Omnes Seethis System - povídky a překlady

„Myslím, že si ta sova přece jen spletla adresáta,“ konstatovala otráveně Parvati, když se vrátila z knihovny. Odhodila vyčerpaně kabát na opěradlo křesla, do kterého si poté vyčerpaně sedla.

Hemiona pozvedla hlavu od knihy.

„První zatmění Slunce je zapsáno ve staré čínské kronice. Proběhlo asi dva tisíce let před Kristem. A nějak se mi nechce věřit, že by tě někdo hnal až do Číny,“ řekla kysele.

Hemiona neodpověděla hned. Chvíli se zamyslela a v duchu si už po sté přehrála znění dopisu. Nehodlala se smířit s tak neuvěřitelnou náhodou, že by byl dopis bez jediné jasné informace určen někomu jinému, a sova si prostě jen spletla okno.

„Vlastně tam nestojí, že ho budeme pozorovat na místě, kde kdysi jiní,“ přemýšlela dívka nahlas. „Je tam se stejnou vášní.“

„Nemyslíš, že už se v tom příliš nimráš?“ optala se její kamarádka.

„Co ještě v té kronice bylo?“ doptávala se neodbytně dál.

Parvati si povzdechla. „Císař poručil dvěma astronomům, aby jej upozornili večer na zatmění slunce. Podle čínské legendy má totiž vládci přinést zdraví a sílu. Astronomové se opili a zapomněli, císař ho zmeškal a za to je nechal popravit.“

„A kdy se odehrála ta poprava?“

„Bože, Hermiono! Rok 2134, nebo tak nějak! Ty kroniky jsou nepřesné, může tam být klidně odchylka několika let!“

Hermiona raději mlčela, protože Parvati svůj úkol stále ještě nerozdýchala. Měla pro ni pochopení. Černovlasá dívka nikdy příliš neholdovala literatuře, a teď byla nucena strávit celý den zahrabaná mezi starými nudnými anály a hledat jehlu v kupce sena.

Nechala ji, aby se opět zvedla a odešla za svými věcmi. Hermiona stále seděla na židli a dumala o čínské legendě. Na Čínu jako zemi dopis určitě nepoukazuje a rok, i kdyby se Parvati trefila, může znamenat tisíc věcí. Část souřadnic, hodiny a minuty, počet kilometrů, metrů, kroků, čehokoliv. Měla jen dva dny a zatím byla ztracená.

S pomocí Kingsleyho před odchodem z ubytovny vytvořila hlídací kouzlo, které umístili přímo do pokoje, který s Parvati obývaly. Uplynul sice krátký čas, ale Hermiona začínala být nervózní. Když odcházela ze sídla Malfoyových, byla přesvědčena, že Draco půjde hned za ní. A tím hned, myslela hned. Do hodiny, možná do dvou. Přesto však stále necítila, že by se kouzlo aktivovalo.

Ostatní členové Nového Řádu neslyšeli o Dracovi rádi. Hermiona vzala veškerou zodpovědnost na sebe, ale ve skutečnosti co do možných následků šla s kůží na trh a možná nejen s vlastní. Nedokázala si představit, že by Draco Malfoy reagoval na její totožnost jinak než agresivně a obranně. A o to horší jeho chování bude, až si uvědomí, že skutečná Cristina Woodová nežije.

Když se večer většina členů sešla u čaje v místnosti, která se stala něčím jako obývacím pokojem, Kingley, jakožto hlavní představitel řádu, podal návrh, že by se v tento čas mohly právě tam odehrávat krátké schůze, kde by se vždy probralo, co je třeba.

„Stejně se tady všichni i tak nakonec sejdem, Kingsley,“ konstatoval s úsměvem Charlie.

„Má pravdu, taková pravidla zatím nejsou třeba,“ dodala Anastasia Blindfoldová, která došla jako poslední, protože šla uložit dceru do postele.

„Jak myslíte,“ vzdal se Kingsley a opět se posadil na svou židli vedle Hermiony.

