Omnes Seethis System - povídky a překlady

ČÁST DRUHÁ

Severus sevřel skleničku s whisky víc, než bylo třeba, a vrhl po Hermioně nervózní pohled.

„O čem to mluvíte, Grangerová?“ zeptal se tiše, téměř šeptem, hlasem tak ledovým, že jí tuhla krev v žilách.

„Hermiona nevěděla, co má odpovědět pod profesorovým pohledem, který ji provrtával skrz naskrz. Proč si musela vybrat zrovna tuto chvíli a proč musela říct zrovna něco takového?

„Já…“ nervózně polkla. „Řekl jste Harrymu, že… že jste měl raději zemřít…“ nelíbila se jí ta slova ani vzpomínka na chvíli, kdy jí to Harry tenkrát řekl, pro ni nebyla příjemná. „…a mojí vinou jste teď naživu. Proto mě nenávidíte. Copak to tak není?“

Severus zvedl obočí a zvědavě na ni pohlédl.

„To si vážně myslíte? Na to, jaká jste vševědka, nehrajete dobře svou roli…“ zamumlal sotva slyšitelně a dopřál si lok ze sklenice.

„Co prosím?“

„Nic.“

„Hermiona přimhouřila oči a už chtěla něco odseknout, když se přiřítil smějící se pár Levandule a Neville. Nevillovi zmizel úsměv ze rtů, když se ocitl tváří v tvář svému bývalému profesorovi lektvarů.

„Dobrý večer,“ pozdravila zdvořile Levandule.

Severus jí pokynul hlavou na pozdrav.

„Longbottome,“ procedil skrze zuby, zatímco odcházel z místnosti a když viděl Nevilla, jak koktal něco na způsob pro-profesore Sna-Snape…, ušklíbl se pro sebe a odešel. Ještě stihl věnovat letmý pohled Hermioně, která otevřela oči dokořán přistižena, jak sleduje každý jeho pohyb.

Hermiona se přidržela židle a hlasitě vydechla, zatímco pozorovala Nevilla a Levanduli, jak slídili kolem stolu plného jídla. O pár chvil později se v kuchyni objevila i Lenka a cosi si broukala.

„Všechno v pořádku, Hermiono?“ přistoupila Lenka k Hermioně nerespektujíc její osobní prostor. Z nějakého podivného důvodu Lenka vždycky působila jakýmsi vševědoucím dojmem. Její pohled nutil Hermionu myslet si, že ví úplně o všem, co se týkalo té záležitosti ohledně Snapea.

„Stalo se něco s profesorem Snapem?“ zeptala se s úsměvem. „Vypadal zvláštně, když odsud odcházel,“ nakrčila se.

Hermiona okamžitě zakroutila hlavou.

„Nic se neděje, samozřejmě. Proč by se mělo s profesorem Snapem něco dít?“ odkašlala si a raději začala obdivovala šperky, které měla dnes na Lenka na sobě. Byly extravagantní, nicméně přitahovaly pozornost.

„Tuším, že tvé přání se brzy stane skutečností,“ zašeptala Lenka, která se nenechala odlákat od tématu. Naštěstí tichým hlasem, protože obě ženy dobře věděly, jaká drbna Levandule je. Hermiona ztuhla, ale když uviděla, že se Lenka usmívá, viditelně si oddechla.

Když přišel Draco, majetnicky si ji chytl za pas. Havraspárka se zasněně rozesmála a oba odešli z kuchyně pryč. Nakonec v místnosti zůstala úplně sama a uvědomila si, že se tam nemůže schovávat věčně.

„Zatraceně…“ zamumlala a znovu se pořádně napila elfského vína. „Dobře, musím se vzchopit a postavit se tomu čelem.“

Když vyšla opět mezi lidi, nedokázala se vyhnout pozdravům, úsměvům a vyjádřením vděčnosti přítomných, i přestože uplynuly už dva roky. Teď jí konečně bylo jasné, jak se asi musel cítit Harry a jak jej to muselo obtěžovat. Přitom toho zase tolik neudělala, a i tak s ní lidi jednali, jako by zachránila svět. S Ronem se na sebe nesměle pousmáli a přiblížili se, aby prohodili pár slov.

