Re: zvedavost, zvedavost
(Omnes, 1. 10. 2017 12:12)Budeš se muset nechat překvapit :) Díky za tvůj komentář :)
krucipísek!!!
(agata, 20. 9. 2017 15:08)
To tedy byla nálož, ti řeknu. Jsem našponovaná a vystrašená na ultimo, protože jsi to popsala tak, že jsem se doslova při čtení přemístila do Hermiony. Fuj, to je o nervy!
Trochu, ale opravdu jen trochu, mě uklidňuje podezření, že ji Snape poznal a proto ji nasměroval k šuplíku s baziliščím zubem. Cristinu určitě dobře znal a tak věděl, že by sama do sklepení v Malfoy Manoru nešla. Normálně by zmijozelsky a čistokrevně požádala, aby jí Draco lektvar na spaní přinesl, jak se sluší hostiteli vyhovět hostu. Myslím si, že ji Snape poznal po hlase. Nebelvírskou vševědku má určitě pořádně v paměti! Takže je možné, že není tak úplně na Voldemortově straně. A teď má Draco i Bezovou hůlku- vždyť s tou by se mohl postavit komukoliv! Jenom doufám, že se nepodělá a že ji dobrovolně neodevzdá ani Voldemortovi, ani otci. Možná by to chtělo ještě další rozmluvu s Cristinou? Stejně mu muselo být divné, jak se oblékla, takového přehmatu by se skutečná Cristina určitě nikdy nedopustila, ne?
Je to nervy drásající čtení, ale pokud nebudeš přidávat, pošlu ti darem rozzuřenou scolopendru!
Takže piš a piš a piš!!
Moc děkuji. Jo, a piš!
Re: krucipísek!!!
(Omnes, 20. 9. 2017 15:59)
Však v během následujících pár kapitol se dozvíš, jak to se Snapem je. Ale pozor! Draco hůlku nemá reálně, on má pouze její moc, takže není ještě všem dnům konec.
Jsem ráda, že sis čtení užila. :)
zvedavost, zvedavost
(Siesina, 28. 9. 2017 21:24)