„A když jsme u toho,“ pokračovala Blindfoldová, „něco k prodiskutování bych tu měla.“

„Sem s tím,“ pobídl ji postarší kouzelník.

„Jak už všichni víte, pracovala jsem na Ministerstvu kouzel na oddělení Mezinárodního obchodu. Když se Vy víte kdo dostal k moci, odešla jsem, protože jsem se odmítla podílet na zlu. Mnoho lidí, kterým věřím a kteří mi něco dluží, tam však zůstalo,“ začala a nervózně si uhladila vlasy, ačkoliv jí neodstával jediný pramen. „Vím, že je to odvážné, ale… napadlo mě, že bych se tam mohla vrátit.“

V místnosti se rozhostilo ticho, když každý přemýšlel.

„Chcete ty lidi kontaktovat?“ zeptala se Hermiona.

„Nejen,“ odvětila bývalá ministerská pracovnice. „Myslím, že by nebylo od věci zjistit, kdo stále ještě stojí na naší straně a kdo přeběhl. A kromě toho, nemůžete popřít, že aktuální nezkreslené zprávy u dění na Ministerstvu by se nám hodiny.“

Kingsley se podrbal na bradě. „Je to hodně riskantní, ale dříve nebo později by něco podobného muselo přijít. Pokud se chceme někam posunout, je třeba jednat. Já jsem pro. Bude ale třeba sehnat vám podnájem a postarat se o bezpečné předání zpráv. Jakmile získáte práci, tady už se nesmíte ukázat.“

„Rozumím-“ kývla Anastasia Blindfoldová.

„No počkat, počkat!“ ozval se Charlie Weasley s humorem. „Neměli bychom o něčem takovém hlasovat?“

„Je někdo proti?“ zeptal se bezprostředně Kingsley a rozhlédl se po místnosti. Nikdo nezvedl ruku, nikdo nic neřekl.

„Takhle to nepůjde, Kingsley. Vždy se musíš zeptat, kdo je pro!“

„U Merlina, Charlie! Někdy mi začínáš připomínat Freda a George!“ vybuchl Kingsley, ale nezdálo se, že by se doopravdy hněval.

Při zmínce dvou bratrů, přešel přes Charlieho tvář stín. Hermiona se na něj smutně podívala a viděla, že tohle téma bylo stále příliš čerstvé. Všichni ostatní zesmutněli také a zahleděli se dolů na své ruce. Každý si vzpomněl na toho, koho nedávno ztratil. Nikdo nezůstal pohromou netknut.

Nakonec ticho prolomil až Kingsley, když mu do ruky z kuchyně přiletěla láhev ohnivé whisky.

„Tak odsouhlaseno. Zítra si my dva a Charlie sedneme a probereme detaily. Pracovali jsme na Ministerstvu, víme, jak se prověřují lidi. A teď by to chtělo něco silnějšího,“ řekl a otevřel láhev. Nalil všem panáka a připil na oběti války. Bratři Foyové odmítli se slovy, že nepijí.

„Tak mě napadá,“ uvědomila si Parvati z ničeho nic, když jí trávicím traktem projel druhý panák silné pálenky. „Nechcete tu nechat malou?“ obrátila se na Anastasii Blindfoldovou.

„Cože?“ pozvedla nechápavě obočí žena.

„Pokud bude bydlet s vámi, kdo ji bude hlídat, jak budete v práci? Chcete riskovat tím, že ji dáte do nějakého zařízení pro mládež zrovna v době, kdy Voldemort cpe své lidi, kam jen může?“

„Ale když ji nechám tady, pak už ji neuvidím!“ ohradila se.

Hermiona si uvědomila, že Parvati má pravdu.

„Sice se nebudete často vídat, ale tady bude spíše v bezpečí, než kdekoliv jinde,“ přidala se nebelvírka a podpořila tak návrh své kamarádky.