„Ahoj, Hermiono,“ pozdravil ji.

Uviděla ho a usmála se. Je pravda, že tady bylo jakési milostné vzplanutí, ale jen v tom krátkém období, kdy se sama sebe snažila přesvědčit, že profesor Snape ji už víc nezajímá. Když ale začali románek… řekněmě, že se věci nevyvíjely tak, jak čekala.

Povídali si o různých věcech, dokud se mu Hermiona neomluvila, že musí ještě pozdravit Lupinovy a podívat se na malého oslavence.

Na druhé straně místnosti Severus s obavami pozoroval Hermionu. Stále si přebíral v hlavě její slova. Stále viděl tu její provinilou kajícnou tvář. Vážně si myslela, že ji nenávidí? Nanávidět …jak by jen mohl … Záblesk mrkvové kštice Rona Weasleyho v Hermionině blízkosti způsobil, že už zase pevně svíral skleničku. O čem se zatraceně mohli ti dva spolu bavit? Copak už dávno neskončili se vším, co mezi nimi bylo, ať už to bylo cokoliv? Zatracený Weasley…

Sledoval ji, když zdravila ostatní hosty, téměř jako orel pronásledující svou kořist. Její tvář ho provázela každým dnem o té doby, kdy mu zachránila život. Teď, když ji po dlouhé době opět viděl, uvědomil si, jak se změnila… do krásy, bohužel pro něj. Občas ji vídával na schůzích Řádu nebo na oslavách a vždy si našel čas na to, aby ji chvíli pozoroval. Odcházel odtamtud pokaždé se svíravým pocitem na prsou. Jak se mohl takhle cítit kvůli jedné osobě? Proč zrovna on?

„Severusi,“ ozval se opět Ted. „Severusi, pojďtme, no tak, musím ti něco ukázat!“ volal a tahal ho za nohavici.

Severus se podezřívavě podíval na chlapečka a modrými vlasy. A co po něj chtěl teď?

„Co chceš?“ zeptal se chladně dítěte.

„Pojď, no tak,“ opakoval a tahal látku ještě zapáleněji.

Severus vzdychl, nechal svou skleničku s likérem zmizet a nechal se táhnout tím děckem pryč.

Hermiona po očku sledovala onu interakci, zatímco hovořila s Lenkou, Ginny a Nymfadorou. Zachytila pohled Lenky, která se na ni usmívala a očima naznačovala, aby ty dva následovala. Hermiona na ni obezřetně zírala. Ona snad dokonce věděla, na co myslí.

„Ehm… kdybyste mě omluvili, musím si odskočit na toaletu,“ vymlouvala se Hermiona a opustila skupinku nebatujících dívek.

Sledovala, kam Ted Snapea vleče a pak následovala hlasy.

„Tady, podívej,“ slyšela Tedův hlas skrze pootevřené dveře. „To mi koupil můj táta,“ zazněla slova vyslovovaná s neuvěřitelnou pečlivostí a precizností. Hermiona si nemohla odpustit, aby nestrčila hlavu do dveří, aby viděla, co ti dva tam spolu kujou.

„Vida, lektvarová sada pro děti,“ řekl Severus a prohlížel si zmenšeniny lektvarového náčiní.

„Dívej, co umím,“ začal Ted a vytáhl přístroje, přísady a tekutiny a Hermiona si všimla stínu, který přešel přes Severusovu tvář. Ted neviděl nic, jen pokračoval v práci, zatímco bývalý profesor pozorně pozoroval, co se chystá pod chlapcovýma rukama.

Hermiona nakonec vešla opatrně dovnitř, ale i ten sebeopatrnější pohyb neunikl Severusově pozornosti. Upřeně ji sledoval a ona se lehce pousmála. Ten tenký úsměv způsobil, že se najednou cítil nepohodlně. Těch lidí, kteří jej častovali úsměvy, nebylo mnoho a on rozhodně netoužil po tom, aby se z Hermiony Grangerové stala výjimka.

