Omnes Seethis System - povídky a překlady

Název: Paralely

Originál: Líneas paralelas

Autor: Cecil Pierce

Překlad: Omnes-Seethis

Beta: arabeska

Žánr: Romance

Pár: HG/SS

Rating: M (pro celý autorčin nedokončený příběh), T (pro již hotovou část)

Žádost o překlad: Povoleno

Počet kapitol: 2

Jedné noci během války Hermiona zachrání svému profesorovi lektvarů život. O dva roky později se jejich cesty opět střetnou. Nenávidíte mne, protože jsem vám zachránila život? - Dějová linie zasazena do období po válce.

Prohlášení autorky:

Harry Potter ani další postavy mi nepatří. Co je mé, je pouze příběh.

Pozn. překladatelky:

Příběh měl být mnohem delší, ale autorka přestala po druhé kapitole publikovat. I přesto jsem se ale rozhodla ony dvě kapitoly přeložit a uveřejnit, protože jsou ukončeny poměrně pěkně, s nadějí. Autorka nicméně slíbila, že povídku hodlá dokončit.

. . . ČÁST PRVNÍ . . .

Válka skončila a mír se roznesl do všech koutů kouzelnického světa. Po pádu nejstrašnějšího černokněžníka všech dob kouzelnický svět nepřestával slavit. Vzpomínky na události bitvy stále zůstávaly v čerstvé paměti kouzelníků a čarodějek a byly hlavním tématem diskusí, přestože už uplynuly dva roky.

Hermiona Grangerová strávila ve světě mudlů nejdelší prázdniny svého života. Její rodiče zůstali v Austrálii, dosud pohoršeni z faktu, že je nechala v nevědomosti. Hermiona je nemohla vinit, ale svého činu nelitovala. Když se rozpoutalo celé to šílenství, jejich bezpečí pro ni bylo na prvním místě. Teď žila v Londýně, v domě, který na ni nechali rodiče přepsat, jakmile se rozhodli zůstat v cizině na dobu neurčitou. Vrátila se do Bradavic, aby dokončila svá studia, tak jako většina jejích spolužáků, a vystudovala lékouzelnictví. Ani se nenadála a získala práci v nemocnici Svatého Munga, kde dělala noční směny, ale neměla dostatek sil, aby vykonávala svou úlohu, a tak se rozhodla zůstat nějakou dobu bez práce a užít si volný čas s přáteli.

Přestože se všechno zdálo v pořádku a mnoho lidí válku přežilo, ona stále cítila, že něco postrádá. Nebyli to její rodiče, i když se jí stýskalo, a ani její přátelé, ty vídávala neustále. Ani nostalgie, že už není víc studentkou Bradavic… a nebo možná… ne, určitě ne. Musí tu hloupou myšlenku vyhnat z hlavy. Nemůže být stále rozhozená z toho muže, který ani nebere na vědomí její existenci a sotva by obětoval vteřinu svého času, aby si na ni vzpomněl. Bylo absurdní a hloupé, že ji vůbec napadlo, že by se něco mohlo změnit. Kdy se konečně zbaví té své pubertální platonické lásky? Ani ponižování, kterým si musela za těch šest let projít, ani všechna ta obvinění a odsuzování a nařčení jeho osoby ze zrady, kterými jej lidi častovali za Brumbálovu vraždu… všechno jí to bylo lhostejné a uvnitř jej horlivě podporovala. Severus Snape visel na černé listině a to ji štvalo.

Proč se musela upnout zrovna na muže, jako je on? Byl takový… takový samotář ― asociální, hrubý, arogantní, povýšený… a co si to vůbec nalhává? Něco na něm musela vidět a ani sama nevěděla co přesně, a i kdyby, nikdy by si to nepřipustila. Nemohla, protože pro toho člověka nepředstavovala nic jiného než vzduch. Nestála mu ani za to, aby si vzpomněl, že to ona mu v tu noc během bitvy zachránila život.