„Nemůžete mi vzít moji dceru!“ vyjela Blindfoldová, posilněna třemi panáky whisky a vyskočila ze židle.

„Nikdo vám ji nebere. Je to vaše díte a vaše zodpovědnost. Byl to jen návrh,“ uklidnila ji Parvati. „Popřemýšlejte o tom.“

Blindfoldová si chtěla znovu nalít, ale láhev byla prázdná. Hermiona si pomyslela, že možná jen štěstí.

„Není o čem,“ téměř zašeptala žena a odporoučela se za svou dcerou do ložnice.

Zbytek večera se už o vážných věcech nemluvilo. Bratři Foyové odešli, jako by smyslem jejich života nebylo nic jiného než vážná práce.

Nakonec zůstaly jen dvě kamarádky z Bradavic, Charlie, Kingsley a Rita.

„Mám donést další láhev?“ nabídl se Charlie.

Kingsley zakroutil hlavou. „Neblázni.“

Rita, která vypadala ze všech nejméně při smyslech, se roztáhla na sedačce a hodila si nohy přes stehna snědého muže. Kingsley na to nic neřekl a Charlie se pro sebe zasmál.

„Půjdu už taky spát,“ řekla nakonec Hermiona a spolu s ní se zvedla i Parvati a Charlie. Když za nimi zavírala dveře, stihla si všimnout, jak si Kingsley přitáhl novinářku k sobě a jemně ji políbil.

V pokoji si Hermiona překouzlila oblečení na noční úbor a lehla si na postel. Dopis jí však nedal spát. Parvati už spokojeně oddychovala na vedlejší palandě. Povzdychla si. Až se ráno probudí, už jí bude zbývat jen jeden den.

V tom se jí před očima zableskla tvář Draca Malfoye. Zprvu netušila, co se děje, ale když spatřila zářící konec své hůlky, uvědomila si, že ji právě varovalo hlídací kouzlo.

„Parvati! Dělej, vstávej!“ křičela na spící dívku a u toho si přehazovala přes ramena cestovní hábit. Srdce jí div nevyskočilo do krku. Parvati se však ani nepohnula.

Když znovu nadechovala, rozrazily se dveře jejich pokoje, až klika narazila do skříně stojící hned za nimi. Konečně se havraspárka vzbudila. Na prahu stál Kingsley s napřaženou hůlkou.

„Malfoy!“ vykřikl a Hermiona přikývla.

„Jdu tam, Kingsley,“ vyhrkla a vyběhla z místnosti.

„Jdu s teb-“ začal kouzelník, ale dívka jej odstrčila ke zdi.

„Ne! Musím jen já! Mě Draco zná!“

Nečekala na jeho souhlas, když vyběhla před dům a bleskurychle se přemístila. Už neviděla zděšenou tvář Parvati ani neslyšela její slova, která možná raději neměla přeslechnout…

Ubytovna v nočním šeru působila ponuře a zlověstně. Nikdo se neprocházel po jejich chodbách a všechny dveře pokojů byly zavřené. Hermiona netušila, jestli její nocležníci pouze spí, a nebo za tu krátkou chvíli stačilo udát něco zlého, tak či tak, odemkla si neverbálním alohomora, a když pomalu kráčela liduprázdnou chodbou, neslyšela ani vlastní kroky, jak byly tiché. Draca nikde neviděla, ale hlídací kouzlo bylo pryč.

Vyslala Hominis Revelio. Prostor se jemně zavlnil před každými zavřenými dveřmi, jak kouzlo dívku informovalo o známkách života. Na okamžik, a možná to snad zavinila úzkost, která lidi občas v tichých temným prostorách přepadne, jí napadla myšlenka, že třeba je to past. Třeba se za každými těmi dveřmi skrývá smrtijed. Třeba si s ní jen hrají.

Nadechla se, aby zašeptala Dracovo jméno, ale nenašla k tomu dostatek odvahy.

„Cristino?“ uslyšela náhle známý šepot za svými zády.