„Severusi?“ Ted se otočil za Severusovým pohledem a rozzářil se, když se k němu Hermiona blížila. „Miono! Zrovna jsem Sevovi ukazoval, co mi tatínek koupil. Podívej!“ řekl a znova začal smíchávat ingredience.

Hermiona se zastavila na druhé straně vedle Teda, zatímco cítila profesorův upřený pohled. Nemohla jinak, ale červenala se. Co se to s ní děje? To jí nebylo podobné. Obvykle se nezačala chovat jako puberťačka jen proto, že se na ni podíval.

„No teda! Teddy! To je velice pokročilé na tvůj věk. Kdo tě to naučil?“ zeptala se Hermiona s pozorností soustředěnou na práci toho dítěte.

„Četl jsem to v nějaké knize,“ pokrčil rameny.

Severus spustil z Hermiony zrak a obrátil pozornost k tomu, co právě slyšel. Přimhouřil oči, když viděl zkumavky a tekutiny na pracovním stole Lupinova syna.

„Umíš číst?“ zeptal se nevěřícně.

„Ano, naučil jsem se to letos. Je to jednoduché,“ nevinně se usmál.

Hermiona i Severus se podezřívavě podívali na Teda.

„Opravdu? Kdo tě učil?“ zeptala se tentokrát Hermiona.

„Maminka. Tatínek občas taky, ale spíše maminka.“

Hermionu velice překvapilo, že to dítě bylo schopno čtení už v tak nízkém věku a ještě více ji dostal fakt, že dokázal dělat lektvary, jaké se ona naučila až v Bradavicích v prvním ročníku.

„Je to překvapivé, viďte, profesore?“ zvedla oči barvy čokolády k jeho uhelnatému pohledu.

Severus přešel její pohled, jako by mu nepatřil. Pohled, který jej vyváděl z míry a který znal dobře jako své boty.

„Bezpochyby, slečno Grangerová.“

Hermiona přimhouřila oči, když uslyšela, že její bývalý profesor uznal něčí nadání. Nikdy nepřiznal, že měl někdo talent a i kdyby ano, pak pouze v jejím případě, kdy sotva znatelně kývl hlavou, když chodila do třetího ročníku. A i v tomto případě si nebyla jistá, jestli se jí to jen nezdálo.

„Očividně se projevily vlčí kouzelnické znalosti jeho otce,“ zamumlal jejím směrem.

Hermiona souhlasila. Vzpomněla si, že kdysi o něčem takovém četla.

„Pamatuju si, že jsem četla o něčem na ten způsob v jedné knize, ale domnívala jsem se, že se jedná o legendu. Mnoho textů tvrdí, že magické schopnosti získané ve vlčím jedu při kousnutí se nemohou převést na další generace. Existuje však legenda…“

„a pouze jedna kniha, jejíž autor se opovážil rozvést toho téma.“

„Řekla bych, že v tom hrála roli osobní zkušenost,“ dodala Hermiona, zatímco stále myslela na onu knihu.

„Zkušenost? Co je to zkušenost?“ zeptal se Ted a naklonil hlavu.

Severus protočil oči a Hermiona se rozesmála.

„Jak je možné, že umíš připravovat lektvary, ale netušíš, co znamená slovo zkušenost?“ zašklebil se posměšně Severus.

Ted nakrčil čelo, zatímco jeho elektricky modré vlasy se pomalu začaly prolínat rudými odstíny.

„Jsou mi teprve dva roky,“ protestoval, jako by to bylo zřejmé.

„A vypadá to, že je ti deset,“ odvětil Severus otráveně.