Mimo Hermionu, která stále ještě myslela na svého bývalého profesora lektvarů, život ostatních tak nějak pokročil; Lenka Láskorádová a Draco Malfoy se sblížili tak, že to všechny překvapilo – dokonce i Severuse, pro kterého nikdy nic nebylo novinkou. Levandule Brownová a Neville Longbottom se zasnoubili a Harry Potter a Ginny Weasleyová spolu nedávno začali chodit. Ona a Ron Weasley spolu dost mluvili; chtěl se dát na dráhu famfrpálového hráče a Hermiona jej podpořila, ale když si všechno promyslela, řekla mu, že by s ním nemohla mít něco víc. Necítila se připravená na vztah, a přestože Ron to zpočátku nevzal nejlépe, nakonec se rozhodl celou věc akceptovat. Vypadalo to, že začal nakonec chodit s Hannah Abottovou a Hermiona za něj byla šťastná.

Bitva s Pánem zla proběhla překvapivě rychle a úspěšně. Díky Harrymu neměla válka tak strašlivý dopad, jaký by mohla mít, a přestože po sobě zanechala spousty mrtvých, mnohem víc jich přežilo. Neville zabil Nagini a tím se nepřímo stal příčinou Voldemortovy zkázy. Harry jej v souboji oslabil a zmátl, avšak Neville se stal středem pozornosti jako ten, kdo porazil Pána zla a Harry byl jen šťastný, že poprvé v jeho životě se pohledy upírají na někoho jiného.

Harry se stal bystrozorem a společně s Weasleyovic dvojčaty, Remusem, Tonksovou a mnoha dalšími pokračovali v pronásledování smrtijedů, kteří zůstali na svobodě. I po téměř dvou letech pokračovaly smrtijedské útoky. Mnozí z nich se pokoušeli napadnout členy Řádu a ty, kteří byli s nimi jakkoli spjati; mezi nimi Weasleyovi, plno rodin, které bojovaly ve válce, a samozřejmě taky Hermiona. Terčem se staly také děti mudlů a kouzelníci ze smíšených rodin.

Stejný případ byl i Severus Snape, který se stal hlavním cílem smrtijedů. Jeho velezradu, které se dopustil na Pánovi zla, odsuzovali všichni přeživší Voldemortovi přívrženci. Když Snape umíral v Chroptící chýši s hadím kousnutím na krku, dorazilo na místo Zlaté trio a Hermiona se zařekla, že jej zachrání (s Ronovou pomocí, který s pochybami a mnoha ale podal své kamarádce pomocnou ruku).

Ještě po téměř dvou letech smrtijedi stále toužili do smrti Severuse Snapea, a tak byl jeho dům dennodenně hlídán skupinou bystrozorů. Tkalcovská ulice se jimi čas od času zaplnila, což vyvolávalo Snapeovo supění a nadávání, že nemá ani trochu soukromí a klidu.

„Zatracení bystrozoři,“ zaklel tu a tam, zatímco je pozoroval, jak se procházejí tam a zpátky před jeho starým domem.

V tuto dobu se kouzelnický svět točil pouze kolem toho samého; tu a tam pomstychtivé útoky, Azkaban přetékající smrtijedy, Neville Longbottom a Harry Potter jako hrdinové a Severus Snape jako ten největší z nich. Ano, Harry Potter nechal vyjít napovrch určitá tajemství, ale pouze ta, která z něj opět udělala opravdového hrdinu. Takového, jakým koneckonců celý svůj život byl. Jak Pottera nenáviděl… dobře, ve skutečnosti to nebyla přímo nenávist, co cítil. Pouze ho vinil z chyby, které se dopustil on sám.

Zášť, kterou cítil vůči tomu chlapci, se prakticky rozplynula po rozhovoru, který spolu po válce vedli a jež zahladil všechna jejich dřívější nedorozumění. Nedá se zrovna říct, že by se z nich stali nejlepší přátelé, ale jakýsi vztah mezi nimi byl… jakési spojení, o němž věděli jen oni dva. Koneckonců, díky těm vzpomínkám Harry viděl téměř celý jeho život.

Dejme ale stranou Harry Pottera. Severus Snape si během oněch dvou let udržoval poměrně klidný život. Molly Weasleyová ho přinutila, aby svátky slavil s nimi v Doupěti a také ho občas zvala na návštěvu, protože by podle ní neměl tolik času trávit sám. Obvykle ho zahrnovala několika chody a spoustou dezertů. Protesty, že nejí sladké, se míjely účinkem. Vždy, když se Molly později vrátila, našla zákusky nakousnuté a nedojedené.