Otočila se, ale hůlku nesklonila. Za ní stál dospělý, asi čtyřicetiletý muž s lehce prošedivělými vlasy. Oči měl jako úzké štěrbinky, rty úzké jako pravý angličan a nos tvaru skoby. Byl to ten typ muže, který se vám nelíbí, ale je na něm něco zvláštního, co vás nutí se na něj pořád dívat. Hermiona potřebovala asi pět sekund, než kolečka v hlavě zapadla do sebe.

„Draco-?“

Muž přikývl, ale jeho tvář zůstala vážná.

„Musíme pryč,“ řekl svým mladým roztřeseným hlasem. Velmi kontrastoval se zdánlivě klidnou tváří.

„Vím kam,“ řekla a sklonila hůlku.

V ten moment se dostavil ten nejnepravděpodobnější vývoj událostí. Kdyby však Hermiona v tu chvíli dokázala racionálně uvažovat, musela by připustit, že nic jiného se stál nemohlo. Trvalo asi tři vteřiny, než rovné černé vlasy změnily barvu a stočily se do neposedných kudrlin.

„Grangerová-“

I kdyby měla více času, nestihla by vymyslet co nejkratší větu s co nejlepším sdělením. Draco na ni zíral jako na zjevení a ona v přímém přenosu pozorovala, jak se ta neznámá tvář stahuje do výrazu plného zášti a vzteku, který je následně dokreslován pomaleji přicházejícími uvědoměními, že Cristina je mrtvá, že líbal Grangerovou, že se nechal podvést, že je ve smrtelném nebezpečí… že se vzdal všeho pro jednu zatracenou mudlovskou šmejdku.

Hůlky pozvedli současně, ale Hermiona ovládala lépe neverbální kouzla. Draco mohl je bezradně sledovat, jak mu hůlka vylétla z ruky a jak mu následně tuhnout všechny končetiny.

„Promiň mi to, Draco. Slibuji, že ti všechno vysvětlím, až budeme v bezpečí. Promiň mi to.“

Kouzlem vznesla znehybněné chlapcovo tělo do vzduchu a před dveřmi se s ním přemístila do sídla Nového Řádu.

Kingsley a Parvati na ni čekali na chodbě s hůlkami v pohotovosti. Jakmile spatřili, co plachtí za ní, dívce spadla čelist a Kingley se zamračil.

„Já jsem to věděla,“ pronesla jízlivě Parvati a mířila hůlkou někam do míst, kde se nacházela Dracova znehybněná hlava, nesoucí stále stejně naštvaný výraz.

„Co to má znamenat?“ zhrozil se kouzelník.

„Prostě jsem zpanikařila!“ vyhrkla zoufale Hermiona a spustila Draca na zem. „Zapomněla jsem na lektvar a pak se to všechno seběhlo tak rychle. Tak jsem ho raději zmrazila.“

„Ale kdo to, u všech rarachů, je?“

„Promiňte,“ odvětila, když si uvědomila, že chlapec má cizí podobu. „Draco. Pod mnoholičným lektvarem, hádám,“ odvětila.

„Dobře,“ vydechl Kingsley a otřel si hřbetem ruky čelo. Parvati se naopak tvářila, jako by byla právě neskonale vděčná, že je snědý kouzelník ve vedoucí funkci, a ne ona sama. Na chvíli se všude rozhostilo přemýšlivé ticho.

„Já bych ho prostě nechala přede dveřmi,“ pokrčila Parvati rameny.

„Nech ti ty vtipy,“ setřel ji Kingsley prudčeji, než bylo u něj obvyklé. Parvatina čelist klesla o pár centimetrů níže a nakonec dívka nejistě pokrčila rameny. „Ten chlapec se za chvíli probere. Hermiono, připrav pro něj jednu z místností. Nemusím ti doufám připomínat, jakými kouzly je ji třeba vybavit. Do té doby, než Malfoy odpřisáhne věrnost řádu, bude s ním nakládáno jako s vězněm...“

„A co když neodpřisáhne?“ zeptala se Parvati temně.