Hermiona se zasmála. Ta scéna jí přišla naprosto rozkošná a úplně mimo Severusovo standardní chování. Představila si ho, jak se takto baví se svými vlastními dětmi… s tmavě hnědými vlasy, jako byly ty její nebo s černými, jaké má Severus…

„Miono! Čemu se směješ?“

Hermiona si ale stále držela tu představu v hlavě a tolik si přála, aby se vyplnila. Bylo to směšné, ale milovala toho muže snad celým svým srdcem. Vždycky tomu tak bylo; už v jedenácti letech se do něj zakoukala. Věděla moc dobře, jak šílené to je, už kdyby jen proto, že byla jen dítě. Ale… byl perfektní muž – inteligentní, atraktivní a se skrytým smyslem pro humor, což shledávala fascinujícím. Hermiona si jakživa nepředstavila, že by se mohl pro ni najít někdo lepší.

Severus na ni také pohlédl a ona si uvědomila, že se nechala zaslepit pubertálními představami, jenomže ty představy s léty zůstávaly stále stejné a nemizely.

„Ničemu,“ mávla rukou. „Zkušenost je… když se něčím dlouhou dobu zabýváš, pak můžeš říct, že s tím máš své zkušenosti.“

Dítě se na chvíli zamyslelo.

„Tak jako má tatínek zkušenosti být vlkem?“

Hermiona a Severus na sebe pohlédli.

„Ano, máš pravdu,“ souhlasila s úsměvem Hermiona. „Stejně tak profesor Snape má zkušenosti s lektvary nebo tvá matka s létáním.“

Teddy kývl energicky hlavou, celý šťastný, že se něco nového dozvěděl.

„A ty más zkušenosti se čtením!“ zvolal s nadějí, že ho Hermiona opět pochválí, že řekl něco správně.

Jenže v tu chvíli je vykolejit oba Severus, když se rozesmál hlubokým smíchem. Přestože trval jen chvíli, stačil k tomu, aby se Ted rozesmál také a aby přivedl Hermionu do rozpaků. Měl z ní legraci?

„To máš tedy pravdu, škvrně. Slečna Grangerová má se čtením bohaté zkušenosti.“

Ted se pyšně usmál a v tu chvíli vypadal úplně jako jeho matka, když byla sama na sebe hrdá.

„Proč ji říkáš slečna Grangerová?“ zeptal se poté a naklonil hlavu v otázce. „A proč ty mu říkáš profesor Snape?“ zeptal se znova, tentokrát se pohledem upřeným na Hermionu. „Proč si neříkáte jmény?“ ptalo se to dítě dál. Jeho řečnické schopnosti zůstaly pro jednou opomenuty.

Oba dospělí hleděli na dítě a poté na sebe. Otevřeli ústa ve stejnou chvíli, aby chlapci odpověděli. Když si to uvědomili, oba je najednou zavřeli. Uběhly už dva roky od války a od doby, kdy byl Severus profesorem … jejím profesorem. Přesto ani jeden z nich se nedokázal přimět, aby začal toho druhého oslovovat křestním jménem. Ve skutenočnosti on nikomu křestním jménem neříkal; dokonce ani Harrymu ne, a to s ním mluvil dost často.

„Asi by to nebylo na škodu,“ pronesl hrubý mužský hlas.

Hermioniny oči se otevřely v překvapení a ona zrudla nanovo. Oči muže, které ji doháněly k šílenství, ji teď provrtávaly takovou silou, až ji napadlo, jestli na ni nepoužil nitrozpyt, který podle Harryho informací velmi dobře ovládá. Nebylo to však tím, to jen jeho pohled sám o sobě ji přinutil uvědomit si, jakou moc ten muž nad ní má.

„Tedy …bylo by mi ctí,“ odvětila Hermiona a věnovala mu drobný úsměv.

Severus ucítil, jak se jeho srdce pohnulo. Zaskřípalo a dalo se do pohybu jako stroj, který dlouhou dobu nedělal svou práci, až teď, když se našel někdo, kdo ho opět zprovoznil. Rozhodl se ale nevšímat si toho, když spatřil úsměv své bývalé studentky.

Hermiona Grangerová ucítila, jak její srdce poskočilo, stejně jako tenkrát, když začalo bít pro toho muže, a od té doby nikdy nepřestalo.