Severus také zůstával v kontaktu s Narcisou a Dracem Malfoyovými, kteří od konce války trpěli tím, že stáli roky na opačné straně a dovolili, aby byl jejich domov pošpiněn. Luciuse Malfoye zatkli a poslali do Azkabanu, což Narcise ani Dracovi moc život neulehčilo. Navštěvoval je a těšilo ho, že je napadlo přestěhovat se do jiného panství; mnohem menšího, ale za to diskrétnějšího. Jediné pozitivum v jejich životech se zdála být přítomnost slečny Láskorádové, která přinesla mír a klid do jejich domu – a cítil to i Severus.

Protože neměl co dělat a jeho nahromaděný majetek v kouzelnickém a mudlovském světě by jej zabezpečil na dlouhá léta, trávil Severus stále častěji celé dny zahrabaný v knihách. Nepřešel den, aby neproklínal bystrozory, aby nečetl nebo… nemyslel na ni; dvě sekundy denně, než se opět přinutil zapomenout na její tvář. Bylo to jako paprsek, který mu prozářil den a pak rychle zmizel. Její hluboký a starostlivý pohled, ty čokoládové oči, které se upíraly jen a jen na něj. Na nikoho jiného. Kapky potu, slepené vlasy na tváři, tiché kletby, které se jí draly ze rtů…Kdo by čekal, že ta nesnesitelná Vševědka bude takto mluvit?

A proč ho vůbec zachraňovala? Neumírejte, neumírejte… čas od času si vybavoval její slova. Uběhly dva roky a on se dosud neodvážil na ni promluvit, i když ve skutečnosti jí dlužil ještě mnohem víc. Užíval si společných chvil, když se probudil v nemocnici Svatého Munga týdny po útoku a ona se překvapivě rozhodla u něj zůstat. Proč? Nenašel by odvahu zeptat se jí na to ani dát najevo, co to pro něj znamenalo. V tom vězel ten problém. Ona znamenala příliš. Obrátila mu život naruby a vrátila ho do něj, jako by to bylo jeho vlastní rozhodnutí. Ne že by byl naštvaný, prostě to jen nechápal. Jeho osudem bylo dřív nebo později zemřít vinou celé téhle tragédie… a ona si tam prostě nakráčela, jako by nic, a zachránila mu život. Proč se to stalo? On měl zemřít. Měl to napsáno ve hvězdách od té doby, co dal Brumbálovi ten slib.

Spousta lidí ho velebila, teď, když bylo jeho jméno očištěno. Otrava, kdyby se ho náhodou někdo ptal… nikdy nebyl natolik středem pozornosti jako v této době a ani v nejmenším ho to netěšilo. Z toho důvodu našel útočiště za hranicemi svého bytu. Vnitřní prostory zrekonstruoval, jen zevnějšek zůstával stále stejně pochmurný. V Tkalcovské ulici bydlel rád, protože nikdo se nemíchal do ničích záležitostí. Na to byla čtvrť příliš chudá a každý měl svých starostí dost. Jedině tam mohl být pro všechny neviditelný a to hrálo nejdůležitější roli.

Minerva McGonagallová se jej snažila přesvědčit, aby se vrátil zpět do Bradavic a dále učil lektvary. Rozhodně odmítnul s výmluvou, že život na škole už není nic pro něj a po dvaceti letech učení měl plné zuby snahy vzdělávat bandu ignorantů, kterou jen zajímá mávání hůlkou. Málokteří žáci projevili zájem o umění připravovat lektvary a jen několik z nich dosáhlo přijatelných výsledků… jako ona…

Ozvalo se klepání na dveře a on si odfrkl.

„Severusi, to jsem já. Otevři,“ řekl Remusův hlas z druhé strany dveří.

Severus se zvedl a s otráveným výrazem prošel místností až ke vchodu. Otevřel dveře. „Co chceš, Lupine?“ zavrčel, když se střetnul s přátelským úsměvem.