Hermiona pohlédla na oči znehybněného neznámého muže, za kterými se skrýval chlapec, kterého považovala za přítele. Cristině by věrnost odpřisáhl, ale Hermioně Grangerové? Nedokázala smazat z mysli ten jeho pohled, když jako očitý svědek sledoval její okamžitou proměnu do skutečné podoby. Je možné, že ji teď nenávidí. A za to, co se stalo, možná víc než kdy předtím.

„Kdybys mu alespoň na cestu zakryla oči...“ povzdychl si bývalý bystrozor.

„Zpanikařila jsem, je mi to líto,“ zopakovala a provinile sklopila hlavu.

„Co se s ním stane, o tom musí rozhodnout Řád. Tady nepanuje vláda jednoho muže,“ ukončil Pastorek.

Tu noc Hermiona nespala. Draco byl zavřen o tři místnosti dál pod zámkem, ale ona tomu stejně musela říkat cela. Účinek mnoholičného lektvaru brzy vyprchal a s ním se ztratil i efekt Hermionina kouzla. Pokoj byl opleten zaklínadly, která jej zabezpečovala zvenčí a zároveň chránila venčí proti tomu, co se mohlo dít uvnitř. Přidala i Silencio, aby se ostatní členové předčasně nerozrušovali, ale když se pokoušela ve své ložnici usnout, stále měla pocit, jako by slyšela Dracův rozhněvaný křik a jeho nadávky.

Protočila jeho hůlku mezi prsty. Možná, kdyby za ním zašla hned… Bolelo ji pomyšlení, že by ji teď nenáviděl. Tiše vklouzla do bot a jako myška vycupitala ven z pokoje.

Před Dracovou celou se zastavila. To zvládneš, Hermiono. Třeba to nebude tak hrozné… snažila se uklidnit sama sebe slovy, kterým ani za mák nevěřila. Zhluboka se nadechla a pak odemkla dveře.

Fakt, že se její přání nevyplní, se dostavil hned záhy. Draco, který ležel s rukama za hlavou na palandě a hleděl do stropu, se po jejím příchodu vymrštil na nohy. Protože hůlku neměl, letěl po Hermioně alespoň svícen.

„Vypadni, Grangerová.“ Nekřičel, jen vrčel. Trochu jí tím připomínal Snapea na hodinách lektvarů.

„Chtěla bych si jen promluvit, Draco.“

Odfknul si. „A o čem si chceš povídat, Grangerová? O tom, jak jsi mě zneužila? Nech mě a zmiz.“

„Draco-“ zkusila jemně a odvážila se o krok směrem k němu.

„Hned!“

Stačilo jí, aby jeho oči sklouzly k jejím rukám ve snaze přesvědčit se, jestli v nich stále drží hůlku. Kdyby to tak nebylo, nepochybovala, že už by jí skočil po krku. Uvědomila si, že pokud si chce získat jeho pozornost, bude na to muset jít jinak.

„Nezajímá tě, jak to bylo s Cristinou?“

Zarazil se. Stín v jeho tváří vystřídal hněv, který však odezněl stejně rychle, jako se objevil. Viděla na něm, že chce znát pravdu.

„Zemřela tam?“ zeptal se kontrolovaným hlasem. Musel myslet na Bradavice.

„Je mi to líto. Nemohla jsem nic dělat.“

A pak se ten hněv vrátil. „I kdyby, nehnula bys pro ni prstem. A teď mě nech vyspat, když už jsi mě sem dovlekla.“

Jeho slova zabolela, avšak bylo bezpředmětné mu je vymlouvat. Sám jim nevěřil. Hermiona se tedy pro tu noc vzdala a odešla pryč. Třeba to chce jen trochu víc času, protože ten zhojí všechny rány. Zhojí, a nebo je smyje smrt.

<< 10. kapitola <<