„Pro dnešek končíme, všude je čisto,“ oznámil mu a třel si ruce, aby se alespoň trošku ochránil před zimou, která každým dnem sužovala Londýn víc a víc. Severus pozvedl obočí a potlačil touhu vykopnout ho ze dveří jako psa, kterým byl.

„Dobře,“ odsekl a chystal se zavřít dveře, ale Remus nastavil mezi zárubně nohu. Severus se zamračil: „Co ještě?“

Remus se bezstarostně usmál. „Cygnus slaví zítra rok. Bude narozeninová oslava a já tě tam chci vidět,“ nařídil mu.

Severus opět nasadil vážnou tvář a nakonec otevřel dveře, ale jen natolik, aby mohl Remus svou nohu opět vytáhnout.

„Ani náhodou. A vůbec, proč bude mít nějakou oslavu?“ Remus se rozesmál. „Nevím, co je na tom vtipného.“

„Počítáme s tebou, Severusi… víš, že tě Ted rád uvidí.“

Severus v duchu proklel toho Lupinova usmrkance, který po něm pokaždé chtěl, aby ho učil lektvary. Který ďábel mu vnukl ten nápad v tam nízkém věku? Beztak to byla jeho matka, která si z něj utahovala prostřednictvím jejich dítěte… k čertu s nimi. Netoužil se na něčem takovém podílet, neměl zájem setkat se z nikým z Řádu ani s celou tou tlupou Weasleyových a už vůbec ne se svými bývalými studenty, kterými se to tam bude určitě jen hemžit… hlavně nechtěl vidět ji… ne, určitě tam nepůjde.

…

Hermiona se neochotně protáhla po tom, co ji ťukot zobáku o okenní tabulku vyděsil málem k smrti. Obrovská sova pálená čekala venku na okenní římse. Otevřela okno a odvázala z nožky malý vzkaz. Sova si hned zahoukáním vyžádala jídlo a Hermiona jí slíbila, že se hned vrátí s něčím na zub. Vzkaz byl pozvánkou na narozeninovou oslavu Cygnuse Lupina, druhorozeného syna Remuse a Tonksové. Špuntovi bude rok a u Lupinových se organizovala menší párty, což byla vynikající příležitost vidět své přátele. Celé týdny si nevyměnili ani jeden dopis. Koho dalšího ještě mohli pozvat? Bude tam i on…?

Musí tam jít… Musí ho vidět… občas ho vídávala na akcích, kterých ho donutili se zúčastnit – svátky, občas nějaké narozeniny, schůze Řádu a další podobné záležitosti. Vždy to vypadalo, že ten muž musel být k příchodu donucen pod pohrůžkou smrti a nemohl se dočkat, až to celé skončí, hned poté, co se začlenil do společnosti skleničkou ohnivé whisky a několika slovy s Arthurem Weasleyem nebo, překvapivě, s Harrym.

Bude mít tentokrát konečně příležitost si s ním popovídat? Bude vůbec schopna na něj promluvit? Zahájit konverzaci? Nikdy se nedostala dál než k prostému: Jak se máte, profesore? Ráda vás vidím. Doufám, že se vám daří dobře… A on se nikdy nezmohl na víc než: Slečno Grangerová… a to jeho typické pokynutí hlavou. Skutečně nepatřil mezi komunikativní typy. Ona toho taky moc nenamluvila, ale aspoň ze sebe dostala víc než dvě slova, když si přišli do cesty. Snažila se, na rozdíl od něj, který se nepřiměl ani k málu. Nenáviděl ji? Protože ho zachránila?

Harry a Severus spolu hovořili vcelku často; oba se respektovali a komunikovali jako civilizovaní lidé, obzvlášť proto, že je pojila stejná minulost – převážně dvě osoby, Lily a Brumbál, přestože už od jejich smrti uplynulo mnoho let.

Harry se jí svěřil s tím, co mu Snape řekl na jednom shromáždění. Že prý měl tenkrát raději zemřít. Hermionu si ta slova od té doby nesla jako těžké břemeno na ramenou. Proto se jí vyhýbal na všech frontách? Protože mu vrátila život? Bylo to vhodné téma pro konverzaci? Něco tak přímého a pravdivého, žádná zdvořilostní komedie jako: Slyšela jsem, že vám profesorka McGonagallová opět nabídla místo učitele lektvarů… ne, něco vážnějšího… téma, které je spojovalo. Příště, až ho zase uvidí, musí zapříst na toto téma rozhovor.

...

Dům Lupinových, nacházející se na okraji Londýna, se začal plnit přáteli a rodinnými příslušníky, teplem plápolajícího ohně v krbu a všelijakými kouzly a zaklínadly. Lidé se vesele usmívali a usrkávali ze svých šálků kávu, čaj a našli se i takoví, kteří se propůjčili alkoholu. Spousta hostů přicestovala letaxem, někteří se přemístili a jiní se dostavili pěšky, jako například Weasleyovi, kteří bydleli hned vedle a zaklepali na dveře tradičně po mudlovsku.

Starší z Lupinových synů pobíhal po pokoji spolu s dalšími stejně starými dětmi ministerských pracovníků. Mladší syn, hlavní hvězda večera, neustále vyžadoval pozornost všech přítomných. Koloval z jedné náruče do druhé, až nutil všechny k úsměvu.

Bill a Fleur Weasleyovi se přemístili spolu se svou dcerou v náručí; holčička se jmenovala Victoire a měla sotva pět měsíců. Krásnou Francouzku rozesmálo, jak se ji Ted Lupin snažil neustále přesvědčit, že až Victoire vyroste, bude jeho holka.

Lenka se dostavila spolu s Dracem, čímž šokovali celé okolí. Lidé ještě nedokázala uvěřit, že se někdo jako Draco upjal na někoho jako je Střelenka. Ginny a Harry se uculovali pokaždé, když se jich někdo zeptal, jestli už plánují svatbu. Byl tam i Ron, sám, neustále zaměstnaný odpovídáním na otázky okolo famfrpálu. Díky kariéře profesionálního famfrpálového hráče jej mnozí členové Ministerstva vnímali jako celebritu. Ron celému tomu přílivu pozornosti čelil s přihlouplým úsměvem na rtech.

„Sirius by byl šťastný, kdyby tady mohl být,“ řekl Harry Remusovi, který se nostalgicky pousmál. „Přijde profesor Snape?“ změnil pak téma.

Remus zlehka pokrčil rameny. „Pozval jsem ho, ale… víš, jaký je.“

Harry pokýval hlavou.

„Zmiňoval něco ohledně nějakého nakladatelství. Požádali ho, aby napsal jakousi knihu o lektvarech.“

Remusovi se rozšířily oči překvapením. „Vážně? A přijme to?“

„Není to nic, co by lidi zajímalo…“ ozval se za nimi Severusův hlas.

Remus se rozzářil upřímným štěstím. „Severusi, jak rád tě tady vidím. Myslel jsem, že už nepřijdeš.“

Severus si odfrkl.

„Pottere,“ pozdravil nejmladšího muže a pokynul hlavou.

„Profesore Snape.“

„Ohnivá whisky?“ zeptal se Remuse a podíval se bezstarostně do velké místnosti zdobené barvami a balónky.

„Kde je kuchyň víš,“ odvětil Remus.

Severus kývl a zmizel v kuchyni hned poté, co byl donucen oplatit pozdravy studentům, učitelům a dalším lidem, které, bohužel, neznal a oni jej zdravili, protože to byl on, zatracený hrdina…

Když vešel do kuchyně, k jeho štěstí tam nebyl nikdo další, takže si mohl v klidu vybrat láhev ohnivé whisky a křišťálovou skleničku. Hned poté se v místnosti objevil návštěvník; kolem Severuse se mihly nezkrotné vlnité vlasy a mohly patřit jen jediné osobě – Hermioně Grangerové. Proč jen se musela objevit zrovna tady? Očividně si jej nevšimla, takže se dál věnoval nalévání panáku whisky a při tom ji sledoval, jak si svléká kabát a odhaluje nádherné večerní šaty.

Když konečně zaznamenala jeho přítomnost, viděl ji překvapenou jako nikdy dřív; vyvalila oči a otevřela ústa, jako by chtěla něco říct, ale nedokázala se k tomu přimět.

Vševědka neví, co by řekla? Zajímavé… jízlivě si pomyslel.

„Ano, slečno Grangerová? Co byste ráda? Proč se na mě díváte jako na přízrak?“

„Já… dobrý večer, profesore Snape,“ vysoukala ze sebe nakonec s knedlíkem v krku. „Vy…“ začala, ale vzápětí ztranila nit. Po jejím plánu zeptat se na to, co jí tenkrát Harry prozradil, nezbylo ani památky. Zůstala tam stát jako solný sloup s úplným oknem. „Vlastně…“ Snape pozvedl obočí, pro něj tak typické gesto. „Říkám si… je brzo na pití…“ odkašlala si s pohledem upřeným na špičky svých lodiček.

Severus se uchechtl. „Tak to jste mi chtěla?“

Hermiona sevřela ruce v pěsti a…

„Zaslechla jsem, že vám profesorka McGonagallová nabídla místo učitele lektvarů...“ Ale no tak, tohle jsi mu říct nechtěla.

Snape se znatelně uvolnil a opřel se o kuchyňskou linku.

„Vskutku, přestože mi řekla, abych dával hodiny obrany proti černé magii…“ Hermionu zaujalo, s jakým zájmem o tom mluví. „Křiklan se však očividně svého postu vzdát nehodlá a Minerva stejně jen hledala příležitost, jak mě dostat zpátky do školy.“

Hermiona přikývla. Doopravdy ji to začalo zajímat.

„A vrátíte se? Do Bradavic?“ Snape přimhouřil oči.

„Proč to ve vás vyvolalo takový zájem, slečno Grangerová?“ zeptal se podezřívavě.

Hermiona nasucho polkla a on si její nervozity všiml. Bylo to zvláštní, zrovna u ní, která vždycky měla na všechno pro všechny odpověď.

„Vlastně… chtěla jsem se vás zeptat, pane…“

„Severusi!“ zapištěl dětský hlásek a Ted Lupin se rozběhl směrem ke Snapeovi, až se zastavil o jednu z dlouhých noh oblečených v jednoduchých černých kalhotách.

Hermiona neudržela smích, když Severus zavrčel.

„Usmrkanec...“

„Severusi! Severusi! Nauč mě ten vlkodlačí lektvar pro mého tátu! Pojď! No tak!“

Severus vzdychl. „Ten lektvar je velice složitý a ty máš sotva dva roky. Nejsi něčeho takového schopen,“ prohlásil pohrdavě.

„Ale ano! Zvládnu to! Budu lepší než ty!“ svraštil čelo, dupl nožkou o zem a jeho vlasy nabyly zrzavé barvy. Hermiona se přiblížila k chlapci a dřepla si.

„Profesora nech být, já tě ten lektvar naučím.“

Tedova dětská tvářička se rozzářila.

„Vážně? Ty ho taky umíš, Miono?“ zeptal se nadšeně a krátké načesané vlásky změnily barvu na elektrickou modrou.

„Jasně že to umím! Byla jsem profesorovou nejlepší studentkou, jen se ho zeptej,“ odvětila a pohlédla na černovlasého muže. Severus arogantně vzdychl a odvrátil od nich pohled.

„Je to pravda, Severusi?“ zeptal se chlapcův hlásek.

„Nebyla špatnou studentkou,“ připustil, aby nemusel přiznat, že Hermiona byla tou nejlepší studentkou, kterou za celé roky své praxe měl tu čest učit.

Ted začal vykládat Hermioně, jak je šťastný, že souhlasila s jeho učením, a Severus se divil, jak je možné, že dítě jeho věku má tak výborné vyjadřovací schopnosti. To ho nadopovali nějakým lektvarem?

Když se dohodli na podrobnostech, Ted odběhl pryč z kuchyně a nechal dvojici zase osamotě. Hermiona nasucho polkla a pod Severusovým ostřížím zrakem si nalila sklenici elfského vína. Vypila všechno naráz. Bylo silnější, než čekala.

„Sleč…“

„Nenávidíte mě, protože jsem vám zachránila život?“ vyhrkla ze sebe. Severusovy zorničky se rozšířily a ona zbledla jako stěna. Proč musela jednat tak hloupě a ukvapeně?